OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 20. kapitola

02.11.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 919×

EDIT:Článek neprošel korekcí.

20. kapitola - „Moc romantický…“

Chester

„Už je mi fajn," usměje se poblouzněně moje maličká. Díky šťastné krvi se vracím postupně do reality a alkohol vyprchává. Zamračím se znovu, ale zamyšleně lustruju Diin obličej. „Už je v pořádku," řeknu směrem k Mie. Jen pokrčí rameny a vrací se společně s Mikeem k milostným radovánkám. „Dej nám sem na chvíli Balta," zavolám za ní ještě.

Mia se ve dveřích svůdně obrátí a usměje se na mě zářivým úsměvem, vhodným modelky, která má po porodu tělo jako proutek. Stále je tak … žhavá a plná svého elánu. „Nakrmím ho a přinesu."

„Vážně už ti je dobře?" otočím se starostlivě na Di. Šedé oči má mírně zakalené a opuchlé. Rty se jí chvějí a tvář nabírá mírně nachovou barvu. Drápy se propletu do jejích dlouhých havraních vlasů.

„Je mi fajn.“ Nikdy neřekne nic jiného, ani kdyby byla v koncích. Jsem na tu větu už tak zvyklý, že … je krásné ji slyšet, i když to evidentně není pravda! „Ty už jsi vystřízlivěl?“ ušklíbne se na mě a v očích jí blýskne. „Myslela jsem, že s tebou bude ještě prča,“ uchechtne se a vyplázne jazyk, až se po ní oženu.

„Najednou… Dole jsi moc mile nevypadala. Tvá krev bohužel účinky alkoholu dosti tlumí, takže … se mi jen mírně motá hlava,“ vzdychnu na oko zkroušeně. Z toho uvolněného stavu se mi moc nechtělo.

„Říkal jsi mi hnusný věci, sakra! Proto jsem na tebe nebyla milá.“ Drze se zakaboní a pohoršeně po mně loupne očima.

„Byl jsem hnusný? Jaký hnusný?“

„Říkal jsi … Desire, moje lásko!“ ušklíbne se bolestně a dlaní si sjede na břicho. „A já jsem pro tebe byla kudlanka, se kterou sis chtěl užít, než ti ukousne hlavu.“

Vyprsknu smíchy, což ji evidentně nepotěší. „Neblázni, lásko, byl jsem jako dělo. Navíc, ty jsi občas vážně moje kudlanka… Dost často bys mi tu hlavu nejraději ukousla, nezapírej!“

Podívá se na mě ublíženě a ohrne rty, zatímco si prohrábne vlasy a natáhne se štíhlou paží pro černou deku. Zachumlá se a prskne: „Fajn! Když jsem teda kudlanka,“ procedí skrze zuby a soustředí se. Náhle mnou projede vlna roztouženosti a tělo mě odmítne poslouchat, tupě padnu zády do peřin. Di se na mě posadí s divokým a nadšeným výrazem ve tváři. Očividně si chce hrát, protože míru feromonů ubírá a přidává, až se pod ní kroutím a slastně usykávám.

„Potvoro!“ dostanu ze sebe, protože se mi dvojnásobně motá hlava. Chci ze sebe vydolovat také nějakou dávku, ale podaří se mi jen pár neškodných feromonů, kterým se Di jenom zasměje. „Bestie…" pokračuju dál v něžných osloveních, zatímco mě týrá tak, že jen stěží zadržuju slastné naříkání, které se mi dere z pusy. Tvrdě semknu čelist, abych nepropustil jediný sten, ovšem stav v mých kalhotách je výmluvný víc, než dost.

„Ty nebudeš vzdychat?“ Pozvedne lakotnicky obočí a ďábelsky se usměje. Když mi dlaní zajede na slastnou jizvu, kterou mám na krku. „Ale já tě donutím! Budu tě týrat tak dlouho, než budu spokojená!“ Rozesměje se a znovu zvýší dávku tak, že se pod ní znovu prohnu.

„Nebudu,“ vydechnu, když se silná dávka její vůně začíná pomalu ztrácet. „Ty nejsi kudlanka… ty jsi něco mnohem horšího!“ zašklebím se na ni, za což mě náležitě ztrestá, až se musím krutě kousnout do rtu, abych jí nezavzdychal do ucha, které mi přitiskne ke rtům. Chci ji ze sebe shodit, ale už zase někam padám a přestávám vnímat, co se kolem mě děje. V kalhotách mi bolestně tepe a já se pokouším zadržovat dech, aby mi svými feromony nemohla vymýt dočista mozek.

„Prosím, zavzdychej!“ zašeptá mi do rtů a bojuje se mnou, ovšem já … prohrávám. Ještě chvíli se se sebou peru, ale nakonec stejně zvítězí ona. Když mi mezi rty unikne táhle zaskučení, přitiskne se mi znovu k uchu a spokojeným hlasem mi do něj něco šeptám. Nevím co, vůbec totiž nevnímám. Cítím akorát čím dál citlivější touhu ve svých kalhotách, kterou umocňuje tón jejího hlasu.

„Dost!" zachraptím a snažím se jí od sebe odtáhnout.

Diana

„Tedy vám to jde,“ ozve se mi za zády melodický hluboký hlas, až mi zatrne v podbřišku. Otočím se za sebe, abych zjistila, kdo má takovou drzost vkročit sem bez vyzvání.

„Co tady sakra chceš?“ prsknu na Cristoballa, ale feromony nestahuju. Mohla by být mela, kdyby ho tu teď Chester načapal. Zdá se, že to pěkně působí i na něj a jemu se to začíná líbit. Probodává mě temně modrými duhovkami a slastně zaklání hlavu.

„Nemohl bych se přidat?" Sesune se do křesla se slastným výrazem ve tváři.

„Uhodl jsi, nemohl!" Zašklebím se a hladím Chestera po tvářích. Jestli si všiml, že tu někdo je, beztak s tím nic neudělá. Je úplně mimo.

„Jak tohle děláš?" Ten Ballův zastřený hlas mě znovu vytrhne ze zasnění.

„Kouzlo. Feromony." ušklíbnu se. „Před tebou tu byl kdosi… Mnohem horší než ty, kdo mi tenhle dar vložil do těla." Vzpomínka na Oskárka mnou projede jako blesk a zatnu pevně zuby.

„Kdo by mohl bejt horší než já?" Zaklání hlavu podle toho, jak je oba ovládám feromony.

„Oskar nebo … já."

„Ty?" Zabodne se mi zastřeným pohledem do očí. Rychle uhnu a zvýším dávku, až na chvíli oba zasněně vzdychnou.

„Měl bys vypadnout," syknu a snažím se ho vyhnat.

„Tohle si spolu někdy zopakujeme…"

„O tom pochybuju!“ zašklebím se na něj.

„Jako ty máš svoje kouzla, tak já taky umím něco…" Nahne se ke mně a sténavě mi zašeptá do ucha: „Dokážu tě ovládnout tak, jak chci. Uděláš přesně, co ti řeknu a ani o tom nebudeš vědět. Stačí mi jedinej pohled do očí… Já ovládnu tvou mysl i tělo!"

To mě vyděsí. Honem stáhnu feromony a zakuckám se vyděšením. S vítězným ušklíbnutím na rtech se pomalu pakuje ze dveří. Sakra! Má pravdu… Proto jsem podle Chazzyho slov předala Char právě tomuhle mizerovi. Protože mě ovládl a já o tom ani nevím! To je něco mnohem horšího, než byl Oskar! To jsem si aspoň trochu uvědomovala! Bez dechu zírám na zavřené dveře, kterými před chvílí unikl.

„Di? Di!"

Chester mnou musí zacloumat, aby mě dostal z transu. Celá rozklepaná se na něj vyděšeně zadívám.

„Jsi v pořádku?" hlesne, když vidí můj vyděšený výraz. „Proč jsi toho nenechala, abych ho mohl vyrazit?" Nenávistě blýskne očima směrem ke dveřím.

Takže si všimnu, že tu Ball byl… „On mě dokáže ovládnout,“ dostanu ze sebe tiše. „Proto jsem mu předala Charmed rovnou do náruče a nevzpomínám si na to.“ Sáhnu si na rty s panickým strachem a zadívám se na postýlky. „Slíbil, že přijde… chce si se mnou hrát. Zkoušet to, co umím.“ Ale já toho umím víc… Proč mu neukázat něco horšího, něco z mých pohřbených dovedností, které by mu rozproudily krev? To už by si mě pak tak radostně nepřál!

„Já vím…“ hlesne Chazzy nenadšeně. „Ale podle mě tak může ovládat pouze lidi.“ Úkosem se na něj zadívám a zavrčím. „Nebo tvou lidskou část. Upíří se vzájemně ovlivňovat neumí. Neuměl to ani Oskar a to už je, co říct. Tenhle zmetek má přehnané sebevědomí.“

„Taky jsem upír a dokážu … ovlivňovat jiný upíry.“

„Ty už nejsi upír,“ usměje se Chester a zálibně se na mě zahledí jako na svou kořist.

„Tak hele!“ vycením na něj špičáky. „Ještě trochu sakra jsem… S tím malým se to hrozně zvyšuje,“ polknu. „Ta potřeba krve, touha po týrání…“ ošiju se a zastydím. „Proč, když já to takhle dokážu potlačit, tak proč nedokážou třeba ostatní? Tys přece taky přestal bejt krvelačnou bestií, ale upírem seš pořád? Můžeš lítat. Neplatí na tebe věci jako na člověka… Já už mám prakticky jenom drápy a špičáky a piju krev, jinak jsem … člověk. Proto na mě Ball působí tak děsivě," oklepu se.

*

„Kde je ten kůl, kde se tady povaloval? Nemá ho náhodou Mike?" Chodí po pokoji a hledá tu děsivě vražednou zbraň.

„Nevím,“ zalžu. Kůl mám schovaný ještě od Oskarových dob, nikdy jsem totiž nevěděla, kdy se může přihnat, aby mě zabil.

„Ty nikdy nevíš, ale pak se vždy divím, co všechno u tebe najdu!“ ušklíbne se Chester a protáhne se, až zůstanu chvíli civět na jeho štíhlou mužnou postavu. „No nic, obstarám si vlastní!“

Nitro se mi panicky rozhoří. „Na co chceš sakra kůl?“

„Na co asi!“

„Nedělej to!“ zajíknu se a probodnu ho prosebným pohledem, ale temné oči se zdají být přesvědčené o něčem jiném. Jsou znovu tak chladné…

„Proč ne? Sama chceš týrat nevinnou oběť a teď mě toužíš zastavit v tom, abych zabil někoho, kdo si to zaslouží? Dick to pěkně zvoral, takže mi v tom hezky pomůže a je mi jedno, že to byl jeho kamarád!“ zavrčí nenávistně. Zdá se, že byť jenom myšlenka na Cristoballa ho vytáčí do nepříčetnosti.

„Sakra, nechci týrat žádnou nevinnou oběť,“ zazoufám si. „Prostě mi jenom vadí smrt!“

„Udělám to já, ty se na tom podílet nebudeš,“ hlesne o něco klidněji.

„Nedělej to,“ zopokuju bezmocně a vím, že marně. Chester si vždycky dělá věci po svém. Nikdy jsem nad ním neměla žádnou moc, je za každých okolností sám sebou a rozhodně mě ke svému rozhodování nepotřebuje…

„Proč? Copak ty nechceš konečně o trochu víc klidu? Pořád potřebuješ mít ve své blízkosti nějakého zmetka? Holé nebezpečí? Někoho horšího, než jsem já?" vyjede na mě, až se oklepu a uhnu před jeho rozlíceností pohledem.

„I když ve svý blízkosti pozabíjíš všechny a zbudu jenom já, tak vedle tebe bude pořád někdo, kdo je mnohem horší než ty," řeknu temně. „To už rovnou můžeš vrazit ten kůl do srdce mně, jestli chceš očistit svět, protože…" ušklíbnu se. „Já jsem v tomhle domě to největší zlo, miláčku." Roztáhnu zoufale ruce, abych dokázala, že tenhle svět mi patří, i když … už to tak nechci.

„Do hajzlu, pořád se nelituj! Ty na rozdíl od nich to můžeš změnit, protože to změnit chceš! Máš v sobě dostatečně silnou lidskou část, o čemž vypovídá nejen tvoje psychická, ale i fyzická stránka. Budeš taková, jaká chceš být! Jsi na to dost silná, i když myslíš, že ne!“

Dlouze na mě zavrčí a mně ta jeho jízlivost ublíží. Stáhnu se do sebe a už neřeknu ani slovo. Posadím se na parapet okna se skloněnou hlavou a nechápavě přemýšlím, co jsem provedla, že je na mě tak nepříjemný. Tak nemám ráda smrt a snažím se být proti vraždění. Co na tom nemůže pochopit?

„Promiň, ale … musím chránit svoje děti. A trpět ho tu rozhodně už dál nehodlám.“

„Jsou to i moje děti,“ syknu zlověstně a zadívám se z okna. Jako bych je tím, že chci nechat Balla žít, snad ohrožovala! „Sakra, co to…“ zamumlám nechápavě a pozoruju Dextera, jak na zahradě zakopává mrtvolu! „Sakra, vy jste tu holku zabili?!“

„Cože?“ přižene se ke mně. „Desire jí ošetřovala ty rány a pak… Do hajzlu, já jsem na ní úplně zapomněl!“ Otevře okno a Dexter se zarazí v půlce pohybu, kdy zrovna nabíral lopatou další hlínu. „Co to do hajzlu děláš?!“ zavrčí Chester výhružně a seskočím z okna.

To není férové! Já chci mít zpátky svoje letecké schopnosti! Přehodím nohy přes okno a houknu na Chestera, který mě poslušně chytí do náruče.

„Sakra, to není ona," houknu nechápavě po té, co se zadívám na tělo, které je zpola zahrabané v hlíně.

„Týhle jsem nic neudělal,“ ušklíbne se Dexter a znovu máchne lopatou.

„Tak koho tu do hajzlu pohřbíváš?!“ zavrčí Chester zle a váhavě se zadívá na dopis, který mu Dex strčil před obličej. „Co to je?“

„Našel jsem to v pokoji, kde je teďka Ball s Angelou… Válelo se to ve skříni. Je to od Chrisante. Myslel jsem, že udělám dobrej skutek… Četl jsem to a podle toho dopisu, chce bejt navždycky s tebou, tak mě napadlo, že ji pohřbím na zahradě.“

Padne mi čelist. „Dexi…“ zahuhlám a několikrát zamrkám očima. On sem přivlekl mrtvou Kytku a teď ji pohřbívá na naší zahradě jako nějaký suvenýr?!

Chester naprázdno polkne a neklidně si od něj vezme bílou obálku, na kterou se dívá velmi napjatě. „Co … co v něm je ještě?“ Hlas má děsivě nejistý.

„Psala o lásce a tak…“ odfrkne Dexter a pro jistotu od Chestear poodstoupí. Tvrdě si skousnu ret a zadívám se do hrobu, kde je vidět už jen to pitomé růžové triko s panenkou, které evidentně bylo jejím oblíbeným, snad jenom proto, že věděla, že mě panenky děsí! O lásce a tak… Sevře se mi nitro. Kytka mu nechala dopis na rozloučenou…

Chester schová obálku do kapsy u kalhot a nešťastně se zadívá na čerstvý hrob. „Ale já … jsem ji přece pohřbil. Jak jsi ji našel?“

„Dick mi řekl, kde je její tělo.“

„Jak to sakra Dick mohl vědět?“ zajíknu se a po zádech mi přejede mráz.

„Sledoval jsem Chestera,“ ozve se nám jmenovaný za zády. Kráčí k nám tím svým známým poklidným frajerským krokem a na rtech má cosi jako zúčastněný výraz s touhle truchlivou situací. „Chazzy, když jsem našel ten dopis…. Došlo mi, že už bude po ní a chtěl jsem být poblíž, kdybys … potřeboval pomoct.“ Položí mu ruku na rameno a krátce ho stiskne.

„Ty jsi to věděl a nic jsi mi neřekl?“

„Stejně už bylo pozdě…“ pokrčí rameny. „Myslím, že … neměl bys to číst. Je to dost…“ Zarazí se a přemýšlí o vhodných slovech. „Dostane tě to na kolena, věř mi.“ Hlas má téměř útlocitný, zatímco se tváří jako by nám všem chtěl popřát upřímnou soustrast.

„Kdybys mi to řek, tak bych mu teda nic nedal!“ ozve se bručivě Dexter.

„Tak jsi to sám četl, ne?!“

„Ale mě to nepřišlo nějak zrádný,“ pokrčí rameny. Ano, jemu to tak nepřišlo, protože je skutečný upír a navíc s Kytkou neměl takový vztah, jako Chester…

„Skutečně by mě nenapadlo, že uděláš něco takového, Dexi. Zrovna ty!“ zavrčí Dick a tvář se mu stáhne do zamračenosti. Nebesky modré oči pohasnou, zatímco se kolem nás líně vleče jako šelma.

„Chtěl jsem alespoň jednou udělat dobrou věc!“ zvedne Dex ruce na svou obhajobu a protože ví, že Dick po něm jde, couvá.

„Zrovna v nejnevhodnější dobu!“ zasyčí vražedně můj blonďatý kamarád a snad by po něm i skočil, kdyby ho nezarazilo Chazzyho dlouhé nadechnutí. Obrátí se na něj a tvář má opět klidnou a zúčastněnou. „Promiň, brácho… Chtěl jsem ti to dát, až se z toho trochu dostaneš…“

„Hm, díky, že na mě tak myslíte…“ řekne nepřítomně můj upír a otočí se na mě. „Půjdeme?“ natáhne ke mně ruku a já se s Dickem protnu v posledním pohledu, kde jako by mi vloudil pod kůži myšlenku, že … ho to mrzí.

Chester mě přitáhne do své náruče a bez obtíží vletí do naší ložnice. Dříve jsem se chtěla s Kytkou rozloučit, ale teď už nebude potřeba. Bude spát na věky pod naším oknem a já nevím, jestli mě to vůbec těší. Chester padne do postele naprosto bez energie a života. Netuším, co bych mu mohla říct, abych … mu v téhle chvíli pomohla. Byla to jen další rána do jeho těla. Jemně ho políbím na tvář, aby věděl, že v tom není sám…

„Musím si to přečíst…“ hlesne do ticha. „Musím vědět, co v tom dopise je a musím to vědět hned.“ Sáhne do kalhot a podám mi obálku, zatímco mě k sobě stáhne. „Chci, abys to taky věděla. Nic před tebou neskrývám. Ale … pokud to nebudeš chtít číst, pochopím to."

„Já to zvládnu,“ zachraptím a odkašlu si. Bude to pro mě těžké, ale ne tak, jako pro něj. Jemně se mu opřu hlavou o rameno a zadívám se do dopisu rozpitého slzami. Zhluboka se nadechnu. Na tohle nemám povahu… Na tohle nemám sílu. Pevně zatnu čelist a snažím se nedávat najevo, jak mě první řádky zasahují. Trpěla ještě před tím, než ten dopis dokázala napsat. Než se dokázala odhodlat k tak razantnímu kroku, který bych já nikdy neudělala.

Chester vedle mě chraplavě dýchá, jak se snaží rozdýchat úzkost, která ho svírá. Dívá se mi přes rameno a čte dopis spolu se mnou potichu. Podle reakcí poznávám, že netušil, že až tak moc do něj byla zamilovaná! U některých vět mě mrazí v zádech a dochází mi dech. Milovala ho! Houževnatě a srdečně a mě … nenáviděla. V dopise mu přeje, aby byl šťastný. Chce, aby měl lásku, ale ne se mnou, protože já ho podle jejích slov jenom mučím! Jsem hrozbou pro něj i ostatní. V posledních řádcích mu dokonce doporučuje, aby se mne zbavil… Aby byl šťastný a nenechal si ode mne ubližovat. Budu pořád s tebou a budu tě milovat… Hlásala poslední věta a mě při tom vhrkly slzy do očí.

Chestere, má lásko…

Možná bych měla napsat – má jediná lásko – protože tou jsi byl a navždycky budeš. Nevěřila jsem na lásku na první pohled, vlastně… nikdy jsem na lásku moc nevěřila, na tu pravou, bolavou a zároveň krásnou, dokud jsem nepotkala tebe.

Přesně si vybavuji okamžik, kdy jsem tě poprvé spatřila. Pro mnohé nebezpečného upíra, pro mě však anděla, který se snesl z nebes a zachránil mi život. Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako jsi ty. Máš v sobě cosi zcela výjimečného. Něco, pro co jsem tě začala doopravdy milovat. A i když ty jsi pro mě nikdy neměl stejné city jako já pro tebe, ta láska ve mně i přesto nadále rostla.

V duchu jsem tajně doufala… Doufala, že jednoho dne poznáš, že možná hledáš štěstí a lásku na nesprávném místě… Snažila jsem se ti otevřít oči, ale nepovedlo se mi to… Přesto tě prosím, zvaž ještě své rozhodnutí zůstat po boku někoho jako je Diana. Nikdy jsem nevěřila a ani teď nevěřím, že tě kdy udělá skutečně šťastným. Děsím se, že nastane den, kdy tě úplně zničí…

Pokud je někdo ve vašem vztahu opravdovým upírem, pak je to ona! Psychický upír, který nevysává jenom tebe, ale všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Prosím, odejdi, dokud je ještě čas! Odejdi a buď šťastný.

Přeju ti jen to nejlepší. Měl bys mít cokoliv, si jen přeješ, protože ty si to zasloužím. Věřím, že kdybychom se potkali za jiným okolností, bez toho, aby ve tvém životě byla ONA, mohla jsem tě tím šťastným učinit já, ale osud nám bohužel nepřál, proto jsem se rozhodla svou cestu ukončit.

Bez tebe žít nemůžu, ne potom, co jsem si prožila… Sama to nezvládnu a tebe po svém boku nemám, proto odcházím. Mohl bys mne zachránit, kdybys zahubil ji, ale to ty zřejmě nikdy neuděláš... Neodsuzuju tě za to. Děkuji ti za krásné chvíle s tebou, které pro mě znamenaly všechno.

Doufám, že mé rozhodnutí pochopíš. Není to tvoje vina, je to moje svobodné rozhodnutí. Prosím netrap se a buď konečně šťastný!

Budu pořád s tebou a budu tě milovat…

S láskou Tvoje Chris

„Moc romantický…“ hlesnu do ticha a otočím se k němu zády, aby neviděl, jak mám tvář staženou bolestí.

„Ten konec jsi nemusela číst..." ošije se a dopis zase složí a strčí zpátky do kapsy. „Chris těžko mohla hodnotit situaci, protože neznala podrobnosti…" řekne tiše a pohladí mě po vlasech, ale nedokážu na to v tuhle chvíli nic říct, protože mám obličej pokrytý slzami a v krku mám knedlík. „Di, prosím…"

„Netrap se… Všechno bude fajn," zašeptám a přitulím se k němu s tvrdě zavřenými víčky, aby mi neproklouzly neposlušné slzy, protože on teď trpí víc než já. Kdybych tu nebyla, tak by ona žila. Takže zásluhu na její smrti mám… Když se podívám zpátky, má pravdu. Chazzymu jsem na obtíž. Celý dům ze mě občas šílí a k ní jsem se nechovala vůbec hezky. A dneska? Dneska nebýt Chazzyho bych se znovu vrhla do náruče smrti a tu nebohou dívenku, co si ji Dexter přitáhnul, slupla jako malinu. Něžně ho políbím na tvář. „Nemohl jsi nic dělat." Smrtonosná lež. Ovšem, že něco mohl udělat, mohl mě zabít… a zachránit tak ji. Pevně mě obejme a přitiskne k sobě. Zhluboka dýchá, jako by mu na hrudi ležel těžký kámen a tlačil ho ke dnu.

„Já se z toho dostanu, jen … mi to bude chvíli trvat. A ty musíš být v klidu, už kvůli malému.“

„Je mi fajn,“ hlesnu lživě a skousnu si spodní ret. Je mi tak fajn, jak jen to v téhle situaci jde. Prostě… Na dně. Ta Kytka mi opět vzala dech. Ani o tom neví… „Jsem při tobě," špitnu, aby věděl, že po celou dobu se ho budu snažit podržet. Být milá, zlatá jako Kytka. Být pro něj přínosem a myslet především na něj a ne sobecky jen na sebe. Sakra, je tak těžké se někomu přizpůsobovat. Moje schránka je vážně už v tak špatném stavu, že nedokáže nějaký netradiční skutky a nezištnou lásku. Duševně jsem na tom naštěstí líp. Ta nátura snílka, který se ve mně celé ty roky schovával, mi dává naději, že ho přeci jen dokážu podržet v nejhorší chvíli a učinit ho poté šťastným.

„Zas to zvládneme… Všechno bude v pořádku.“

Povídá optimistické řeči, kterým ani jeden z nás nevěří. „To víš, že to bude fajn. Je to těžké, ale překonáme to…“ Políbím ho na rty. Jedna depresivní smrt mě přece nemůže takhle dostat na kolena, sakra! Ale může… „Miluju tě. Chci, abys věděl, že ve mně máš oporu, lásko…“ zajedu mu prsty jemně do vlasů a hladím ho. „Dostaneš se z toho… Všechno bude fajn,“ hlesnu do ticha pokoje a modlím se, aby se čas vrátil zpátky a tento okamžik nikdy nenastal.

*

Po třech dnech

Chester

Rozvalený v křesle s křivým úsměvem na tváři sleduju bezbrannou oběť, která se snaží uniknout třem upírům, kteří kolem ní s krvelačností ve tváři tvoří čím dál menší kruh a baví se jejím děsem zračícím se jí v očích. Další tři upíří sedící na gauči je hlasitě povzbuzují, zatímco zbytek se v koutu místnosti živí na její sestře.

„Hej Chazzy, nechceš se přidat?" zavolá na mě jeden z nich, když to nebohé poupátko chytí pod krkem a vycení na ni své špičáky. Vstanu, a aniž bych se přestal usmívat, dojdu až k nim. Odstrčím upíra, který ji svírá svými drápy.

„Takhle se nemůžeš chovat k dámě," ušklíbnu se a zadívám se na tu vyděšenou květinku.

„Neboj se…" přejedu jí jemně drápem po tváři, až sebou škubne. Je tak mladá a její kůže je na dotek neskutečně hebká. Tak hebká, až na ni dostávám chuť… Přistoupím k ní blíže a vezmu ji za bradu, abych ji donutil podívat se mi do tváře.

„Nemusíš se bát…" zopakuju a v jejích očích zahlédnu jiskřičku naděje. Je tak důvěřivá. Stačí pár slov útěchy a správný tón hlasu a hned tomu podléhá. Usměju se na ni a drápem jí jemně sjedu na krk. Hladím ji tak dlouho, až z toho úlevně přivírá víčka.

„Řekni, věříš mi?" zašeptám jí do ucha.

„Věřím…" přikývne.

„Vám…" zavrčím jemně. Ostatní se tomu uchechtnou, zatímco dívenka polkne:

„Věřím vám…"

Zatvářím se spokojeně. „Hodná…" hlesnu a když vidím, že ji mám přesně tam, kde ji chci mít, nakloním jí hlavu ke straně a zakousnu se do ní tak surově, až vykřikne bolestí. Upíři to kvitují smíchem a pískotem. Nevšímám si jich. Mám na práci důležitější věci. Drtím nevinné dívčí tělo svým stiskem tak moc, až cítím, jak jí praskají kosti v těle. Nemůžu přestat. A hlavně ani nechci! V momentě, kdy ji pustím a ona se bezvládně sesune k zemi, mi zakrvácená ústa znovu protne šklebivý úsměv.

Sbohem Chris...

Můžeš mi ke Chrisante napsat nějaký krátký komentář?

Kupříkladu, jak se ti jevila... Zda ti byla symatická... Bude ti v příběhu chybět?

Byla pro děj přínosem nebo bys ji raději neviděla?

Kytka měla většinu dobrých vlastností, pro které je Di nemohla ani vycítit, ale patřila do party Upířích Živlů...

Jak na tebe působí její smrt?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 20. kapitola: