OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 6. kapitola

23.10.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2056×

6. kapitola

Strážkyně sprch

Další ráno jsem Rony za sebou doslova táhla. Hrozilo totiž, že cestou do třídy potkám dvě osoby. Z toho jednu na kterou jsem se neskutečně těšila a druhou, které bych se potřebovala náležitě vyhnout.

Málem jsem zaplesala radostí, když jsem tam zahlédla Rogera.

„Tak padej,” pobídla mě dost zbytečně Rony.

„Ahoj,” ozvala jsem se mu za zády. Hned se otočil a usmál.

„Ahoj. Jak to tak vypadá, tak máme stejnou cestu,” nadhodil a já nadšeně přikývla. Vyrazili jsme s davem. Jen koutkem oka jsem kdesi za námi zahlédla tátův rozcuch.

„Zřejmě jsem odhalil důvod tvojí včerejší nálady,” zasmál se.

„To doufám ne,” zrudla jsem. Téma, jak jsem polonahá flákla s bandou spolužáků o zem, nepatřilo k těm, které bych právě s ním chtěla rozebírat. On byl však jiného názoru.

„Tady se všechno hrozně rychle roznese. Ale musím uznat, že se nezdáš. Ovládání vegetace se začíná brát až v druháku a to převážně teoreticky.”

„Díky,” zahuhlala jsem. „Pokud to byl tedy kompliment,” dodala jsem.

„To si piš.”

To už jsme však vcházeli do třídy. Jen neochotně jsem si sedla na své místo. Profesorka Tarrová se vřítila do třídy hned po zvonění jako velká voda.

„Dobré ránko studenti,” přivítala nás. „Dneska se zaměříme na limonku, která je opravdu neopomenutelnou bylinkou. No ale nejdříve,” rozhlédla se po nás. „Donesla se mi značně potěšující zpráva.” Všichni jsme se na ni zvědavě podívali, protože zněla opravdu nadšeně. „Mezi prváčky máme evidentně další talent, Gawreová? Kdepak tě máme?” začala se rozhlížet po našich lavicích. To už jsem však měla hlavu skloněnou a čelo připláclé do dlaně. Jen neochotně jsem zvedla volnou ruku.

„Ááá tady tě máme,” zaradovala se. „Pohyb vegetací je opravdu velmi těžký...”

„Ale já ani netuším jak se mi to povedlo,” přerušila jsem ji.

„Ale máš to v sobě, zlatíčko,” zatnula odhodlaně ruku v pěst. „Vezmi si tedy věci a přesuň se do druhé skupiny.”

Nevěřícně jsme na ni zírala.

„No tak dělej,” přistál mi na hlavě něčí sešit z lavice za mnou. To mě konečně probralo. S posledním ujišťujícím pohledem na profesorku, jsem se tedy vydala k vedlejším lavicím. Srdce mi však náhle poskočilo, když jsem zhlédla Rogera, jak na mě mrkl a kývl stranou. Bylo tam volné místo jen přes uličku od něj.

Vyrazila jsem tam a sotva jsem položila věci na stůl, svalila jsem se na židli.

„Říkal jsem, že se tu novinky šíří rychle,” ozval se Roger.

Podívala jsem se na jeho nadšený výraz.

„Kdo jí to prásknul?!” Netušila jsem, zda té osobě zakroutit krkem, nebo poděkovat.

„Asi zdravotnice. Máme tu dost nehod, tak je s ní Tarrová jedna ruka.”

„No skvělý,” hlesla jsem.

Zbytek hodiny jsem se snažila dělat neviditelnou. Což samozřejmě nejde, když se po vás všichni ostatní pořád otáčí.

„Klídek, to zase brzy odezní. Najdou si jinou oběť,” snažil se mi zvednout náladu, když jsme vycházeli ze třídy.

„To doufám,” zamumlala jsem. Společně jsme zapluli do další třídy.

U oběda jsem si sedla vedle Rony a už už se jí chystala dramaticky popsat dnešní ranní hodinu, když se někdo začal cpát na místo po mé druhé straně.

„Ahojky,” zazubil se táta, když se mu povedlo se tam konečně vecpat a my k sobě byly napláclé jak sardinky. Pak, jako by si vzpomněl i co to znamená slušnost, se předklonil a zahalekal i na Rony.

„Nazdárek, já jsem Ned.”

„Rony,” hlesla a snažila se posunout aby měla alespoň dost místa na dýchání. To už ji však táta nevnímal.

„Slyšel jsem, že tě přesunuli do vyšší skupiny u Tarrové,” zářil nadšením.

„Jo,” ušklíbla jsem se.

„Ale no tak, to se bude muset oslavit! Co takhle dneska večer ve společenské?”

Rony se zvědavě vyklonila. Já však pořád váhala.

„Ale na tak, zlato, jen my dva.” Rony nakrčila nos a narovnala se. „Jako za starých časů,” přemlouval mě.

„No tak dobře,” svolila jsem a doufala, že už to bude všechno. Pro jistotu jsem si nacpala pusu jídlem.

„Jo,” zašermoval vidličkou až jsem se v obavě o oko raději skrčila. „Ráno jsi na mě nepočkala, jen jsem tě zahlídl, jak už valíš pryč s nějakým klukem. Kdo to byl?” vyptával se nenápadně.

„Roger, máme některé hodiny společné,” hlesla jsem.

„Aha,” zabručel a dál se zamyšleně mračil. „Já jen ať dáváš bacha.”

Naštěstí pak už zmlkl. Naštěstí pro něj, protože pokračovat ještě chvíli, tak mu tu vidličku vyrvu z ruky a zabodnu do něj.

„Ježíši, ty máš vtíravý příbuzný,” zakoulela Rony očima, když jsme odcházely. „Já mít tohle doma, tak zdrhnu a nechám se vydědit. Natož aby mě tahle vyslýchal bratranec.” Pořád ještě kroutila hlavou. Docela jsem její otrávenost chápala.

„Mrzí mě to,” začala jsem omluvně. „On... občas mu nedochází souvislosti a tak vůbec.”

Nemusela jsem jí objasňovat na co narážím.

„Jo, to je dobrý. Vlastně mi nevadí, že nejsem zvaná, celkem bych měla bobky. Má na to prostě povahu.”

„Jo to teda má,” přikývla jsem. Docela by mě zajímalo, jak to tu tenkrát vůbec přežil.

„Budu tě případně krýt před dutými mozky,” zachechtala se. Vděčně jsem se na ni podívala a usmála. Rony byla poklad. Možná proto mě pořád více štvalo, že jí musím lhát. Pak bychom ale musely lhát obě...

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 6. kapitola: