Hell, Destiny and Hope - 26. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tancuj, vykruť se a nebuď moc v šoku. Motto této kapitoly, kdy ji Nicholas opravdu překvapí.

30.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 798×

„Tancuj se mnou! Spolupracuj!" Tlačím před sebou Petera. Sakra... že já mám vždycky tak blbý nápady.

„Snažím se! Je to hrooozně rychlý." Zase si na mě lehne plnou vahou a já se musím snažit udržet rovnováhu a nespadnout na tomhle osamělém kousku parketu, když se na mě všichni dívají.

„Je to ploužák, debile," ucedím skrz zaťaté zuby.

„Ach, lásko, už jdeme do pokoje?" Zase mu ruce zajedou do míst mého zadku a já ho rázně odstrkuju. Zase se vrací jako bumerang a padá na mě celou vahou.

„Ježiši," šeptnu a ustupuju stranou. Peter mi doslova padá k nohám a já zvedám ruce na důkaz, že za to nemůžu. Vykasávám si zkrácenou sukni šatů a překračuju ho. Kdeže mám ten pokoj? Ženu se přes parket a snažím se zapomenout, že na mě všichni zírají a za mnou se nejspíš dáví Peter.

„Jane." Nicholas mě najednou chytá za ruku a v otočce si mě přivíjí k sobě.

„Pusť!" vykřiknu, ale nevnímá mě a jeho ruka se přesunuje do míst nad zadkem a pevně si mě přitlačuje k sobě. „Kopnu tě," říkám, připravená splnit to.

„To bych nedělal." Zvedá pohled na všechny okolo. Protáčím nad tím oči.

„Tak mě pusť!" zopakuju můj hlavní požadavek.

„Ne," prohlásí na oplátku. Zvedám ruce a pokládám mu je na hruď s tím, že se odstrčím. Volnou rukou mi je chytá a špendlí u sebe. „Jen tancuj," řekne tiše.

„Cítím z tebe alkohol." Odvracím hlavu.

„To se ode mě jen odráží," narazí na mých zřejmě šest skleniček bůh ví čeho. Uchechtnu se a chci vrátit hlavu zpátky. Zjišťuju, že se tam mezitím nasáčkoval s tou svojí.

„Lhal jsem," zašeptá mi u ucha a udělá houpavý krok vlevo. Mé tělo ho následuje.

„Ta písnička je příliš krátká na výčet toho, kolikrát jsi mi lhal," zhodnocuju zcela normálním hlasem, i když jsou moje ústa na jeho uchu skoro položená.

„Amanda je moje holka. Chodím s ní? Ano. Ten skype byl na tebe, ano. Chtěl jsem, abys to viděla." Zvedá hlavu a zase dělá další úkrok. Vlastně už je za tu dobu asi pátý, ale kdo by to počítal, jsem ráda, že stojím.

„Proč jsi to, doprdele, chtěl?!" zeptám se zcela nechápavě.

„Abys žárlila," udělá se mnou otočku a mně mezitím vyjíždí levé obočí až do nebes.

„Kecy, žvásty, pičoviny," vracím mu to.

„Mohla bys to prostě vzít jako fakt?"

„A mohl bys vzít ty jako fakt, že tě fakt kopnu?"

„Přestaň se, sakra, už vztekat!" Pořád mluví tiše, ale jeho tón je čím dál hrozivější.

„Tak mě přestaň prudit!" Dupu naschvál vedle a podkopávám mu tak nohu. Padá na mě, ale moje tělo zřejmě neustále vlastní pud sebezáchovy a jeho i můj pád zastavuje. Pokus nevydařen.

Jsem v záklonu a Nicholas mě zase rychle staví do pozoru, až se za mnou zvednou vlastní vlasy.

„Přestaň," procedí skrz zuby.

„Tak mě, sakra, pusť," opakuju stále tu samou větu dokola, nebo se mi to zdá?

Pouští mé ruce.

Fakt je pustil!

Ale nepustil moje záda. Stále jsem na něj natisklá. Jediná možnost, jak ustát ten jeho "tanec", je mu položit ruce na ramena. Výborně. Jsem si fakt pomohla.

„Ještě chvíli na tebe budu natisklá a exploduješ," prohnu se v pánvi a narazím na jeho rozkrok.

„Dokážu se ovládat," řekne posměšně a já se naoko zasměju.

„Jistě, pane dokonalý." Zvedám ruku a projíždím mu vlasy. Ucukává.

„Víš, že mě to lechtá."

„Samozřejmě."

„Není těžký si zapamatovat ten jeden lechtivý bod," zkonstatuje pro sebe a dělá se mnou další otočku.

Konečnou otočku.

Píseň končí.

Teď mě musí pustit, ne?

„Konec, odcházím," cukám sebou, ale jeho sevření je stále neúprosné. „Doprdele, pusť mě, Nicholasi!" Zvedám koleno, ale setkávám se s neúspěchem. Jsem na něj tak přitisklá a k tomu mi rupnou šaty, pokud zvednu nohu.

Jak já ty šaty proklínám!

Spálím je, jakmile se dostanu z tohohle sevření.

„Přestaň si se mnou hrát," oznamuju mu.

„To ty si se mnou hraješ, celý čtyři roky." Přesunuje svoji ruku z mých zad nahoru až na rameno. Trhavým pohybem si mě přehazuje na bok a pak ruku zase spouští k mému pasu. Dalším, smrtelným, cuknutím se mu lepím na bok.

„Děláš si ze mě srandu? Ty mě nenecháš?" Snažím se mu dát loktem do boku, ale opět jsem nucena se podívat do očí neúspěchu.

Fakt už kurva!

„Sakra, že tě nenechám." Pokračuje se mnou v chůzi až k baru.

„Co si dáte?" zeptá se nás s úsměvem.

„Pomoc. Nechce mě pustit," zkouším nadšeně upozornit barmana, že jsem v zajetí šíleného maniaka.

„Šampaňské a dvě skleničky prosím," říká mu Nicholas a pak se obrací ke mně. „Teď tě pustím." Naklání se ke mně. Je tak zatraceně blízko.

„A já mám zřejmě zůstat na místě." Opravdu ze mě mluví ožralost. Už nikdy nebudu pít. Musím si to napsat na zdi, na zrcadlo v koupelně, na všechny láhve a bonboniéry s alkoholem.

„To budeš moc hodná." Povoluje stisk a pak mě opatrně zcela opouští jeho tělesné teplo.

Takže... nejbližší možnost útěku?

Okna... první patro... to nedám.

Dveře?

Můžu couvat.

Budu couvat.

Tři, dva...

Hlavně ať si toho nevšimne.

Jedna... malý krůček vzad.

„Mám tady jen to, co jste si schoval, pane," otáčí se na nás barman.

„Ano. To bylo pro tuto příležitost," říká mu zdvořile Nicholas. On se zřejmě poučíl ze včera, že už nebude pít.

A já ne!

Krávo.

„Jakou příležitost?" Vracím se na místo po jeho boku.

„Jistě, tady to je, pane." Podává mu s úsměvem láhev a dvě sklenky na šampaňské.

„Děkuju." Nicholas bere láhev za hrdlo a dvě skleničky za ty tenký stojany, nevím, jak se tomu nadává.

„Jakou příležitost?" opakuju se znovu.

„Už jdete?" odchycuje si nás Mike. „Bude focení. Tak za hodinu," informuje nás tónem: opovažte se tu nebýt.

„Myslím, že do hodiny budeme hotoví," usměje se na něj jeho mladší bratr a pak mi otvírá bokem postranní dveře u baru. „Dáma první?"

„S čím hotoví?" nepřestávám s otázkami. Všimli jste si, že mi ještě ani na jednu neodpověděl? Co to s ním je?

„Jak jsem tě viděl naštvanou kvůli Amandě." Přistupuje k výtahu a přivolává ho. „Byl jsem celkem v šoku. Myslel jsem si, že tě to nijak nevzrušilo," pokračuje v unavujícím monologu. Výtah nám pokaždé milosrdně oznamuje, v jakém je patře. „Mýlil jsem se. Došlo mi, že to kvůli mně tě převezli do Londýna."

„Myslíš, jakože jsi tak moc důležitý?" zkouším ho přesměrovat zpátky na něj. To vždycky zabere. Jeho narcismus je nekonečný.

„Pro tebe. Myslel jsem si to už dřív." Přerušuje ho přijíždějící výtah. S cinknutím se otevírá a zevnitř vystupuje nějaký muž zřejmě se ženou. Oba zřejmě namol.

Nastupuju jako první a Nicholas za mnou. Mačká nějaké patro a nečeká, až se výtah zavře, to už se otáčí zase čelem ke mně.

„Kam jedeme?" ptám se, ale on pokračuje, jako bych vůbec neotevřela pusu.

„Vlastně jsem to věděl. Věděl jsem, že ses do mě před pár lety zamilovala," dává mi milosrdně moment na nadechnutí.

Jsem v šoku, tak pán si všimnul?

„Pak to z tebe nějak vyprchalo. Chtěl jsem... chtěl jsem s tebou o tom mluvit, ale tys najednou úplně změnila směr!"

„Jakže?"

„Vždycky jsi mi pomohla, nebyla jsi na mě nikdy naštvaná... přišlo mi, že mě zbožňuješ."

„A-a! Omyl," přerušuju ho, ale zase jsem vzduch.

„Jsem debil. Ano. A došlo mi to před pár týdny, kdy jsem tě viděl na tom nemocničním lůžku, ovázaný ruce a pořád jsi říkala jen Nicholasi... Nicholasi, strašně jsi mi ublížil... Zabijte mě. Bylo to nekonečný a já to poslouchal celý hodiny. Říkal jsem si, že se ti zase něco slilo dohromady, ale pak ses probrala a řeklas, ať vypadnu."

„Pamatuju se."

„Domluvil jsem s Clare, aby si tě vzala pod křídlo a já s tebou mohl zase být sám. Ta pusa v tom autě. Myslel jsem to vážně." Chvíli čekám, jestli ještě neotevře pusu a neřekne něco dalšího šokujícího a zraňujícího, ale mlčí.

„Co plánuješ dělat teď? Svážeš mě a ošukáš?" Nakláním hlavu na bok a snažím se o humorný tón.

„Vlastně tak nějak jsem to plánoval, ale myslel jsem, že tě nebudu muset svazovat."

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování