OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 6. kapitola

11.05.2019 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1136×

Za pět minut deset, v dopoledních hodinách, jsem postávala na ulici a nedočkavě jsem vyhlížela Jareda. Netrpělivě jsem přešlapovala na chodníku, poněvadž jsem byla neskutečně nervózní. Na druhou stranu jsem se cítila neobvykle výjimečně, protože jsem měla schůzku se slavnou celebritou! Já, obyčejná striptérka! Každopádně jsem si v jeho přítomnosti jako striptérka připadat nechtěla, takže jsem na sebe navlékla romantické, květinové šaty v barvě něžné levandule a nalíčila jsem se opravdu nevýrazně, abych tím dala spíše vyniknout své přirozenosti. Ani za nic jsem nechtěla vypadat jakkoliv vyzývavě, což by jednoznačně působilo především prvoplánovaně, a taková já nikdy nebyla. Díky své prozíravosti jsem raději poodešla za roh, aby někdo z podniku náhodou nezahlédl, jak nastupuji do nějakého neznámého auta. K někomu, kdo zřejmě není můj přítel, protože má lepší model než ten svůj stařičký Dodge. A ano, nespatřena jsem chtěla být nejen Andym, ale zejména Ashleym.

Přesně v deset a tři minuty přede mnou zastavilo velké černé nablýskané SUV, kterých tu po městě jezdilo nespočetně. Svým způsobem bylo extrémně nenápadné. Ohnula jsem se o něco níž, abych otevřeným okénkem nakouknula dovnitř vozu. Na místě řidiče opravdu seděl Jared, opět v rámci možností inkognito, což trochu nápadné bylo. Kruci, možná jsem si měla vzít taky nějaké sluneční brýle, které by mi zakryly půlku obličeje. Abych se zítra náhodou nespatřila v nějakém bulváru.

„Ahoj, krásko. Tak připravená?“ zdravil mě Jared zvesela, jelikož byl evidentně v dobrém rozmaru.

„Ahoj, pane Inkognito. Ano, připravená,“ odsouhlasila jsem mu se stejným veselím, kterým mě velice snadno nakazil. Takovýhle nepřehlédnutelný optimismus mi v mém životě chyběl. Většina mých dnů byla ponurých a mdlých.

„No tak nastup, ani jeden nemáme času nazbyt,“ vybídl mě, abych neotálela a nasedla k němu do auta. Čas hrál zřejmě proti nám oběma, takže jsem víc nezdržovala a přisedla si k němu. Vzhledem k tomu, že jsme se setkali dopoledne, jsem nepočítala s tím, že by mě pozval někam do nějaké restaurace, nebo tak něco. Spíš jsem očekávala, že mě vezme na nějaké klidné místo, které třeba pravidelně navštěvuje. Je to takové randící klišé, že na něm chce člověk ukázat kousek sebe, ale to je na tom právě to nejlepší. Bývá to napínavé a vzrušující.

„Času není nikdy nazbyt, takže na to šlápni,“ pobídla jsem ho rozjařeně, ale v mém hlase bylo jasně znát, že ho tím nikterak nehecuju. Tady v L.A. nebylo příliš radno si zahrávat s policií, o to hůř, když by se jednalo o celebritu. To bychom byli v bulváru tutově. Jared se ze široka usmál a následně prošlápl plyn na neutrál, aby mi vyhověl alespoň na oko. Pak se běžným silničním tempem rozjel ke svému cíli.

„Je tu nádherně,“ uznala jsem obdivně, když jsme vystoupali na jeden z mnoha členitých výběžků věhlasných Hollywood Hills. Přímo z tohohle výklenku, schovaného mezi keři a stromy, se před námi rozprostíralo úžasné panorama velkolepého Los Angeles. Město andělů bylo natolik rozsáhlé, že nebylo vidět, kde jsou jeho hranice. Sice si tu člověk nikdy nemohl vychutnat naprosté ticho nebo díky světelnému znečištění pohlédnout na hvězdnou oblohu, ale stejně bych neměnila. Tohle město jsem zbožňovala. Právě zde se plnily americké sny. Já jsem pouze čekala, kdy se mi splní ten můj. Zastavila jsem se pár metrů před okrajem, pod nímž se nacházel strmý kopec dolů a kochala jsem se tím výhledem. Sluníčko krásně hřálo a vál teplý, mírný vítr, který hravě čechral nejen mé kadeře, ale i šifonové šaty.

„Vím, že ses těšila na to, že tě vezmu někam, kde tě bude obsluhovat někdo jiný, ale protože jsem se rozhodl tě vzít sem, tak ten někdo budu já,“ oznámil mi s nepřeslechnutelným pobavením, nad sebou samým a když jsem se na něj překvapeně otočila, uviděla jsem ho, jak se ke mně blíží s piknikovým košem v pravé ruce a se složenou dekou v levém podpaží. Brýle měl už posazené ve svých polodlouhých vlasech nad čelem, takže jsem se mohla nerušeně dívat do jeho usměvavého obličeje s těma jeho zářivě blankytnýma očima.

„Tak to bude mnohem lepší, když mě nebude obsluhovat jen tak někdo, ale samotný Jared Leto,“ utahovala jsem si z něj a iniciativně jsem si převzala tu jeho deku, abych ji rozložila na zem. Jared mi bezhlesně poděkoval a sám se s ohromením zadíval na tu vyhlídku. „Vybral jsi dobře. Tohle se mi líbí daleko víc než nějaká restaurace,“ dodala jsem vzápětí, protože jsem měla neutišitelné nutkání docenit jeho volbu. Jared se na mě bez jakéhokoliv skrývání svého potěšení dlouze zadíval a jeho pohled byl o něco fascinovanější než ten, se kterým se zaměřil na tohle jedinečné město. Měla jsem co dělat, abych se nezačervenala. Sakra, jak mu mám jako teď říct, že mám přítele? Navíc když chci, aby se na mě takhle díval i nadále?!

„Jen tě předem varuju, že… no, obsluhováním se neživím oprávněně,“ pokračoval v tom žertovném duchu, s nímž jsme naši konverzaci započali. Neměla jsem námitek, jelikož jsem velice ráda mluvila s lehkou a prázdnou hlavou, kterou nic nezatěžovalo. Aspoň na chvíli jsem tím mohla zapomenout na nekompromisnost reality. A s Jaredem se na ni bohužel zapomínalo opravdu snadno.

„Nebudeš tomu asi věřit, ale na téhle práci není vůbec nic těžkého. Nepotřebuješ k ní žádný talent ani speciální vzdělání. Ty bys byl určitě skvělý číšník, Jarede, o tom nepochybuju. Díky těm svým očím bys měl zaručeně obří dýška a ženský by ti v jednom kuse dávaly svoje telefonní čísla,“ předvídala jsem s rezolutním přesvědčením, které bylo slyšet v každé nuanci mého hlasu. Jeho to trošku zrozpačitělo, ale i tak se nepřestával oslnivě usmívat. Každému chlapovi dělá dobře, když mu žena masíruje ego.

„I tak bych se vsadil, že ty bys měla pořád větší dýška,“ prohlásil se stejně neochvějnou jistotou, kterou jsem k němu před chvílí promluvila já.

„Jasně, že jo. Tobě totiž chybí tohle.“ A gestem ruky jsem poukázala na svůj plný dekolt, který mohl být protentokrát cudně skryt pod jemnou látkou šatů. Jared se neudržel a očima poslušně následoval pohyb mé dlaně, a když se jím opět vrátil k mým očím, oba jsme naráz propukli ve smích. Tohle bylo tak osvěžující! „A tak co sis pro mě připravil, hm?“ vyzvídala jsem bez ostychu, jakmile náš společný smích postupně odezněl.

„Až se usadíš, tak ti to všechno ukážu,“ vyhradil si podmínku pro následující spád našeho setkání, kterou jsem moc ráda splnila, poněvadž jsem ráno snídani nestihla. Jako většinu rán. Možná jsem spíš snídani schválně vynechávala. Měla jsem ráda ten pocit prázdného žaludku nezatíženého nějakým jídlem. Ale teď už mi pomalu začínalo kručet v žaludku, takže jsem ho chtěla samozřejmě co nejrychleji umlčet, aby nás dva nerušilo.

„Tak to si sednu hodně rychle, protože už mám hlad,“ srozuměla jsem ho se smíchem a v tu ránu jsem seděla na měkoučké dece. Jared si ke mně záhy přisedl a víc mě netrápil, když otevřel koš a začal z něj tahat všechny ty dobroty, které se mi ihned rozvoněly pod nosem, až se mi sbíhaly sliny.

„Nevěděl jsem, co ti chutná, takže jsem udělal vafle, protože ty mají rádi všichni,“ podělil se se mnou o svou logickou dedukci, kterou jsem opravdu potvrzovala. Vaflí s javorovým sirupem jsem se mohla užrat.

„To ty sám?“ přeptala jsem se s očima až na vrch hlavy, jestliže jsem opravdu slyšela dobře, že ty vafle dělal on sám. To jako že pro mě vlastnoručně udělal vafle Jared Leto? No to ne ne!!! Nestačila jsem se divit, když ještě z koše vyndal džus a skleničky a taky malou vázičku, do níž vložil jedno drobné, voňavé kvítko.

„Pak mě napadlo, jestli nemáš raději zdravější varianty, tak jsem přidělal veganský palačinky. Ale to je všechno, co mám. Víc už toho totiž neumím, proto taky nejsem ani kuchař,“ utahoval si sám ze sebe, zatímco přede mne vyskládal další talíř s lákavým jídlem. Navenek jsem ustrnula v naprostém zaskočení, ale uvnitř jsem zcela jásala nad tím, že takoví muži jako Jared ještě nevymřeli. Tohle od něj bylo strašně roztomilé!

„Jarede, tohle je… vážně neskutečné. Ty jsi neskutečný! To všechno, co si přichystal. A-ani nevím, co na to dalšího mám říct, protože jsem z toho úplně vedle,“ vyjádřila jsem mu svůj úžas nad tím vším, co si pro mě připravil. Jenom pro mě. Já to viděla jako zřetelný důkaz toho, že tenhle chlap byl opravdu jedinečný a že takového žena potká pouze párkrát za život. Jestli vůbec. Takovéhle obyčejné aktivity se dneska už příliš nekonají, protože se na sebe lidi snaží vždy udělat ten nejlepší dojem tím, že se vytahují. Hlavně muži udělají hodně pro to, aby se ženským dostali do kalhotek.

„Děkuju, Iness. Jsem rád, že se ti to líbí… To víš, ty jsi mě prvně taky poctila velmi netradičním zážitkem, tak jsem ti to chtěl jen oplatit,“ odůvodnil mi onen podnět, který ho přivedl k tomuhle nápadu. Sice to řekl ve vší legraci, ale kousku pravdy na tom asi bylo. I tak jsem se tomu musela smát. 

„No tak to se ti povedlo. Na takovéhle věci fakt nejsem zvyklá. Asi stejně jako ty na striptýz,“ přitakala jsem mu se smíchem, který jsem vzápětí vyvolala i u něj. S Jaredem mi bylo strašně příjemně. „Promiň, že budu tak nenasytná, ale když před sebou vidím ty vafle, tak jim už dál odolávat nedokážu.“ Jinak bych neodolala jemu! Musela jsem si do pusy nacpat tu lahodnou vafli, aby v ní náhodou neskončilo něco jiného. Jako třeba Jaredův jazyk, proboha!

„Ne, to je dobrý. Jen si dej, od toho to tu je. Dobrou chuť,“ povzbudil můj apetit, který jsem musela přesměrovat na jídlo, jinak bych ho zaměřila na Jaredovy přesladké rty. Ty byly stejně daleko delikátnější než tyhle vafle, byť jsem ještě nikdy žádné chutnější nejedla.

„Tohle je tvoje nejoblíbenější místo?“ pustila jsem se do nové konverzace, jakmile jsme dojeli ty výborné vafle, které Jared ještě zajedl dvěma palačinkami. Ty už se mi do žaludku prostě nevešly.

„Úplně nejoblíbenější ne, ale chodím sem hrozně rád,“ vyvedl mě z omylu, že mě vzal na speciální místo, kde na mě chtěl zapůsobit. Bylo by úplně jedno, kam by mě vzal, protože tím nachystaným piknikem by mě odrovnal kdekoliv.

„A který je pro tebe to nejoblíbenější? Jestli to teda můžu vědět.“ Sama jsem ho upozornila, aby mi případně neodpovídal, kdybych se vyptávala až příliš. Jako skoro každá ženská jsem byla hrozně zvědavá. Jared se na mě ale vstřícně pousmál, takže jsem zavrhla, že bych se odpovědi nedočkala. Navíc tohle nebyla zase až tak moc osobní otázka. Měla bych na něj daleko zajímavější otázky na tělo, abych se o něm dozvěděla víc.

„Tak to bude podium. Jakýkoliv podium, na který si stoupnu. Hlavně když pod ním mám naše fanoušky,“ přiznal mi s takovým tónem hlasu, který jasně odrážel tu bezmeznou vděčnost, kterou ke svým fanouškům choval. A zaslechla jsem i stopu oddanosti, protože on pro své lidi dělal opravdu hodně.

„Ty svou práci miluješ, viď?“ vyvodila jsem si sama z toho, jak mluvil a jak se tvářil. Jestli se takhle bude tvářit, když bude mluvit o své přítelkyni, tak to pro ni bude výhra. Šťastná ta, která ho dostane.

„Joo, to miluju. Neberu to ani jako svou práci. Víš, jako něco, co musím dělat. Je to můj největší koníček, který mě hrozně baví, i když to bývá někdy dost náročný. Ale je to celý můj život. Kapela je takový moje dítě, pro který žiju,“ svěřil se mi s jistou hrdostí, protože on má být rozhodně na co hrdý. Jaredova kariéra je velice dlouhá a především dost pestrá. Od té doby, co se proslavil, toho stihl vytvořit vážně spoustu. Jared byl neskutečně pracovitý a kreativní. No jo, trošku jsem googlila, abych věděla, s kým přesně mám tu čest.

„To zní vážně hezky,“ uznala jsem upřímně, ale musela jsem přitom v sobě potlačit osten závisti. Kéž bych i já mohla říct o své práci to samé. Jednou to tak snad bude… Není to tak, že by mi má práce vyloženě vadila. Kdyby jo, tak bych si mohla najít nějakou jinou. V takovém velkém městě to není problém. Ale prostě to nebylo to, co bych chtěla dělat.

„A co tvoje práce?“ stočil rozhovor ke mně, a tak jsem se přinutila být stejně tak otevřená jako on. O mé práci se mi momentálně vůbec mluvit nechtělo, i když jsem tu v podstatě byla kvůli tomu, abych s tím něco udělala. Abych to nějak změnila. Jared se poprvé za celou naši konverzaci začal tvářit poněkud nejistě, když se mě ptal právě na tohle. No tak co, vždyť jsem před ním už tancovala. Vždyť už jsem se s ním i líbala!

„Já teda nemůžu říct to samý, že bych zrovna žila pro striptýz.“ Svou odpověď jsem šikovně otočila v žert, abych asi i sama sobě nejdřív trošku ulehčila, než se rozvyprávím. Jareda to rozesmálo, ale vsadila bych se, že kdybych si po tom výroku ponechala zcela vážnou tvář, tak se Jay zaručeně teď nesměje. „Je to pro mě jen dočasný řešení. Život v LA není zrovna nejlevnější a tímhle si docela dobře vydělám. Ale určitě jsem sem z Ruska nepřijela proto, abych se svlíkala. To není můj americký sen,“ pokračovala jsem dál, zatímco se jeho zvonivý smích vytrácel.

„A jaký je tvůj americký sen, jestli se můžu ptát?“ tázal se mě zdvořile a stejně jako předtím i já, připomněl, že bude akceptovat jakékoliv meze, které mu stanovím.

„To můžeš. Já… nejsem tady proto, abych se stala herečkou nebo zpěvačkou nebo něco takového. Mám trochu jiný plán. Hrozně moc bych si chtěla otevřít butik s vlastním oblečením. Chtěla bych se proslavit a uživit jako módní návrhářka,“ vyzradila jsem mu své největší přání a on mi pouze uznale přikyvoval. Evidentně jsem ho tím zaujala. Hm, tak po těch všech herečkách, zpěvačkách a modelkách je módní návrhářka celkem změna.

„Takže ty šiješ, jo? To je ale hodně neobvyklý koníček. No tak mi něco spíchni a já to na sebe někam vezmu. Udělám ti tím trošku reklamu, co říkáš?“ napadlo ho, jak by mi mohl svépomocí pomoct a já znovu tím neskonalým údivem celá zkameněla. Jaredova ochota byla na slavnou celebritu opravdu nebetyčná. Anebo jeho touha mi roztáhnout nohy? Možná. Uvidíme.

„Taková nabídka se neodmítá, jenže… já dělám výhradně dámskou módu. A co jsem tady v LA, tak mi docela chybí dostatek času a hlavně energie k šití, takže moc modelů k dispozici nemám. Ani u jednoho kusu jsem si zatím neřekla, že by to mělo být něco, čím bych chtěla prezentovat svoje jméno. Zkusila jsem obejít několik nejbližších a neznámějších módních domů, abych získala nějakou praxi a taky doporučení, jenže se mi zatím nikde nezadařilo. Ale stejně bych dvě práce naráz určitě nestíhala a nejsem si jistá tím, jestli bych se jako nějaká pomocná síla uživila. Většinou nikde lepší místo zezačátku nenabídnou a navíc to nejdřív bývá dost často i práce úplně zadarmo, když se člověk dostane do nějaké lepší značky. A tak pořád čekám, kdy přijde můj čas,“ rozpovídala jsem se velice obsáhle, což jsem sama od sebe nečekala, když se mi o tom vlastně zprvu vůbec mluvit nechtělo. Jared mi po celý můj rozsáhlý monolog soustředěně naslouchal a do jeho mužně rýsovaného obličeje se postupně vedral takový soucitný výraz, jako by přesně chápal, čím si právě procházím. Nejspíš tu taky neměl úplně nejjednodušší začátky. Ale nakonec to dotáhl zatraceně daleko…

„Možná tvůj čas už přišel. Moc dobře znám jednoho návrháře z Gucci, mohl bych se u něj přimluvit.“ Dostal ještě mnohem perspektivnější nápad, než ten před chvílí, a už ten měl hodně co do sebe. I na tomhle příkladu bylo vidět, proč že je Jared takový úspěšný. I když se tímhle potvrzovala má teorie, že hodně úspěchů závisí i na těch správných kontaktech. A já na jeden takový zřejmě narazila.

„To bys pro mě jako vážně udělal?“ přeptala jsem se kontrolně, jako bych snad předtím špatně slyšela. No neslyšela. Akorát jsem si kvůli tomu před Jaredem začínala připadat jako vypočítavá potvora, která za vším hledá nějaký profit. Bohužel tomu tak ale víceméně bylo. Dost možná jsem tím ale chtěla odvést svou pozornost od toho, že se mi Jared líbil čím dál víc.

„Jasně. Vždyť mu o tobě akorát řeknu, domluvím vám třeba i schůzku, ale zbytek už bude jen a jen na tobě,“ přislíbil mi skálopevně a horko těžko skrýval ten potutelný úsměv, který se mu vlnil na rtech, zatímco mně cukaly obličejové svaly, které prozatím netušily, jaké emoci mají dát volný průchod.

„P-počkej, to bys opravdu mohl?“ zeptala jsem se znovu nevěřícně, protože mi to hlava stále nebrala.

„Jo, to bych určitě mohl, a udělám to pro tebe moc rád.“ V dalším Jaredově odsouhlasení se schovávalo i ostýchavé doznání, že by jemu samotnému takováhle menší výpomoc mé maličkosti udělala velkou radost. Zatraceně, a jak mu mám teď jako říct, že jsem zadaná?! Po tomhle všem, když on za tím vším zajisté vnímá víc!

„Proboha, Jayi, to je… já tentokrát fakt nemám vůbec slov! To je jedno překvapení za druhým od tebe. Já ani nevím, jak ti mám za to poděkovat,“ mluvila jsem poněkud překotně, jelikož jsem obtížně hledala vhodná slova, kterými bych vyjádřila svoje zaskočení, které bylo tedy mírně hrané. Přesto jsem neměla úplně zkušenosti s tím, jak adekvátně reagovat na takovéhle nabídky, takže jsem snad nepůsobila nějak afektovaně.

„Ještě mi nemáš za co děkovat. Nech to až potom, co si promluvím s Alessandrem,“ uklidňoval mě, abych prozatím ten povyk nechala na později, když není nic jisté, alespoň kromě Jaredova příslibu. Já se ale momentálně ztratila ve svých myšlenkách, protože jsem si dala dvě a dvě dohromady a vyšlo mi, že když Jared zná nějakého návrháře z Gucci a teď zmínil jméno Alessandro, tam tím stoprocentně myslel Alessandra Michelea! Do háje, já asi omdlím!

„A takovéhle velkorysé návrhy tady dáváš všem holkám, které si sem vodíš?“ přeorientovala jsem náš rozhovor zase jiným směrem, jelikož jsem měla pocit, že by další děkování a valení očí nebylo již patřičné. A tak jsem se vrátila nazpět k tomu dobírání si jeden druhého, čímž jsem důmyslně maskovala svoji nesnesitelnou ženskou zvídavost. Vsadím se, že daleko úspěšnější jsou tajné agentky než tajní agenti, protože prostě ženský vědí, jak se mají ptát, aby dostaly ty potřebné odpovědi. Já se ovšem zase tolik důmyslně netázala, spíš víceméně přímočaře. Neostýchala jsem se ho přitom pozorně sledovat, takže mi pochopitelně neušlo, že ho ten můj choulostivý dotaz lehce vyvedl z míry. Nakonec se ale potěšeně usmál a vracel mi pohled se stejnou intenzitou, kterou jsem ho zahrnovala já.

„Chodím sem sám,“ obeznámil mě o faktech s takovou neochvějností, že mě ani nenapadlo o pravdivosti jeho tvrzení jakkoliv pochybovat. Nemohla jsem si pomoct a začala jsem se na něj stejně potěšeně usmívat, což nebylo úplně tím, že by ten jeho úsměv byl zase až tolik nakažlivý. Ale jinak byl…

„Úplně sám?“ podivila jsem se víceméně na oko, jen abych z něj vymámila jasné ano či ne.

„Úplně sám.“ Na zdůraznění k tomu přidal i přikývnutí hlavou. Pořád ze mě nespouštěl ty své vzácné modré drahokamy, u nichž jsem měla pocit, že mi jimi může dohlédnout snad až na samotné dno mé duše. A já se od nich doopravdy nedokázala odtrhnout, protože mě neskutečně fascinovaly. Nejen kvůli té nebeské barvě, dlouhým řasám či velikostí, ale především kvůli své laskavosti, pokoře, zájmu, vyrovnanosti a přítomnosti. Jared žil přítomností, o tom jsem také nepochybovala.

„Vždycky sám?“ vyptávala jsem se ho na zdánlivě nedůležité detaily.

„Vždycky sám,“ utvrdil mě v mém podezření, že tenhle chlap je prostě jiný, nežli většina chlapů, které běžně potkávám. Jedním z těch výjimek je i můj přítel Andy, ale ten je zase odlišný jiným způsobem. Andy a Jared jsou diametrálně odlišní v mnoha různých směrech. Jen ty oči mají velmi podobné.

„Tak co tu s tebou dělám já?“ pídila jsem se k nevyhnutelnému výsledku, který se mi zachtělo mermomocí slyšet. Prostě jsem si musela dokázat, že má intuice se nemýlí. Jen hodně těžko šlo přehlédnout, že ke mně Jared chová velké sympatie, když pro mě dokonce sám připravil tak slaďoučké jídlo. Doslova jsem ho u toho rentgenovala pohledem, přičemž jsem jedno obočí tázavě vytáhla výš na náznak mého plného zaujetí.

„Protože jsem chtěl, abys tu byla se mnou,“ vyzradil mi svou skrytou tužbu, která přímo vyzařovala z každé jednotlivé buňky jeho vypracovaného těla. Celá jeho podstata po tom přímo křičela. Že tu se mnou vážně moc chce být. Poprvé za tu dobu jsem se od něj odpoutala zrakem, což na něj mohlo zapůsobit i jako nesmělé gesto, a zaměřila jsem se jím právě na jeho vyrýsovanou postavu, která se ukrývala pod modrým trikem plným ledabylých děr a trhanců, které ale skvěle podtrhovalo modř jeho očí. A tak jsem si mohla pouze představovat, jak ty jeho svaly vypadají. Po hmatu už jsem věděla, že jsou fakt jako z kamene.

„Proč zrovna já?“ tlačila jsem na něj dál, čímž jsem ho trochu zaháněla do kouta, poněvadž se Jared počal tvářit čím dál víc rozhozený. Nemohla jsem mu naplno ukázat, že se nad ním teď trošku bavím, a tak jsem ho chtěla upokojit alespoň tím, že jsem se na něj mile pousmála.

„A kdo jiný?“ odvětil mi otázkou, která mě ale stejně v tom mém křížovém výslechu nezastavila.

„Ne, ne, počkej, Jarede. Proč zrovna já?“ prosazovala jsem si tvrdohlavě to své, což jsem se naučila od Andyho. Od toho Andyho, u kterého mi dalo docela zabrat ho nakonec uhnat do vztahu. Předlouho se mi bránil, než nakonec kouzlu mé maličkosti podlehl. Vsadila bych se, že s Jayem by tolik práce nebylo... Andymu bylo ovšem ke cti, že to mínil dobře, protože byl zprvu neoblomně přesvědčený, že není vhodný typ do vztahu. Ve své podstatě vhodný skutečně není, ale co na tom sejde, když se člověk zamiluje. Takže o co se tu jako snažím?!

„Zatím jsem nepotkal moc holek, který by mě líbaly, aniž by znaly moje jméno,“ vtipkoval lehce nevhodně, nejspíš z té náhlé nervozity, kterou jsem v něm svou neústupnou otázkou vyvolala. Pokusil se o nenucený úsměv, ale když si všiml, že já se příliš nebavím, tak mu hodně rychle na rtech ztuhnul.

„Promiň, Issie, to jsem neměl říkat. Ani jsem to tak nemyslel… Jen… Víš, občas prostě potkáš člověka, který se ti na první pohled zalíbí. Který tě něčím jednoduše zaujme, a když si s ním promluvíš, tak tě třeba zaujme ještě víc. A pak toho samého člověka chceš vidět zas a zas a zas a dozvědět se o něm zase něco dalšího, protože tě ten člověk zajímá… Proto jsi teď tady,“ opravil svou původní odpověď velmi jednoznačně, čímž se mu evidentně ulevilo, když to mohl říct nahlas. Ne že by nám oběma to nebylo nad slunce jasné.

„Jo, to je fakt, proto jsem teď tady,“ zopakovala jsem po něm polohlasem, s očima pevně vnořenými do těch jeho azurových studánek, načež jsem se k němu bleskově přisunula, abych ho mohla mít nadosah. Jared se ani nepohnul, ale za to jeho oči vzápětí vzplály nespoutaným plamenem. Ten plamen jako by tím očním spojením přeskočil i do mě a mou spontánností se změnil v divoký oheň, který mi řádně rozproudil krev. Anebo možná spíš ta Jaredova opojná blízkost, která mi způsobovala, i v tom horku, husí kůži. Také mě omamovala ta jeho jemná, ale přesto výrazná vůně, kterou jsem do sebe nenasytně nasávala, až se mi z toho téměř motala hlava. Nejvíc mě ale lákaly ty jeho sladké rty, kterým jsem po krátkém zírání na ně už dále neodolala. Dravě jsem se na ně vrhla a konečně tím v sobě uhasila to toužebné napětí. A Jared mi polibky stejně tak vášnivě oplácel…

Do háje, já jsem vážně totální kráva…

 Všem čtenářům velice děkuji, a pak především Fluffy, která mi nejen povídku opravuje, ale také pravidelně odměňuje zábavnými komentáři, stejně tak jako Maya666, takže Vám, holky, patří mé speciální díky!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 6. kapitola: