Horší než zlej sen 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Ták po delší době je tu další díl a spolu s ní i Tomsnová a Ignorant.

26.12.2011 (12:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1122×

Pomalu jsem se přibližovala k Diksonovi a Foydovi, ke kterejm se teď ještě ke všemu připojil Hugo. On byl náš technik, takže jsem nechápala, co tady dělá. “Kancelářský” krysy jsme nikdy k úkolům nepouštěly. Ale to mi bylo absolutně putna, protože jsem se snažila držet svou pusu na uzdě, aby z ní nevypadl nějakej nesmysl a soudě podle jejich výrazů, se mi na tváři usadil úsměv ala retardovaj orangutan. Byla jsem teď akorát tak zralá popadnou kačera, vláčet ho za sebou po místnosti a brnkat si prstem na rty.
„Co tady děláš?” zeptal se překvapeně Dikson, když jsem se k nim došoupala. Otevřela jsem pusu a - sakra! To byla ta nejstupidnější chyba, jakou jsem mohla v tý chvíli udělat! - potlačovaný zavřísknutí nug nug, ze mě vyletělo jako kulka. Rychle jsem se chytila za pusu, ale ještě mi stačil uniknout pazvuk hysterickýho zakvíknutí. Tvářili se opravdu vyjeveně, ale něco pozitivního na tom přece jenom bylo. Šílenej tučňák popadl ptáka za křídlo, odtančili spolu do háje, čambalamba párty skončila a já měla zase čistou hlavu. A zdravej rozum k tomu.
„Panáka!” zavelela jsem a nemusela to říkat dvakrát. Floyd mi okamžitě podal skleničku s bílým obsahem, aby se mi zavděčil (stejně má smůlu). Kopla jsem ho do sebe.
„Ještě.” Sotva jsem to dořekla, v ruce jsem měla dalšího. Nadechla jsem se, když jsem vyzunkla toho druhýho, abych požádala o novej příděl, ale Dikson mě přerušil.
„Tomsnová, to stačí. Za chvíli bys nebyla schopna ani chodit.” Zašklebila jsem se na něj, ale měl pravdu. Už takhle mi dělalo problémy chodit na těch chůdách a alkohol by na tom moc k dobru teda nepřidal. Povzdychla jsem si.
„Tak co se stalo?” dožadoval se odpovědi Dikson.
„Tohle,” opáčila jsem prostě a podala mu papír, kterej jsem křečovitě svírala v ruce. Dychtivě mi ho vyrval z ruky, jako by se v něm měl dočíst, jak nikdy nezestárnout.
„Podpis?” zamračil se. No a co jako čekal? Souřadnice k tajnýmu místu, kde se scházej všichni mafiáni? Pche, to tak a zrovna od týhle filmstar. Přikývla jsem. Zatvářil se trochu zmateně zato Floydovi obličej vzteky zrudnul.
„Oslnivé?” zasyčel, „jak jako oslnivé? To tím sleduje, nabubřelec jeden!” Probodával Manekýna rozzuřeným pohledem. A on? Vůbec neměl tušení, že nějakej žárlivej Floyd existuje. Teď ho nejvíce zaujala piha ve výstřihu jedný fifleny.
„Asi jako okouzlující, nádherná a…” vysvětloval Hugo, ale dál se nedostal, jelikož ho Floyd utnul.
„To vím taky, takže se nesnaž bejt chytrej, jo?!” zavrčel na Huga. Je tohle vůbec možný? Kéž by to byl všechno jen zlej sen, ze kterýho se ráno probudím a všechno bude zase dobrý. Ale moc dobře jsem věděla, že tohle žádnej sen není. Bohužel.
„Vidíš snad, ne? Prostě podpis,” odvětila jsem Diksonovi a Floyda se rozhodla ignorovat. Rozhodně to bylo to nejlepší, co jsem mohla v tu chvíli udělat. Chyba - dát mu pěstí, by bylo ještě lepší.
Dikson vypadal ještě zmateněji než před tím.
„Prostě jsem ti jen chtěla říct, že tohle nemůžeš myslet vážně! To… on… chápej - vymyká se všem zákonům přírody!” vyhrkla jsem.
„Kvůli podpisu?” nechápal Dikson.
„Ne, copak jste neviděli, jak se na mě svalil?” Proč jsem s tím jen začínala?
„Až moc dobře!” prskal Floyd. Mám pocit, že taková kopačka do holeně by taky nebyla k zahození, že?
„Říkal, že “někdy”,” udělala jsem vzdušný uvozovky, „mívá problémy s koordinací těla.” Myslela jsem, že je to dostačující argument k tomu prostě se otočit, jít a toho podpisy rozdávajícího Ignoranta nechat na pokoji.
„Ehm,” odkašlal si Hugo s potměšilým úsměvem. Loupla jsem po něm oči a čekala, co z něj vypadne.
„Totiž Emma, která u něj měla získat vzorek na rozbor, jenž měl dokázat, zda to je nebo není Normanův syn, neříkala nic o tom, že by měl nějaké problémy s koordinací. Říkala, že moc dobře věděl, kam…”
„Hugo, pokud nechceš skončit jako potrava pro rybičky, tak sklapni!” přerušila jsem ho a raději si ani nedomýšlela, co za vzorky to bylo.
„A vůbec, co tady děláš?” Hugo ukázala na Ignoranta.
„Mám rád jeho filmy,” pokrčil rameny s rozpačitým úsměvem.
„Ty žárlíš?” vypálil najednou Floyd nazlobeně.
„Já?” vyjekla jsem, „zbláznil ses? Proč bych jako měla?” užuž se nadechoval, že mi to vysvětlí, ale já ho mávnutím ruky přerušila, jelikož mi to došlo.
„Tak aby bylo jasno, Don Juane. To, že jsem Huga utnula v jeho úžasném proslovu, co všechno Emma udělala pro to, aby získala vzorky, neznamená, že žárlím. Pokud ti to nedošlo, tak je neslušené bavit se o takových to věcech před dámou a já jsem žena, jak sis ráčil všimnout, že? Nebo ti možná tahle skutečnost unikla, ale to bys musel bejt o pár stupňů teplejší, víš jak to myslím?” Nebyla to otázka, takže jsem na odpověď ani nečekala a pokračovala dál.
„A dostáváme se do finiše - a taky nepotřebuju a nechci slyšet zbytek, že moc dobře věděl, kam… chápeš?” Floydovi se po tváři rozlil úsměv.
„Uf, to je dobře, že to je takhle.” Samým zoufalstvím z toho, že jsem svým dlouhým proslovem Floydovi nahrála do karet, se mi chtělo mlátit hlavou o zeď.
„No, tak to bychom měli vyřešený a teď můžeme jít,” houkla jsem a vykročila, ale Dikson mě zarazil.
„Počkej.” Prosím, ne!
„Jedno škobrtnutí nic neznamená,” namítl.
„Řekl, že nezvládá svý tělo, takže nechápu, na co tady ještě čekáme.” Dikson se zamračil.
„To taky nic nedokazuje. Tomsnová, každý měl právo ukázat, co v něm je a dostat šanci. Každý, kdo měl rodiče, jako byl Norman a ty taky, má milá, i Floyd…” odmlčel se a podíval se na Huga. Ten taky ukázal, co v něm je, ale když si mále ustřelil ruku, Dikson prohlásil, že bude bezpečnější pro něj (i pro nás, hlavně pro nás!) dělat administrativní práci.
„Takže bychom to měli zkusit. Ty bys to měla zkusit.” Obdaroval mě zářivým úsměvem a já domlouvala svejm rukám, aby se na něho v nestřeženým okamžiku nevrhly a nezadusily.
„Proč zrovna já?” zaúpěla jsem.
„Vyřazovací metodou - ententýky,” zakřenil se na mě. Tak to vážně skvělý. Diskon mě vybral díky přiblbý dětský říkance, no není to paráda?
„A co když se stane, že mu nedopatřením něco udělám? Já mám vážně slabý nervy. Floyd by o tom mohl vyprávět, že?” otočila jsem se na něj. Folyd se šťastně usmál.
„To já rád.” Zadívala jsem se směrem ke stropu. Bože, co jsem ti kdy udělala, že mě tak trestáš?!
,,Fajn,” zavrčela jsem nevrle, „už jdu!” Otočila jsem se na podpatku a rázovala si to zpátky k Podpisovýmu mistrovi.
Všiml si, že k němu mířím, a na jeho tváři se okamžitě objevil širokej úsměv. A jak jsem se soustředila na uklidnění svejch už tak na hadry rozházenejch nervů, přestala jsem věnovat pozornost svejm nohám, takže v jednu chvíli jsem ještě stála a v tý druhý se rozplácla na zemi jak široká, tak dlouhá. Samozřejmě, že mě štěstí neopustilo a já se mu svalila přímo k nohám. „Páni, ale klanět se mi nemusíte.” Cože? Klanět? Tak on si ještě teď ke všemu bude myslet, že patřím mezi těch devadesát devět procent slepic, který už jen z pohledu na něj omdlévaj?
„Hmpft,” dostala jsem ze sebe jen. Ale měla jsem sto chutí na něj zařvat.
„Ukažte, já vám pomůžu,” nabídl mi ruku, ale já ji odmítla.
„Zvládnu to sama!” vyjela jsem na něj podrážděně a stěží se vyškrábala na nohy. Obdaroval mě jedním ze sexy úsměvů, který si určitě doma cvičil před zrcadlem a já už si v duch plánovala, že ho nejdřív praštím pěstí do ohryzku, pak přijde na řadu kopanec do slabin a až se bolestí ohne, zakončím to loktem do zad Dikson neDikson, aby mu bylo jasný, že z něho nejsem paf.
„Prozradíte mi své ctěné jméno? Nikdy jsem vás tu neviděl.” Přimhouřil oči a pořád se usmíval a mý plány se, s hlasitý puf , rozletěly na všechny strany. Vyvalila jsem na něho oči a byla si jistá dvěma věcma – za prvý, vůbec si mě nepamatuje, tudíž jistě nemá nejmenší tušení, že jsme se potkali v lázních a za druhý, budu se vážně muset hodně snažit, abych ho nezabila a v tom, pro mě, horším případě jen nepřizabila.