OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 10. kapitola

09.10.2025 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 63×

Den druhý - Telefonát na dobrou noc

Seděla jsem na hotelu u televize a koukala jsem na nějaký španělský film. Byl s titulky, takže mi slušně zaměstnával mozek. Po té večerní procházce s Tomem, se zastávkou na vínko, opojnému polibku a trochu hořké tečce na závěr jsem to potřebovala podvědomě vstřebat, aniž bych nad tím zbytečně moc přemýšlela. Kdybych šla rovnou spát, tak bych stejně nezabrala a akorát bych se v posteli převalovala. Navíc já byla typem noční sova, proto ty horší ranní starty. Další mě čeká hned zítra, opět před branami Hyde Parku. A znova se po parku honit jako debil.

V tom soustředěném čtení mě zničehonic překvapil telefon, který zběsile vyzváněl a specifickou melodií mi prozrazoval, že mě zřejmě neodkladně sháněl Marcus. Nedalo se říct, že bych z toho byla kdovíjak nadšená a ani jsem na něj popravdě neměla náladu. Ale poněvadž to byl můj přímý nadřízený, tak mi to nedalo, abych ten telefonát ignorovala a nezvedla ho. Třeba se jednalo o něco pracovního.

„Ano, Marcusi?“ ozvala jsem se do telefonu, táhle a nepříliš zúčastněně. Naštěstí se to dalo snadno svést na pozdní večerní hodinu a docela náročný den. Do detailu to rozvádět nemusím…

„Pěkný večer, Eliso,“ pozdravil mě důležitě, aby mi ihned předhodil to, že jsem ho ani nepozdravila. Sama pro sebe jsem protočila oči v sloup a stiskla čelisti víc k sobě, abych nepustila ven nějakou nepříjemnou poznámku. Sice jsme se před mým odletem rozešli v dobrém, v hodně dobrém rozpoložení, ale přesto jsem sotva mohla zapomenout na ten problém, který mezi námi vězel. I když, svým způsobem jsem ho přece sama za sebe už vyřešila.

„Potřebuješ něco, že voláš takhle pozdě?“ přešla jsem rovnou k věci, abych ten hovor neprotahovala o víc, než bylo vyloženě nutné.

„Chtěl jsem tě jen slyšet, jestli to teda není trestný. Ty ovšem nezníš, že bys byla nějak dvakrát nadšená,“ vrhnul se do toho po hlavě a nebránil se použít poměrně kousavý podtón. Jak jsem Marcuse znala, tak by mě rád dostal do úzkých, aby pak na mě mohl vyhrnout ještě větší bombu a rozebrat mě tím úplně, abych se mu podvolila. Marcus byl totiž až do morku kostí velice nonšalatní loutkař.

„Ale musel sis počkat, až tvoje žena půjdeš spát, že,“ vrátila jsem mu to i s úroky, jelikož jsem se nehodlala ničím podílet na téhle jeho hře na manipulátora. Z druhé strany jsem zaslechla pouze pobavené odfrknutí, díky čemuž jsem celkem úspěšně pozbyla i to minimum vůle s ním jakkoliv dál komunikovat.

„Jen co jsme se dokoukali na tu večerní talk show z Londýna,“ nadhodil tónem hlasu, kterým si mě evidentně chtěl vychutnat. K čemu vůbec tenhle rozhovor je?!

„A jako kvůli tomu mi voláš?“ přeptala jsem se kontrolně, jestli jsem hlavní motiv jeho iniciativy pochopila.

„Hlavně proto, abych ti připomněl, že…“

„Já vím, já vím! To bylo takový menší překvapení od Toma. Fakt jsem se dobrovolně necpala do televize,“ vysypala jsem ze sebe horlivě, když se na malý moment odmlčel a já přesně věděla, za co se mě chystá seřvat. Občas je to velmi nepraktický mít za milence svýho vlastního šéfa, protože pak se po vás může vozit opravdu za vše. Naprosto za vše.

„Tak překvapení od Toma?“ zopakoval po mně značně přezíravě, jak za tím hledal úplně jiná vysvětlení.

„Myslím, že jsem žádnou ostudu neudělala,“ podělila jsem se s ním o svůj dojem z toho mého vystoupení, které bylo sice nečekané, ale za to dost záživné. Tom mi byl navíc skvělou oporou a jenom díky němu jsem to zvládla s určitou grácií. A koneckonců, díky němu jsem si to taky alespoň částečně užila…

„To určitě ne. Všem si nakrásně v těch upnutých legínách ukázala, jak dokonale ohebný máš tělíčko,“ ucedil poněkud kousavě a hnedka bylo zjevné, kde vězí ten zakopaný pes. Obyčejná mužská žárlivost a potřeba ovládat a vlastnit. Pouze jsem se do telefonu hlasitě uchechtla a zamyslela se nad tím, zdali náhodou nemá i Tom stejné tendence, a jenom na oko nepředstírá, že je to zásadový britský gentleman. Marcus se na první dojem taky jeví jako charakterní člověk, ale v jádru do něho má zatraceně daleko.

„Takže o tomhle je tvůj hovor? Protože žárlíš, takže mi takhle před spaním zkazíš náladu?“ ptala jsem se s teatrálně nechápavým tónem a neodpustila jsem si ani slyšitelnou výtku.

„Nemám zapotřebí žárlit, zlato. I když… možná bych měl, podle toho, jak ses dívala na toho vyčáhlýho anglána,“ zabručel poněkud opovržlivě a já už si pomalu chystala palec na tlačítko, kterým bych tenhle telefonát ukončila. Stejně neměl žádný hodnotný smysl.

„No i kdyby, my dva jsme spolu skončili, Marcusi,“ osvěžila jsem mu duchaplně paměť.

„Tak to naposledy fakt nevypadalo,“ ohradil se bezmála vítězoslavně, když ho zjevně bavilo mě takhle shazovat.

„Přesně tak, naposledy… Teď jsem zase singl a můžu si dělat, co se mi zachce a s kým se mi za zachce,“ ujasnila jsem mu poměrně příkře, aby se nenechal zmýlit, že by mi do toho snad mohl jakkoliv kecat.

„O tom, jestli budeš nebo nebudeš singl, rozhodnu já, Eliso,“ upozornil mě smrtelně vážně.

„V práci si rozhoduj o čemkoliv, jak je ti libo, ale tohle na tobě fakticky nezáleží,“ zvážněla jsem taktéž, aby pochopil, že si za svým rozhodnutím pevně stojím. Nemínila jsem z toho ustupovat, a vlastně mě s každou další větou utvrzoval v tom, že jsem udělala správně.

„Jestli chceš mít nějakou práci, až se vrátíš zpátky, tak by sis měla líp promyslet, jestli se v tý Anglii budeš chovat jako nějaká laciná děvka,“ vyrukoval na mě s regulérní výhrůžkou a já nestačila zírat. Tímhle mě ale solidně namíchl a překročil tím asi tu úplně poslední hranici, která mezi námi doposud zbývala nepokořená. Naštěstí já ho mohla kdykoliv velice snadno trumfnout, takže jsem se ani v nejmenším neobávala toho, že by tohle svoje varování snad někdy vyplnil.

„A co kdyby se tvoje poslušná ženuška dozvěděla o tom, že se jako laciná děvka chováš spíš ty?!“ vychrlila jsem ze sebe značně rozlíceně, až mi z toho prudce stoupl tlak.

„Opovaž se, Eliso,“ zavrčel chladně a já věděla, že jsem přesně zahrála na správnou strunu.

„Tak mi laskavě přestaň diktovat, co smím a co ne! A jestli si myslíš, že jsem tak naivní, abych věřila tomu, že jsem tvoje jediná bokovka, tak to zatraceně ne… A taky určitě nebude problém zjistit, který další husičky ti na to tvoje cukrování naletěly. Podle mě jich bude pořádný hejno,“ zašla jsem ještě o něco dál, jelikož jsem si byla svou výhodnou pozicí skutečně absolutně jistá. Nemohl na mě s ničím, co by se mu jinak vzápětí nevymstilo…

„Umíš být pěkná mrcha, víš to?“ otituloval mě, o poznání měkčím hlasem, kterým navíc prosakovalo nenadálé zalíbení až jakýsi imponující obdiv.

„Kdo s kým zachází, znáš to,“ odsekla jsem, aniž bych se jím dala nějak vykolejit.

„Proto tě tak miluju,“ pronesl natolik medově, až mi z toho zatrnuly zuby. Ačkoliv to také mohlo být tím, že se mi tohle jeho nenadálé vyznání odkudsi z nitra příčilo. Prostě jsem konečně po zatraceně dlouhé době procitla z toho špatného snu. Konečně jsem se dostala do toho bodu, kdy jsem mu přestala ty jeho řeči hltat i s navijákem, přistupovat na jeho manipulace a bát se ho. S velkou pravděpodobností za to mohl ten očividný kontrast, když jsem jeho chování mohla porovnat s tím Tomovým. Znala jsem ho sice krátce, ale nabývala jsem čím dál silnější přesvědčení, že je to neobvykle rovný a poctivý chlap.

„Tohle na mě nezkoušej, protože to už na mě bohužel neplatí,“ zchladila jsem ho jaksi výsměšně, abych se touhle svou snahou zbytečně neztrapňoval a celkově neplýtval svou a ostatně ani mou energií.

„Vsadím se, že kdybys teď stála naproti mně, tak si z toho stejně nadržená jako já. Protože já jsem tvrdej jako...“ ztišil se a vrněl u toho jako starý mlsný kocour, docela sexy kocour. Ale na mě to tak jako tak nemělo ten očekávaný kýžený vliv, aby mohl dosáhnout svého.

„Eeeh, dost, prosim tě, Marcusi, mlč!“ skočila jsem mu neomaleně do řeči, aby tu svou větu raději snad ani nedokončoval.

„Neříkej, že tě to nerajcuje,“ zkoušel to na mě dál a asi úplně poprvé mi to připadalo v jeho případě skutečně naprosto trapné. Potupné, ubohé, komické. A ani omylem mě to nerajcovalo!

„Ani ne… Ale tvoje žena by to možná ocenila víc než já.“ Vyřídila jsem to s ním velice kulantně a na svou drzostí jsem se sama pobaveně zaculila. „Měj se, Marcusi. A příště mi volej jenom kvůli práci, ano?“ poučila jsem ho nekompromisně a bez vyčkání na jeho reakci jsem mu zavěsila. Se spokojeným úsměvem jsem odložila svůj chytrý telefon stranou a vrátila jsem se ke sledování filmu. Tenhle suverén už se mnou nikdy víc vorat nebude, jelikož s ním doopravdy definitivně končím. Můj plnohodnotný zájem si pro teď vysloužil ten vyčáhlý anglán. 

Den třetí – Lekce důvěry a stádo drzých fanynek

„Dobré ráno, Eliso,“ zdravil mě zvesela Tom, po ránu opět nepochopitelně plný energie, přehnaně zářivý a usměvavý. „Dnešní ráno vypadáš o poznání lépe než ty předešlé dny,“ povšiml si dobromyslně a až po doznění jeho slov mu teprve došlo, že ten původní kompliment vyzněl fakticky nešikovně.

„To jako že ty dva dny předtím jsem vypadala blbě? No tak to ti teda děkuju. Tohle ženskou vždycky náramně potěší,“ pojala jsem tu jeho nejapnou poznámku prozatím ve skrytém žertu, protože jsem se na něj záměrně dívala s vážnou tváří, což mě stálo velmi přemáhání.

„Ou, ale ne, takhle jsem to samozřejmě vůbec nemyslel! To se omlouvám, nechtěl jsem tě nijak urazit,“ kál se okamžitě a opravdu se tvářil, že ho to mrzí a že by se nejraději propadl do země. Vypadal u toho tak roztomile rozpačitě a k zulíbání nevinně, že se mi u toho srdce samou něžností rozplývalo. Ježiši, pár dní v Anglii, ve společnosti pravýho gentlemana a slečny vystřižený jak z románu od Austenové, a já už ty jejich manýry chytám taky! No to snad ne?!

„V pohodě, Tome, jen si z tebe utahuju! I když to je u mě vlastně dost divná věc, protože mi po ránu do smíchu vůbec není, ale… dneska výjimečně jo,“ rozpovídala jsem se rozjařeným tónem, což se dalo považovat za celkem unikátní věc. Po ránu mi nebylo ani do smíchu a ani celkově moc do řeči. Zvládala jsem s chutí jen to cigárko a kafe, které jsem dneska taktéž výjimečně vynechala, jak mě cosi neodkladně táhlo rovnou ven.

„Dneska je tady výjimečně překrásný ráno. Svítí sluníčko, je teplo, relativně čerstvý vzduch na velkoměsto, v přírodě to žije - co víc si jenom přát?“ líčil spokojeně a rozhlížel se kolem sebe, přičemž ho ten výhled evidentně nepokrytě těšil. Měl si nechat ze včerejška to hippie oblečení, teď by mu sedlo jak vyšitý za ty jeho sluníčkový průpovídky.

„To je pravda, moc pěkný ráno,“ odkvitovala jsem mu a svůj pohled jsem pokradmu věnovala spíš jemu, než okolí, ale jinak jsem vše zmíněné sama plně vnímala. Díky němu. „Kde máš vlastně Bobbyho?“ zeptala jsem se zájmem, že mu doprovod nedělal jeho věrný čtyřnohý přítel.

„Ještě jsem ho nechal u ségry. Mám docela nabitý program, tak to pro něj bude lepší,“ řekl, když se začal protahovat před ranním joggingem, v čemž jsem ho vzápětí napodobila.

„Nenecháváš ho tam kvůli mně, že ne?“ ujišťovala jsem se, aby svého němého parťáka nedržel v exilu kvůli mně, když tak velmi rychle po našem seznámení zjistil, že se psy zrovna dvakrát dobře nevycházím. On se ale zatvářil natolik povzneseně, že mi hned došlo, že je to mé podezření zřejmě naprosto liché.

„Vůbec ne. Bobby bude jedině rád, když se mu někdo bude věnovat od rána do večera, což já teď opravdu nemůžu. No a synovec si ho aspoň taky pořádně užije... Někdy mám trochu dojem, že má synovec Bobbyho raději než mě, protože když přijdu bez psa, tak mě tolik nadšeně nevítá,“ podělil se se mnou o svůj postřeh, který mě nefalšovaně rozesmál.

„Děti a zvířata, k tomu asi není co dodat. Já s tím teda zkušenosti nemám, protože já se se zvířaty nikdy moc nekamarádila, ale zas vím o tom, že nejedny studie prokázaly, že děti jsou se zvířaty podstatně štastnější,“ rozvedla jsem tu jeho zadumanou, avšak lehce ironickou poznámku, což mi mlčky odkýval.

„Nikdy není pozdě začít. Kdybych tě vzal na venkov na naši rodinnou farmu, tak ti zaručuju, že tam by se ti líbilo. Jako dítěti, tak i teď, o tom nepochybuju,“ nadhodil celkem sebejistým tónem a já nad tou novou informací jenom užasla.

„Ty jsi muž plný překvapení, Tome,“ zhodnotila jsem obdivně a s úsměvem jsem na něj zírala. „Takže vaše rodina vlastní farmu? Jako že na první dojem fakticky nejseš ten typ, který se vyžívá v tom, že se někde brodí po kolena v bahně a hnoji v holínkách. Nezlob se, ale ta představa mi přijde docela… komická.“ A znovu jsem propukla v smích. Ten kontrast mezi městským Tomem v obleku a tím Tomem farmářem byl opravdu markantní, alespoň v mých lehce předimenzovaných představách.

„To bude tím, že nemáš ponětí, jaký je to relax!“ usoudil záhy a díval se na mě na oko kriticky s jedním obočím pozdviženým o něco výš.

„Hmm, nechce se mi to úplně zjišťovat,“ prohlásila jsem rezolutně a ani Tom v holínkách to nemohl změnit.

„Dokud to nezkusíš, nemůžeš vědět,“ pronesl jedno ze svých mouder, které jsem si pochopitelně duchapřítomně vztáhla na úplně jinou činnost ve spojitosti s ním.

„Tak co? Můžeme vyběhnout?“ navrhla jsem mu, když jsem raději tohle téma o venkově, blátě, špíně, smradu a polodivoké zvěři uzavřela, protože teď mi připadalo rozhodně jako menší zlo se vydat běhat.

„Jistě, můžeme,“ potvrdil mi, načež jsme spolu bok po boku vyrazili vstříc hodinovému mučení. Dovedla bych si představit tu hodinu strávit úplně jiným pohybem, ale což… hezky jedno po druhým!

* * *

„Podívej se, El! Tady je slackline,“ zvolal Tom skutečně nadšeně, když jsme již poklidným, pěším tempem uklidňovali tepovku k normálu. Levou rukou ukázal na dva stromy, několik metrů od nás, které byly spojené plochým špagátem. Ovšemže jsem o tomhle populárním fenoménu už slyšela, ale ani v tomhle případě jsem neměla potřebu to osobně zkusit, přestože to prý mělo mít pozitivní vliv na celé svalstvo těla, díky neustálému udržování rovnováhy.

„Zkusíme to, ne?“ napadlo ho a zdvořile čekal na mé svolení, nad kterým jsem značně váhala.

„Jestli chceš, tak prosim, ale mě to zrovna neláká,“ vybídla jsem ho s ochotou mu asistovat a současně jsem mu dala najevo, že já si na akrobata nikde hrát nehodlám.

„Bude to zábava, uvidíš,“ ponoukal mě, abych do toho šla s ním a ještě než jsem na to stihla nějak zareagovat, tak mě zcela spontánně chytil za ruku a vedl mě za sebou přímo k té šňůře na prádlo pověšené podivně nízko. Poslušně jsem za ním cupitala a vnitřně jsem se dočista tetelila z toho, že jsme se právě aspoň vzdáleně mohli podobat oficiálnímu párečku.

„Dámy první,“ pronesl s takovým vznešeným gestem, kterým mě na tu šňůru vyloženě zval. Trochu nejistě jsem na něj pohlédla, jelikož se mi to zkoušet fakt nechtělo, ale naštěstí to nebylo příliš vysoko a občas přece není špatné vystoupit ze své komfortní zóny a překonat se. Jak mi sám každý den dokazoval. „Neboj se, budu tě jistit. Akorát… boty dolů. Na boso je to lepší,“ doporučil mi s úsměvem a svým zápalem pro věc ve mně vzbudil zvídavost a taktéž jistou snahu, abych splnila jeho očekávání. No prostě jsem u něj chtěla zcela zištně nasbírat nějaký plusový body. A tak jsem se vyzula z bot a s jeho pomocí jsem se hodně nejistě vyhoupla na popruh. I to mi dalo poměrně zabrat, nemluvě o Tomovi, který mě musel silou jistit, abych z tý šňůry hned nespadla.

„Můžu tě pustit?“ zeptal se mě podstatně tišeji, aby mě nerušil v mé koncentraci, když jsem se plně soustředila na udržení balancu, což fakt nebyla vůbec žádná sranda.

„Jen když mě budeš chytat!“ nakázala jsem mu důrazně, zatímco jsem pořád hledala rovnováhu.

„Ovšemže budu,“ ubezpečil mě zcela neochvějně a periferně jsem zahlédla, jak se mu zablýskly na slunci zuby.

„Zkus se uklidnit a zhluboka dýchat. Zpevni trochu nohy, ale pruž v kolenou,“ instruoval mě, vyrovnaným a pokojným hlasem, který na mě úžasně zabíral a já se ze všech sil snažila dodržet ta jeho doporučení. On mě mezitím pomaloučku pouštěl, ale postával neustále vedle mě, aby mě mohl kdykoliv chytit, kdybych se náhodou neudržela. Povedlo se mi udělat několik kroků vpřed, ale čím dál víc jsem je zrychlovala až jsem si nakonec dobrovolně vystoupila.

„Aaaah, Tome!“ zahulákala jsem, čímž jsem ho v podstatě volala o pomoc, což bylo tak trochu divadlo s cílem se mu zase o něco přiblížit. Tom byl pochopitelně ihned připravený zasáhnout a nabídnout mi svou bezpečnou náruč, do které jsem mu schválně co nejlehčeji dopadla. No jak z přiblbýho romantickýho filmu, naprosto. Ale užívala jsem si to naprosto stejně jako všechny ty poblázněný ženský, co se bezhlavě zabouchly do toho neodolatelnýho alfasamce.

„Ou, páni… děkuju,“ ocenila jsem vřele jeho bezprostřední zásah, zatímco jsem ho objímala rukama kolem ramen a hleděla mu přímo do tváře, zatímco on mě držel pevně kolem pasu.

„Za málo,“ broukl polohlasem a bylo zřetelně vidět, že se mermomocí snaží svým nebesky modravým zrakem udržet oční kontakt, jenomže moje rty ho příliš lákaly, aby to po celou tu dobu vydržel. A já jsem mu příliš nepomáhala ani tím, že jsem se na něj potutelně usmívala a rty jsem si ještě ke všemu pomalým tempem smyslně skousla. Všimla jsem si, jak ztěžka polknul a trochu se mu zrychlil dech, což mi jako neprůstřelný důkaz, že mu nejsem úplně lhostejná, bohatě stačilo. Sklopila jsem bradu níž a trochu zakmitala nohama, aby to povolení sevřel a nechal mě si stoupnout zpátky na zem plnou vahou. Ihned to pochopil a nechal mě sklouznout po svém těle opět na nohy. Velice rozvláčně jsem nechala sjet svoje ruce dolů z jeho hrudníku, jelikož se mi ho prostě nechtělo úplně pouštět, a jemu to zjevně neušlo. Nemohla jsem na něj bejt nějak příliš dravá, protože jeho by to zaručeně akorát vyděsilo, což jsem prozatím nechtěla. Přestože dnes večer bude skvělá příležitost se trochu víc osmělit, čehož hodlám naplno využít. Teďka jsem si ale trochu hrála na ostýchavou.

Vtom nás vyrušil blížící se hluk, který se nápadně podobal brebentícímu hloučku dospívajících holek, které se před školou poflakovaly v parku a které momentálně zjistily, že narazily na známého herce. Tenhle fakt u nich způsobil o to horlivější debatu, jestli to je Hiddleston nebo ne, jestli se s ním můžou jít vyfotit nebo ne a jestli by jim Tom nedal autogram. Byly z toho poměrně u vytržení, takže Toma zaručeně následně čekala pořádná smršť, ale on ji s jistým úlevným výrazem vítal všemi deseti, nad čímž jsem se jenom sama pro sebe poušklíbla. Gentleman za všech okolností.

„Jste to vy, že jo? Ten co hrál Lokiho?“ ujala se slova asi ta nejkurážnější z celé partičky a ten zbytek, pět dalších holek, se rozestavilo kolem ní. Očička jim jenom svítila a všechny do jedné se držely na uzdě, aby nevyvolaly mylný dojem, že jsou z toho nečekaného setkání totálně vedle.

„Jo, je to on, osobně Tom Hiddleston,“ představila jsem ho s velkolepým gestem, které u něj vyvolalo široký úsměv.

„Zdravím, dámy… Je libo nějaká selfie a autogramy?“ navrhl jim ochotně a opravdu mile, což ty holky přijaly s radostí, takže hromadně vytáhly svoje chytré telefony, které ihned žhavily pro focení se známou celebritou. Já se zas jen pro sebe šklebila, jelikož mi připadlo směšné slyšet Toma říkat něco jako selfie. Holky se mezitím dohadovaly, která půjde dřív a ještě hledaly po kapsách a v batozích něco, kam by se jim Tom podepsal, tudíž mezi nimi zavládl mírný chaos. Věkem jsem je odhadovala kolem patnácti let, ale těžko říct, protože dneska holky tím svým oblékáním a líčením doslova klamaly tělem. Obvykle vypadaly jako malé lolitky. Takovým bych asi fakt doporučila přečíst si tu Austenovou.

„Já vás když tak vyfotím, žádný problém,“ vložila jsem se do toho, aby si to Tom co nejdřív odbyl, jelikož měl i dnes hodně napilno, a tohle představovalo akorát nevítané zdržení.

„Jo? To by bylo super!“ zahlásila jedna z hloučku a vyrazila jako první vpřed. Tom mi pouze němě naznačil, že mi za mou iniciativu děkuje a vypadal úplně suverénně v tom obležení svých nezletilých fanynek. Zřejmě byl i na mladší ročníky zvyklý. Naštěstí se tyhle holky nijak vyhroceně nechovaly, ale někteří fanoušci byli prostě a jednoduše šílení.

„Vy jste jeho přítelkyně?“ pustily se do všetečných otázek, kterým se asi nedalo vyhnout, když jsem se motala okolo Toma.Typický ženský vyzvídání, to vlastně ani moc na věku nezáleží.

„Ne, to ne… Jen sparring partner na běhání,“ definovala jsem samu sebe pohotově ve spojení s naši aktuální ranní činností, což Toma krátce rozesmálo.

„Ahaa, tak to je blbý co,“ okomentovala další z bandy a já přitom očima loupla k Tomovi, který se rozhodl udělat to samé, takže jsme se na sebe pátravě podívali a hned zase jinam, jak ani jeden z nás nechtěl být přistižen a když se tak stalo, bylo to jaksi trapné.

„Já vás odněkud znám ale! Někde jsem vás už viděla,“ povšimla si jedna z těch holek a prohlížela si mě s přimhouřenýma očima. „Už vím! Včera v tý televizi, cvičili jste spolu jógu!“ uhodila hřebíček na hlavičku a tvářila se jako by objevila Atlantidu.

„Takže spolu chodíte!“ usoudila jedna z toho holčičího gangu.

„Takže ste nám lhala? A proč jako?“ zasyčela další a měřila si mě opravdu pohoršeným pohledem, čímž mě docela vytočila. Nějaká náctiletá nanyka mě nebude soudit a kárat za něco, do čeho nemá co strkat nos! U zbylých holek to mělo otravný dominový efekt, takže i ony vypadaly mým mystifikováním přinejmenším pobouřené a šokované.

„A co je vám vůbec do toho, dámy? S Tomem se vyfoťte, nechte si podepsat svoje deníčky a pak si laskavě zase hleďte svýho!“ spustila jsem na ně zhurta, protože mě to jejich obvinění pořádně namíchlo. Ani nevím proč. Tom jenom jaksi vyjeveně zíral na obě strany a asi se do toho chystal vložit podle toho, jak se nadechoval. Jenom čekal na vhodnou chvilku. Ty drzé potvory na mě koukaly, jako by je právě sepsuly jejich vlastní matky a bylo na nich znát, že se tomu hodlají vzdorovitě bránit. Cosi si mezi sebou rozčileně mumlaly a vrhaly na mě jeden vzteklejší pohled přes druhý.

„No, a tak znáte dobře filmy od Marvelu? Jakou postavu máte nejraději?“ Tom zasáhl právě včas, než se ta naše slovní přestřelka mohla zvrhnout v něco ostřejšího, a upoutal tím jejich pozornost, čehož se ihned se zájmem chytily.

„IronMana!“

„Tonyho Starka!“

„Thora!“ křičely přes sebe a Tom se nad tím jenom uculoval.

„Že mě to ještě překvapuje,“ ucedil naoko dotčeně a pak se rozesmál, ty náctiletý žáby s ním a já jsem si mohla vydechnout. Co si jako ty dnešní smradi ksakru myslí?!

* * *

„Tamto předtím bylo docela… přehnaný,“ navázal Tom řeč na ten předchozí menší incident, když si decentně odkašlal, zatímco jsme kráčeli pryč z parku.

„To souhlasím. Tahle dnešní mládež si dneska myslí, že se z nich všichni posadí na zadek. Občas není špatný jim trošku shodit hřebínek, ono jim to neuškodí,“ zahlásila jsem kategoricky a nad tou vzpomínkou, jak mi ty slečinky nadzvedly tlak, jsem se musela frustrovaně odfrknout. Tom se na mě podíval s tím svým typickým pohledem, kdy se mu zvlnilo čelo a bližší konce obočí se mu vyhouply výš, zatímco opačné konce zůstaly na místě, takže ve finále vypadal neskutečně roztomile.

„Na tom možná něco bude, ale… bylo to jen pár malých zvědavých holek. Asi si k nim nemusela být až tolik důrazná,“ zastával se jich a naopak mně vytýkal můj jaksi svérázný přístup k nim, což mi pochopitelně zrovna nesedlo.

„Možná asi jo, ale na můj vkus byly prostě moc zvědavý. Ty na to seš určitě zvyklý, ale já ne, a tak jsem je raději včas utnula. Máš můj obdiv za tu svatou trpělivost, kterou vůči ostatním projevuješ. Mě by z toho šla hlava kolem,“ vyřídila jsem to během okamžiku a Tom víc neměl snahu o tom dál diskutovat. „Máme čas se ještě stavit pro hotdog? Něco bych snědla,“ přeskočila jsem raději bleskurychle na jiné téma, protože jsem se těmi holčinkami nehodlala již zabývat.

„Ano, ještě nějaký čas máme.“ Potěšil mě kladnou odpovědí, a tak jsme pokračovali k tomu samému stánku jako včera. Pak jsme plánovali zamířit na dopolední vysílání rádia British Wave, kam byl Tom pozvaný na několik vstupů a krátkých interview. Snad ta moderátorka nebude mít podobně vlezlý dotazy jako ty otravný slečinky nebo ji to budu muset stejně tak jednoznačně vysvětlit… 

 Čauky mňauky všem! Další kapitola znovu po delším časovém údobí, než je mi milé a Vám jistě taky, ale... s Hiddlym mi to prostě nějak nejde. Přitom ho mám jako herce tak ráda, už roky... Tímto tempem zde poslední kapitolu zveřejním tak příští rok. Nicméně - dobrá zpráva, jsem tak dvě/tři kapitoly před jejím definitivním závěrem. :))

Všem trpělivým a pozůstalým čtenářům ze srdce děkuji a současně se také omlouvám. Jste každopádně skvělí!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 10. kapitola: