OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Galla - 11. kapitola

16.11.2010 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2130×

11. kapitola

Pozvání

Dva týdny před Vánoci všude vládlo napětí. Zkouškové právě vrcholilo a nebylo dne, abychom nepsali alespoň jeden test. Naštěstí jsem s nimi neměla problémy. Moje zuřivé zanícení studiem mělo alespoň nějaký výsledek. Táta na tom nebyl o moc hůř. Už to vlastně jednou zvládl. To Rony bojovala co jí síly stačily. Dva testy dokonce musela opakovat.

Všechno se nakonec ale zvládlo a my se mohli začít těšit na svátky a především na vánoční ples. Dvojčatům už přes měsíc ve skříni vysely přichystané šaty. S Rony jsme to začaly řešit, jak bylo našim zvykem, na poslední chvíli.

„Já jsem v klidu,” oznámila mi. „Mě šaty pošle mamka.”

„Co?! To mě v tom necháš samotnou?” vykulila jsem na ni oči.

„Jasně že ne, půjdeme je přece vybírat spolu.”

Zamračila jsem se, to nebude totéž.

„Co probíráte?” skočil nám do řeči táta.

„Ples,” odsekla mu Rony.

„Jo, tak nějak jsem zjistila, že jsem si jediná, kdo tu ještě nemá šaty.”

„Jasně že máš,” vyvalil na mě nechápavě oči.

„Cože,” věrně jsem ho napodobila. „Kde... jak...”

„Všechno jsem zařídil,” usmál se pyšně. „Budeme skvěle ladit.”

Nevěřícně jsem za ním hleděla.

„Bezva, tak ty už máš plán jasnej,” zakřenila se Rony. „Přežít!”

Hodila jsem po ní polštář z křesla.

Další týden byla už vlastně výuka o ničem. Jen se dořešovaly poslední resty za pololetí. Profesor právě kontroloval, jestli jsme mu vrátili veškeré pomůcky co nám rozpůjčoval. Vedle mě zaskřípala židle. Nejprve jsem tomu nevěnovala moc pozornost a dál si čmárala do sešitu. Pak však zbloudilý signál doputoval až tam, kam měl. Vedle mě přece nikdo nesedával.

Překvapeně jsem se otočila a zůstala zírat Rogerovi přímo do tváře. Na pár minut se ani jeden z nás nepohnul, než se mi od něj podařilo konečně odtrhnout pohled. Obzvláště od jeho šedých očí. Podívala jsem se na nesmyslnou malůvku v sešitě.

„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli už máš s kým jít na ten ples.”

„Jdu s Nedem.”

„Aha,” hlesl a židle pod ním zaskřípěla, jak se asi otočil dopředu. Do zorného úhlu se mi dostaly jeho lokty, které si opřel o desku lavice. Po zbytek hodiny se skoro nepohnul a pak prostě odešel.

Nemohla jsem jinak, než na to pořád myslet. Vrtalo mi to hlavou. Nebavili jsme se už několik týdnů a určitě už musel mít partnerku domluvenou. Tak proč se mě ptal? Teď už jsem neměla co se učit, jak dát únik myšlenkám. Znovu se většina mých úvah stočila na něj.

Naštěstí ples se blížil a s ním i doba, kdy se většina studentů i profesorů rozjede domů oslavit svátky se svými nejbližšími. Den před plesem konečně dorazily i moje šaty. Táta vrazil do společenské místnosti s pusou od ucha k uchu a v rukou dřímal oprýskanou krabici.

Když mě s Rony došlo co to je, úplně nám zatrnulo. Vypadala jako by někde ležela dobrých pár let schovaná před kýmkoliv pořádnou vrstvou prachu. Bála jsem se, že k tomu původní majitel měl dost dobrý důvod.

Vzala jsem si od něj krabici do doslova chvějících se rukou.

„Mám jít s tebou?” zeptala se mě Rony.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Čekej raději s kýblem vody venku, ať mě má kdo vzkřísit.”

Nás pokoj byl naštěstí prázdný. Rozhodně bych neměla odvahu otevřít tu bednu před dvojčaty. Položila jsem ji na podlahu a rozvázala omšelý motouz, kterým byla ovázaná. S hlubokým nádechem jsem zvedla víko.

Rony a tátou seděli nedočkaně ve společenské místnosti. Ona si pořád okusovala nehty a podezíravě si ho měřila. Bylo to docela dlouho co jsem s tou bednou zamířila do pokoje. Začínala se bát, že mě tam najde zhroucenou v mrákotách.

„Jdu tam,” oznámila a vyskočila na nohy. Táta jí byl hned v patách. Doslova se odstrkovali ve snaze byt u dveří první. Dovnitř vpadli jako velká voda. Skoro jsem je nevnímala. Stále jsem na sebe zírala.

Ty šaty byly překrásné, světle fialové. V pase mě obepínaly a ramínka měly spadená až do půli paží. Sukně se mi od boku dolů rozšiřovala v mnoha záhybech.

„Jsou nádherné, vypadáš jako princezna,” hlesla Rony.

Zavrtěla jsem hlavou a po tváři mi stekla další slza.

„Vypadám jako máma.” Doma nad krbem jsem měli fotku, kde je na sobě měla. Vypadala tam tak kouzelně...

Otočila jsem se na tátu a rozběhla se k němu. Roztáhl paže a já se mu vtiskla do obětí. Z očí mi vytryskly další slzy.

„Děkuju,” zašeptala jsem.

Jen mě ještě víc sevřel.

„Tak to se ti povedlo,” ozvala se vedle nás Rony.

„Díky, od tebe si toho cením.”

„To bys měl,” přikývla. „Moc často to neuslyšíš!”

Když jsem se dostatečně vybulela a šaty opatrně pověsila do skříně. Vydala jsem se za nimi do společenské místnosti.

„Budeš tam nekrásnější,” zazubil se ještě nostalgicky táta.

„Jsi ovlivněnej,” odbyla jsem ho.

„Rozhodně budeš jedna z nejkrásnějších,” ozvala se i Rony. „Ostatní budou závidět a kluci slintat.”

„No, Roger určitě,” uchechtl se táta. Spíše mu to jen ulítlo, ale já se a něj překvapeně podívala. „Jde s Mirabel,” dodal tedy na vysvětlenou. Já ani Rony jsme však nevěděly na co naráží.

Povzdechl si. „Malá, tlustá, koktá. Frajer se začal shánět po doprovodu až včera. To už samozřejmě nic ucházejícího na skladu nebylo.”

„To je divný,” zamračila se Rony. „Dvojčata se bavila, že se ho ptalo už několik holek a nic. Všichni si mysleli, že je zadanej.”

„Ve středu se zeptal mě,” hlesla jsem. Oba se na mě zaraženě podívali.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Galla - 11. kapitola: