OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka - I.

27.09.2009 (09:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 986×

„Miku, vstávej!“
První vzpomínka, na kterou jsem přišel, byl jekot toho uzlíku, který přinesli naši domu a představili ho jako moji sestru. Vlastně Rebecca křičela pořád. Hlavně na mě. Nesnášela mě a já ji taky nemusel, vůbec jsme neměli nějaké idylické sourozenecké vztahy, jako to vidíte v televizi.
Otevřel jsem oči a protáhl se. Co jiného mi zbývalo? Becca by sem vrazila a prostě mě vytáhla. Na ten výlet se těšila už dlouho, a kdyby její účast zajistilo to, že mě tam přitáhne za nohu, tak by to udělala.
Vstal jsem a se zívnutím přešel do koupelny. Vlezl jsem si do sprchy a nijak nepospíchal. Věděl jsem, že mě Becca vzbudila dostatečně brzy, aby sama všechno stihla a to znamenalo tak tři hodiny před odjezdem. Vzpomínal jsem, zatímco mě horká voda střádaná s ledovou – abych se probudil – hladila po kůži.
Byly mi dva roky, když se Rebecca narodila. Jako správný druhorozený byla obletovaná a na mě si nikdo nevzpomněl. Ale co, měl jsem svoje hračky, k čemu mi byli dospělci. Horší to bylo, když se naši Rebeccy nabažili.  Ano, museli jí zajistit alespoň základní péči, jídlo, jednou za čas ji přebalit, ale jinak zůstala na krku mě. Byl jsem to já, kdo si s ní hrál, kdo ji hlídal, a když jsem povyrostl, kdo měl na starosti jídlo a její pleny. Když začala chodit do školy, byl jsem v druhé třídě, takže dost starý, abych se s ní učil já místo mámy nebo táty. Táta začal pít, když se Becca narodila, ale trvalo mi dost dlouho, než jsem to zjistil. Nejdřív jsem si myslel, že je táta šťastný, proto dělá obličeje jak na ni, tak na mě, proto tak zvláštně chodí. Myslím, že ve škole, když se mi začali posmívat, že mám doma alkoholika a že moji rodiče nestojí za nic, jsem to konečně pochopil.
Bylo mi táty líto, myslel jsem si, že táta pije kvůli mně, že nejsem dost dobrý. Snažil jsem se mu zavděčit. V deváté třídě jsem měl na vysvědčení jedinou dvojku. Zmlátil mě za ní, protože jsem neměl samé jedničky. Takhle to vlastně vypadalo u nás pořád. Staral jsem se o Beccu, dělal si úkoly a učil se, do toho ještě uklízel, protože mámu nic nezajímalo a ještě jsem za to dostal, protože Becca neuměla napsat P nebo protože nechápala matematiku.
Tenhle styl života mě začal vážně unavovat.  Potuloval jsem se po nocích, kašlal na školu a nakonec to dopadlo tak, že jsem jeden ročník musel opakovat. Jako kdyby ostuda nestačila – pořád mé spolužáky bavilo vysmívat se mi za moji rodinu – skončil jsem ve třídě s Rebeccou. S vlastní, o dva roky mladší, uječenou sestrou (zajímavé, ve škole nikdy nezvýšila hlas, dokonce ani na mě, mě dokonale ignorovala), pomalu ještě s horšími spolužáky než jaké jsem měl ve své původní třídě, kteří se ke mně chovali jako k onuci. A pak se všichni moc divili, když jsem se nebavil s nikým ze školy, jen se staršími kluky z baru, kam jsem chodil.
„Michaeli, vylez z té zatracené sprchy! Jestli vyplýtváš teplou vodu, tak tě seřežu tak, že se ani v zrcadle nepoznáš!“ vytrhl mě z myšlenek hlas mého otce. Povzdechl jsem si a vypnul vodu. Pokud bych to neudělal do tří vteřin, vážně bych dostal. Zamotal jsem si kolem těla ručník a odešel před zrcadlo, kde jsem dokončil zbytek hygieny.
Otevřel jsem dveře a začal se šourat zpátky do pokoje. Na rozdíl od Rebeccy jsem se na ten výlet vůbec netěšil. Proč mám jezdit na nějaký otravný výlet s otravnou třídou, kterou nesnáším? Jediná světlá skutečnost byla Nicollette, moje holka.
„Chceš, abych oslepla?“ ozval se jekot. Povzdechl jsem si.
„Co děláš v mém pokoji, Rebecco?“ zeptal jsem se zhnuseně a přešel ke skříni, abych si vydoloval nějaké oblečení.
„Michaeli, co děláš sestře?“ ječela z obýváku matka.
„Nic, mami,“ dušoval jsem se a pro jednou to byla pravda.
„Přišla jsem tě zkontrolovat,“ vysvětlila. To jí bylo podobné. Pokud něco nešlo podle jejích plánů, šílela. Někdy jsem si myslel – no spíš doufal, že jí praskne cévka v mozku a budu mít konečně klid. Ale jak to vypadalo, Becčiny cévy a mozek se zdály být v pořádku.  Alespoň po fyziologické stránce.
„Fajn, tak vypadni, chci se převléknout,“ štěknul jsem na ni a hodil jsem si vybrané oblečení na postel.
„Jestli nebudeš do půl hodiny hotový, řeknu to mámě,“ vyhrožovala mi. Jako kdyby se o nás někdy máma starala.
„No jo, prosím tě,“ zabručel jsem a zabouchl jí dveře před nosem. Stála ve futrech, takže musela uskočit, aby nedostala ránu. Doufala jsem, že jí alespoň trochu trefily. Natáhl jsem si džíny a bílé triko, které velmi jasně vykreslovalo moje svaly.
Seběhl jsem dolů, proběhl přes obývací pokoj, kde jsem na půl úst pozdravil mámu a vešel do kuchyně. Do toustovače jsem strčil dva plátky chleba, a zatímco se opékaly, připravil jsem si zbytek věcí jako máslo a nůž. Ozval se zvuk vyskakujících topinek a já si pro ně došel.  Ve chvíli, když jsem je měl už obě namazané, se do kuchyně přiřítila Rebecca. Na sobě měla nějaké šaty, hnědé vlasy stažené do dvou culíků, které jí vracely zpátky do třetí třídy základní školy. Hnědozelené oči měla orámované tužkou, řasy protažené snad až do nebe, vypadala jako laciná dívka.
„Už zase ses rozhodla začít šlapat?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem přežvykoval topinku. Sedla si proti mně a jen vyplázla jazyk. Byla na mé narážky zvyklá. Natáhla se přes stůl a než jsem stihl cokoliv udělat, vzala si moji druhou topinku.
„Hej!“ protestoval jsem.
„Dejte pokoj, sleduju televizi,“ zaječela na nás máma. Rebecca se jen vítězoslavně usmála a kousala moji topinku. Dojedl jsem svoji a ani se neobtěžoval podívat na sestru, když jsem odcházel z kuchyně.
„Kam jdeš?“ zeptala se máma, když si všimla, že mířím pryč.
„Do školy, jedeme přece na ten výlet. Říkal jsem ti to,“ připomněl jsem jí.
„Rebecca jede taky?“ pokračovala ve výslechu.
„Jo.“
„Tak na ní dej pozor. Jestli se jí něco stane, uvidíš ten tanec,“ křičela na mě máma.
„Dobře máti. Uvidíme se v pondělí,“ zavolal jsem na celý dům, abych to měl za sebou a abych dal Becce najevo, že už jedeme. Bylo už půl deváté, v devět měl autobus odjíždět.
Šel jsem před dům a nasedl do svého auta. Abych na něj získal peníze, pracoval jsem dvě léta v místním autoservisu. Bylo to na nic, špína všude, špatný plat, a když jsem skončil, léto bylo pryč.
„Kde je ta Becca?“ zeptal jsem se sám sebe nahlas a pořádně zatroubil. Konečně se vynořila z domu a šla k autu.
„Nemusíš se hned rozčilovat,“ utrousila, když si sedla na místo spolujezdce.
„Ty mě vzbudíš asi o milion hodin dřív a nakonec na tebe musím spěchat já. To je tedy spravedlnost,“ neodpustil jsem si. Becca se uchichtla, protože podlé mého tónu poznala, jak moc mě to brzké vstávání naštvalo. Zkazila mi celý den, mohla na sebe být pyšná.
Ke škole jsme přijeli akorát tak včas. Zaparkoval jsem a Rebecca se vyřítila ven, aby se pozdravila se všemi těmi uječenými kamarádkami. Já se pomalu vydal k autobusu a očima hledal Nicollette. Alespoň někdo mi dneska zvedne náladu. Mohl jsem si hlavu ukroutit, ale nikde jsem ji neviděl. Třeba ještě nepřijela, napadlo mě a tak jsem se vydal do autobusu, abych pro nás našel místo. Prošel jsem kolem toho otravného Flinna, který seděl vepředu asi proto, aby se nepozvracel. Když jsem ale zvedl oči a prohlédl si vnitřek autobusu, došlo mi, proč sedí tak vepředu. Úplně vzadu seděla moje Nicollette se svojí nejlepší kamarádkou Jasmine. Došel jsem k nim, aniž by si mě všimly.
„Krásko, myslel jsem, že si sedneš se mnou,“ řekl jsem místo pozdravu. Obě se na mě otočily a já toho využil, abych Nicol políbil. Když jsme se odtáhli a viděl jsem, že Nicol nemá žádnou chuť se zvedat, aby si sedla se mnou, zhoupl jsem se na sedačku za ně. Alespoň jsem jí mohl být nablízku. Po chvíli se zvedla naše třídní učitelka a začala nás počítat. Samozřejmě, jak jinak, vypadala naprosto příšerně.
„Šestnáct, sedmnáct, osmnáct…,“ počítala nahlas a já si prostě nemohl odpustit malý žertík.
„Dvacet jedna, dvacet sedm, dvacet čtyři,“ snažil jsem se jí zmást a nemohl se ubránit smíchu, který se mi dral z úst.
„Michaeli, přestaňte provokovat!“ rozzuřila se. „Sedmnáct, osmnáct, ne…  Sakra, úplně jste mě popletl!!“ rozkřičela se na mě a začala počítat znovu. „Dvacet pět, jsme všichni,“ vyhrkla najednou.
„Vážně?“ provokoval jsem dál. „Započítala jste i sebe, to si nepamatujete?“ připomněl jsem jí hlasem, jakým se mluví s tříletými dětmi. Učitelka se zmateně začala rozhlížet.
„No, já nevím,“ vypadala opravdu zmateně a počítala znova.
„Dvacet pět! Ze mě si, Michaele Nielsene, dělat ptáky nebudete! Mám snad zavolat vašemu otci?!“ vypadala skoro, jako by jí hořely oči. Hlasitě jsem polknul.
„Ne, to nechci,“ řekl jsem a už byl zticha. Učitelka se vítězoslavně usmála a šla si sednout na svoje místo. Za chvíli autobus vyrazil.
Volat tátovi, to bych tak potřeboval. Měl bych po víkendu, který strávím s Nicol a ještě bych dostal. I když jsem nechtěl, na zbytek cesty jsem se zklidnil a věnoval se jen Nicol a Jasmine.
Po dobré hodině cesty, kdy už obvykle všichni vyplýtvali své činnosti a začali se nudit, jsme vjeli do něčeho, co nikdo z nás nečekal.
„Pane bože, déšť! Zmoknou mi vlasy!“ strachovala se Lucy Shrewová, třídní barbína.
„To bude zase výlet na nic, celý víkend bude pršet,“ stěžoval si někdo vepředu, jako kdyby zapoměl, že v Nevadě prší asi jednou za sto let a to jen na dvě minuty. Ale čím dál jsme jeli a čím víc byla dešťová clona neproniknutelná, tím míň jsem svému úsudku věřil. Nicollette neřekla nic, ale nevypadala moc klidně. A kdo by byl v tak neobvyklé situaci?
Konečně jsme se blížili k jezeru. Tedy alespoň to říkala učitelka. Prý za čtvrt hodiny tam budeme a uvidíme, jak hned déšť přestane. Nikdo jí nevěřil.
„Co to bylo?“ vyjekla najednou Nicollette. Nic jsem neslyšel ani necítil, tak jsem se hned připravil na svou oblíbenou roli, ochránce.
„No nic, zlatíčko, jen se ti něco zdálo,“ nahnul jsem se přes její sedačku a objal ji kolem ramen. Než jsem ale mohl cokoliv dalšího říct, uslyšel jsem to taky. Znělo to jako zapraskání. Jako když se něco láme, bortí nebo… rozpadá.
Asi vteřinu nato s námi autobus cukl a za chvíli zase. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že se pod tíhou našeho autobusu vodou podemletá cesta začala bortit. V první chvíli bylo naprosto hrobové ticho. Pak všichni začali křičet a ječet, ale nikdo se neodvážil pohnout. I přes to, že všichni viděli, jak se celý náš autobus a my v něm řítíme do šílené propasti, která jakoby k nám vztahovala ruce tvořené větvemi a kmeny stromů a čekala, až nás všechny pozře a zabije.

Bolela mě hlava. Jestli má takhle vypadat posmrtný život, podám reklamaci, byla moje první myšlenka. První myšlenka? Ta je snad na Rebeccu, ne? Pokusil jsem se otevřít oči. Tím pohybem a vším tím světlem kolem mě hlava rozbolela ještě víc. Přivřel jsem oči a několikrát zamrkal. Během několika vteřin si mé oči zvykly na ten nový výjev, který se před nimi rozprostíral a já ležel dál a jen se koukal. Nikde kolem nebylo nic, co bych znal. Tedy samozřejmě, stromy a keře a zeleň, to všechno znám, ale nic nebylo povědomé.
„Kde to sakra jsem?“ zeptal jsem se nahlas sám sebe. Můj hlas zněl ochraptěle, jako kdybych hodně dlouho spal. Jako blesk z čistého nebe se mi před očima promítlo všechno to, co se odehrálo před bůhví jakou dobou. Dohadování s Beccou, jako každé ráno, jízda do školy, výlet, Nicol něco cítila a pak…
„Proboha!“ zalapal jsem po dechu. V boku mě to zabolelo, ale já si toho nevšímal. Vyškrábal jsem se na nohy a snažil se ve vteřině si prohlédnout okolí. Všechno halila mlha, které jsem si předtím nevšiml. Snažil jsem se najít Nicol, doufal jsem, že je někde kousek a že není zraněná.
„Nicol!“ snažil jsem se křičet, co nejvíc jsem mohl. Nikdo mi nedopovídal. Kulhavým krokem jsem se vydal do mlhy ji hledat. Hledat kohokoliv. Přece nemůže být mrtvá! Jediné, co mi ale odpovídalo, byly ptáci a občas se kolem prohnal nějaký vánek. Nic víc jsem neslyšel.
Netušil jsem, kam jít. Chvíli jsem se jen točil dokola a snažil se najít v té mlze kohokoliv, ale nedařilo se.
„Pomoc!“ uslyšel jsem někde z dálky.
„Už jdu, Nicol!“ křičel jsem nazpátek a kulhal k místu, kde jsem slyšel ten hlas. Myslím, že jsem s tím kotníkem nic moc neměl, jen bolel. V porovnání s osobou, kterou jsem našel, jsem na tom byl rozhodně ještě dobře.
„Miku, tady jsem!“ ozval se ten hlas znova a já už ho mohl konečně identifikovat.
„Jasmine, co se ti stalo?“ zděsil jsem se, když jsem ji našel. Byla samá modřina a oteklina.
„Nemůžu chodit, asi mám zlomený kotník, pomoz mi, Miku,“ prosila. Hned jsme se sehnul a vzal jí do náručí. Moje žebra dost protestovala a já jen lapal po dechu.
„Jsem moc těžká?“ zeptala se s obavami v hlase. Usmál jsem se na ni.
„Asi jako vrabec. Jen mám něco s žebry, možná budou zlomená,“ vysvětlil jsem jí.
„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se jí.
„Kamkoliv, kde je doktor,“ zakňučela Jasmine a držela si zápěstí. Měla ho pěkně nateklé, nevypadalo to vůbec dobře.
„Souhlasíš tedy s cestou přímo za nosem?“ pokusil jsem se o žertík. Zahihňala se a já to bral jakou souhlas.
Cesta nebyla jednoduchá. Všemožné větvě a kmeny se mi pletly pod nohy a snažili se, abych zakopl a upustil svůj náklad. Já se jim ale statečně bránil a za mírné konverzace jsem pokračoval dál.
„Miku, tady jsme už byli,“ upozornila mě Jasmine. Já se rozhlédl.
„Máš pravdu. Zkusíme to jinou cestou,“ zamyslel jsem se a vydal se směrem, kterým jsme určitě nešli. Cesta trvala docela dlouho, ale ani jeden jsme zaručeně nic nepoznávali.
„Jak myslíš, že je to daleko?“ zeptala se Jasmine po chvíli.
„Kdybych alespoň věděl, kde jsme,“ zabručel jsem. Pak jsem to uviděl. „Jasmine, bude ti vadit malá přestávka?“ zaprosil jsem.
„Samozřejmě, že ne!“ Zněla pobouřeně, jako by jí vadilo, že se vůbec ptám. Přikývl jsem si pro sebe a nesl jí k jeskyni, které jsem si všiml. Byla dost velká, klidně bych se v ní se svými dvěma metry postavil a nebyl bych nijak limitován. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se přiblížili k jeskyni natolik, že nám mlha dovolila vidět ve vchodu do jeskyně nějaké siluety.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka - I.: