OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě jizvy: 7 - Protitlak / Pozvání



Dvě jizvy: 7 - Protitlak / PozváníJejich cesty se rozcházejí. Dirk opouští Corinne dříve, než ji vůbec poznal. Odmítá pokušení a odmítá hrozbu, která jim visí nad hlavou. Uváženě rozhodnutí, vedené čistým rozumem, naproti impulzům, které ho nutí udělat pravý opak... Jeho vůle se střetává s realitou a ukáže se, jak hodně je pohár jeho sebezapření plný nebo prázdný.

7. Protitlak / Pozvání

 

Na dveřích jsem ucítil protitlak. Nešly otevřít. A když jsem zvedl oči ze svých bot, můj pohled se setkal s těma nejkrásnějšíma očima, které jsem znal. S dokonale hnědýma očima, jež jsem nedokázal ze své hlavy dostat už řadu dní.

Stála na druhé straně dveří a držela jejich kliku. A skrze sklo se dívala přímo na mě.

Zamrazilo mě. Co tu dělá? Neměla tu být…!  Na rty se mi hrnuly nadávky a zřetelně jsem ucítil svůj zrychlený tep. Ustoupil jsem stranou, aby mohla dveře otevřít a vstoupit.

„Pane Sextone?“ Stála naproti mně a prohlížela si mě od hlavy k patě, jako bych byl zjevení.

„Slečno Blackburnová…“ Prohrábl jsem si vlasy a připadal jsem si doslova jako idiot. Dej se dohromady, ty zatracenej slabochu! „Přišel jsem vám poděkovat za obraz, který jste mi poslala. Udělal na mě ohromný dojem. A už jsem si myslel, že vás tady dnes nezastihnu.“

„Aha, děkuji…“ Vypadala, že ji těch několik vět zaujalo. Byla ochotna poslouchat, dívala se na mě upřeně a čekala, co řeknu. Měl jsem v hlavě prázdno. Jeden směr mých myšlenek jako by mazal ten druhý, protichůdný. A nezbylo nic, než bezmyšlenkovitá díra v mé hlavě. „Byl to jen obraz…“ řekla, aby přerušila ticho.

Snažil jsem se vymyslet cokoliv, co jí odpovědět. Cokoliv neutrálního. „Přesvědčila jste mě, že portréty jsou opravdu vaše silná stránka. A pro mě byla čest sloužit vám jako předloha, i když jen v nepřítomnosti.“

Mírně se usmála. Její půvabně tvarované rty se zvlnily a já měl chuť se jich dotknout. Přejet po nich palcem… A ve vší upřímnosti jsem si musel přiznat, že se to netýkalo jen těch rtů.

„Máte zajímavý obličej, pane. Proto mi utkvěl v paměti,“ řekla a její ostražitý tón zněl o stupeň mírněji.

„Nápodobně, slečno,“ odvětil jsem. „Je to nejen vaše kresba, co mě nutilo doufat, že vás znovu uvidím. Kromě toho – doufal jsem i v to, že ten obraz měl znamenat něco víc. Pokud ano, netušíte, jak by mě to potěšilo.“ Nemohl jsem uvěřit, co říkám. Všechno se ve mně obracelo jako na horký pánvi.

Její pohled změkl a v tu chvíli byla tak okouzlující, že jsem se sotva držel na nohou. Nechápal jsem sám sebe.

„Jako třeba co?“ zeptala se.

„Jako třeba pozvání…“ odpověděl jsem s důrazem na poslední slovo a v hlavě mě pálilo. Věděl jsem, že dělám přesně to, co jsem nechtěl. Co jsem se zařekl, že neudělám. Říkal jsem slova, která jsem nedovedl zastavit. Srdce za mými žebry zběsile bušilo pocitem viny i pocitem vzrušení.

„Cor! Cor!“ ozvalo se v tu chvíli za námi. Oba jsme se otočili tím směrem. Blížila se k nám knihovnice, se kterou jsem se setkal teprve před chvílí a kterou jsem požádal o službu. Slíbila, že ji splní. A v ruce držela obálku.

Ztuhnul jsem hrůzou. Zatracenej dopis…!!!

„Kde ses tu vzala, měla jsi přece přijít až později," mluvila ke Corinne udiveným hlasem, zatímco se k nám blížila.

Corinne se na ni usmála. „Má dnešní výuka ve škole byla přesunuta na zítra. Potřebovala bych pracovat dnes, pokud je to možné…“

„Tady je vždycky práce dost, zlato…“ ženě chyběly poslední kroky, aby se před námi zastavila.

Jakmile se přiblížila, vytrhl jsem jí dopis z ruky. Podívala se na mě překvapeně, stejně tak i Corinne. „Ale chtěl jste, abych to Corinne, ehm, slečně Blackburnové, doručila?!“

„Jistě a velmi vám děkuji,“ v hrdle mi vyschlo. „Ale již není třeba. Vše jí řeknu osobně. Jste velice laskavá.“

Knihovnice nás přelétla očima, potom kývla na Corinne a vzdálila se.

„Takže jste mi nechal vzkaz?“ zeptala se Corinne a v očích se jí blýsklo. Než jsem stihnul odpovědět, hrábla po něm a vytrhla mi ho z prstů. „A proč ho přede mnou chcete skrýt?“

Potlačil jsem okamžitý reflex jí ho sebrat.

Skousl jsem čelisti, násilně a hrubě.

No co. Dozví se jen to, co se musí dozvědět. Takhle to být nemělo, ale nic to nemění na tom, že je to nevyhnutelné. A je to šance, jak napravit mé čerstvé donebevolající selhání. Soukolí událostí to udělá za mě…

Něco mě nutilo zkřivit rty do kyselého úšklebku a na jazyku jako bych měl chuť žluklého másla. Tvář jsem měl ale zcela kamennou, když jsem sledoval, jak dopis rozbaluje a potom ho čte. Očima jsem visel na jejím obličeji, na jejích měkkých lících, na řasách, které se míhaly při každém mrknutí. A měl jsem dojem, že se její obraz přede mnou rozplývá s každou větou, kterou přečetla.

Potom zvedla oči. Ztratily barvu a ztvrdly.

„Aha,“ řekla odměřeným tónem. „Takže něco víc. Způsob, jak ještě naposledy oblbnout hloupou holku a trochu se pobavit předtím, než narvete váš ctěný zadek do letadla?“ zasyčela s nádechem hořkosti v hlase. „Vážený pane, v tom případě mi zmizte z cesty. Nevím, v co doufáte vy, ale já doufám, že už vás…“

Nenechal jsem ji domluvit. Strhnul jsem ji do náruče a políbil ji. Bez rozmyslu, bez přemýšlení. Divoce, hladově a nedočkavě. Slova, která říkala, neměla říkat, a já nedokázal myslet na nic jiného, než jak ji o tom přesvědčit. Přesně to jsem chtěl udělat, hned, okamžitě.

Její předloktí se zapříčila proti mému hrudníku a vynaložila všechnu svou sílu, aby si mě dostala od těla. Ale bránila se jen chvíli. Její rty potom změkly. Pootevřely se a já ji konečně ochutnal. Chutnala jako nektar, jako nebeská mana. Pronikl jsem jí do úst a cítil její měkkost a hebkost. V ten okamžik jsem vstoupil na její výsostné území, jehož majestát ve mně vzbuzoval úctu. A naplnila mě vděčnost a prudká radost, když mi to dovolila.

Líbal jsem ji, dokud se naše oči neotevřely. Potom jsem ji pustil.

„Slečno Blackburnová,“ odkašlal jsem si a promluvil jsem jako první, dokud jsem měl příležitost. „Pokud ta kresba přece jen měla znamenat pozvání, rád kvůli vám zůstanu v Perthu jakkoli dlouhý čas. Od té doby, co jsem vás potkal, nemyslím na nic jiného, než na vás.“

Vzdorovitě sevřela rty a polkla. Potom se mezi námi rozhostilo ticho. Trvalo chvíli, než promluvila.

„Ten obraz skutečně měl znamenat pozvání. Ale ne pro člověka, který mění rozhodnutí minutu od minuty. Ne pro někoho, kdo neví, co chce. Proto své pozvání ruším.“

Chystala se ode mě odvrátit a odejít. Chytil jsem ji za loket.

„Corinne,“ řekl jsem překvapivě klidným, hlubokým hlasem a její jméno splynulo z mých rtů, jako by neexistovalo nic přirozenějšího. „Prosím, neodcházejte.“ Zastavila se a otočila se zpět na mě. „Vím, co chci,“ pokračoval jsem rychle. „Po ničem jiném netoužím, tak jako po vás. Dejte mi příležitost vše vysvětlit. Stačí jedno setkání. Pokud potom budete chtít, abych zmizel, zmizím.“

Musel jsem se zbláznit. Totálně zmagořit.

„A proto jste chtěl odjet?" zeptala se vážně. Stála naproti mně a její oči těkaly po vstupní hale. Potom se podívala na mě, oči byly ostré jako jehly. A než odpověděla, trvalo to celou věčnost. Dvěma prsty vytáhla z kabelky malý kousek tvrdého papíru a podala mi ho. „Zítra odpoledne budu dělat studii u Swan Bells Tower. Ale varuji vás, pane Sextone.“

„Dirku, prosím…“

„Varuji vás, Dirku,“ opravila se a mírně se při tom oslovení ušklíbla. „Je to vaše poslední příležitost. Přestaňte se chovat jako mizera.“

Vděčně jsem kývnul. „Děkuji.“

Otočila se a odešla.

Zůstal jsem stát v prostorné hale a obrátil v prstech lístek, který mi podala. Její vizitka.

Vyšel jsem z knihovny na ostré venkovní slunce a hlava se mi mohla rozskočit. Jako by ji něco trhalo vejpůl.

Do háje, do háje, do háje – co teď!

Jedno jsem ale věděl víc než jistě. Miluju Corinne Blackburnovou. Ta pečlivě skrývaná a obávaná síla, která ve mně už nějakou dobu byla, jednoduše protrhla všechny vědomé vrstvy, kterými jsem se ji snažil obalit a umlčet.

Tu noc jsem skoro nespal. Nešlo to. Kolem půlnoci jsem sáhl po telefonu a napsal Lesterovi zprávu: Změna plánu. Ve čtvrtek se nevrátím. Ozvu se.

- - -

Nebylo těžké ji nalézt. Byla na jedné z mála laviček umístěných mezi doširoka otevřenou Swan River a věží nesoucí jméno řeky a na klíně měla podložku s papíry. V prstech držela tužku a byla k zbláznění půvabná.

Bylo opravdu horko, teploty se šplhaly ke čtyřicítce. Na únor běžná teplota, ale snášet takové vedro muselo být pro ni celkem neúnosné. Všiml jsem si, že dokonce i palmám tím horkem uschly listy. Nejspíš proto na sobě měla jen krátkou sukni a tričko na ramínka. A ve vlasech zapíchnuté sluneční brýle.

„Slečno Blackburnová?“ oslovil jsem ji.

Vzhlédla ke mně a neznatelně se usmála. „Říkejte mi Corinne, prosím. A upřednostňovala bych tykání…“

„Potom tedy dobré odpoledne, Corinne,“ poprvé jsem legálně vyslovil jméno, které mi už bylo tak známé.

„Dobré, Dirku.“

Pokoušel jsem se na ni jen nezírat, ale také svým dílem přispět ke smysluplné konverzaci. Stará anglická výchova mě přece připravila na všechny společenské situace, nebo ne? Přesto jsem se ale zrovna teď musel dost soustředit, abych vůbec něco řekl.

„Jak dlouho ještě budeš v Austrálii? Jak dlouho tvůj studijní pobyt ještě potrvá?“ zeptal jsem se, když jsem konečn odtrhnul svůj pohled z jejích prstů svírajících tužku.

„Do ledna.“

Nadzvedl jsem obočí. „Aha… Takže ještě téměř rok?“

„Přijela jsem teprve nedávno, je to teprve měsíc. Předpokládám, že ty jsi tu déle.“

Kývl jsem. „Ano, to jsem. Záležitosti, kvůli kterým jsem přijel, vyžadovaly nějaký čas.“

„Záležitosti? Obchod?“

„Obchod a přátelé.“ Slovo přátelé věc tak úplně nevystihovalo, pravda.

„Výborně, takže tu nejsi sám. Ne jako já. Všechno je tu pro mě nové.“

„Co třeba?“

Zamyslela se. „Lidé… papoušci, úžasně voňavé ovoce… atmosféra, přízvuk, místní vzdělávací systém… Mám pokračovat?“

Mluvili jsme jako dva lidé, kteří si jen společně nezávazně krátí čas. Jako by neexistovaly důležitější věci, které mezi námi visely ve vzduchu. Jo, takhle se chodí kolem horké kaše.

Zavrtěl jsem hlavou. „Je toho tu hodně jiného, co?“

„Hmmm…“ Zamyšleně si prohlížela skleněný krk věže a udělala dalších pár tahů. „Naštěstí se mám koho zeptat, když jsem vážně v koncích.“

Jasně, došlo mi. Známí na škole, v knihovně… Nepochyboval jsem, že místní rádi pomohou.

„To je dobře.“ Díval jsem se upřeně na vznikající kresbu. „Je úchvatné dívat se ti pod prsty. Proč zrovna Bells Tower?“ zeptal jsem se. „Proč ne třeba některý z kostelů nebo budova parlamentu?“

Podívala se na mě. „Ty příliš připomínají Londýn. Takové stavby mohu kreslit i doma. Ale věž jako je tato, podobnou labuti s načechranými křídly a vysokým krkem, najdu jen tady. Dobrá příležitost.“

„To dává smysl…“ usmál jsem se na ni, když se znovu sklonila k náčrtku a provedla několik dalších tahů.

„Ano, to dává. Na rozdíl od jiných věcí,“ pronesla, zatímco si hleděla kresby.

„Jako například?“

Zvedla hlavu. Její oči viditelně zvážněly. „Jako například ty, Dirku.“ Měřila si mě jako vyšetřovatel podezřelého. Což zcela zapadalo do logiky věci a naprosto jsem jí to nezazlíval.

„Je mi to líto, Corinne. Omlouvám se za své chování. Vím, že to pro tebe nebylo příjemné.“

Položila tužku na papír a přidržela ji na místě prsty. Přestala kreslit a dívala se na mě.

„To, co jsi řekl včera… se naprosto neslučuje s tím, co jsi dělal celou tu dobu předtím. Nevím, čemu mám věřit. Jsi záhadný. Impulzivní. Neodhadnutelný.“

Sklonil jsem pohled. Na vteřinu. Potom jsem se znova zadíval na ni. A znovu se mi z toho, co se odehrávalo mezi našima očima, zatmělo v hlavě. Ale musel jsem odpovědět.

„Nejspíš jsem odmítal věřit tomu, co se mi zdálo nemožné.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nic z toho jsem nechápal. Usídlila ses mi v hlavě navzdory tomu, že jsem tě viděl jen několikrát a krátce… Takové věci se přece nestávají.“

Rozhostilo se mezi námi ticho.

„Ne, to se nestávají,“ odpověděla potom a její pohled mě přímo stravoval, vtahoval mě do ní; cítil jsem oheň, který měla v očích. Hřál, ale nepálil. Probouzela ve mně spící sílu, o které jsem si myslel, že ji už vnímat nedokážu.

„Proto si už nějakou dobu sama připadám jako blázen,“ dodala nakonec tiše.

Její slova byla víc než ohromující. Vzala mi dech.

„Jo, přesně tak,“ donutil jsem se k odpovědi. Chvíli jsem se na ni díval a ona na mě. Nakonec jsem se pousmál: „Ale když jsem se s tím včera konečně smířil, docela se mi ulevilo.“

Zasmála se, upřímně, krásně. „Jo. To bude nejspíš nejlepší řešení. Taky to udělám, co ty na to?“

Měl jsem dojem, že se horký vzduch kolem nás vůbec nehýbe, přestože foukal mírný vítr od řeky.

- - -

Scházeli jsme po točitém schodišti uvnitř skleněné věže, která pomalu začínala zářit večerními světly. Corinnina kresba byla dávno hotová, připravená na řádné rozpracování v ateliéru. Přesto jsem se zatím odmítal vzdát její společnosti. Vnitřní prostor věže byl o mnoho chladnější než přehřátý vzduch venku, který stále sálal žárem navzdory tomu, že se blížil večer. Proto jsem ji, jakmile kresbu dokončila, přesvědčil, abychom alespoň na chvíli zašli dovnitř.

„Čili dvanáct z těch zvonů je původně londýnských…“ zasmála se. „Tak tím se nejspíš vysvětluje, proč mě to sem táhlo. Že by něco jako vlastenecký radar?“

Zasmál jsem se. „Ale takhle anglické zvony zní jen tady.“

„Ano, ta zvonkohra… Chápu, proč tolik lidí touží sledovat místní zvoníky v akci. Tahle věž je něco jako obrovský hudební nástroj.“

Sešli jsme na úroveň přízemí a ve dveřích na ulici nás znovu přepadlo vedro.

A místní pouliční fotograf, pokoušející si přivydělat na turistech.

Jakmile jsem pochopil, co se chystá udělat, zakryl jsem si oči dlaní a podíval se stranou. Blesk fotoaparátu osvítil nás oba, přesně jak jsem předpokládal. Neměl jsem tyhle hranaté věci s všetečným objektivem a oslepujícím bleskem rád. A obzvlášť jsem neměl rád blesky. Nejen proto, že jsem neholdoval fotografiím, které měly nést můj obličej – to bylo jen jedno z bezpečnostních pravidel. Blesk toho mohl odhalit ještě mnohem víc – nepřirozeně zelenou barvu mého očního pozadí, jedno z poznávacích znamení nesmrtelných.

Ačkoliv my jsme zelené světlo v našich očích viděli kdykoli, lidé o tom neměli tušení. A ani neměli mít. Ale fotky byly zrádné. Nehodlal jsem vsázet na to, že tuhle zvláštnost Corinne přehlédne. Zrovna takové drobnosti byly v kombinaci s chytrým ženským mozkem to nejnebezpečnější.

Pro ni, stejně jako pro ostatní, jsem byl člověk a měl jsem jím být i nadále.

Nápis na tričku toho člověka hlásal: Kupte si svou fotografii ve stánku u Supreme Court Gardens. Naštvaně jsem se otočil a rychlým krokem zamířil co nejdál od něj, zatímco jsem Corinne neurvale vedl vedle sebe. Když jsme se zastavili u hlavní třídy, pryč z jeho dohledu, dívala se na mě překvapeně.

„Nemám rád fotografy,“ řekl jsem rychle. „A vlastně ani své fotografie… Nehodím se na to.“

Nadzvedla obočí. „Dirku, netušíš, jak moc se mýlíš. Tvůj obličej, tvá tvář, ty tvary a všechno dohromady jako celek… je fascinující. Proč myslíš, že jsem tě kreslila?“

Jako by se kolem mě rozlila bílá vlídná mlha, kterou mě v té chvíli objala. A bylo to tu znovu. Vzduch mezi námi, který by se dal brát do hrstí.

„Proč?“ zeptal jsem se jí, když jsem konečně zvedl své oči k těm jejím. A znovu se do nich ponořil.

Neodpovídala, jen na mě hleděla, podobně jako já na ni. A kroutila hlavou.

Našel jsem její ruku splývající vedle jejího pasu a vzal ji do dlaně. „Proč jsi mě kreslila, Corinne?“

Vydechla. A potom se nadechla, zhluboka. Nechtěla to přiznat? Ale přesto to udělala. „Nedokázala jsem tě dostat z hlavy. Všechno na tobě bylo tak provokující, strhující, každé tvé slovo, pohyb. Ten znepokojující pohled, kterým ses na mě od začátku díval… Jako by ses chtěl dostat až na dno mé duše. Snažil ses vidět dál než ostatní. A kromě toho, že jsem vždycky měla dojem, že to opravdu dokážeš, byly tu ještě tvé…“ na moment se podívala do strany, jako by znovu sbírala odvahu. „… ty zvláštní doteky.“

Mé tělo bylo ztuhlé napětím. Potřeboval jsem vědět všechno, co mi byla ochotná říct. Potřeboval jsem vědět právě tohle. Jenom ona mohla trochu objasnit, co to všechno znamená…

„Doteky?“ zeptal jsem se nechápavě. „Jak myslíš zvláštní?“

Viditelně zaváhala, potom se zasmála. „Budu znít jako blázen.“

„Nebudeš, věř mi.“

Znovu se nadechla. „Projely mnou a roztřásly mě. Dvakrát ses mě dotknul tak, jako kdyby… Měla jsem dojem, jako by se ve mně něco rozsvítilo. Něco jako mé vlastní malé slunce. Hřálo uvnitř. A má kůže brněla.“

Nebyl jsem schopen slova. Tak přece! Dokázala cítit mou sílu. Dokázala cítit sagrenu nesmrtelných, která spolu s krví pulzovala v mých žilách. To dovedlo jen málo lidí. Ve svém životě jsem potkal jen tři takové. Louise, Carol a Carmen. Corinne byla čtvrtá.

Něco mi říkalo, že stejně jako mé předchozí ženy, i Corinne ji dokáže cítit jen v mých dotecích, nikoliv u všech z nás. A zprvu jen pokud jsem té síly plný, až ve mně vře. Časem se nejspíš naučí cítit ji kdykoli…

Pochopil jsem, že přese všechno, co jsem si bál myslet, je to tak. Mezi mnou a jí existovalo něco víc, než co jsme dovedli pochopit, já a ona, naším vlastním úsilím.

„Také jsem si toho všimnul. Měl jsem za to, že je to jen statický výboj,“ řekl jsem, co jsem říct musel, a ovládal svůj tón. „Kromě toho,“ zvedl jsem naše spojené ruce a podíval se na ně, „nic takového tu není.“

„Ne, teď už ne,“ kývla. „Ale bylo. A bylo to jiné… Možná jsem blázen, ale něco takového jsem nikdy dřív necítila.“ Potom se usmála a v tom úsměvu se míchala svůdnost s plachostí. „Kromě toho – nikdy mě nikdo tak nepolíbil.“

Její rty se pohybovaly volně a pomalu, když to říkala. Potom se na její tváři objevil záludný poloúsměv.

Jemně jsem ji objal v pase a potom něžně a zvolna přejel svými dlaněmi po jejích zádech. Stála nyní blízko, tak blízko, jak jsem ji toužil mít. Jednu ruku jsem zvedl a přejel prsty přes přední pramen jejích vlasů, od čela, přes rameno… Když se její oči přivřely, políbil jsem ji znovu. Vzal jsem si ji tak něžně, jak jsem si přál celé to nekonečně dlouhé a přitom neuvěřitelně krátké odpoledne. A ona se mi odevzdala, jako by si nepřála nic jiného.

Netoužil jsem po ničem jiném, než ji opatrovat, ctít a milovat.

A proklínal jsem špatně postavené hvězdy, které tvrdily, že to není možné. Že taková láska jde ruku v ruce s klamem, bolestí a utrpením.

Výborné představení, Dirku. Parádní divadlo. To se ti neobyčejně povedlo, máš talent. Co takhle jí příště radši říct pravdu, ty nechutnej ubožáku?

Ať to znělo jakkoli děsivě, bylo to přesně to, co jsem se chystal udělat. 


Za případné komentáře budu velmi ráda a určitě odpovím. :) Pokud někoho čtení baví, prosím napište mi.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě jizvy: 7 - Protitlak / Pozvání:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!