OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 15. kapitola

11.12.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2352×

15. kapitola

Spolu

Všichni uvnitř bariéry Gallu vyděšeně sledovali. Jejich zmatenost se proměnila v úžas, když se z jejího těla začala uvolňovat neuvěřitelně silná energie. Rozlévala se jako zelenkavá záře do stran a zpevnila bariéru okolo ní, včetně místa, kam útočili.

„Tohle dlouho nevydrží,” hlesl zděšeně Fargus. „Musíme sehnat další potomky zakladatelů téhle školy.”

Ředitelka na nic dalšího nečekala a rozběhla se ke škole.

„Co se to sakra děje?” zařval Roger.

Fargus se na něj překvapeně otočil, jako by si ho do téhle chvíle ani nevšiml.

„Energie bariéry klesá a Galla se ji snaží udržet. Jenže její tělo něco takového není schopné zvládnout. Bude to z ní vysávat energii dokud nějakou bude mít.”

„Tak ji z tama sakra dostaňte!” V jeho hlase zaznívala panika.

„To je právě to,” hlesl Fargus. „Dostaneme se k ní až bariéra spadne, ale ta si pro své udržení bere veškerou její sílu.”

Roger na něj zůstal hledět a jen pomalu mu docházelo, co mu tam vlastně říkal. Jediné co mohli dělat, bylo tam jen stát a přihlížet, jak ji to zabíjí.

Roger jen matně vnímal vyděšený výkřik za sebou. Fargas se však překvapeně otočil. Ze školy se před chvílí vynořil i Ned a když uviděl co se děje, dal se vyděšeně do běhu.

„Nemůžeme nic...” křikl na něj Fargas, když mířil k nim, ale zarazil se, když mu došlo, že Ned nemá v úmyslu zastavit. Vyděšeně se ho pokusil chňapnout za rukáv, ale zbytečně. Před jeho očima se vnořil přímo do bariéry.

„Co se to tu ksakru děje!” Přestávalo mu to dávat smysl.

Roger zkusmo vrazil do bariéry, zda jej také pustí, ale nic. Cítil jen pevnou zeď s jemnými energetickými výpady.

„Proboha!” hlesl Fargas, když mu došlo, co má Ned v plánu.

„Co je?!” Roger myslel, že už vyděšenější být nemůže, ale pohled na panikařícího Fargase ho vyvedl z omylu.

„Chce ji dát vlastní energii.”

Roger na něj nechápavě hleděl.

„Spojit dvě energie je zhola nemožné a obzvláště, když jsou tak rozdílného zaměření. Je to doslova sebevražda!”

„Co... co se stane?”

„Při nejlepším? Výboj zničí bariéru, včetně nich.”

Cítila jsem, že už sotva dokážu stát na nohou. Neměla jsem už vůbec sílu. Znovu se mi zatmělo před očima a já cítila, jak se propadám dolů. V tu chvíli mě však něco pevně semklo. Prudce jsem rozevřela oči dokořán a zalapala po dechu. Tlak bariéry trochu polevil.

„Neboj se, jsem u tebe,” zašeptal mi do ucha tátův hlas. Vzhlédla jsem unaveně za sebe. Povzbudivě se na mě usmál. Měla jsem náhle pocit, že společně zvládneme cokoliv. Nikdy by mě nenechal ve štychu.

Jeho ruce se mi přesunuly od pasu přes paže až k zápěstí. Obemknul mé rozepjaté ruce. V příštím okamžiku jsem hekla šokem. Z jeho těla do mě začala proudil energie. Procházela mnou přímo do bariéry. Fascinovaně jsem hleděla, jak se zelenkavou září okolo mě začínají proplétat modré nitky. Šířily se mojí energií a barvily ji do tyrkysova.

Drželi jsme společně kus bariéry okolo nás. Na více jsme neměli sílu, ale zatím to stačilo, aby se dokázala ubránit útokům. Jediné co mě nyní děsilo, bylo, jak dlouho to budeme muset vydržet. Bylo mi jasné, že ani tátovi síly nejsou bezedné.

Fargas zíral na ty dva a jejich spojenou energii. Všechno mu přestávalo dávat smysl. Napadalo jej jediné vysvětlení a to bylo příliš šílené. Probral ho až pohyb u školy. Obrátil se a uviděl skupinku mužů a žen mířících přímo k nim. Teprve až tenhle pohled ho dokázal uklidnit. Jediní kdo se teď dokázali dostat přes bariéru byli potomci zakladatelů školy.

Ani se příliš nedivil jejich opravdu různorodému vzhledu, protože pocházeli ze všech koutů světa. Zarazil jej jen pohled na stařenku, která se s nimi marně snažila udržet krok. Spěchala však, co jí nohy a kmitání hole stačilo. Nikdo nechápal co jsou zač, ale okamžitě jim uvolnili cestu, když se rozdělili a každý zamířil k jednomu z kamenů ohraničujících pozemky školy.

Cítila jsem, jak se bariéra pohnula. Byl tu někdo další a ne jeden. Pohledem jsem se rozhlédla zmateně do stran a uviděla, jak se na po obvodu bariéry rozmísťují další čarodějky a kouzelníci. Táta se mi nad hlavou zasmál. Byl to úlevný smích.

„Zvládneš to, zlatíčko?”

Nechápavě jsem k němu vzhlédla, ale přikývla. Vzápětí mě pustil a rozběhl se postavit kus po mé pravé ruce. Všichni se po sobě ohlédli.

„Tak jak jsem tě to učil, ano?” usmál se na mě povzbudivě naposledy táta. Pak jsem uviděla, jak se všichni postavili čelem ven a konečně mi došlo co mají v plánu. Všichni společně, tak jak jsme se to po generace učili, jsme pomalými soustředěnými pohyby otevřely své nitro a nechali tryskat svoji energii ven.

Zůstala jsem tam stát s dlaněmi od sebe, nataženými k tátovi a dalšímu členu naší rodiny. Cítila jsem po těle mravenčení a praskání výbojů elektřiny ve vlasech. Nikdy jsem si nic takového nedokázala ani představit. Paže se mi už vyčerpáním třásly, ale nedokázala jsem je svěsit. Nechtěla jsem. Ten pocit pospolitosti, jako by jsme byli jeden, ve mě burcoval poslední zbytky sil.

Po obvodu celé bariéry se vlnila energie nás všech. Byla jak duha, když se tam vlnily různobarevné energie nás všech. Každý jsme měli jiný talent, ale krev nás pojila dohromady. Ta bariéra byla jako most, který překlenul drobné rozdíly a dokázal naše energie spojit v jednu.

Pocítila jsem neskutečnou úlevu. Všechny trhliny v bariéře byly zacelené a další energie už nebyla potřeba. Pustila nás a celá má rodina se po sobě nadšeně ohlédla. Sledovala jsem to. Především tátův širokánský hrdý úsměv, který se náhle změnil ve vystrašený. V příštím okamžiku se mi už ztratil v mlze a já padala dolů. Tentokrát mě už nestačil zachytit.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 15. kapitola: