OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - 7. kapitola

09.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1162×

„Co se děje?“ ptala se zděšeně Arsinoé, když ji dva Římští vojáci chytili a vytáhli na nohy. Nedojedený pomeranč spadl k zemi.

„Hledáme vás snad celou věčnost, výsosti,“ podíval se na Atena Říman. Slovo „výsosti“ v jeho podání znělo, jako by bylo sprosté. „Prý jste utekli z paláce a chystáte tady něco ošklivého,“ zasmál se Říman a ukázal ven. „Odveďte je!“

„Kam nás odvedete?“ zeptal se Aten tvrdě.

„Můžeš si vybrat. Buď do vězení, nebo rovnou na šibenici za zradu Caesara a Kleopatry,“ ušklíbl se voják, zatímco muži táhli vládce pryč od domu.

„Zradu Caesara a Kleopatry?“ Nepřijal ji, proběhlo mu hlavou zděšeně.

„Slyšíš dobře,“ potykal mu Říman, což Atena dopálilo skoro víc, jak samotné zatčení.

„Nemůžete nás zavřít do vězení, neudělali jsme nic špatného!“ zvolal.

„Utekli jste z paláce, abyste mohli utéct z Alexandrie, jakmile bude spáchán atentát na Caesara a Kleopatru! Víme o všem!“ dovolával se Říman. Podle všeho se jednalo o velitele, protože ostatní vojáci nemluvili, pouze šli. Aten jich napočítal dvanáct.

Až příliš brzy došli do paláce, kde je zavřeli do věznice. Čekali na příchod Caesara, který je měl vyslechnout a až poté přednést rozsudek.

„Pusťte nás ven! Jsme vládci Alexandrie, jasná slunce a hvězdy Egypta!“ volala Arsinoé zpoza dveří kobky, v níž byli zavření. Bušila na dveře jak vzteklé dítě, kterému sebrali hračku. Aten nic neříkal, pouze seděl a přemýšlel, jaké možnosti mají.

Inaros, jistě, Inaros nám pomůže, uklidňoval se. Pokud ho sem ovšem nepřivedou taky, koneckonců, byl to jeho dům, ve kterém nás našli. Modlil se k bohům, aby Inaros neměl problémy a mohl je dostat ven.

Uplynuly dva dny, které v kobce strávili. Arsinoé už dávno přestala křičet do prázdna a Aten už se dávno nemodlil k bohům. Měli hlad a žízeň, za celé dva dny do kobky nevkročila ani noha, jako by zajali vrahy a čaroděje, a ne dva vládce, z toho jednoho nedospělého.

„Pokud umřeš první, sním tvoje maso a vypiju tvoji krev,“ řekla rozespale Arsinoé poté, co ji hlasité zakručení v žaludku probudilo z neklidného spánku.

„Pokud ty umřeš první, řeknu, že ses mě pokusila zabít a že jsi mě přesvědčila k tomu atentátu na Caesara pod podmínkou, že mě zabiješ ve spánku,“ oplatil jí Aten. Sedět v kobce mu cizí nebylo, katakomby se o tolik nelišily. Ani ten hlad nebyl úplně novým pocitem, alespoň pro něj ne.

„Lidé tě teď jistě nenávidí,“ oznámila mu Arsinoé, „kde jsi vlastně celou dobu byl?“ zeptala se opatrně.

„V paláci,“ odpověděl Aten.

„Myslíš, že jsem nepoznala, že to nejsi ty? Ten dvojník sice vypadal jako ty, ale nechoval se jako ty. Pořádně s nikým nemluvil, to proto ta nenávist,“ vysvětlila, „tak kde jsi byl?“

„To tebe zajímat nemusí,“ odsekl jí Aten podrážděný prostředím, o to víc informací, že ho lid nenávidí. „Spíš mi řekni, jak doopravdy zemřela Kleopatra,“ pousmál se. Alespoň tohle chtěl slyšet přesně.

„Nechala se uštknout hadem,“ odpověděla Arsinoé. Aten se začal potichu smát, přičemž zavřel oči. Stále ho bavila představa toho, jak Kleopatra zemřela. Její smrt pro něj byla jako vysvobození. Nejhorší pro něj ale bylo zjištění, že si lidé mysleli, že žije. Vždyť mu Inaros tvrdil, že si myslí, že je mrtvý. Částečně chápal důvod té lži, Inaros se nejspíš bál, aby se nepokusil utéct a neprozradil tak dvojníka, ale dvojník podle všeho žil, tak co tam bylo tak nebezpečného? Chtěl se Inarose zeptat a chtěl znát pravdu.

„Proč to vlastně udělala?“ zeptal se.

„Do paláce se dostala zpráva, že Caesar zemřel v bitvě. Přinesl ji tam Říman, jmenoval se…“ zarazila se. Nemohla si na jméno vzpomenout. „Nevím, měl takové divné jméno na em,“ mávla nad tím rukou, „no, a do toho muže se Kleopatra podle všeho zamilovala, ale on její city neopětoval. Víc nevím,“ odpověděla.

Aten se zase pobaveně zasmál. „Chceš mi říct, že se zabila kvůli mužům?“ zavrtěl hlavou. Zvláštní jsou cesty osudu, pomyslel si.

Dveře věznice se náhle pootevřely.

Aten překvapeně vstal. Arsinoé také, ale ta se vrhla ke dveřím.

„Pusťte mě ven!“ volala, zatímco se snažila vklouznout malou mezerou ve dveřích, které se rychle znovu zabouchly.

„Arsinoé!“ okřikl ji Aten a přešel ke dveřím. „Kdo jste?“

„Nesu vám jídlo!“ dostalo se mu tlumené odpovědi mužským hlasem. Při slově jídlo mu žaludek bolestně zasténal.

„Nepokusíme se utéct!“ zavolal zpátky Aten a podíval se na Arsinoé, která si uraženě sedla na místo, kde předtím spala. Došlo jí, že by ničeho nedocílila.

Dveře se znovu pootevřely a na zemi se objevila mísa sucharů a měch vody. Aten se naklonil ke dveřím, aby viděl, kdo nese jídlo. Byl to ten samý Říman, který je vedl do cely.

„Prosím, zavolej sem Inarose, ten útěk byl jeho plán,“ přiznal vysílený Aten zoufale. Říman se začal smát a zabouchl dveře.

„Inaros vás nahlásil, kluku!“ zavolal ještě a odešel pryč.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - 7. kapitola: