OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 39. kapitola

06.02.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 755×

V poslední večer, který jsem měla strávit u Andyho, jsem se po práci vracela poněkud skleslá. Vůbec se mi nechtělo se pouštět do balení, a ještě hůř, čelit Andymu s tím vědomím, že nás dva zítra čeká další loučení. A navíc po tom, co se včera mezi námi odehrálo, což bylo mimochodem naprosto nezapomenutelné na tolik, že jsem to po celý dnešní den nemohla vyhnat z hlavy a stále jsem si to v ní dokola přehrávala, jako když člověku v mysli uvízne nějaká písnička a stále si ji zpívá a brouká, ať si to uvědomuje, nebo ne. A zítra tomu měl být, na kdo ví jak dlouhou dobu, konec. Nějak jsem si to nedokázala představit. Dobrovolně se té naší společné pohádky, která teda ještě nedávno byla spíš hotovým thrillerem s příměsí krimi, vzdát a vrátit se k životu bez lásky, bez opory a bez spřízněné duše. Věděla jsem velmi dobře, že to oba dva nutně potřebujeme a že je to nezbytný krok k našemu lepšímu životu. K osamostatnění, nalezení svého pravého já a k celkovému osobnostnímu posunu, který byl podmínkou pro to, aby se i naše další vztahy mohly posunout trochu dál. Když jsem si ale uvědomila, že by to mohlo znamenat, že by mohl mít Andy nějakou jinou známost, tak do mě okamžitě vjela jako blesk z čistého nebe taková sobecká žárlivost, což byla okázalá ukázka toho, že se od Andyho nutně musím odpoutat. Ale zároveň to bylo zásadně v rozporu proti mým citům, které se vůči němu opět naplno probudily. Vlastně spíš ještě o něco zesílily s tím, jak se Andy pokoušel stát lepším člověk a já tomu byla den co den svědkem. Nesnáším ten pocit, když moje hlava jde přímo proti tomu, co říká moje srdce. Je to pak úplná Sophiina volba! No dobře, tu knihu jsem nečetla, takže nemám ponětí, o co tam jde, ale tenhle výraz se hovorově běžně používá, ne? Tak jako tak... Jak si mám vybrat mezi tím, co bych měla chtít a co skutečně chci?

Včera, po Andy boku, když jsme si povídali a smáli se, jsem byla zase po poměrně dlouhé době nesmírně šťastná. A asi jako každý jiný člověk jsem toužila si toho štěstí užít o něco více a o něco déle. Možná to měla být nějaká zkouška pro mě, a vlastně i pro Andyho, protože jsem se zařekla, že si všechno vybuduju od samotné píky a tohle pokušení tu nejspíš stálo proto, abych sama zjistila, jak moc jsem pro to vlastně odhodlaná. Jestli jsem ochotná vzdát se momentálního pobláznění, abych si později mohla vychutnat mnohem větší úspěch, a možná na vícero frontách. Jo, chtě nechtě musíme jít s Andym od sebe, ačkoliv to bude neskonale obtížné… O tom ale nejspíš celá takhle lekce je.

Vešla jsem do hrobově tichého bytu, kde tentokrát nebyly žádné známky po Andyho přítomnosti. Byl někde venku, možná někde maloval v exteriéru, aby taky trochu změnil prostředí a nadýchal se čerstvého vzduchu, v čemž jsem ho jedině podporovala. Pro jeho rekonvalescenci to bylo ideální. A tak když jsem zůstala na bytě sama, dala jsem se tedy se znechucením do balení svých věcí. Tím vším stěhováním sem a tam jsem spoustu věcí protřídila, takže jsem měla ze svého šatníku slabou polovinu. I u své kosmetiky jsem zásadně ubrala, protože jsem při tom balení zjistila, že mám spoustu zbytečných krámů, které jsem stejně nevyužívala. Jakmile jsem po necelé hodině konečně zavřela velký kufr, přemístila jsem se do koupelny, abych si dala horkou sprchu a smyla tak ze sebe ten pot a také, abych se vzpružila na setkání s Andym, ze kterého jsem byla pěkně nervózní už teď. Andy se stále nevracel, a tak jsem si pustila televizi, u které jsem vždycky alespoň na chvíli vypnula svůj přemyšlenkovaný mozek.

Kolem deváté večer bouchly hlavní dveře bytu a vzápětí se mezi futry vymotal Andy. Zřejmě byl něčím posilněný a dle jeho motoriky, a mých bohatých zkušeností, jsem to tipovala na alkohol. Jakmile mě zaregistroval, zamžoural na mě očima a pak se zhluboka nadechl, aby z něj vypadla jen jedna prostá věta: „Takhle jsi mě vidět neměla.“ Na jeho výslovnosti bylo jasně slyšet, že si celkem slušně přihnul, ale protože měl Andy za ta léta řádný trénink, zvládal to náhodou dobře. I po tom, jak od všech těch toxických látek nějakou tu chvíli už abstinoval. Přesto jsem povytáhla nechápavě obočí, protože tohle až příliš zavánělo tou dobře známou starou verzí Andyho.

„A kdybych tě takhle neviděla, tak by to bylo jako v pořádku?“ použila jsem drsně ten jeho výrok proti němu, načež se zatvářil tak zoufale, že jsem se nad tím okamžitě slitovala a tomu odpovídal i můj soucitný výraz v obličeji. Andy se ani nevzmohl na odpověď a místo toho akorát zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „Andy, co blbneš? Vždyť ses tak snažil, abys s tím přestal,“ divila jsem se nepokrytě tomu, jak jeho motivace vzala za své. Ale nemohla jsem mu upřít ten fakt, že to nebyla zase taková dlouhá doba, co začal abstinovat. Asi bych k němu byla příliš tvrdá, kdybych po něm chtěla, aby se těch svých neřestí zbavil najednou a hned. Vždyť jsem sama žasla nad tím, a částečně jsem byla i proti tomu, že s tím vším chtěl skoncovat naráz, což pro něj musel být slušný zápřah, protože tomu všemu Andy holdoval docela ve velké míře. A navíc na tom momentálně psychicky asi taky nebyl nejlépe, jestliže to naše loučení řešil tolik jako já.

„Já vím, já vím, ale když...“ spustil nějaké své opilecké výmluvy, ale včas se zarazil, když mu asi došlo, že nemá smysl se s nimi obtěžovat. Pak si jenom povzdychl a mátožně došel k posteli, na kterou se ztěžka posadil.

„Seš v pohodě, Andy?“ přeptala jsem se ho ustaraně a dlouze jsem se na něj podívala, jestli by se mi nepodařilo něco vyčíst z jeho tváře, když mu ten alkohol o něco otupil jeho reakce. Andy se ale zřejmě ani nechystal mi něco zastírat a rovnou se mi bezelstně zahleděl do očí, ve kterých jsem nespatřila tu jeho záři, radost a spokojenost, kterými v posledních dnech celkem hojně oplývaly. Navíc, jak u mě seděl docela blízko, tak na mě pravidelně dýchal a s tím i ten alkoholový opar, který byl poměrně silný.

„Nejsem, Inesso, ani trochu. Neuvěřitelně mě sere, že se zítra odstěhuješ. Nechci o tebe zase přijít, chápeš?“ přiznal mi narovinu a díval se na mě takovým stylem, jako by mě jím prosil o pomoc. Bylo to srdcervoucí se na něj dívat, když byl v takovémto stavu, ale nesměla jsem vyměknout, abych jemu, a ostatně i sobě, nedala nějakou planou naději, že by to mezi námi mohlo dopadnout jinak než tou pauzou. Pauzou bychom to snad nazývat ale mohli, to znělo jakž takž obstojně. Ne definitivně jako rozchod, odchod nebo něco podobného…

„Mě to taky štve, ale… Vždyť jsme se na tom společně dohodli, ne? Potřebujeme si od sebe chvíli odpočinout. Po tom všem to vážně potřebujeme,“ připomněla jsem mu docela naléhavě, aby si to ve svých myšlenkách přebral a znovu si naplno uvědomil, jak moc je to pro nás dva důležité.

„Máš pocit, že si po včerejšku potřebujeme odpočinout?“ vyrukoval na mě s docela záludnou otázkou, na kterou se nejspíš ani nedalo správně odpovědět. Vtom se ke mně v rychlosti přiklonil, za zátylek si mě přitáhl blíž a hodně vášnivě mě políbil. Vůbec jsem se tomu nebránila, ani mi nevadila ta pachuť na jeho rtech i ústech po whiskey, a díky tomu polibku jsem zjistila, že se bohužel ani cigaretám nevyhnul, které z něj sice byly cítit, ale to mohlo být i tou společností, ve které se dosud nacházel. I já jsem se aktivně do toho polibku zapojila, a když se ode mě prudce odtáhl, měla jsem nutkání si vzít ještě menší, a klidně i větší, přídavek.

„Ty si chceš od tohohle odpočinout?“ položil mi druhou otázku, s ještě o něco větším důrazem, zatímco si mě pořád přidržoval u sebe a zpříma mi doslova zíral do očí. Mezi obočím mu naskočila hluboká vráska, jak s tím zjevně nesouhlasil a poddával se tomu stejnému pobláznění, které nekompromisně testovalo i mě.

„Mně se to líbilo stejně jako tobě, tygře,“ zašeptala jsem mu téměř do úst, jak blízko u mě schválně zůstával.

„A chceš s tím i tak přestat? Jak?!“ nerozuměl protentokrát on mému chování a zase se ode mě odtáhl, když do mě trochu zatlačil a pomohl mi tím se narovnat. Dál ze mě ale nespouštěl svůj pohoršený zrak, akorát tentokrát se v jeho pohledu objevila nepřehlédnutelná výčitka.

„Andy, nedělej mi to ještě těžší, prosím. Už takhle to bude skoro nemožný,“ požádala jsem ho až úzkostně a očima jsem raději uhnula někam jinam, protože jenom při té představě se mi bolestně stahoval hrudník.

„Tak prostě neodcházej! Proč bysme tady spolu nemohli zůstat? Vždyť je nám spolu fajn, ne?“ pokoušel se mě nalomit svými argumenty, které jsem s čistým štítem rozhodně nemohla popírat. Kvůli tomu se mi to tady bude tak hrozně těžko opouštět. A hlavně jeho, ještě když je z toho takový zlomený…

„To je, zlato. Je mi s tebou hrozně dobře. Ale i když se ti to nelíbí, a vlastně ani mně ne, tak určitě moc dobře víš, někde tam uvnitř sebe, že mám pravdu. Musíme jít od sebe, Andy,“ trvala jsem si neústupně na svém, přestože se mi u toho div neukroutila pusa. Andrew ale zatvrzele vrtěl hlavou, aby mi dal najevo, že je jednoznačně proti. A tak jsem si bezradně povzdychla, protože jsem už nevěděla kudy kam. Ale polehčující okolností pro něj zajisté bylo to, že měl nepatrně patrnou hladinku.

„A tobě to zní jako logicky, jo?!“ přeptal se mě s ostentativními pochybnostmi, čímž přešel z přemlouvací taktiky na tu bagatelizační. Na to, že měl něco upito, mu to pořád dost pálilo a musela jsem uznat, že mě i takhle dostával pořádně do úzkých.

„Až vystřízlivíš, tak si o tom promluvíme znovu, hm?“ navrhla jsem mu ochotně, ale on to přešel podivným zamručením, že to nejspíš ani nehodlal brát v potaz.

„Co se na tom jako změní? Teď jsem aspoň schopnej na rovinu ti říct, že nechci, abys mě zas opustila. Jinak bych asi dělal, že s tebou souhlasím a nakonec bys mi vymluvila díru do hlavy a fakt bych tě nechal odejít. Ale to já neudělám, Issie, slyšíš? Nenechám tě odejít,“ sliboval mi velice důležitě a něco v jeho hlase rezonovalo nadnesenou pohrůžkou, aby svým slovům nejspíš dodal na váze. Jinak jsem nepochybovala o tom, že by mi snad nějak ublížil. To už jsme měli úspěšně za sebou…

„Přece mě tady nebudeš držet proti mé vůli. To bys mi neudělal,“ smetla jsem jeho hrozby velmi snadno, načež jen frustrovaně zafuněl. Pak se do mě tak ostře zabodl pohledem, jako by mě chtěl před svým výrokem varovat a o něco ho tím zdůraznit. Přesto ho nešlo brát nikterak vážně.

„Zase chlastám, proč bych se nemohl vrátit i k jiným starým zvykům?“ odsekl podrážděně a potom se na mě tak pobaveně ušklíbl, až mě z toho zamrazilo. Zůstala jsem ale racionální a u toho názoru, že to na mě jenom zkouší.

„Tomu nevěřím,“ procedila jsem mezi zuby se stejnou razancí hlasu a napodobila jsem jeho zastrašující výraz.

„Já zas nevěřím tomu, že bys to mezi náma mohla takhle snadno ukončit,“ pronesl takovým odsuzovačným tónem, kterým se mě popravdě řečeno docela hodně dotkl.

„Jak snadno?! Mě to bude bolet stejně jako tebe! A kdo říká, že je to konec? Myslela jsem, že...“

„Ale no tak, Iso, nebuď naivní! Naše cesty se rozdělí a co pak? Někoho potkáš, já někoho potkám a bude po všem. To to chceš fakt takhle hloupě riskovat? Že to všechno mezi náma prostě… vyšumí?“ pohoršoval se nad mou nedomýšlivostí, ale i tak jsem nemínila ustoupit ze svého stanoviska. Bohužel mi tímhle ale nasadil brouka do hlavy a při pomyšlení na to, že by si třeba doopravdy našel někoho jiného, jsem se cítila přinejmenším vystrašená. A taky nejistá a popuzená. Nejenom žárlivá jako dneska odpoledne.

„Já o nikoho jiného ale nestojím!“ prohlásila jsem rezolutně a popadla jsem Andyho za ruku, abych mu předala část ze své sebejistoty a možná tím tomu všemu dodala i důvěryhodnosti.

„Inesso, vždyť ses na mě kvůli Jaredovi vykašlala ještě, když jsme spolu byli! Proč by se to nemělo opakovat?!“ vyjel na mě bez servítek, čímž mě slušně zarazil. Obočí mi překvapeně vyskočilo až na čelo a ruku z té jeho jsem ukvapeně stáhla pryč. Tak tohle mě hodně zabolelo.

„Tohle není fér, Andy,“ hlesla jsem sotva slyšitelně, ale tušila jsem, že kdybych mluvila na plno, tak by se mi plačtivě třásl hlas. Od Andyho tohle byla pěkně ošklivá podpásovka a já ji nedokázala jen tak hodit za hlavu, že bych dělala, jako že mě dočista emocionálně nesmetla. Nechtěla jsem před ním již cokoliv zastírat, když jsme včera prožili takový výjimečný den s jistým zlomovým okamžikem, kdy jsem si naplno přiznala, že Andy je má osudová láska.

„Od tebe to taky nebylo fér. Kdyby ses tenkrát udržela, nic z tohohle bysme teď nemuseli řešit! Nic z toho, co se se stalo od toho, co jsi poznala jeho, vůbec nemuselo bejt,“ předhodil mi naprosto bez zaváhání, bezohledně a chladně, že jsem na něj znovu vyvalila konsternovaně oči a jen jsem na něj tupě zírala. Na hrudi se mi přitom tak zvláštně přitížilo a celý žaludek jako by se mi scvrkl. Něco takového bych od něj fakticky nečekala… Ne po tom včerejšku, a vlastně celkově... 

„Takže je to podle tebe jenom moje vina?! Tohle si fakt myslíš?“ Dala jsem mu šanci, aby ten svůj výrok mohl znovu přehodnotit a zamyslet se nad tím, zdali to takhle doopravdy myslí. A co hůř, jestli to takhle i cítí... 

„Jo, to si fakt myslím,“ potvrdil mi vzápětí, jak nad tím nehodlal nijak přemítat. Když to takhle ze sebe bezprostředně vypálil, naprosto mě tím rozhodil. V tu ránu mě atakoval takový nezřízený vztek, protože jsem si připadala šíleně ukřivděná a také oklamaná. Andy ve mně nejspíš i záměrně vyvolal jakýsi mylný dojem, že je smířený s tím, co se stalo, ale zjevně to v něm pořád dost hnilo a asi mi kvůli tomu ani nedůvěřoval. Možná mi to ještě ani neodpustil…

„Jestli tohle má bejt nějaká další tvoje ujetá taktika, jak mě přimět, abych tu zůstala, tak teda ani trochu nefunguje! Reverzní psychologie na mě fakt neplatí!“ rozčilovala jsem se naprosto bez zábran a očima jsem ho doslova propichovala skrz na skrz. Andyho to ale nijak nevykolejilo a můj velmi intenzivní pohled s přehledem vstřebával.

„Žádná taktika. Nehledej za vším nějaký skrytý významy! Já ti to říkám přesně tak, jak to je,“ usadil mě nekompromisně a já žasla nad tím, jak mu to i v té podnapilosti takhle solidně pálí. Ke všemu měl tisíc komentářů, což pro něj bylo tak typické! Na všechno měl vždy co odpovědět a jen tak něčím se nedal umlčet. On zvládal ale ještě lepší výkony, a to dokonce i pod vlivem drog, takže jen s nějakou tou promile v krvi to pro něj byla nejspíš brnkačka.

„Tak, jak si myslíš, že to je, a to je dost velký rozdíl! Ty nerozhoduješ o tom, kdo má pravdu!“ ohradila jsem se směle a ostentativně jsem si založila ruce na prsou, přičemž jsem bojovně vystrčila bradu vpřed. Nemínila jsem se od něj nechat obviňovat z něčeho, na čem jsem si nenesla podíl jenom já.

„Moc dobře víš, že kdyby ses nespustila s Jaredem, tak já bych se nikdy na žádnou jinou ani nepodíval!“ vmetl mi zostra do tváře a hutně se u toho mračil. Několikrát jsem zaskočeně zamrkala a uvědoměle jsem usoudila, že už jsme si toho řekli až příliš a že by bylo vhodné tuhle ošklivou výměnu názorů raději utnout. Andy se zdál být celkem v ráži a já mu nedokázala odporovat, protože… protože měl prostě pravdu. I když to budu popírat, tak to pořád bude fakt.

„Tohle nebudu dál poslouchat, Andrew,“ prohlásila jsem odměřeně a postavila jsem se na nohy.

„Proč ne?! Těžko se ti to poslouchá, co? To snad ale nepříjemná pravda vždycky, ne?!“ uhodil na mě s tou trefnou poznámkou přesně jako ten hřebíček na hlavičku. Jen jsem zalapala po dechu a překotně jsem se snažila vymyslet, co mu na to odvětit, ale poněvadž mě totálně odzbrojil tou svou nesmlouvavou upřímností, byl to pro mě trochu problém.

„Ne! To protože jsi zjevně opilý a něco se s tebou děje! Teď se chováš úplně stejně jako dřív… Nejdřív mě prosíš, ať neodcházím, a pak házíš všechnu vinu na mě za to, co se mezi námi odehrálo! Ještě mi třeba řekni, že jsem tě přinutila mě podvádět, uhodit mě nebo mě snad škrtit!“ Předhodila jsem mu vypočítavě staré rány, které jsem už víckrát nechtěla otevírat. A ani by mě v tom nejhorším snu nenapadlo, že po tom překrásném včerejšku to opravdu udělám. Nejspíš to spolu mělo nějakou souvislost, ale ne takovou, o které před chvíli mluvil. Nejspíš v tom vězelo něco daleko hlubšího. Andy byl velmi komplikovaná osobnost…

„Je to ve mně, Inesso! Rozumíš tomu?! Je to ještě pořád ve mně! Nějaká temná energie, která chce ven a já ji nedokážu zastavit!“ zavrčel tím svým hrdelním hlasem, zatímco na mě vyloženě vyjel. Instinktivně jsem před ním ucouvla o několik kroků, což mu pochopitelně neušlo a asi ani to, že mě tímhle výstupem regulérně vyděsil. Proto se záhy nato viditelně stáhl a očima zostuzeně uhnul někam jinam.

„Ne, Andy, to je ten podělanej alkohol! Měl by ses z toho vyspat, ano? Já… já zatím půjdu dolů, měla by tam být Lena. A ty si mezitím odpočiň, hm? Pak si o tom můžeme promluvit znovu, až budeme oba plně při smyslech,“ doporučila jsem mu důrazně, významně jsem se na něj krátce podívala, aby dal na mou radu, a pak jsem se odporoučela dolů na bar, aniž bych si vyslechla jeho názor. Ale docela dlouho mlčel a mlčení znamená souhlas, no ne?

Jakmile jsem sešla dolů do baru, velmi rychle jsem zjistila, že Lena na nějaké kamarádské svěřování se nebude mít čas. Bar téměř praskal ve švech, a ačkoliv měla směnu i Emily, byly stejně k nezastavení. A tak jsem zvolila druhou možnou variantu, a to tu, že jsem se sama zapojila do pracovního procesu, přestože jsem tu již nějaký ten pátek nepracovala, což mi vůbec nevadilo, protože jsem potřebovala vypnout na chvíli hlavu, aby se mi v ní myšlenky nějak svévolně usadily. A na to byla práce rukama bezkonkurenční!

Lena se mi omlouvala, že se mi nemůže věnovat, ale to se jí dalo sotva mít za zlé, když měla v nohou již nějaký ten kilometr. A mně to opravdu neuškodilo se na tu chvíli zapojit. Sice jsem byla od těch nesocializovaných psisek dost ztahaná, ale Andy mi natolik hýbnul žlučí, že to rozchodit se mi jevilo jako nejlepší možné řešení. Absolutně jsem nerozuměla tomu, co mu najednou zas přeskočilo, že na mě takhle spustil. Ale byla jsem přikloněna tomu to odkázat na ten alkohol, kterého si dopřál kdoví jaké množství. Vzhledem k Andyho divoké minulosti se to těžko odhadovalo, ale málo ho být nemohlo, když takhle vyváděl. Byla jsem ochotná ho do nějaké míry omluvit i proto, že pro něj tahle situace nebyla jednoduchá, stejně jako pro mě, což na něj mohlo mít určitě jistý neblahý vliv. Ale to, že mi nevěřil? Tak to s ničím z tohohle nemělo přímou souvislost. Ano, díky tomu, že byl podnapilý mi to nejspíš prozradil, ale jeho nedůvěra ke mně pramenila z daleko hlubšího problému.

Po necelé hodině a půl jsem se s holkami zas rozloučila, jelikož na mě po celém dni začala padat už opravdu únava a kvůli níž jsem já málem začala padat na ústa. Moc jsem nepočítala s tím, že by Andy ještě bděl, protože vypadal docela zmožený tím vším ethanolem, který mu koloval žilami, takže mě dost zaskočilo, když jsem ho v bytě našla hrbit se pod lampičkou a cosi tam smolit do toho svého skicáku, přičemž měl vedle sebe hrnek kávy. Okamžitě jsem se zarazila v pohybu a přála jsem si se na tom místě okamžitě zmizet. Vypařit se, propadnout se, cokoliv.

„Iso? “ oslovil mě, když si mě zakrátko povšiml, zřejmě překvapen tím, že mě tu vidí takhle brzy po té naší hádce.

„Myslela jsem, že už budeš spát,“ podotkla jsem se stejným překvapením.

„Nemohl jsem zabrat,“ poskytl mi ten důvod, proč ještě nebyl v limbu. „Vrátila ses docela brzo,“ dodal záhy s údivem, že mi netrvalo tak dlouho tu naši ostrou výměnu názorů rozdýchat. Kdybych na to měla celý den, tak ho klidně probloumám někde po nábřeží, ale celou noc bych to rozhodně nezvládla.

„Jsem po dnešku docela unavená a… vždyť víš, že nemám kam jinam jít,“ vysvětlila jsem na oplátku já jemu, ale neopomněla jsem to okořenit o lehkou dávku jízlivosti. Na to Andy několik sekund hledal slova, což jsem využila k tomu, abych bleskově proplula kolem něj do koupelny a připravila se ke spánku. Důkladně jsem se odlíčila, učesala si vlasy, vyčistila si zuby, odskočila jsem si a v neposlední řadě jsem se převlékla do pyžama. Než jsem vešla zpátky do místnosti, zastavila jsem se před dveřmi a zhluboka jsem se nadechla. Několik minut jsem si také na jazyku sumírovala všechno to, co jsem mu vlastně chtěla říct. Nebylo toho sice mnoho, ale spíš jsem nevěděla, jak mu to mám říct. Sice mě naštval a dotkl se mě, ale ani přesto jsem se k němu nedokázala chovat nějak přehnaně bezcitně. Milovala jsem ho a nechtěla jsem se v žádném případě znovu zaseknout v tom šíleném kolotoči, který nás předtím docela děsivě semlel. Proto jsme se nutně museli posunout někam dál, a to oba dva.

„Issie? Ještě se mnou chvíli mluv, prosím tě,“ požádal mě velmi pokorným hlasem, který zněl diametrálně odlišně od toho, kterým se mnou mluvil před mým odchodem.

„Podle mě jsme si toho řekli už víc než dost, ne?“ neodpustila jsem si kousavý komentář, přestože jsem měla v plánu s ním v tomhle rozhovoru pokračovat. Sice bylo pozdě, ale odkládat to na později nemělo žádný smysl a vzhledem k tomu, že jsem se zítra již stěhovala pryč, nebyl k tomu ani žádný potřebný prostor.

„Já vím, že seš na mě naštvaná, a chápu to, ale já… ať se snažím jakkoliv, nemůžu se toho zbavit. Omlouvám se za to, jak jsem se choval. Přehnal jsem to a jestli tě to vyděsilo, tak… Nedivím se, mělas pravdu. Choval jsem se úplně stejně jako dřív, a to už nechci. Nechci bejt už takovej,“ sypal si popel na hlavu během svého monologu, který nakonec završil nepopiratelným příslibem, že se chce stát lepším mužem. Doteď jsem mu to naprosto baštila, ale po tomhle výstupu jsem pochopitelně získala značné pochybnosti.

„Jo, docela mě to vyděsilo, Andy. Ale to všechno bylo nic oproti tomu, že je to celý vlastně o tom, že mi nevěříš. Řekl bys mi to vůbec, kdyby ses takhle nezřídil?“ pustila jsem se bezhlavě do křížového výslechu a mínila jsem z něj dostat všechno to, co z něj ještě nevypadlo v tom rudém zatmění mozku, kdy na mě byl nejvíc rozčilený.

„T-to nevím. Já ani nevěděl, že… Nevěděl jsem, jak to ve mně vlastně je. Až teď, jak jsme se pohádali, když to ze mě vylítlo, tak… mě samotnýho to dost překvapilo,“ vysvětloval mi poněkud krkolomně, protože jemu nejspíš těch devadesát minut nestačilo k tomu si v sobě uspořádat všechny ty splašené myšlenky. Dost pravděpodobně kvůli tomu zpropadenému alkoholu. Ačkoliv momentálně bych mu měla spíše děkovat. Asi….

„Mě to taky dost překvapilo. Hlavně potom, co jsme včerejší den spolu strávili v posteli! Víš, jak si zrovna připadám? Jako žes mě prostě jen využil! Že sis možná přitom chtěl něco dokázat. Asi to tak bude, že v tobě ten starý Andy pořád je. Tohle mu bylo hodně podobný, ale já s tímhle Andym nechci mít nic společného, stejně jako ty.“ Sejmula jsem ho v první vlně svých emocí, které se mnou slušně cloumaly, když jsem mu hleděla tváří v tvář. Andy pohotově vyskočil na nohy a přistoupil ke mně o něco blíž, aby tím nejspíš i svým slovům přidal na naléhavosti.

„Takhle to určitě není, Issie! Já tě miluju...“

„Ale nevěříš mi!“ skočila jsem mu neomaleně do řeči, ale on se tím nedal vykolejit.

„Issie, zlato, sama musíš moc dobře vědět, jak to včera mezi náma bylo. Musela jsi to cítit, tak jako já. Bylo to to nejhezčí, co jsem po hodně dlouhý době zažil. A byl tam pro mě jeden z vůbec nejlepších momentů, který jsme my dva spolu zažili, kterej budu mít v živý paměti až do konce svýho života. Tak nezapomenutelný to pro mě bylo,“ přesvědčoval mě skutečně těžkopádnými argumenty, kterým se dalo stěží odporovat.

„Ale co když to jsou jenom slova, Andy? S nima to ty umíš moc dobře, stejně jako si se mnou hrát, tak jak potřebuješ! Co když je tohle jeden z těch případů?! Já už sama nevím, čemu u tebe můžu věřit, to tě asi nepřekvapí, ne?“ nedala jsem se oblbnout jeho sladkými slovíčky, které mě stejně někde uvnitř něžně pohladily. Navenek jsem to ale najevo nedala, jelikož jsem na něj byla pořád docela naštvaná.

„Lásko? Lásko?! Podívej se mi do očí a zjistíš, jestli je to pravda, nebo ne,“ poradil mi, zatímco si mě k sobě za ruce přitáhl blíž, čemuž jsem se ani náznakem nechystala vyhnout, a když mi obličej zajal ve svých velkých dlaních, aby si opravdu pojistil, že mu do těch očí pohlédnu a vše podstatné z nich snadno vyčtu. Chvíli jsem v sobě zadržovala dech a sama jsem mu položila své dlaně na ty jeho, když mě takhle spolehlivě zpracovával svým psím pohledem, ve kterém se ale opravdu zrcadlilo jako na stříbrném podnose, že ho podezírám zcela zbytečně. Tak oddaný, láskyplný, kajícný pohled se nedal nahrát. S jakousi úlevou jsem vydechla, ale než mě s titěrným úsměvem pustil, a já současně jeho, před očima se mi zamlžilo, poněvadž mi před nimi vystoupala hradba slz. Jednoduše mi to přišlo najednou celé líto…

„Fajn, ale to nic nemění na tom, že ty mi nevěříš! Přitom mě tady přemlouváš, ať s tebou zůstanu a v tomhle pokračujeme, ale jak? Jak by to mohlo fungovat, když mi nevěříš? Vždyť bez důvěry se žádný vztah neobejde, Andy. O tom už jsme se oba dva přece jednou přesvědčili, ne?“ osvěžila jsem mu paměť připomínkou z příručky o deseti základních stavebních pilířích mezilidských vztahů a nezapomněla jsem si ani rýpnout do naší minulosti. Andy na to pouze zakoulel kolem dokola očima, což prostě bylo jeho charakteristické mimické gesto. Starého psa, znáte to…

„Jo, já vím,“ připustil zjevně nuceně, ale to proto, že jsem mu nedala jinak na výběr.

„Takže tohle je snad dostatečný důvod k tomu, aby se naše cesty přece jenom rozdělily, ne? Nejenom že to oba potřebujeme, ale je to zjevně naprosto nevyhnutelná věc. My dva spolu nemůže být, Andy. Tady už není o čem,“ zakončila jsem tuhle debatu, i tu jím otevřenou otázku, co teda s námi bude dál, přičemž si na ni už vlastně odpověděl sám. Andy akorát několikrát vyjeveně zamrkal, ale pak se jeho nepřítomný pohled ztratil kamsi k podlaze, když si ještě rezignovaně povzdechl. Přesně jako rezignoval na přemlouvání mě samotné. A tak jsem se přesunula ke své matraci, kde jsem osaměle strávila noc pouhým převalováním se, protože se mi ne a ne podařit zabrat. Moje zamilované já totiž ze srdce toužilo po tom poslední noc strávit s někým, koho bezmezně miluje i navzdory tomu, jaký je to bezkonkurenční idiot...

 Moc a moc všem vytrvalým čtenářům děkuji za neutuchající přízeň! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 39. kapitola: