OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Eira: Světlo temnoty - 3. kapitola

18.10.2013 (11:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1021×

3. KAPITOLA

Probudila jsem se a ztěžka jsem otevřela oči. Dívala jsem se přímo do sytě modrého stropu.

Modrého stropu?

Vyšvihla jsem se do sedu a v tu ránu mě přepadla děsná bolest hlavy.

Co to?

Zkroutila jsem obličej bolestí. Víčka jsem pevně tiskla k sobě a chytla se za spánky, kde byla bolest nejsilnější.

Bože, co se to děje? Kde to jsem?

Pomalu jsem otvírala oči. Dívala jsem se do úplně cizího pokoje, který vypadal velmi honosně. Celý pokoj byl vyřezávaný, plný různých kudrlinek, oblouků a kytek. Když jsem se podívala na postel, ve které jsem byla, tak jsem zjistila, že povlečení je z tmavě modrého saténu.

Náhle jsem uslyšela přibližující se kroky k tomuto pokoji. Šla nějaká žena, poznala jsem to podle klapajících podpatků, ale i tak jsem dostala strach.

Rozhlížela jsem se po pokoji, kde bych se mohla ukrýt, ale celý byl osvětlený září svící.

Lehni si a dělej, že spíš, říkal mi hlásek v mé hlavě a poslechla jsem ho. Zabalila jsem se do saténu a se zadrženým dechem čekala.

Slyšela jsem klapnout kliku a dveře zavrzaly. Někdo šel směrem ke mně.

„Pořád spí?“ zeptal se nějaký muž ode dveří. Jeho hlas mi přišel povědomý, ale nedokázala jsem ho k někomu přiřadit.

„Ano,“ řekla žena u mé postele. Z jejího hlasu byla slyšet jistá obava.

„Neříkala jsi, že by se měla do dne probrat?“ řekl muž vyčítavým tónem.

„Ano, říkala, ale také jsem ti nařizovala, abys ji hned sem přivedl, až nám Alce odejde. Proč jsi to neudělal?“ zvyšila žena hlas.

Mám takový divný pocit, že bych tohle opravdu neměla slyšet.

„Já... ehm... myslel jsem...“ koktal muž.

„Co sis myslel? Že jsem se mýlila? Že nebude jako ostatní?"

Ostatní? Kdo jsou ostatní?

Chtěla jsem otevřít oči a na všechno se zeptat, ale měla jsem strach.

„Leslie, nebudeme to řešit tady, ano? Mohla by se probrat,“ zavrčel muž.

Leslie? Ta Leslie, za kterou jsem měla sama jít?

„Máš pravdu, jdeme.“ Zaklaply dveře.

Vzápětí jsem otevřela do široka oči a konečně se pořádně nadechla. Hlavou se mi stále motal rozhovor, který jsem teď vyslechla. Připadalo mi to jako nějaký hodně špatný sen. Nechápala jsem, co tu vlastně dělám a co znamenají ti ostatní. Vlastně celý můj život je jedna velká záhada a nikdo mi není schopen nic říct, akorát se hromadí další a další otázky. Jak jsem se vlastně dostala? Pamatuji si jen bušení vesničanů do dveří od mého domu, stěhovala jsem k nim stůl, aby se ke mně nedostali, a potom černo. Nepamatuji si nic.

Co se stalo? Je to k zbláznění!

Vyšvihla jsem se z postele a ztuhla jsem.

Kde mám oblečení?

Měla jsem na sobě jen lehkou bílou košilku a kolem mě se nenacházelo nic, do čeho bych se mohla obléknout, abych odtud vypadla. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem tu zamknutá s úplně cizími lidmi. Připadala jsem si jak nějaké jejich pokusné zvíře, které se vymklo kontrole.

Vlastně doufám, že bude Mark v pořádku, ale hlava by ho mohla bolet. To by mi vůbec nevadilo. Zasloužil by si to, zasmála jsem se v duchu. Přece jsem sem mohla přijít sama, a ne abych se tu znenadání probudila. Radši vypadnu pryč a pak se vrátím, až budu sama chtít. Nikdo mě tu přece nemůže držet.

U jedné zdi jsem si všimla malé skříňky. Šla jsem potichu k ní a otevřela ji. Uvnitř se skrývala nějaká pánská košile a kalhoty. Oblékla jsem si to.

No, není to zrovna můj styl, ale je to lepší než nějaká noční košilka.

Znova jsem se rozhlédla, ale pokoj neměl žádná okna. To mě trochu zmátlo, a tak jsem se vydala ke dveřím. Přiložila jsem k nim ucho, jestli někoho nezaslechnu. Naštěstí tam bylo ticho, a tak jsem zlehka stiskla kliku. Zavrzaní, které následně udělala, bylo až nadmíru hlasité, ale doufala jsem, že to nikdo neslyšel. To by byl malér. Vyšla jsem na chodbu. Čekala jsem, že bude mít maximálně pár metrů a že uvidím jen několik dveří, ale tohle, co jsem uviděla, by mě ani ve snu nenapadlo. Musela jsem být v nějakým hodně nóbl domu, který byl obrovský. Po zemi se táhl dlouhý koberec, na stěnách visely obrazy, na každé straně chodby bylo deset dveří a v samém konci uličky jsem zahlédla okno s nádhernýmy závěsy.

Ale teď jsem tu nebyla, abych hodnotila výbavu domu, musím se dostat ven.

Potichu jsem se blížila k oknu a bosýma nohama našlapovala na ten nejjemnější koberec, na kterém jsem kdy stála. Otevřela jsem ho a vykoukla jsem. Nebyla jsem zase tak moc vysoko, maximálně pár metrů od země, z takové výšky jsem seskakovala běžně, když jsem dříve lezla na stromy.

Vyhoupla jsem se na okenní římsu a seskočila jsem dolů. Dopadla jsem přímo na nohy a trochu se přikrčila. Byla to pro mě hračka. Pamatuji si, jak mi Alce vždycky říkala, že jsem jako kočka.

Tak to bychom měly, řekla jsem si, ale asi jsem to trochu zakřikla. Lekla jsem jsem se, když mi někdo znenadání dal svou ruku přes moji pusu a zatlačil mě k sobě. Narazila jsem do něčeho tvrdého. Začala jsem sebou lomcovat, ale bylo mi to prd platné. Byla jsem přimáčknuta ještě víc.

„Kampak nám tak krásná bosá kočička v mých starých šatech utíká?" zašeptal mi do ucha. Jeho jemně chraplavý hlas mnou projel jako šíp a rozvibroval mi všechny částečky v těle. Bylo to příjemné...

Co to tady melu? Vždyť on mě drží, jak se mi to může líbit? řvalo na mě mé racionální já a dupla jsem mu na nohu. Jeho stisk povolil, ale ne natolik, aby mě pustil.

„To bylo pěkně zákeřné,“ zavrčel a otočil mě obličejem k sobě a opřel mě o zeď domu. Dal pryč ruku z mé pusy a obkroutil ji kolem mého pasu.

„Copak jsi zač?“ prohodil najednou zvědavě, když se mi zadíval do očí. Věděla jsem, že teď příjde vyptávání a že se mi bude posmívat jako ostatní, nebo se mnou bude jednat jak z kusem hlíny. On ale dělal něco jiného. Zkoumal mě. Zvednul jednu svou ruku, chytnul si pramínek mých bílých vlasů a přičichnul si k němu.

Chtěla jsem ho odstrčit, ale cosi mě na něm zaujalo. Všimla jsem si, že jeho tvář není zdaleka normální. Byla světlejší než u zdejších lidí a na okrajích měla jakoby pod kůží tmavé proužky. Přípomínalo mi to žíhaní, které mají kočky, ale tohle bylo trochu jiné, o hodně míň viditelné. Chtěla jsem se ho dotknout, ale pevně mi držel mé ruce, i když měl teď jen jednu ruku. Sjela jsem proto očima níž a uvědomila si, že jsem se celou dobu dívala hlavou vzhůru. Byl vysoký a já své oči měla jen tak tak k jeho robustním ramenům.

„Voníš jako světlo, žár, ale taky chlad. To jsem nikdy ještě necítil. Většinou to je zaujetí, strach nebo chtíč,“ nadzvednul obočí a sjel tmavýma očima po mém těle. Bylo mi to nepřijemné, že mě takhle prohlíží, ale zároveň to ve mně probudil něco, co jsem v životě nezažila. Připadala jsem si, jako bych se ocitla vedle roztopených kamen, a v břiše mě cosi lechtalo. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí.

„Sethe! Ihned ji pusť!“ uslyšela jsem křičet ženský hlas a on přede mnou trhnul hlavou do boku.

„Sethe, nenuť mě to říkat znova!“ zakřičela a já si uvědomila, že to je Leslie. Byla o trochu mladší než Alce, ale stále měla hnědé vlasy. Měla na sobě jednoduché zelené šaty a boty s podpatky hnědé barvy.

Ale náhle jsem si uvědomila jednu jistou věc. Můj plán selhal jenom kvůli tomuhle přerostlýmu krasoňovi, který teď vrčí přede mnou jako nějaký pes. Vtom se podíval zpátky na mě a odstoupil. Já jsem stála jako přimražená na místě a dívala se na Setha, procházejícího kolem Leslie a mířícího do domu.

„Eiro, pojď se mnou dovnitř, prosím. Musíme se nutně popovídat," řekla mile a já ji bezmyšlenkovitě následovala. Na nějaké utíkání mě přešla chuť. Byla jsem zvědavá, co mi chce říct, a doufala jsem, že mi dá odpovědi na mé otázky. Ale v žádném případně tu zůstávat nehodlala.

Možná na noc, přehodnotila jsem v duchu, když jsem zahlédla sklánějící se slunce k západu.

„Tak, Eiro, posaď se ke stolu,“ ukázala na židli.

To snad nemyslí vážně, že mě bude rozkazovat. Nesnáším, když mi někdo něco nařizuje.

Zůstala jsem stát a ledabyle se opřela o zeď kousek ode dveří.

„Vidím, že ráda děláš přesný opak toho, co ti člověk řekne,“ prohodila s úsměvem Leslie.

„Bohužel,“ řekla jsem s úšklebkem a založila si ruce.

„To by mohl být problém,“ ozval se ten mužský hlas, který jsem slyšela nahoře v pokoji. Otočila jsem hlavu a nemohla jsem uvěřit svým očím. Proč mě to nenapadlo dřív, že je to on?

„Harllo,“ zasyčela jsem, „čemu vděčím za tvoji starost?“ pokrčila jsem čelo.

„Zachránil jsem ti život, tak se na mě tak nedívej a chovej se slušně. To, že umřela Alce a jsi sama, neznamená, že už jsi dopělá a můžeš dělat, co chceš,“ zvýšil na mě hlas Harllo. Chtěla jsem něco namítnout, ale zastavila mě Leslie, která zvedla ruku na znamení toho, že mám být zticha. Poslechla jsem a čekala, o čem si chce teda popovídat.

„Jsi stejná jako tvoje matka,“ usmála se.

„Vy jste znala moji matku?“ zeptala jsem se se zájmem a příblížila jsem se ke stolu, kde seděla Leslie.

„Ano, znala, ale o ní budeme hovořit až jindy,“ odvětila a pokynula mi na židli.

„Jindy? A o čem si chcete teda povídat teď? O počasí, o mně?" řekla jsem sarkasticky, ale Lesliina odpověd mě usadila.

„Přesně tak, Eiro. O tobě.“ Přísně se zatvářila a ukázala znova na židli naproti ní.

Tohle nedopadne dobře. Mám z toho všeho, a hlavní z ní, špatný pocit.

Posadila jsem na židli a zvědavě jsem čekala, co mi hodlá říct.

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eira: Světlo temnoty - 3. kapitola: