OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě jizvy 8: Skrz naskrz zlé / Kus svého



Dvě jizvy 8: Skrz naskrz zlé / Kus svéhoDirk málem uvízne v pavoučí síti, srdce v jeho hrudi zblízka ucítí nebezpečný ostrý hrot. Ten skutečný, pevný, ze vzácného kovu. I ten pomyslný. A nakonec mu jeden z hrotů, které se ho chystají probodnout, projede až do srdce. Pavoučí síť se zdá být utkána z pevných provazů.

8. Skrz naskrz zlé  / Kus svého

 

„Situace se změnila,“ pokoušel jsem se vysvětlit, zatímco z druhé strany telefonu se ke mně přes půl světa neslo zvědavé ticho. „Jo, vím, že jsem se dlouho neozval. Zůstávám v Perthu. Zůstanu tu kvůli Aaronovi a Christal, dokud se to trochu neuklidní. Dolmera nabývá na síle, dauneři z ní vylézají ve smečkách a mezi námi je už několik obětí. Nerad bych, aby se jim znovu cokoliv stalo. Let jsem rušil narychlo, když jsem se dozvěděl o první z těch obětí. Kromě toho, Quintrex mě kontaktoval ohledně spolupráce při plánování výroby. Řekl jsem jim, že mám vlastní plány, toto je nad rámec naší smlouvy. Pokud tu ale mám zůstat tak jako tak, nejspíš jim vyjdu vstříc.“

„Hele, Dirku, nejsi u zpovědi,“ reagoval pobaveně Lester. „Prostě zůstáváš v Perthu, nic se neděje. Nepokoje, Quintrex… chápu.“

Vždycky jsem měl pocit, že do mě vidí. Tentokrát taky a dal bych nevím co za to, aby netušil pravdu. Aspoň jednou ne. Prozatím.

„Fajn. Až bude čas se vrátit, řeknu ti. Prozatím mi, prosím, pošli souhrn výkonů za poslední dva měsíce. Ať mám představu, jak to doma vypadá. Myslel jsem si, že se na to podívám osobně, ale takhle…

„Jasně. To jsou výhody moderní doby, co? Můžeš řídit společnost a přitom v ní vůbec nebýt.“

„Jo,“ zamumlal jsem. „Zatím jsou všichni v bezpečí?“ zeptal jsem se potom. Nebezpečí pronásledovalo nás všechny.

„Zatím fajn,“ řekl. „Všechny naše zelené čepele jsou pěkně ostré, neměj strach. Chlapi se o sebe postarají. Kromě toho místní rafeři se celkem činí. Už jich dostali půl tuctu. Jsou drsní a dobří.“

„Fajn, díky, Lestře,“ pokývnul jsem hlavou a zadíval se na poskakující černou hladinu široké Swan River, na jejímž břehu jsem stál. Odrážela tmu noci, jen sem tam na ni dopadala světla města.

„Dirku?“ zeptal se Lester po chvíli ticha.

„Co?“

„A není v tom nějaká ženská, třeba? Už bys měl na čase…“ Pobavení v jeho hlase mě zasáhlo zřetelně a jasně.

Přece jenom! Jeho dotěrná jasnozřivost.

„Ty vždycky všude vidíš jenom ženský, co?“ opáčil jsem.

„Vždycky ne,“ uchechtl se. „Jen když mám důvod.“

Potlačil jsem touhu si hlasitě odfrknout.

„Tak tady ho nemáš.“

V ten moment se zasmál od srdce a já měl kdoví proč dojem, že jsem usvědčil sám sebe.

„Když to říkáš…“ ozvalo se z druhé strany. „Tak zatím, příteli!“

Ve sluchátku cvaklo. No, alespoň jsem prozatím nemusel nic vysvětlovat. Neměl jsem k tomu nejmenší chuť, teď vážně ne. Měl jsem dost práce sám se sebou.

 

Chvíli jsem zíral na rozsvícený displej, jako bych v něm chtěl ještě kdoví co vidět, a když zhasnul, strčil jsem telefon do kapsy a rozhlédl se. Vlastně jsem si ani nevšiml, že se už setmělo. Lodě se kolem mě houpaly v docích a všude byl klid. A tma, téměř úplná. Už dávno jsem v rámci bezpečnosti na tomhle místě neměl co pohledávat.

Otočil jsem se na molu a sledoval cestu zpět, z doků pro malé výletní lodě zpátky k městu. Ve chvíli, kdy jsem zahnul podél řady domků pro turisty, ztuhla mi krev v žilách. Moje ruka okamžitě vystřelila k rukojeti karveru. K mé úlevě byla dýka v pořádku na svém místě, připravená.

Přímo přede mnou stál jeden z nich. Jeden ze psů dolmery, šílený hladem a strachem o život.

Vytáhl jsem karver z pouzdra za pasem a uchopil ho do dlaně. Chtěl jsem, aby viděl, že mám zbraň. Zbraň, která ho mohla připravit o život. Tu, které se bojí celá dolmera.

Chvíli si mě měřil. Díval se na mě, jeho oči byly černější a temnější než noc. Nebyl v nich ani kousek dobra, slitování nebo citu. Ty oči byly skrz naskrz zlé. Mezi černou duhovkou svítily dva zelené odrazy očního pozadí. Zářily slabě, příliš slabě. Zjevně to byl ten případ, kterému sakra teklo do bot. Docházela mu síla a nezbývala v něm žádná lidskost. Jen jediný cíl a vypočítavý chladný mozek.

Váhal. Nakonec zvolil útěk.

Oddechl jsem si. Nejspíš byl sám a na útok si netroufl.

Nečekal jsem na nic, a když mi zmizel mezi domy, vyrazil jsem do města, mezi obyčejné lidi. Do bezpečí. Lidský svět byl něco jako svatá půda. Tam se neodvážili zaútočit ani ti, co byli v posledním tažení. Věděli dobře, že veřejným útokem by ztratili i poslední kus naděje.

Svou dýku jsem svíral v ruce, dokud jsem se neobjevil v blízkosti jedné z rušných ulic. Ujistil jsem se, že neznámý není v dohledu, teprve potom jsem ji zastrčil zpět do pouzdra. Tep jsem měl stále ještě zrychlený.

Zamyslel jsem se nad tím, jestli to byla jen náhoda, nebo jestli mě mají už v hledáčku. Jak dobře mají toto město zmapované?

A kolik z nebezpečí, které hrozí mně, se týká i Corinne?

Několikrát jsem zaklel, pěkně zostra. Tohle všechno bylo pěkně k ničemu. 

- - -

Tohle ne! Ne teď! Ne teď, když…

Před očima se mi měnily obrazy z posledních několika dní. Další setkání s Cor se střídala s černými postavami, o kterých jsem věděl, že se za mnou plouží, kdykoliv jsem byl sám. Obojí se prolínalo a obojí bylo jak z jiného světa… Celou tu dobu jsem byl nervózní jak pes, ruku jsem téměř nesundával z karveru. A doufal jsem, že pokud si mě přece jen vyčíhají, dostanou zabrat. Věděl jsem, proč se mi tentokrát vědomí nebezpečí zdálo o tolik nesnesitelnější. Nebál jsem se jen o sebe.

A právě nyní jsem znovu zíral do nelidsky černých očí dalšího z nich. A tentokrát nebyl sám, další byli kolem. Pospíšili si, netrvalo to víc než týden. Jen týden!

Ucítil jsem jeho stisk na zápěstí a vykřikl jsem bolestí. Bylo jich na mě moc a věděl jsem dobře, že mě nechtějí zabít. „Jen“ zajmout a odvléct. Dělali všechno pro to, aby mě oslabili, znehybnili, a měli k tomu několik výborných zbraní.

Kromě toho - tři na jednoho bylo trochu moc. Muselo to být jen několik minut, co jsem se jim bránil, ale mně to připadalo jako věčnost. A bylo to stále těžší. Dostal jsem několik zásahů elektrickým paralyzérem a bylo mi, jako by mi někdo pořádně promíchal vnitřnosti. Všechno se točilo, pokoušel jsem se zaostřit, soustředit se a nevnímat bolest procházející snad každou žilou a dráhou mého těla.

Proč, kruci, zrovna tihle museli mít takovou zbraň? Nebylo to příliš obvyklé! Kde ji, sakra, vzali?!

A aby toho nebylo málo - v ruce jednoho z nich jsem zahlédl tu dlouhou tenkou zelenou jehlu. Nebylo pochyb, jaké se mnou mají plány. To byl jejich způsob, jak se nám dostat na kohoutek. Jak si z nás udělat tankovací stanici, když jim docházela šťáva.

Svou dýku jsem zatím stále svíral v dlani a držel jsem se jí jako své jediné naděje. Prsty jsem křečovitě obtáčel kolem její rukojeti navzdory cizímu tlaku, který se mě pokoušel připravit o sílu v nich.

Ani jeden z nás nebyl profesionální zabiják. Všichni jsme „jen“ bojovali o život, já v tuhle chvíli stejně jako oni. Mohl jsem si jen domýšlet, jakým bojovým výcvikem prošli. Jak dobře umějí se zbraněmi zacházet. A mohl jsem odhadem srovnávat.

Škubnul jsem sebou a vytrhl se ze sevření jednoho z nich. V tu samou chvíli na mě skočil další a pokusil se mi zachytit volnou ruku se zbraní. Karver jim naháněl strach. Šli v první řadě po něm, teprve potom po mně.

Byl jsem rychlejší.

Rozmáchnul jsem se a ostrá ocelová čepel se útočníkovi zapíchla do srdce. Chytil jsem ho pod krkem a ve chvíli, kdy jsem ho probodnul, jsem ho použil jako štít proti ostatním.

Další dva útočníci ztuhli a sledovali mě ostražitým, znejistělým pohledem.

Oběti v mých rukách se podlomila kolena a chlap klesl k zemi. Jak padal, vytáhl jsem stříbrnou čepel z jeho hrudi a naučeným pohybem prstů vyměnil ostří. V mých rukách nyní svým zrádným světlem podobným svitu fosforu zářila nazelenalá druhá čepel. Ta, která měla práci dokonat.

Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a ve chvíli, kdy chlapovo tělo dopadlo na zem, sehnul jsem se a proťal jeho hrudník znovu.

Dýka zajiskřila matným světelným zábleskem, jehož teplo sjelo k mé dlani a skrz ni dovnitř mého těla. Zbytek sagreny umírajícího, poslední trocha náboje, která ho držela při životě, zahřála střed mé hrudi zevnitř, aby mě posílila. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ucítil její teplo, slabý zelený odraz v jeho očích jednou provždy vyhasl, jeho pleť zešedla. Bylo po něm.

Zbytek jeho sil mě nyní posílil natolik, abych se mohl postavit zbývajícím dvěma.

Otočil jsem se k nim, v dýce cvaklo a čepele se opět vyměnily. Nyní se nad rukojetí znova objevila čepel z ocele, zčervenalá krví mrtvého.

„Jestli budete pokračovat, skončíte stejně,“ syknul jsem na ně, ale pohled jejich temně černých očí mě nenechal na pochybách. Nehodlali se vzdát. Ani omylem. Byli příliš hladoví, příliš zoufalí. A v rukou jednoho z nich se stále blýskala jehla, zatímco druhý svíral tu šílenou věc – paralyzér.

Věděl jsem, že ačkoliv je jich o jednoho méně, stejně jsem v průšvihu. Ani teď to nebude sranda.

Přiblížili se, každý z jedné strany. A ačkoliv v jeden moment moje dýka povrchově prořízla kůži jednoho z nich, v druhý moment jsem dostal další šok. Elektřina se znovu rozběhla mým tělem a vyzkratovala všechny jeho přirozené dráhy. A hned nato znovu. Už se mi zase zvedal žaludek. Tohle nevypadalo dobře.

Pokusil jsem se znova rozmáchnout ocelovou čepelí.

Kruci, proč to musí být tak složitý. Proč není možný je prostě sejmout, čistě a rychle. Proč je jeden musí sundat nadvakrát, dva hmaty, dvě říznutí přímo do srdce…

Moje ruka byla uvězněná za mými zády a ucítil jsem tlak v kostech a na kůži. Kosti hrozily, že se zlomí, a kůže se neúprosným tahem téměř trhala… Síla v  prstech mě opustila, karver mi vyklouznul z ruky.

V další okamžik jsem ležel na zemi, pod koleny jednoho z nich. Přímo před očima se mi zablýskl hrot jehly, kterou druhý začal mávat nad mým obličejem. Cuknul jsem sebou, pokusil jsem se vytrhnout.

Ne! Ne! Naprosto přesně jsem věděl, co mě čeká a jak je jejich zacházení nelítostné.

Trhnul jsem sebou a pokusil se vstát, uniknout špičce jehly, kterou na mě hodlali použít.

Jediné, čeho jsem docílil, byl škrábanec na tváři od jejího ostrého hrotu. Proužek krve mi stekl k uchu.

Drželi mě na místě.

Tohle byl konec. Ale přestože jsem to věděl, nemohl jsem se jen tak vzdát. Zmítal jsem se jim pod rukama a nevnímal jsem drsný povrch asfaltu, zadírajícího se do mých zad. Cukal jsem sebou a kopal, dokud mě neznehybnili tíhou vlastních těl roztažených obkročmo přese mě.

Odporný, slizký bestie.

„Seš náš, kámo. Už se nikam nedostaneš. Jedině s námi…“ zazněl hrubý skřípavý hlas jednoho z nich. Kromě toho, že z toho hlasu naskakovala husí kůže, ještě špatně artikuloval.

Ale říkal, sakra, pravdu.

Měli mě, zbýval jen poslední krok, aby mě mohli odvléct. Ta ohavná jehla do srdce. Ta jehla, která se vznášela nad mou hrudí.

Do hajzlu!!!

Nemohl jsem se hýbat a ucítil jsem její špičku, jak mi proniká pod kůži, mezi žebra… Kousek po kousku. Podobalo se to dalšímu šoku. Ztratil jsem pojem o čase, o prostoru, dotykem svítivého kovu se ve mně všechno převrátilo. Bylo mi zle, stěží jsem dokázal zvednout hlavu.

Teď už jim nebránilo vůbec nic.

Odevzdaně jsem sledoval, jak jeden z nich jehlu uchopil za její konec, aby zatlačil. Vpich měl být přesně mířený, stačilo do toho dát trochu síly…

V ten moment oba dva odlétli stranou. Najednou jsem v temném rohu odlehlého parkoviště ležel sám. Jako by se mi to celé jen zdálo. Nebýt krve stékající po mé tváři a nebýt ztuhlosti v celém mém těle, těžko bych tomu sám věřil. Ale nebyl jsem zrovna ve stavu, kdy jsem měl sílu se rozhodovat, čemu věřím a čemu ne.

Vpravo od sebe jsem slyšel nějaký hluk. Znělo to jako zápas.

Stěží jsem pootočil hlavu ve snaze pochopit. Obrysy daunerů se střídaly s obrysy plných trénovaných těl raferských bojovníků. Byli to oni. Jedině jejich oči tak zářily, jedině oni se uměli tak pohybovat.  Ladně, účelně, drsně.

Pokusil jsem se je spočítat. Dva na dva.

Zavřel jsem oči úlevou. Bylo jasné, kdo vyhraje. Síla, zkušenosti a výcvik raferů byly nepřekonatelné. Nedostižné. Dost možná by na ty dva dolmerské psy stačil jediný bojovník.

O několik minut později se rozhostilo ticho, hluk ustal. A hned potom jsem pohlédl do vlídných očí jednoho z nich.

„Pane?“ ptal se. „Jste v pořádku?“

Neznatelně jsem kývl hlavou. Rukou jsem si přejel přes tvář a přitiskl si ji k ráně. Ucítil jsem tah, někdo vytáhl jehlu z blízkosti mého srdce. Netoužil jsem po ničem jiném, než se dostat pryč z tohohle svinskýho místa. Než se ale dám trochu dohromady, do hotelu nemůžu…

Silné ruce raferů mě zvedly a přenesly do prostoru jejich služební dodávky. Když mě zvedali, zelená jehla cinkla o asfalt. 

- - -

„Tuhle jizvu jsi ještě nedávno neměl. Co se ti stalo?“ ptala se, přejížděla svými prsty po mé tváři a dívala se na mě tak, že jsem sotva vnímal slova, která pronáší.

Regenerace byla rychlá, ale na mé tváři přesto zatím zůstala tmavá stopa po zahojené ráně. Také zmizí, za několik dnů. Jediné jizvy, které na našich tělech přetrvávaly, byly ty počáteční. Ty dvě, který měl každý z nás na hrudi. Ty dvě, o kterých Corinne zatím neměla tušení. A ke kterým se jí dostane klamného vysvětlení, pokud je někdy objeví.

Těkala očima z mé tváře k mým očím a čekala na odpověď.

„To nic, Cor,“ usmál jsem se na ni. „Říznul jsem se při holení, za pár dní to bude pryč.“

Napětí uvnitř mě trhalo ve švech. S každým dalším naším setkáním se lži kupily na sebe a obtáčely ženu, která stála přede mnou, čím dál hustěji. Za chvíli v nich bude jako v pasti.

Ale nedokázal jsem ji nechat jít. Nedokázal jsem jí říct nic. Nic o tom, kdo jsem, co ji čeká… Nic o tom, co znamená zůstat se mnou. Ani síla opovržení, které jsem cítil sám k sobě, ani pohled na mou vlastní politováníhodnou slabost mě nepřiměly udělat to jediné správné.

Namísto toho jsem ji potřeboval znova vidět. Znova a znova.

Sundal jsem její ruku ze své tváře a otočil se k lodi před námi. „Neříkala jsi, že malování už bylo dost? Že už jsem viděl dost tvých obrazů a kreseb?“

Přikývla a usmála se. „Rozhodně. Radši nepočítám, co všechno jsem před tebou už kreslila…“

Usmál jsem se. „Jo, bylo toho dost. Snad všechny zajímavé stavby Perthu, asi pět druhů místních papoušků, pár nic netušících kolemjdoucích, moře, hlavní loď kostela Panny Marie, snad všechny kouty Kings Parku… Zapomněl jsem na něco?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Možná jen - na sebe…“

Podíval jsem se stranou. Chlap v rozpacích, proboha…

„Víš, jak tě ráda maluji.“

Pohodil jsem rameny. „Cor, nech toho. Nebo ti budu já vyprávět o tom, jak rád se na tebe dívám, když maluješ.“ Teď pro změnu uhnula pohledem ona. Ale jen na chvíli. Za okamžik se na mě znovu podívala a já znovu promluvil: „Myslím, že je čas, abych ti i já ukázal kus svého světa. Jednu z lodí, které mám rád.“ Rukou jsem ukázal na lady před námi, pohupující se na neklidné vodě. Francouzská jednostěžňová výletní plachetnice Feeling.

Přeskočil jsem pruh moře dělící loď od břehu a octnul se na její celkem skromné a přitom pohodlné palubě. Natáhl jsem ruku ke Corinne.

Chvíli váhala. „Na tuhle můžeš? Patří ti?“

Vytáhl jsem z kapsy klíče. „Nepatří. Ale můžu sem. A ty taky.“

Vložila ruku do mé dlaně a také přeskočila pruh vody, aby nakonec zůstala stát vedle mě.

Už téměř rutinně jsem se nadechl skrz hrdlo, které se mi opět stáhlo její blízkostí. Tohle byla zatraceně krásná ženská. Zatraceně sexy, zatraceně okouzlující ve všech ohledech. Ani bůh by jí nedokázal dát sbohem. Natož já…

„Čí je to loď tedy?“ zeptala se. „Chci vysvětlení. Nehodlám se tu nervózně rozhlížet, jestli sem někdo neběží rudý vzteky…“

„Patří firmě, pro kterou pracuji.“ To byla pravda. Spolupráce s Quintrexem nabrala na obrátkách. A kromě přístupu do jejich dílen jsem získal i přístup k několika menším lodím.

„Pro kterou navrhuješ lodě?“ ptala se.

„Navrhl jsem. Jednu.“

„Jednu?“ Zjevně ji to udivilo.

„To stačí,“ usmál jsem se. „Ty ostatní si nechávám pro sebe. Jen málo ze svých lodí jsem prodal.“

Dívala se na mě a jemně vydechla.

„Je to pro tebe víc než práce…“ odtušila potom.

„Jo, nejspíš jo,“ kývnul jsem a rozhlédl jsem se po lodi, na které jsme stáli. Položil jsem ruku na jednu z jejích vzpěr. „Tohle není moje práce, ale její tvary jsou hezké. Stejně jako její potenciál. Nenabízí příliš, a přitom ne málo. Pro dnešní den je ideální.“

Neříkala nic, jen se na mě dívala.

Přejel jsem dlaní po hřbetu kajuty a po ráhnu hlavního stěžně. Sám pro sebe jsem si vychutnával krásu a eleganci jejího mládí. Svěžest, která se časem okouká a nahradí ji mladší modely. Potom jsem pohladil bok a zábradlí. Zatahal jsem za uzly provazů upevňující ráhna a prsty jsem se dotknul pečlivě složené plachty. Stačí jen ji natáhnout, aby loď ožila.

Zvedl jsem zrak k vrcholu stěžně, který zatím zůstával prázdný, a v tu chvíli jsem ucítil dotyk prstů na svých zádech.

Prstů Corinne.

Projela mnou vlna horka.

Prsty její ruky přejely nad mojí lopatkou až k rameni, kde mě stiskla a otočila mě k sobě.

Pohled do jejích očí mě šokoval. Byly měkké, poddajné a otevíraly se až na samé dno. Zíral jsem do nich, jako bych je viděl poprvé. A nejspíš to vážně bylo poprvé, co jsem je viděl takhle.

Přejela dlaněmi po mé hrudi, potom vzhůru po krku, přes rty až ke spánkům. Nakonec zabořila své štíhlé prsty do mých vlasů a její rty se téměř neznatelně pohnuly.

„Miluju tě, Dirku. Miluju tě.“ 


Za jakoukoliv odezvu budu ráda. :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě jizvy 8: Skrz naskrz zlé / Kus svého:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!