OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 24. kapitola

26.09.2019 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 923×

„To jsi mu tu peněženku musel vybrat do posledního centu, Andy?! Nemohl sis prostě vzít tolik, kolik jsi potřeboval, že ne?“ pohoršovala jsem se nad Andym, který se neskrývaně radoval nad svým lupem. Přepočítával si bankovky mezi prsty a vážně se zdál být spokojený. Alespoň dokud jsem nepromluvila.

„Děláš, jako by mu ty prachy nějak extra chyběly. Zatímco mně dost možná ušetří kotníky i kolena,“ zabručel lhostejně a raději si ty peníze sroloval a nacpal do kapsy, aby mě jimi víc neprovokoval. Já se ale zasekla nad tou jeho poznámkou, která mi jednoduše osvětlila, co by ho nevyhnutelně čekalo, kdyby tu půjčku nesplatil. Každý gang nebo lichvář má nějaký svůj nelidský způsob, jak ze svých dlužníků vytáhnout peníze. Některý je víc brutální, některý zase méně. Každopádně, když někdo záměrně nesplácí nebo odkládá vrácení peněz, koleduje si o vlastní kejhák. Tohle je zas druhá, odvrácená tvář města splněných snů… A dennodenně se tu dějí nejrůznější zvěrstva v zapovězených čtvrtích, kam se bojí vstoupit i muži zákona. I tohle je slavné Los Angeles.

„A to, co ti zbyde, zas utratíš za nějaký drogy, co?“ poznamenala jsem jízlivě a ironicky jsem se na něj ušklíbla. Přesně jako to dělával on, jenomže bohužel jeho vlastní medicínka na něj nefungovala.

„Už jsem říkal, že s tím končím,“ zopakoval mi evidentně rozladěn tím, že jsem tak rychle zapomněla na to, čím se u Jaye v domě tak velkolepě dušoval. Jistěže se mi to takhle brzy nevypařilo z hlavy, poněvadž mě Andy žádal o to, abych mu s tou drsnou odvykačkou pomohla. Chtěla jsem si do něj prostě jen rýpnout. Sice jsem přesně nevěděla, co ode mě očekává, ale byla jsem vážně odhodlaná ho té závislosti zbavit. Nejenom kvůli němu, ale i kvůli sobě. Budu se cítit tisíckrát lépe, když budu vědět, že je na tom Andy psychicky zase dobře, než aby si dál liboval v té roli zlomené trosky, která se nebojí přikročit k těm nejhorším možnostem. Jenom doufám, že krom mé pomoci neočekává i něco víc…

„A seš si jistý, že to zvládneš? Přestat s tím vším takhle najednou?“ přeptala jsem se váhavě.

„Minule to přesně takhle šlo. Nevím, proč by teď nemělo,“ připomněl mi věci minulé, které jsme my dva spolu prožili a které se skutečně nedaly zapomenout.

„A jakou pomoc ode mě přesně chceš, hm? To tě mám přivázat k posteli a čekat tak dlouho, než se z toho svinstva nevzpamatuješ?“ vyrukovala jsem na něj opět s nepřeslechnutelnou dávkou sarkasmu, protože si podle mě celou tu situaci maloval až příliš růžově. Posledně ten jeho detox probíhal docela dost divoce a občas by opravdu nebylo od věci, kdyby byl k té posteli přikurtovaný. Měl opravdu zlé stavy během té očisty od toxikomanie.

„Třeba, proč ne. To vlastně není vůbec špatnej nápad, Iso,“ ocenil můj přehnaný návrh, který vlastně nezněl ani mně vůbec špatně, když jsem se nad tím víc zamyslela. Jestliže se spoléhal především na mě, jak bych měla jinak zajistit, aby se té závislosti opravdu zbavil? Jo, jasně, přivážu ho k té posteli a nechám ho tam tak dlouho, dokud ho to nepřejde, ačkoliv to znamená, že se u něj nějakou chvíli zdržím. Pár dní minimálně…

„A co potom? Co ti zabrání potom jít a nekoupit si další dávku? Víš, že to pokušení bude dost velký,“ varovala jsem ho, co ho v nejbližších okamžicích, kdy získá zpátky svou svobodu, velmi pravděpodobně čeká. I předtím, kdy skončil ten detox, měl jisté sklony k recidivě, a to byl jeho život relativně v pořádku. Teď, když je u něj všechno vzhůru nohama, se k tomu úniku z reality bude chtít určitě vrátit o to silněji. Anebo možná jeho potíže příliš vztahuju k sobě samé a on bude naprosto v pohodě, až se nadobro rozloučíme. No, kéž by…

„Tohle zrovna není taková podpora, kterou bych od tebe očekával, když jsi mě tolik přemlouvala, abych toho nechal,“ podotkl jaksi dotčeně, když jsem z jeho úhlu pohledu nejspíš zrazovala to jeho pevné odhodlání, které bylo svým způsobem obdivuhodné. Hlavně aby svému slovu dostál.

„A co si jako myslíš, Andy?! Přijdeš si k Jaredovi domů, okradeš ho, mě v podstatě uneseš a chceš po mně takový šílený věci, jako abych ti pomohla ze závislosti na drogách a kdo ví co ještě! To mám jako dělat, že se nic neděje? Že je všechno v pohodě?… Jenže to není, Andy! Nic z toho není v pohodě! Nic z toho, co se děje a co ty děláš není ani trochu v pohodě!“ spustila jsem na něj neurvale, protože mně krátce povolily nervy. Svým zlostným zrakem jsem ho přitom provrtávala skrz na skrz, poněvadž mě jeho nedomýšlivost a lehkomyslnost příšerně vytáčela.

„Já vím, já vím, Issie. Věř mi, já to vím… Jenom… Nechci bejt sám. Jestli si myslíš, že jsem zapomněl, jaký to bylo, když jsem si tím předtím procházel, tak to fakt ne. To se snad ani nedá… A tak nějak se toho bojím. Prostě tím nechci procházet sám, chápeš?“ svěřil se mi z donucení, protože jeho hlas zněl ryze poníženě. Dokonce se na mě přitom ani nemohl podívat, jak mu bylo z toho přiznání trapně. Mě naopak to naprosto odrovnalo. Ta upřímnost a nefalšovanost jeho monologu mě nadobro umlčela. Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat, a tak jsem mu to pouze uvědoměle odkývala a sama jsem uhnula očima jinam, protože jsem se já cítila hloupě za to, jak jsem na něj nasazovala.

„Popravdě řečeno si tím vlastně ani nechci procházet... Ale když se mnou u toho budeš zase ty, možná to nebude tak hrozný, než jaký to fakticky je,“ dodal vzápětí, možná i proto, aby nějak přerušil to napjaté ticho, které mezi námi zavládlo. Zároveň ale tím zase poodhalil trošku ze svých myšlenek, které mu trápily mysl. Když mi takhle zostuzeně vysvětlil pozadí svých zdánlivě nelogických kroků, přeci jenom jsem pro něj měla o něco větší pochopení. A taky mi ho bylo částečně i líto. Nicméně nikdo ho nenutil k tomu, aby ty drogy bral…

„Udělám, co budu moct, ale… hlavně si od toho neslibuj nic dalšího, ano?“ upozornila jsem ho raději předem, aby se ani nesnažil na mě cokoliv zkoušet. Upřímně jsem se modlila za to, aby tohle nebyl nějaký jeho pošetilý plán, jak mě znovu získat, ale že to opravdu myslí vážně a potřebuje pomoct. U Andyho jeden nikdy neví, co si vezme do hlavy…

„Ne, to nebudu… Už takhle toho pro mě děláš až dost, Issie. I po tom všem, co se stalo… co jsem ti udělal. To je… seš úžasná, vážně. Vždycky jsi byla můj záchranný bod. Když jsem něco podělal, tak ty jsi stála při mně a pomohla jsi mi. Když jsem na tom byl špatně, tak jsi byla u mě a všechno najednou bylo hned lepší. S tebou bylo všechno lepší...“ rozvzpomínal se nostalgicky a jeho oči náhle úplně pohasly a v jednom okamžiku se i nepatrně zaleskly. Tenhle jeho náhled do minulosti mi nebyl úplně příjemný, protože to ve mně vyvolávalo pocity, které jsem v sobě již nechtěla nikdy víc rozdmýchávat a které jsem v sobě od toho rozchodu horlivě potlačovala.

„Tohle sis měl uvědomit dřív, než jsi mě začal podvádět nebo než jsi na mě vztáhnul ruku.“ Vrátila jsem mu i já dávku vzpomínek, o kterých jsem jistojistě věděla, že jemu budou úplně stejně nepříjemné jako mně ty jeho. Potvrdil mi to tím, že se na mě rozhořčeně zamračil a rysy v jeho výrazně tvarované tváři se nebezpečně napjaly. Asi bych ho neměla příliš provokovat, když měl stále po ruce tu zbraň.

„To máš pravdu… No nic, asi bysme odsud měli vypadnout, než se zas pohádáme a ty mě pošleš někam,“ navrhl mi uvědoměle, ale mračit se na mě nepřestal. „Mohla bys místo mě řídit? Jsem furt sjetej a už jsem riskoval cestu sem...“ požádal mě s takovým pokorným tónem hlasu, kterému bych za jiných okolností asi bez připomínek vyhověla.

„Že se zrovna staráš o tohle, Andrew,“ pronesla jsem pobaveně nad jeho uvažováním, které bylo občas naprosto krátkozraké, zatímco jindy dokázal smýšlet v opravdu širokém hledisku. Andy na mou jízlivou poznámku nereagoval a místo toho po mně hodil klíčky od jeho stařičkého Dodge. Nemínila jsem nějak protestovat, protože jízdu v Challengeru ze sedmdesátých let jsem si vždycky užívala. Ten bublavý zvuk motoru, osmiválec ve své nejlepší době až se čtyři sta třiceti koňmi pod kapotou, při řízení úžasně uklidňoval, což bylo přesně to, co jsem právě potřebovala.

„Dobře, jen… nejdřív pustím kluky z koupelny,“ oznámila jsem mu a už už jsem se otáčela, abych za nimi šla, když vtom mě Andy zastavil tím, že mě chytil za zápěstí.

„Ne, Inesso. Nech je tam,“ přikázal mi nesmlouvavě a stále mě pevně držel za zápěstí.

„Nemůžeme je tam přece nechat! Tady už nikdo jiný nebydlí, aby jim tu koupelnu otevřel!“ ohradila jsem se ostře a provrtala jsem ho skrz na skrz rozčileným pohledem.

„Myslíš si, že by tě se mnou někam nechali jít, když bys je pustila ven?!“ položil mi řečnickou otázku, která mi současně s ní osvětlila důvod, kvůli němuž mi bránil ty dva osvobodit. A pořád mě držel za to zápěstí, což se mi přestávalo líbit, a tak jsem s ním trochu důrazněji cukla, aby mě konečně pustil, ale Andy na to nijak nereagoval.

„Máš přece tu bouchačku, ne? Můžeš je donutit,“ sykla jsem podrážděně a dál jsem ho svýma zlostnýma očima porcovala na kousky. Andy s naprostým klidem ignoroval moje vražedné záblesky v očích, které sám řádně podněcoval.

„Tak dáš prostě někomu vědět, aby sem šel a pustil je, ne? To snad není zas takový problém. A pojď už, mizíme odsud!“ instruoval mě bod po bodu, s takovým netrpělivým a současně i panovačným tónem hlasu, který mě popuzoval ještě víc. Navíc mě stále držel za tu ruku, a aby mě přiměl k pohybu, tak mi za ni poněkud hrubě cuknul, protože já jsem se tomu jeho příkazu pochopitelně vzpouzela.

„Andy!“ okřikla jsem ho příkře a sama jsem tou rukou trhla, aby konečně pochopil, že mě má pustit.

„Musíme už jít, Issie,“ nařídil mi opět, ačkoliv tentokrát o něco smířlivěji, aby mě raději víc neprovokoval. Také mi vzápětí uvolnil to zápěstí, čím mi rádoby nechal možnost volby, která přesto byla předem jednoznačně určená.

„Já je tu nemůžu nechat, Andy. Prosím!“ žadonila jsem pro změnu zas o něco jiného a pro větší úspěšnost jsem na něj zkusila své psí oči. Andy si pouze hlasitě povzdechl a několikrát rezignovaně zakroutil hlavou, což byla jasná známka toho, že ze svého umínění povolil.

„Pustím je já sám, okay? Počkej na mě venku.“ Rozdával dál úkoly a dodal jim patřičný důraz tím, když zpoza zad vytasil znova tu zbraň a konkrétně kvůli mně s ní několikrát zamával směrem ke dveřím, kterými mě posílal ven.

„Opatrně s tím, Andrew,“ nabádala jsem ho úzkostně, poněvadž jsem měla příšerný strach, aby se to pouštění rukojmích jejich vlastním věznitelem náhodou nějak nezvrtlo. Shannon byl pěkně nastartovaný a připravený nejspíš i nějak zakročit, jenže to by vůči zcela nevyzpytatelnému Andymu pod vlivem omamných látek byl čirý hazard. Sázela jsem na Jareda, že jako jeden z toho mála racionálně uvažujících lidí nedopustí, aby se ta situace nějak vyhrotila.

„Buď v klidu, jo? Nemám v úmyslu si život ještě víc posrat tím, že někoho odprásknu. I když by si to minimálně jeden z nich fakticky zasloužil,“ mírnil moje obavy se zcela suverénním prohlášením, což nebyl úplně ten nejšťastnější způsob, jak mě upokojit. Přesto jsem se donutila otočit se na patě a raději rychle odkráčet z útrob domu na čerstvý vzduch, kde jsem se několikrát zhluboka nadechla, abych nabrala nové síly na to, co mělo přijít dál. Přitom jsem pozorně naslouchala tomu, jestli uvnitř probíhá všechno hladce. Záhy na to Andy rázným krokem vypochodoval ven a zbraň držel v natažené ruce před sebou, jak s ní zřejmě znovu vyhrožoval oběma bráchům. Po cestě mě chytil kolem pasu a razil si to se mnou po boku ke svému autu, které na něj čekalo o pár desítek metrů níž pod domem. Tohle byla ta jednodušší část, kterou budeme mít s Andym společnou…

„Andy?! To si ze mě snad děláš prdel, ne?“ vyjela jsem na něj zhurta, protože to, co jsem spatřila, když jsem vešla zpátky do ložnice poté, co jsem se vysprchovala, mě absolutně dostalo. Andy ležel rozvalený na posteli do půl těla svlečený a do žíly si zrovna poslal celou dávku nějakého sajrajtu. Jak byl najednou mimo realitu a jeho mysl i tělo se ocitly v rauši, svaly mu povolily a on upustil injekční stříkačku na zem.

„To bylo… byla… poslední dávka,“ sdělil mi se zavřenými víčky a úlevně dlouze vydechnul, jak si tu drogovou jízdu náramně užíval. To mě naštvalo ještě víc, a tak jsem se k němu celá běsná přiřítila, načež jsem mu tu stříkačku s tříštivým zvukem praskajícího skla patou boty rozdrtila.

„To si teda piš, ty idiote! Ty jsi mě sem donutil přijet, abych přihlížela tomu, jak se sjíždíš?! Tak to teda ani náhodou! Kde to svinstvo všude máš?! Kde to schováváš?“ zahrnula jsem ho tolika dotazy, které nebyl schopný ve svém stavu vstřebat, natož na ně všechny odpovědět. Proto jsem na nějakou jeho výmluvnou odpověď vůbec nečekala a rovnou jsem se dravě pustila do hledání skrýší těch jeho jedovatých pokladů. Vzhledem k tomu, že tohle bylo moje deja vu, přesně jsem věděla, kde mám hledat, a ve třech případech z pěti jsem byla úspěšná. Na nic jsem se neptala a všechen nahromaděný materiál jsem mu bez milosti spláchla do záchodu. Takhle by měl totiž těch posledních dávek ještě deset, a tak daleko jsem to vážně nehodlala nechat zajít. A když už jsem byla v tom likvidování návykových látek, zlikvidovala jsem i veškeré láhve alkoholu, co jsem po bytě našla. Ty jsem tedy už nevylila, ale odnesla jsem je dolů na bar, abych tím drahým alkoholem zbytečně neplýtvala. Letitá barmanka se pozná inu.

„Tys to všechno vyhodila?“ uvítal mě Andy udivenou otázkou, když jsem se vrátila zespodu s poslední várkou flašek kvalitní vodky.

„Drogy jsou v trapu a alkohol zpátky v baru. Už tu máš čisto, teď seš na řadě ty!“ obeznámila jsem ho stručně a s co nejvíce odměřeným tónem hlasu, protože jsem ho měla fakt už plné zuby. Nejraději bych ho profackovala, abych si po tom dnešním šíleném dni alespoň nějak ulevila, a protože to byla koneckonců i jeho vina, tak by si to bezesporu zasloužil. Ale poněvadž jsem ho velmi dobře znala, věděla jsem, že by to stejně nemělo žádný smysl a jemu by to určitě nijak neprospělo. Proto ho alespoň trošku vytrestám tím, že se s ním nebudu nijak mazlit. Za to ohrožování zbraní je to docela fér, ba naopak ještě málo…

„Seš na mě naštvaná, že jo?“ odhadnul zcela správně a dál se poklidně vyvaloval na posteli jako by nic.

„Že se tak blbě ptáš?! První, co uděláš, jen co sem vlezem, tak že si dáš další dávku! Takhle chceš jako přestat?“ osočila jsem na něj rozhořčeně, protože mi tím pěkně hýbnul žlučí. Nic horšího asi ani udělat nemohl, protože tím naprosto znevážil svoje prohlášení o tom, že s těmi drogami chce skončit,.

„Nebuď naštvaná… Nezlob se na mě, hm? Kdybys tady něco nechala, tak sis mohla dát taky, abys byla víc v pohodě,“ podělil se se mnou o svou stupidní ideu, která mě rozlítila ještě o něco více.

„Prosim tě, raději už zmlkni, nebo odsud okamžitě odcházím!“ odsekla jsem rozezleně a zase jsem ho svýma očima vraždila nejméně na tisíc způsobů. V duchu jsem odpočítávala, kdy mu dojde, jakou kravinu to opět řekl. K drogám jsem měla odjakživa dost odmítavý postoj, který ani Andyho lákání něco zkusit nikdy nepřekonalo. Moje matka mě totiž nechala svým rodičům, aby mě vychovali, protože sama toho nebyla schopná jakožto regulérní feťačka. Drogy pro ni byly prostě důležitější nežli já.

„Promiň… To jsem říkat neměl,“ docvaklo mu to o pár minut později, jak byl kvůli té dávce celý zpomalený. Já jsem se mezitím zamyslela nad svým dětstvím, které nebylo vůbec špatné, protože mě babička s dědou vychovávali naprosto skvěle, akorát mě v dospívání pořádně žral ten pocit, že mě matka prostě odložila. Ještě pořád jsem jí to nedokázala odpustit a možná asi ani nikdy neodpustím. Kdo ví, jestli je ještě pořád naživu...

„Poslyš, Andy, já vím, že jsme se rozešli… a tak… Asi jsi přestal posílat peníze mý babičce, že jo?“ položila jsem mu otázku, která mi automaticky vytanula na mysli, když jsem pomyslela na svou pozůstalou rodinu v Rusku. Poté, co mi umřel dědeček a babička ovdověla, odletěla jsem do Ameriky i z toho důvodu, abych babičku mohla trochu finančně podporovat. Život v Rusku nebyl úplně jednoduchý, finančně podprůměrný, ale na tamní poměry náročný, takže jsme babičce společně s Andym posílali nějakých sto padesát dolarů měsíčně, což na rubly dělalo něco málo přes šest tisíc.

„Jo, přestal… Nechtěl jsem, ale musel jsem. Já na to ty prachy prostě neměl, Inesso. “ Dal mi bez nějakých vytáček za pravdu a nešťastně si povzdechl, aby mi dal ostentativně najevo, jak moc ho to užíralo.

„Ne, tys ty peníze utrácel za to hnusný svinstvo. Kruci, Andy… babička ty peníze potřebuje víc než ty!“ Nedala jsem se dojmout jeho hranou lítostí a znovu jsem se do něj bez servítek obula, protože to byl prostě holý fakt. Ty peníze, které utratil za drogy, na kterých je momentálně opět závislý, by babičce pomohly daleko lepším způsobem. Andy to dozajista velmi dobře věděl, ale evidentně se mu nelíbilo, že jsem mu to takhle vmetla do tváře, protože se mu na čele objevila hluboká vráska.

„Žiješ teď s milionářem, mohl ty peníze přece poslat on, ne?“ utřel mě dost nekompromisně a poněvadž jsem se na tuhle jeho trefnou poznámku neměla čím racionálním ohradit, pouze jsem frustrovaně vyrazila z nosu přebytečný vzduch. Přitom jsem si v hlavě sumírovala, kolik času uběhlo od toho, co jsem se od něj odstěhovala a kolik tím pádem babičce scházelo peněz.

„Já se o to postarám sama. Je to moje zodpovědnost,“ prohlásila jsem rezolutně a nechtěla jsem to raději dál řešit. Určitě ne s ním, protože Andy to měl očividně ve své hlavě již vyřešené.

„Mrzí mě to, jo? Posral jsem to,“ konstatoval zcela věcně, aniž by to protentokrát podal jako nějakou výmluvu, pro své nesprávné rozhodnutí.

„Za to se babička nenají,“ hlesla jsem zklamaně a už jsem ve svých myšlenkách dumala zas nad tím, jak babičce ty potřebné peníze zprostředkovat. Jestli si je nějakým rychlým způsobem vydělat, anebo o ně skutečně požádat Jareda a tím mu zas odhalit kousek mého já, potažmo mé minulosti. Vtom se Andy vydrápal na nohy a takovým vláčným krokem si to namířil ke dveřím vedoucím z bytu.

„Kam to jako teď jdeš?“ podivila jsem se tomu jeho nenadálému úprku, jehož potřebu pocítil poté, co mezi námi zavládla opravdu velice dusná atmosféra. Tohle byl přesně jeho styl. Andy, mistr útěků.

„Koupit si další matroš, protože to s tebou jinak nevydržím,“ pronesl kousavě a nezapomněl za sebou hlučně prásknout dveřmi, načež jsem na ně zůstala zaraženě civět. Ani jsem na to nestačila cokoliv namítnout, poněvadž jsem hluboce přemítala nad tím, jestli to myslel, nebo nemyslel vážně. Pro tuhle chvíli jsem doopravdy netušila. V Andym posilněným drogami jsem se ani trošku nevyznala, takže mi nezbývalo nic jiného, nežli vydržet na to, s čím se ten blboun vrátí zpátky. Když tak spláchnu další marně investované peníze do odpadu, že...

 Díky, díky, díky všem!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 24. kapitola: