OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 3. kapitola

22.11.2024 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 57×

Den první – otisk na duši

Ráno jsem seděla na balkóně a plnými doušky jsem si vychutnávala svůj ranní zlozvyk. Jednu mentolovou slim cigaretku a dvojité presso s kopou cukru, což mě dokázalo nakopnout tak jako nic jiného. Celý ten startovací proces jsem dovršila sprchou, která mě pěkně prohřála, protože venku panovalo to typické anglické počasí. Zataženo a trochu mlhavo. Vůbec se mi ven nechtělo, ale dalšího setkání s Tomem jsem se víceméně nemohla dočkat. Kvůli tomu hnusnýmu počasí teda spíš méně než více. Tom mě každopádně na první dojem zaujal a od včerejší večeře se mi čas od času vybavil ten jeho podmanivý úsměv. Dokonce se mi díky Tomovi na několik okamžiků podařilo z mysli vytěsnit Marcuse. Nebo spíš jak moc jsem naštvaná na Marcuse, a to už teda bylo co říct.

Ohledně Marcuse, ačkoliv jsme se rozloučili opravdu v dobrém, hodně dobrém rozpoložení, pořád jsem si stála za svým. Až se vrátím zpátky do New Yorku, budeme muset nějak rozseknout ten náš vztah. Vlastně asi nevztah. Tentokrát jsem se k tomu naplno odhodlala, protože takhle, jak to mezi námi bylo, jsem to dál akceptovat nemohla. A ani jsem nechtěla, protože to absolutně nefungovalo a strašně mě to vyčerpávalo. Smířila jsem se s tím, že budu raději singl, než abych byla s někým, po jehož boku se cítím snad ještě víc osamělá. A to přece nedávalo nejmenší smysl.

Nabalená do teplejšího sportovního oblečení na běh, jsem vyrazila rychlochůzí k hlavní bráně. I v těchto brzkých ranních hodinách tu proudily davy lidí, kteří byli nejčastěji oblečeni jako já a mířili si do parku nebo Kensingtonských zahrad zaběhat. Nechyběli tu ani přemotivovaní pejskaři anebo jezdci na koních, pro které byla v parku vyhrazena zvláštní dráha. Čekala jsem asi necelých deset minut, když jsem pár metrů od sebe zahlídla osobu v komplet černé sportovní soupravě značky Nike a naraženou čepicí na hlavě, jak si vedle nohy vede menšího psa. Vypadalo to jako slušně maskovaný Tom a když přišel s úsměvem ke mně, můj odhad se tím potvrdil.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě vesele a vstřícně se pousmál. To jeho přerostlé štěně se mezitím pustilo do očuchávání mých nohou, a tak jsem ho trochu nedůvěřivě po očku sledovala. Se psy jsem neměla úplně tu nejlepší zkušenost, protože jako malou mě jeden labrador docela dost pokousal, z čehož jsem si odnesla ošklivý jizvy.

„Dobré sychravé ráno i tobě,“ vrátila jsem mu se značnou ironií, které se zasmál.

„Když je takhle, tak to znamená, že odpoledne se oteplí a třeba se i ukáže sluníčko,“ pravil dobromyslně, abych se nenechávala otrávit hned zrána počasím, které se podle něj změní k lepšímu.

„Tak ty jsi kromě herce, zpěváka, tanečníka ještě meteorolog, jo?“ ucedila jsem trochu kousavě, ale vzápětí jsem to napravila širokým úsměvem a naštěstí ho to moje rýpnutí o jeho dobrou náladu nepřipravilo. Zatím jsem ho v podstatě vůbec neznala, takže jsem přesně nevěděla, co si k němu můžu či nemůžu domluvit, ale holt jsem někdy svou nevymáchanou pusu nestihla včas zastavit, aby neřekla něco nevhodného.

„Žiju tady celý svůj život, takže to člověk postupně bezpečně vypozoruje,“ sdělil mi věcně a popošel s psiskem zase o trochu dál, když ho na vodítku nedočkavě tahal někam pryč. Na to jsem se rozhodla raději nijak nereagovat, protože mě napadaly jen samé další sarkastické poznámky, tudíž jsem se zaměřila na toho čtyřnohého otravu, který se k mé úlevě momentálně věnoval očuchávání kmenu stromu a ne mě. Celkově jsem odjakživa nebyla žádným velkým zvířecím fanouškem. Jednak proto, že jako dítě jsem měla alergii na srst, a pak pro tu špatnou zkušenost, která u mě vyvolala až panickou hrůzu z větších psů, kvůli níž jsem musela docházet nějakou dobu k psycholožce, aby mi pomohla ten strach překonat. Dnes jsem před nimi sice už s brekem či křikem neutíkala, ale pořád jsem se v jejich společnosti necítila v pohodě.

„A co sis to s sebou přivedl za posilu? Parťák pro lepší motivaci?“ svedla jsem téma hovoru k tomu jeho mazlíkovi, který se kolem nás neustále netrpělivě mrcasil, jak se evidentně těšil na procházku. Tom se na něj hrdě podíval s ještě větším úsměvem, než kterým prvně oblažil mě a jakýmsi pomlasknutím ho k sobě přivolal.

„Tohle je Bobby. Nemusíš se ho bát, je to v podstatě odrostlé štěně a pořád si rád hraje, takže když mu v parku párkrát hodíš klacek, tak si ho naprosto získáš a bude tě zbožňovat,“ poradil mi a na moji připomínku víceméně vůbec nereagoval. Bobby se mi přitom neustále motal u nohou, šlapal mi na nové boty a vrtěl ocasem jako šílený, a tak jsem na něj pouze nejistě koukala. Nevěděla jsem, jestli se k němu mám sehnout a pohladit ho, anebo se nechat zase paralyzovat tím dávným strachem, který se při každém střetu se psem opět dral neodkladně na povrch.

„No, ehm… já to se psy moc neumím,“ namítla jsem mu na to poněkud zdráhavě, což Toma viditelně překvapilo, když mu obočí zmizelo kamsi pod čepici.

„Dovol mi, ale to je holý nesmysl. Nic ve zlém. Jsem si jistý tím, že jde pouze o to, jestli máš nebo nemáš psy ráda. Jako každé jiné zvíře to i ten pes vycítí, protože nezkažený pes dokáže vycházet absolutně s každým,“ poskytl mi bleskovou přednášku o tom, jak psi vnímají člověka, čemuž jsem měla sto chutí se ohradit i s reálným příkladem, jak někteří psi dobře vychází se mnou.

„Takže k tomu všemu ještě i kynolog.“ Přidala jsem další příměr na svůj pomyslný seznam, který jsem založila pouze v rámci žertování a který on opět přešel s povzneseným úšklebkem. Následně jsem se překonala a k tomu chlupáčovi jsem se sklonila, abych ho mohla trochu podrbat na hřbetě, což se Bobbymu vážně moc líbilo.

„Je docela… milý,“ uznala jsem napjatě, když jsem se probírala polodlouhou, sametovou srstí barvy tmavého oříšku s měděnými odstíny, která byla opravdu příjemně měkoučká. Nakrátko mi hlavou proběhlo, aby neměl nějaké blechy, klíšťata nebo další parazity přenosné na člověka, ale to jsem po racionálním úsudku, že ho vlastní právě slavný Tom Hiddleston, vyloučila. U něj měl určitě prvotřídní péči, včetně nějakých psích fyzio a psychoterapeutů, ne?

„To jo, je to hodný kluk. Vzal jsem si ho z útulku, které jsou v Londýně docela plné… asi tak jako všude jinde,“ podotkl trochu roztrpčeným tónem hlasu, když to bylo zjevně něco, co mu samotnému silně vadilo.

„Takže si chtěl udělat dobrou věc?“ zajímala jsem se především z profesního hlediska, ale na druhou stranu jsem to považovala za nepopiratelný důkaz jeho laskavosti, kterou nejspíš projevoval také vůči ostatním zvířatům. Zřejmě, když měl taktéž na programu to focení kalendáře nějakého místního spolku pro ochranu zvířat.

„Ano, to taky. Nějakou dobu jsem přemýšlel o tom, že si pořídím psa, ale dlouho jsem zvažoval, jestli to kvůli svému pracovnímu vytížení vůbec budu zvládat, ale naštěstí to jde… Bydlet s ním je daleko větší zábava než být v bytě sám. To byl můj sobecký podnět, že jsem si ho z útulku vzal, ale ten hlavní byl pomoci nějaké němé duši najít spokojený domov,“ přiznal mi zcela otevřeně, i když se u toho záměrně díval raději na svého mazlíka než na mě. Bobbymu se navíc to moje drbání tak zamlouvalo, že mi zničehonic vyskočil předními tlapkami na kolena, když jsem si k němu mezitím přidřepla, abych se nemusela dlouho ohýbat. Jak jsem to samozřejmě nečekala, ztratila jsem rovnováhu a kecla jsem si rovnou na studenou zem. A co hůř, rovnou do kaluže. Toho Bobby nemohl nevyužít, takže se vrhl na můj decentně nalíčený obličej, který začal kompletně celý zběsile olizovat a o tom, že by měl zrovna svěží dech, se rozhodně nedalo mluvit.

„No do hajzlu!“ zaklela jsem rozčileně, když jsem cítila, jak mi kalhoty i spodní prádlo postupně nasakuje vodou. „Proboha! Okamžitě ho ze mě sundej! Dej ho ze mě pryč!“ hysterčila jsem, když jsem se toho dotěrného psa nemohla zbavit. Snažila jsem se vstát, ale ten čokl mě dokonale uzemnil a nedal mi pokoj, div mi všechen makeup neslízal dolů. Tohle na mě bylo prostě příliš.

„Ale no tak, Bobby. Fuj! To nesmíš,“ napomenul ho Tom takovým hrubším hlasem, na který to psisko naštěstí slyšelo a kdyby náhodou ne, tak mu ještě zatáhl vodítko k sobě, aby ho ze mě bez prodlení sundal. Já jsem ho přitom od sebe odstrkovala, což ho ale nikterak neodrazovalo z leštění mé tváře. Kdo ví, kde ten pes všechno olizoval či sežral… no fuj, to je odporný…

„Promiň, Liso, seš v pořádku?“ obrátil se starostlivě na mě, jakmile Bobbyho usadil vedle své nohy a natáhl ke mně svou ruku, aby mi pomohl zpátky na nohy, ale těžko u toho skrýval svůj pobavený úsměv, když jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Že jsem si u toho připadala dost trapně, to už byla jenom třešnička na dortu.

„No co jsem ti říkala?!“ zaúpěla jsem bezradně, když jsem se ho pevně chytla, načež mě tahem vytáhl na nohy, jako bych snad nevážila ani deka. Tom se nezdál, ale nějakou fyzičku rozhodně měl.

„Bobbymu se ale určitě líbíš,“ ubezpečil mě s maximálním přesvědčením, zatímco se na mě potutelně usmíval, ale tentokrát mě to spíš iritovalo, než že bych se nad tím jakkoliv rozplývala. Proto jsem se na něj zamračila a stejně tak následně i na Bobbyho, který poslušně seděl na svém místě u jeho levé nohy a odevzdaně na něj zíral.

„On mě teda fakticky ne,“ zabručela jsem pohoršeně, ale Tom to stále bral jako srandu, protože to byla rádoby komická situace, která mě ovšem uvedla do silných rozpaků a způsobila mi značný fyzický i psychický diskomfort. Doopravdy nerada jsem se ztrapňovala před ostatními lidmi, natož před celebritami, se kterými jsem spolupracovala. A že on se nad mým neštěstím tolik bavil, to už se mi zdálo přímo neúnosné. „Já se teď vrátím zpátky na hotel, takže si tu procházku spolu užijte jen vy dva,“ oznámila jsem mu suše, aniž bych se zdržovala s nějakým dalším vysvětlováním. Tom se na mě v tu chvíli přestal usmívat, když pochopil, že pro mě tahle situace zase tolik srandovní není.

„Vážně?“ podivil se Tom tomu mému prchlivému rozhodnutí, které nemělo žádné dočinění s tím samotným potupným momentem, jako s tím, že jsem měla jinak šedé legíny na většině plochy mého pozadí tmavě šedé. Tak to bude doslova ulička hanby, až se s tím budu vracet na hotel.

„Musím se jít převlíknout a pak vás nebudu někde hledat po parku. To je pochopitelný, ne?“ objasnila jsem mu z jakého důvodu se chystám k odchodu a proč se k nim nehodlám následně přidat. To si dám raději další cigáro na balkoně. Tom to pouze uvědoměle odkýval a raději na to už nic neříkal, aby nemusel čelit dalším mým svérázným komentářům, které mohly vyznívat docela úsečně. No co, měl si tu svou potvoru líp hlídat.

„To samozřejmě chápu. A omlouvám se ti za tu nepříjemnost, Eliso,“ omluvil se mi pokorně, když se dovtípil, že jsem to jen tak nepřešla s pobavením jako on. Proto se na mě podíval takovým pohledem, který bych tématicky přirovnala k psím očím, když se mu na čele vytvořilo několik hlubších vlnek a bližší konce obočí se mu vyhouply o něco výš oproti druhé straně obočí, která zůstala na místě. Vypadal u toho tak hrozně moc roztomile, že jsem se na něj mohla stěží dál zlobit.

„Neřeš to, Tome,“ pronesla jsem docela důrazně a potvrdila jsem to opakovaným pokynutím hlavou, aby si z toho nic nedělal. Pak jsem nad tím ledabyle mávla rukou, načež jsem se chtěla otočit na patě, ale včas jsem se zarazila, abych mu tak neukázala svou zmáčenou zadnici. „Klidně běžte. Já se ti pak ozvu, kdy se sejdeme kvůli tomu konkurzu, jo?“ připomněla jsem mu, že spolu pojedeme na konkurz na nějaký nový seriál, který má být v koprodukci BBC a o který měl Tom zájem. V tomhle případě to nebylo klasicky tak, že by mu producenti poslali nabídku, ale že si roli musel zasloužit svým vlastním úsilí, díky čemuž mi byl o to víc sympatický.

„Dobře, takže tedy zatím,“ rozloučil se se mnou s mírným a stále rozpačitým úsměvem a vydal se s Bobbym do parku, zatímco já jsem mílovými kroky chvátala do hotelu, abych si mohla vzít něco suchého na sebe.

Nasedla jsem si do taxi, které Tom využil pro přesun ze svého bytu až na místo konkurzu a po cestě mě nabral před mým hotelem. Mezi tím nepříjemným incidentem a aktuálním shledáním jsem měla dost času se zase hodit do pohody a dělat že se nic nestalo. Tak velkorysá jsem uměla být.

„Čauky, Tome,“ přivítala jsem se s ním ihned, jakmile jsem dosedla na sedačku. Jakmile jsem na něj otočila hlavu, abych s ním mohla navázat oční kontakt, na který jsem se mimochodem od našeho posledního ranního setkání poměrně těšila, značně mě překvapil přiměřeně velkým pugétem růží, který držel ve svých rukou s těmi proklatě štíhlými prsty, kterých jsem si včera všimla už v restauraci.

„Zdravím tě, Eliso,“ pozdravil mě s takovým nadějeplným podtónem, načež se na mě trochu nejistě pousmál. „Byl bych moc rád, kdybys tuhle kytici přijala jako mou omluvu za to, co se stalo dnes ráno. Opravdu mě to mrzí, Liz,“ pokračoval záhy, když jsem sotva stačila nadechnout, a ten krásný pugét mi strčil skoro pod nos. Zmateně jsem těkala očima z kytice na něj, přičemž Tom se na mě díval s čitelným očekáváním, že jeho dar bez řečí přijmu a ten ranní trapas tím nadobro zapomeneme. Taky mě trochu vyvedl z míry tím milým oslovením, když z mého jména ubral pár písmen a vytvořil z něj moc rozkošnou přezdívku. Ach jo, můžu já teď dělat ještě nějaký další drahoty? To sotva.

„No páni, Tome… to si ale fakt vůbec nemusel. Jak jsi řekl, zase se toho tolik nestalo,“ žasla jsem nad jeho snahou napravit něco, co vlastně sám ani nezavinil a neubránila jsem se potěšenému úsměvu, když jsem si ten pugét přebírala. Nedalo mi to a ihned jsem k těm bělostně skvoucím růžím přičichla, abych se přesvědčila, že se z nich linula taková jemná, ale opojná vůně.

„I přesto,“ stál si neústupně za svým a vypadal, že je vskutku vděčný za to, že jsem jeho pokání beze všeho přijala. V ten moment jsem pocítila nenadálou potřebu se k tomu znovu zpětně vyjádřit a trochu zpytovat své svědomí, které mi přes dopoledne našeptávalo, že jsem se chovala poněkud nepřiměřeně. Prostě nechtěla před Tomem vypadat, že jsem nějaká hysterka.

„Reagovala jsem docela přehnaně. Takže… za to bych se chtěla omluvit já tobě. Asi jsem vypadala jako úplný cvok. Není to tak, že bych psy neměla ráda, ale… prostě se jich bojím,“ svěřila jsem se mu stydlivě, protože jsem bytostně nerada dávala na odiv jakoukoliv svou slabost. Nicméně tohle bylo to jediné rozumné vysvětlení, které mohlo dostatečně obhájit to, jak jsem ráno nepřiměřeně vybouchla.

„To jsem bohužel netušil, ale… mnoho se tím vysvětluje, řekl bych. Mně se určitě za nic omlouvat nemusíš, Eliso a vůbec si nedělej starosti s tím, jaký si udělala nebo neudělala dojem. To je podle mě naprosto vedlejší,“ uzavřel to sám za sebe a tvářil se u toho přinejmenším zadumaně. „Každopádně jestli máš strach ze psů, tak by ses s nimi naopak měla co nejvíc setkávat, abys to nakonec překonala,“ doporučil mi v dobré víře, což ještě podpořil vlídným úsměvem, ale já nad tím málem reflexivně protočila panenky, protože takovéhle přechytralé rady, jak mám co a proč dělat, jsem skutečně nemusela. Hlavně kvůli Marcusovi, protože mě velice rád poučoval o nejrůznějších věcech, jako ten starší, tudíž automaticky moudřejší a zkušenější, díky nimž měl neoprávněné a neutuchající nutkání se o ně se mnou podělit. Neboli se skrze ně nade mě povyšovat. Blbec jeden…

„Já to vím. Snažím se na tom zapracovat, ale není to pro mě snadný. Mám s tím problém už od dětství a toho se sakra špatně zbavuje,“ podělila jsem se s ním o další důvěrný detail, ale v tomhle případě platil spíš za spolehlivou a vychytralou výmluvu, která ospravedlňovala moje nevhodné jednání.

„Je to každopádně výzva, ale přesně o nich život je. Překonávat překážky, které se nám naskytnou. Překonávat svoje hranice a posouvat je pořád dál. Proto jsem třeba já teď tady. Normálně by to bylo proti mému přesvědčení a právě z toho důvodu jsem do toho šel. Překonat sám sebe,“ poskytl mi náhled na jeho vlastní vnímání smyslu bytí, což byla poslední dobou taková moderní mantra všech lidí z oblasti osobního rozvoje, a že jich byl přehršel. Když jsem se nad to povznesla, tak v tom určitě byla hluboká myšlenka. Ale mohla fungovat jenom za toho předpokladu, že člověk není líné prase, kterému se nechce změnit staré, dobré, zajeté koleje. Každý má vždycky plno motivace, ale vůli ke konání už zase tolik ne.

„Tak moment, tohle si musím zapsat,“ zahlásila jsem rádoby nadšeně, načež jsem složila květinu na klín, abych si mohla z kabelky vytáhnout svůj chytrý telefon. Tom to přešel s takovým pobaveným uchechnutím, ale přitom jsem velmi intenzivně cítila jeho pohled na mě, když mě nerušeně sledoval, zatímco jsem na display ťukala jeho výrok, který rozhodně stál za záznam. Naše čtenářky to určitě nadchne. A mě nadchl ten jeho pohled, který mi věnoval.

„Ještě jednou děkuju za ty růže, Tome, ale nemusel sis dělat škodu. Za tu hloupost to ani nestálo,“ ocenila jsem znovu to jeho vřelé úsilí, jakmile jsem zdvihla bradu nahoru a hloupě jsem se na něj zaculila, protože mě ty růže nepokrytě potěšily. Nebylo to to samý, jako když za mnou přišel Marcus a snažil se vyžehlit něco, na čem si skutečně nesl nějaký podíl viny. Tom se mi za nic omlouvat nemusel, a přesto to udělal, abych se cítila líp. Frajer každým coulem.

„Měl jsem pocit, že bych měl. Minimálně za tenhle tvůj úsměv to ale stálo,“ pravil zcela přímočaře, čímž mě ale uvedl do takových rozpaků, že jsem se zarazila a nevzmohla se na pár sekund ani na slovo.

„T-tak to děkuju. Teď se zaručeně červenám, trochu jsi mě vyvedl z míry,“ vyblekotala jsem ze sebe rozpačitě, protože jsem od něj komplimenty takového rázu vskutku nečekala. Neměla jsem ovšem nejmenším potíž mu o tom otevřeně říct, protože jsem měla praxí ověřeno, že mnoho chlapů takovou sebevědomou přímočarost oceňovalo. O své atraktivitě jsem nikdy dvakrát nepochybovala, protože se muži kolem mě neustále točili a dělali všelicos pro to, aby si získali mou pozornost. A já jsem místo toho zůstávala masochisticky uvízlá ve vztahu, který mě nikterak neuspokojoval, krom tedy té sexuální roviny aspoň.

„To tvůj úsměv dělá ještě mnohem půvabnějším,“ přidal opět svou troškou do mlýna, když mě chtěl těmi lichotkami asi úplně odrovnat. Nikdy dřív mi nedělalo problém přijímat poklony od mužských, brala jsem je spíš jako takovou samozřejmost, ale od Toma mě to takhle nepopiratelně rozhodilo, což jsem považovala za jakési znamení. Vězelo za tím dost možná něco víc...

„Nepřeháněj zas,“ mírnila jsem jeho přemrštěné iluze, které mi ovšem jinak solidně masírovaly ego.

„To rozhodně nedělám,“ pravil zcela suverénně, čemuž se nedalo nijak zvlášť odporovat.

„Jsi vážně milý,“ zhodnotila jsem jeho poněkud zaujatou pozornost, která mi ale lichotila čím dál tím víc.

„Spíš provinilý,“ upozornil mě na tuhle skutečnost, která mi v tomhle kontextu teda úplně příliš nesedla. Značně jsem totiž znejistěla kvůli tomu, jestli jsem si to měla vyložit tak, že se jenom snažil vyžehlit to ranní zostuzení mé maličkosti a zvednout mi nějak náladu, anebo jestli mi pochleboval pro to, že jsem mu taktéž padla do oka. No, budu mít dost času přijít na to, jak to je. Vždycky jsem ráda přijímala výzvy, o kterých přece sám tak zapáleně mluvil, a zdá se, že Tom by mohl být jednou z nich.

„Takže - co kdybychom to už definitivně uzavřeli a víc se k tomu nevraceli, hm? Stalo se. Zažila jsem si před tebou svůj historicky první trapas, což podle mě z nás teď dělá o něco víc než jenom pracovní kolegy, protože takový věci se mi fakticky běžně v rámci tohohle projektu nestávají. Ale už to víc neřešme, prosím,“ požádala jsem ho s nepřeslechnutelnou prosbou, abychom tenhle incident už nechali za sebou, přičemž jsem ale vynalézavě zmínila ten zbrusu nový fakt, že se naše vzájemná kooperace nepředvídatelně přeměnila spíš v jakýsi druh profesionálního partnerství.

„Jak si přeješ, Liz,“ zopakoval mi na závěr to srdečné oslovení, které mě znovu pohladilo na duši. Proto jsem se na něj opětovně přihlouple zazubila, načež jsem si nazpět vzala pugét růží do rukou, abych k nim mohla omámeně přičichnout a znásobit tím tuhle jedinečnou chvíli. Kdo že je to ten Marcus? Mlhavě si vzpomínám, že znám nějakýho týpka s tímhle jménem. Fakt jen mlhavě…

 Čauky mňauky všem! Začnu opět tradičně velkým poděkováním všem, kteří povídce opět věnovali svůj čas! Opravdu si toho moc vážím a ten zájem mě nesmírně těší! Díky, lidi! <3 Třetí kapitola za námi, kdy se začínají trochu víc odhalovat charaktery postav. Co si zatím myslíte o Elise? Jaký na vás dělá dojem? A jaké měl podle vás Tom motivy ohledně těch růží? :)) 

Taky na sebe musím prásknout svou školáckou chybu z předchozí kapitoly, kdy jsem špatně označila den, kdy startuje Elisin program. Tady je to správně a v té předešlé kapitole to byl v podstatě den 0, ale... nijak zásadní přo děj to fakt není! :)) 

Příště Toma čeká konkurz na seriál, který mě kdysi hodně oslovil. Mezitím se mějte skvěle a opatrujte se!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 3. kapitola: