OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 16. kapitola

12.12.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2189×

16. kapitola

Vyřizování účtů

Celá rodina se seběhla Okolo Gally. Vnímala jen velmi vzdáleně, jak ji něčí paže zvedly. Nepoznávala je, byl to jeden z jejích vzdálených příbuzných. Táta však byl vedle ní a držel ji za ruku.

„Co jí je?!” vrhl se k ní vyděšeně Roger.

„Je jen vyčerpaná, stálo ji to příliš sil.”

„Je to statečná holka,” zašeptal k ní táta.

To už se okolo nich shrocovali všichni jejich příbuzní. Včetně pajdavé stařenky.

„Edgare, drahoušku, tak ráda tě zase vidím.” Poplácala tátu po tváři. „Ty snad ani nestárneš.”

„Ahoj, tetičko Gertrůdo,” zamumlal rozpačitě a uhnul pohledem. Všichni na něj upřeli podezíravé pohledy. Když to nejhorší napětí opadlo, začali věnovat pozornost i tomu, že jejich příbuzný vypadá sotva na šestnáct - opět.

„Cos to probůh zase vyváděl?” sykl po něm jeden z bratranců. Jen pokrčil rameny doufajíc, že to moc nerozmáznou.

„Pojď odneseme ji raději na ošetřovnu,” zavelel její nosič a vyrazili ke škole.

Táta se okamžitě vydal za nimi, ale zarazil ho rychlý pohyb nedaleko něj. Otočil se právě včas, aby schytal pěstí přímo do čelisti. S hvězdičkama před očima se natáhl na trávník.

„Ty podrazáckej zmetku,” zaprskal nad ním Fargas. „A já pořád přemýšlel koho mi ten tvůj kukuč připomíná.

„Nazdar, Fargasi,” zahalekal na něj ze země táta a promnul si čelist. Když zjistil, že je všechno tam kde má, zazubil se.

Fargas jen zakroutil hlavou a podal mu ruku.

„Jak se ti tohle povedlo?”

Táta s jeho pomocí vstal a začal se oprašovat.

„Ani nevím, ale není to špatný.”

„Že mě to hned nenapadlo podle těch kravin co jsi vyváděl.”

S tím oba vyrazili opět ke škole.

Roger s tátou seděli u Galliny postele. Spala už druhý den, ale už měla alespoň ve tvářích zdravější barvu. Novinky se samozřejmě velmi rychle rozšířily mezi tu hrstku přítomných a Roger neustále házel po tátovi kradmé pohledy.

Pořád si nemohl v hlavě srovnat to, že tenhle kluk, co ho štval celého půl roku a měl na triku většinu zdejších průšvihů, je Gallin táta.

Okolo seděli i někteří další z našeho příbuzenstva. Nakonec to prateta Gertrůda nevydržela a šťouchla do táty holí. Se zavytím se chytil za postižený bok.

„Ven s pravdou, jak se ti tenhle kousek povedl.” Toužebně se jí přitom zalesklo v očích.

„Už jsem říkal, nevím. Vlastně to byla nehoda,” zamumlal. „Chtěl jsem změnit minulost, ale místo abych se jí vrátil já, tak se v ní vrátilo jen moje tělo.”

„Proč si sakra takovou pitomost dělal?” protočila oči jeho sestřenka.

Nevesele se na ni podíval.

„Chtěl jsem zkusit zachránit Caitlin,” tohle už jen zašeptal. Bylo to téma, které nerad probíral. Nikdy se se smrtí mámy nesrovnal. Ostatní zmlkli.

Probudila jsem se tak do úplného ticha v přeplněném pokoji na ošetřovně. Zmateně jsem zamrkala. První co jsem uviděla byl tátův skleslý výraz. Stačilo však, aby si všiml, že jsem vzhůru a na tváři se mu objevil úlevný úsměv.

„Gallo,” usmál se. Za jeho hlavou jsem zaregistrovala další tváře. Některé mi byly povědomé, jiné jsem viděla poprvé v životě. Velmi dobře jsem však věděla, kdo jsou. Přejela jsem nadšeně pohledem po své rodině, byť vzdálené. Nakonec mi pohled padl i na Rogera, který seděl po mé druhé straně.

Držel mě za ruku. Sevřela jsem mu ji. Vypadal strašně. Pod očima měl tmavé kruhy, jako by minimálně dva dny nespal.

„Ahoj,” šeptl ke mně.

Usmála jsem se na něj místo odpovědi.

„Jakpak se cítí naše hrdinka?” ozval se nějaký uculený blonďák kousek za tátou.

„Jako by ji přejel parniválec,” hlesla jsem.

„Spíše praděda Gregor,” zachechtal se kdosi vedle něj. Vysloužil si tím výchovný šťulec do žeber.

Jejich řádění utnula až návštěva, která se objevila ve dveřích.

Roger se mírně zamračil, když zahlédl své rodiče. Tentokrát se však tvářili mnohem přívětivěji. Tedy jestli se to tak dá nazvat.

„Tohle jsou Rogerovi rodiče,” pokývl k nim táta.

Všichni se k nim jako na povel obrátili. Netvářili se příliš nadšeně. Začala jsem se obávat, co všechno jim táta napráskal, zatím co jsem byly mimo.

Prateta Gertrůda se k nim vydala.

„Těší mne, že vás osobně poznávám,” pokývla k nim jako správná dáma.

„Nás tak...” pokusila se na ni Rogerova matka přívětivě usmát. To už však prateta pokračovala dále.

„Hm, takže váš syn chodí s naší Gallou?”

Líbilo se mi, jak řekla „s naší”, ale ten její tón se mi naopak nelíbil vůbec. Byl mi až příliš povědomý. Táta ho používal, když to chtěl dát někomu pořádně sežrat. Podívala jsem se po zbytku rodiny, jestli ji někdo včas zastaví, ale ti jen nedočkavě čekali co se bude dít.

„Nevím nevím, nevypadá zrovna moc zdravě,” sjela Rogera pohledem a pak se obrátila zpátky k nim. „To víte. V naší rodině je nutné dobře znát toho, koho do ní přijmeme. Musíme dbát na zdravé potomstvo a aby jejich schopnosti neupadali. No důvod asi po včerejšku uvádět nemusím, že?”

Tátovi cukaly koutky a vychutnával si pohled na ty dva, kteří na pratetu zírali skoro s pusou dokořán.

„Popravdě, ani vy sama nevypadáte právě zdravě,” pokývla k její štíhlounké postavě. „Nedejbože, aby ta vyzáblost byla dědičná.” Pak se obrátila na jejího manžela, který začal ve tváři poměrně brunátnět. „A jak jste na tom s udržováním linie. Doufám, že aspoň pět generací nazpět nemáte smíšené manželství...”

„Jak si dovolujete...” zahřímal Rogerův otec.

„Dovoluji?” skočila mu zmateně prateta do řeči. „Já se jen ujišťuji, zda je váš syn pro naši Gallu vhodný. Předpokládala jsem, dle vašeho chování, že vy tuto potřebu chránit zájmy své rodiny máte také?”

Prateta je dusila v jejich vlastní šťávě.

„Jak.. jestli je vhodný,” přeskakoval Rogerově matce hlas.

„Jsme význačný a starý rod, nemůžeme mezi sebe přece přijmout nebo se stýkat s někým naprosto nepřijatelným,” zpražila je pohledem, jako by to snad mělo být všem naprosto jasné.

„Naše rodina má velmi dobrou pověst...” vykoktala Rogerova matka.

„No dobře,” mlaskla netrpělivě prateta. „Tohle místo ale stejně není nejvhodnější k této diskuzi. Snad někdy příště bychom se k tomu mohli vrátit. A pro tuto chvíli...” pohlédla na ně. „Velmi mě těšilo.”

„Eh, jistě. Nás také.” S tím se vytratili ze dveří.

Obdivně jsem hleděla na pratetu, která se s poťouchlým úsměvem vydala zpátky k nám. Obrátila jsem se ještě s pusou od ucha k uchu na Rogera, který vedle mě seděl jako zařezaný. Hleděl vyděšeně na celou moji rodinu.

Sevřela jsem mu dlaň a přinutila ho tak, podívat se na mě.

„S tebou se táta už smířil, ale jim ještě to urážení naší rodiny neodpustil,” dodala jsem mu na vysvětlenou. Dbali jsme, aby se naše linie neoslabovala smíšenými manželstvími mezi kouzelníky a obyčejnými lidmi, ale ne bezpodmínečně. Nikdo z nás by si nikdy nedovolil někoho odsuzovat za to, koho si vybral. Naštěstí se stávalo jen velmi výjimečně, že by si někdo vzal obyčejného člověka. Táta tvrdil, že se to stalo tak nanejvýš dvakrát či třikrát za posledních pět set let.

„Takže jsem přijatelný?”

„Naprosto,” usmála jsem se na něj. Na tváři se mu objevil překrásný úsměv a já měla náhle neodolatelnou chuť ho políbit. Jenže on zůstal zaraženě kus ode mě. Podívala jsem se stejným směrem kam on a uviděla celou svou rodinu, jak se culí a sledují nás. V místnosti by šel slyšet i špendlík spadnout.

„Tak mládeži, jdeme,” zavelel táta a začal je solidárně rozhánět. Už byla polovina venku když ho jeden z bratránku plácl po zádech až poskočil dopředu.

„Mládeži? Vždyť jsi sotva větší než prateta Gertrůda a ta se nám už pěkných pár desetiletí jen scvrkává.”

Když se za tím stádem konečně zavřely dveře. Obrátila jsem se na Rogera. Šlo vidět, jak se mu ulevilo.

Chtěla jsem se začít dožadovat té pusy. Jen že on se místo toho nade mnou sklonil a posunul mě stranou. V momentě seděl vedle mě na posteli a já se k němu přitulila. Okolo těla se mi ovinuly jeho paže. Z jeho těla vycházelo příjemné teplo.

Poslední co jsem vnímala bylo jemné hlazení po zádech a jak mě políbil do vlasů.

Až o hodně později jsem zjistila, že tou dobou už se za těmi, co na naši školu zaútočili, vydala skupina pronásledovatelů notně posílená o pár mých rozčílených příbuzných. Bylo jen otázkou pár dní, kdy se jim dostanou do rukou.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 16. kapitola: