OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Eira: Světlo temnoty - Prolog

Ahojky, někteří z váš si možná pamatují mojí povídku Assassinka. Původní verze této povídky tu byla na moje přání smazána z toho důvodu, že jsem ji celou přepsala a hodně věcí změnila nebo jenom trochu upravila, a vznikla z toho povídka, kterou zde chci přidávat. Jinak tato povídka je o Eiře, kterou vychovávala stařenka Alce ve vesničce Gurullu. Bohužel Alce zemřela a Eira zůstala sama. Pro Eiru je to těžké období, protože je odlišná od ostatních lidí. Nenávidí se za to, co je, ale jednoho večera dostane dopis. Dopis, který odstartuje její cestu za poznáním toho, kým je. Koho potká? Pozná lásku a bude mít poprvé v životě nějaké přátele? Najde svou pravou rodinu? A co se stane, až zjistí, kdo opravdu je?

07.10.2013 (10:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1179×

Před šestnácti lety

 

Byla hluboká noc. Jen šumění větví stromů narušovalo dokonalé ticho. Toho by se domníval každý obyčejný občan této vesnice Gurullu. Ale jen dva lidé v tom tichu slyšeli víc než ti ostatní. Možná proto, že to totiž lidé vůbec nebyli. Proto nemohli, jako ostatní, zůstat v bezpečí svého domu, a museli čelit tomu, co přichází. Ukrývali se ve stínu stáje před armádou otroků, kteří žili jen pro to, aby zabíjeli.

Desítky tmavých postav se plížilo k vesnici. Měsíc ozařoval jejich rudé kapuce, pod kterými schovávaly své zjizvené tváře, které byly vzpomínkou na každou jejich bitvu. Někoho hledaly a ani si nevšimly, že je už nějakou tu dobu od stájí sledují dvě osoby.

Jedna z nich byla žena se štíhlou postavou. Jmenovala se Sirael. Svaly se jí v ramenou napínaly, jak v rukou držela dýky, a kolem úzkého krku jí v tenkých pramíncích stékaly havraní vlasy, které byly ledabyle sepnuté zlatou sponou na temeni. Díky velmi bílé pleti by byla v noci kořistí, kdyby si ji nekryla látkovou maskou, ze které jí vykukovaly jen pomněnkové oči a zašpičatělé uši.

Druhý byl muž Coltrain. Už na první pohled bylo vidět, že je mnohem starší než žena. Bílé vlasy se mu kroutily kolem lehce vrásčitého obličeje, kterému dominoval masitý nos. S maskováním si nemusel dělat obavy, protože měl tmavší pleť, která mu zajišťovala dokonalé krytí.

Oba byli oblečeni do lehké kožené vesty, pod kterou měli lehce zažloutlou košili, která se vlnila kolem volných černých kalhot, které byly pečlivě zastrčené do vysokých holinek. Sirael měla navíc oblečený i černý kabát, který jí obepínal vrchní část těla.

V rukou se jim blýskaly dýky, které by se z dálky mohly zdát obyčejné, ale zblízka vypadaly jinak. Byly zlaté a v půlce každé z nich byla malinká skulinka, pro kterou připomínaly tvar vidlice. Ve spoji rukojeti a čepele měly znak. Znak ve tvaru dvojitého srdce, ve kterém byl jasně vidět profil holubice.

Oba se dali do pohybu. Hbitě se přibližovali k tmavým postavám, které už měly vesnici na dosah. Čekali na příhodnou chvíli, která měla právě přijít.

Vynořili se ze tmy jako blesk, který zčistajasna protne oblohu. Neuvěřitelnou rychlostí jednoho po druhém krátkými výpady poslali k zemi. Zdálo se to být až moc snadné. Osamoceně zůstali stát na pláni promáčenou krví nepřátel. Sirael a Coltraine stáli k sobě zády, zhluboka dýchali a sledovali okolí.

Léčka, pomyslela si Sirael, když uviděla muže vystupovat ze stínu noci. Znala ho až moc dobře. To jeho mohutné tělo a andělsky krásnou tvář. Dlouhé bílé vlasy mu vlály v lehkém vánku, odrážela se v nich záře měsíce. Sirael se mu odhodlaně podívala do očí, které i teď jí připomínaly černou propast, ve které by mohla padat navěky a nikdy nedopadnout.

„Opět se setkáváme, Sirael,“ pozdravil ji hlubokým hlasem, ze kterého se jí postavily i ty nejjemnější chloupky vzadu na krku.

„Coltraine,“ otočil se na muže vedle ní a zašklebil se.

„Axellone, co... co tu chceš?“ vydechla Sirael skoro nehlasně a cítila, jak jí její dýky, které stále pevně svírala, vyklouzávají z rukou. Nemohla s Axellonem soupeřit. Neuměla zacházet s magií jako on, neměla se jak proti němu bránit.

Coltrain vycítil porážku a snažil se ihned jednat. Nechtěl se smířit s tím, že by mohl Axellon vyhrát a odnést si to, co celé dva roky úspěšně skrývali. Doufal, že Axellon bude oslepený krásou Sirael, jako byl vždy při její přítomnosti, ale tentokrát to tak nebylo. Ihned jak vyrazil proti němu, něco ho pevně obemklo a nepouštělo. Jako když had sevře svoji kořist.

„Co to děláš? Ihned ho pusť! On s tím nemá co dělat!“ zakřičela Sirael a Axellon se dál jenom potutelně šklebil.

„Opravdu s tím nemá nic společného? Dobře si pamatuji, jak ti tenhle stařeček před dvěma lety našeptal o mně lži, a ještě jsi ode mě utekla. Ale pokud mi odpovíš na moje otázky, tak ho nechám žít,“ přísně se podíval na Sirael, která před ním stála s pevně semklýmy rty. Už si jen matně vybavoval její úsměv, který mu ještě před tím, než utekla, darovávala každý den. Miloval její ďolíčky, které se jí objevovaly pokaždé, když se usmála.

„Tak do toho, ptej se,“ řekla stroze Sirael a zkřížila si ruce v pase.

„Myslím, že víš, na co se chci zeptat.“

„Opravdu? Vím?“

„Ano, ano, víš. Kde je to dítě?“ řekl už netrpělivě Axellon.

Sirael už se nadechovala k ostré odpovědi, vtom ale Coltrain zakřičel: „Neříkej mu to!“

„Mlč, starče,“ vyprskl na Coltraina Axellon a utáhl mu neviditelné smyčky kolem jeho těla. Coltrain jenom bolestně zasykl.

„Zemřelo... hned po narození,“ vyřkla ze sebe zničeně Sirael.

„Lžeš!“

„Je to pravda!“ vykřikla Sirael. „Přísahám.“

„Ne, to nemůže být pravda. Řekni mi pravdu, nebo ti tady přítel zemře,“ nemohl jí Axellon uvěřit. To dítě je pro něho jediná naděje. 

Sirael pohlédla do očí Coltraina. Spatřila v nich bolest, pochopení a hlavně lásku. Lásku k té maličké, kterou ukryla u jeho ženy. V tu chvíli věděla, že by za ni dal i život.

„Zemřela,“ těžce šeptla a stále sledovala Coltraina. V duchu se s ním loučila, věděla, že Axellon splní přesně to, co ji řekl. Coltrain se naposledy nadechl, oči mu ztěžkly a jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Sirael k němu ihned poklekla, slzy ji tekly jak vodopády na Coltrainovu hruď.

Čekala, co bude dál. Bylo hrobové ticho, a to nebylo dobré. Pomalu zvedla své oči na vraha před sebou. Z celého srdce ho nenáviděla, tak jako ho dřív milovala. Přesně věděla, kdy se stal ten zlom mezi láskou a nenávistí. Bylo léto v plném proudu a ona právě zjistila, že čeká jejich dítě. Byla radosti bez sebe a proto běžela za ním do velkého sálu. Věděla, že tam má nějaké jednání, ale v tu chvíli jí to bylo jedno.

Kéž bych tam tenkrát nechodila, říkala si Sirael, ale čas nejde vrátit zpátky.

Toho dne se zastavila před masivními dveřmi sálu a natahovala ruku po robustní klice, když uslyšela řev. Byl to hlas Axellona, který tak pronikavě burácel, až se jí rozechvěly všechny vnitřnosti v těle. Zajímalo jí, proč je tak rozčílený, a proto přiložila své ucho ke dveřím.

„Vypalte ji. Vypalte celou vesnici! Nikdo nesmí přežít. Já mu ukážu, který z nás je lepší dědic Cysgonckého trůnu!“ hřměl jeho hlas sálem a Sirael se podlomila kolena. Tohle že je muž, kterého miluje? ptala se sama sebe. Slzy se jí vehnaly do očí, když uháněla spletitými chodbami zpátky do své ložnice. To, co tenkrát uslyšela, ji vyděsilo k smrti. Od té doby se od svých služebných dozvěděla další zvěsti o Axellonově krutosti, ale ta nejohavnější věc měla ještě přijít. Coltrain jí pověděl, že ona je jen prostředek, který má Axellonovi zajistit potomka tak mocného, že se mu už nebude mít odvahu nikdo postavit. Toho dne se rozhodla, že uteče. Ona je elfská princezna a ne jen nějaká věc, díky které se Axellon stane nepřemožitelným. Pár dní nato s Coltreinovou pomocí utekla k jeho ženě Alce, která žila ve vesnici Gurullu, nejodlehlejší vesnici od Axellonova zámku. Jen co tam spolu s Coltrainem došli, Sirael porodila dítě, holčičku, které dala jméno Eira. Ten den si Sirael slíbila, že ji ochrání od všeho zla a nedopustí, aby se stala jen nějakou hračkou v Axellonově plánu.

 

Axellon Sirael potichu sledoval. Stále to byla jeho paní, i když ho zradila. Nevěděl, zda jí má věřit, že by mu jeho jediný potomek zemřel. Prohledá to tu křížem krážem, každou skulinu v této prachmizerné vesnici, i kdyby to mělo trvat stovky let. Pohladil Sirael po tváři a sundal jí masku. Vzal Sirael lehce za bradu a zvedl ji ze země, nebránila se. Díval se do její světlé elfské tváře, tak odlišné od té jeho.

„Půjdeš se mnou, Sirael,“ zašeptal k ní trpce.

„Radši zemřu, než jít s tebou zpátky do toho pekla!“ vyprskla na něho a rychle ustoupila. Nesmí se nechat ošálit jeho kouzly.

„To ti nemohu dovolit, má drahá. Jsi vzácnější než veškeré zlato a diamanty na téhle špinavé zemi.“
Mávl před ní rukou a Sirael začala pomalu padat k zemi. Její tělo ji neposlouchalo. Zvláčnělo a poddalo se Axellonovým mužným pažím, které ji vzaly do jeho náruče. Axellon se s ní otočil a kráčel s ní do stínů, směrem k jeho domovu.

---

Díky, že jste si přečetli prolog této povídky, a doufám, že se vám líbil, a každopádně budu ráda za všechny vaše komentáře nebo smajlíky.

MishellMay

Následující díl »

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Eira: Světlo temnoty - Prolog:

Informatika je nudná a tak jsem si otevřela tohle a...
smekám!!!!!!
To je skvělý!!!! do prkýnka až vydáš nějakou knížku schovej i jednu pro mě!!! :D

ElisR1: strašně moc ti děkuju za komentář. Udělal mi strašnou radost. :)

Ještě než začnu komentovat prolog, tak jsem ti chtěla pochválit obrázek :D Vážně pěknej :D
A teď k prologu:
Wow, já nemám slov. Ty popisy byly dokonalý. Jsem zvědavá, co se bude dít dál, takže jdu na další kapitolu

Přidat komentář:

Nick:

Text: