OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 8. kapitola

23.08.2011 (18:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1037×

„Chtěla jste se mnou mluvit, paní profesorko Dhakenová?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla do lavice před profesorský stůl.

„Slečno Dhakenová. Ačkoliv je to jakkoliv neuvěřitelné, tak pořád slečna,“ opravila mě s úsměvem.

„Ano, tak o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ Nechtěla jsem ztrácet čas zbytečnými žvásty.

„O tvé matce. Víš, ona ukradla Dračí amulet,“ zašeptala, jako by byl v místnosti někdo, kdo nás poslouchal.

„Ovšem. To už jsem se dozvěděla.“ Byla milá, ale nudná.

„A dala ho Shakenovi. Nevíš náhodou, proč to udělala?“ vyzvídala.

„Slečno profesorko Dhakenová, před týdnem jsem nevěděla, co znamenají výrazy jako Osvoboditelé draků nebo dračí písně a kdyby mi někdo řekl, že se budu učit létat na dracích, volala bych do blázince.“ Holky určitě prozkoumávají hrad a já tady musím sedět se ženou, která má na sobě pletený, bledě modrý svetřík.

„Jistě že, ale myslíme si, že ji vydíral. Nepamatuješ si tedy, že by vás někdy navštívil upír?“

„Slečno profesorko, já nevím, jak vypadá upír. Ale nikdo kdo by vypadal jako tradiční upír s pověstí nás nenavštívil.“ Je tak hloupá, nebo to jen dělá? „Ale můžu se vás, pro změnu, zeptat, proč jsme se museli odstěhovat z Irska?“ vyzvídala jsem.

„Ano, jistě. Víš, naše škola, mimo toho že vyučuje, tak vydává i zákony a tak funguje i jako vláda. A bývalý pan ředitel rozhodl, že když se tvá matka provinila něčím takovým, tak nemá právo být v zemi zaslíbené drakům. Aby se zde mohla vrátit krev O´Connelů, musí někdo z jejich rodiny získat medailon zpět. Proto jsi tady,“ dokončila.

„Aha, děkuji.“ Bez dalších řečí jsem mlčky odešla přes polovinu hradu do svého pokoje.

„Ježiši Mária, Tess! Co to máš?“ Hrála si s nějakou vyhublou kočkou bez chlupů s psí hlavou a červenýma očima. Tessiny ruce byly poškrabány jejími dlouhými drápy.

„To je chupacabra, našla jsem ji, když se krčila na balkóně, blízko naší třídy. Bylo mi jí líto, tak jsem ji vzala k nám.“ Vypadala, jako by si hrála s obyčejnou huňatou kočičkou.

„Jasně.“ Od začátku se mi zdála divná, ale tohle byl vrchol.

„A nevíš, kde jsou holky?“ zeptala jsem se.

„Grace je v knihovně a Tiffany, Harmony a Sia jsou ve společenské místnosti, asi v našem patře.“ Dál se mazlila s tou kočko-krysou.

„Fajn, tak dík.“ Šla jsem najít Siu, musím si s ní promluvit a říct jí o dračím medailonu.

Šla jsem chodbou, když jsem v oknech uviděl děsnou bouřku. Lilo jako z konve a blesky lítaly v jednom kuse. Bouřky jsem doslova nesnášela, podívala jsem se z okna, jestli je ta bouřka i dál. Najednou jsem uviděla tři postavy v tmavých pláštích s kapucí, šly směrem do hradu. Strašlivě jsem vyjekla.

„Maggi? Děje se něco?“ Najednou se za mnou objevil Catan.

„Jo, děje! Viděla jsem tam… tři postavy! Byly v pláštích a šli směrem ke hradu!“ líčila jsem.

„Ale, Mag, určitě se ti jen něco zdálo. V takové bouřce se může objevit mnoho přeludů,“ domlouval mi a pohladil mě po vlasech.

„Jo, asi máš pravdu,“ zalhala jsem. Vím, co jsem viděla. „No, tak já půjdu najít Siu.“ Nechtěla jsem s ním být moc o samotě, sice se mi líbí, ale chodí do prémiového ročníku a nevím, jestli se to může.

„Myslíš Siofru? Tu klavíristku? Viděl jsem ji v herně na konci chodby, doprovodím tě tam,“ usmál se. No nazdar, kdo ví, kolik tam bude lidí a uvidí mě, jak vcházím s Catanem do společenské, co si budou asi myslet? Tiff by mi určitě nedala pokoj a pořád by se vyptávala. Cestou jsem se dívala do všech oken, ale nic zvláštního jsem nezaregistrovala.

Na konci chodby byla místnost s nápisem Společenská místnost Merlinova. On vážně existoval? Otevřela jsem dveře a uviděla jsem velkou útulnou místnost, ve které byla snad polovina školy, ne-li více. Páni, najít holky bude vážně dřina. Kolem Tiffany bude nejspíš hlouček lidí, kteří se s ní budou chtít seznámit. U krbu jsem uviděla vlnité blond a černé vlasy, snad Tiff a Har. Catan se začal bavit s nějakým klukem z jeho třídy, tak jsem nepozorovaně odešla ke krbu.

„Hej, Mag, tady jsme! Hele lidi, Tohle je naše kámoška Maggi,“ zakřičela Tiff. Všichni lidi v její blízkosti se na mě s úsměvem otočili. Kdyby řekla mé příjmení, tak bych ji asi něco udělala!

„Ehm, nazdar všichni. Tiff, nevíš kde je Sia?“

„Je vzadu,“ odpověděla Harmony, protože Tiff zřejmě nevěděla. Šla jsem na druhý konec místnosti, za kulečníkový stůl, kde v oranžovém vysokém křesle seděla Sia a četla si starou knihu Tajemství Akademie dračích jezdců. Jakmile mě uviděla, knihu zavřela a šla mi naproti.

„Tady jsi. Pojď ven, musím ti něco říct.“ Rozhodla jsem se, že jí řeknu vše. Je pravda, že se moc neznáme, ale je mi tady nejbližší a nevypadá, jako drbna.

„Jo, něco jsem zjistila, Maggi. Je to zvláštní, ale bude tě to zajímat. Tak pojď. Táhla mě ven z přeplněné místnosti. Zahlédla jsem Catana, jak se baví s nějakou blonckou, která byla celá v růžovém. Jeho holka? Co by, ale znamenalo to dnešní ráno…

„Půjdeme do knihovny, nejspíš tam bude poloprázdno.“ Sia mě táhla za sebou po schodech dolů do knihovny. Co může být tak důležitého, aby to nikdo nevěděl? Přes dvojité obloukové dveře jsme vešly do obrovské knihovny. Byly tam nejspíš milióny knih, nikdy jsem takovou knihovnu neviděla. Sia mě zavedla do uličky jedné z mnoha postranních uliček. Sedla si do oranžového křesla ke světlému, dřevěnému stolu. Sedla jsem si naproti ní.

„Přečetla jsem si jednu knihu, je tam vše o ADJ a představ si, co jsem našla. Maggi, všimla jsem si, že nerada říkáš své příjmení. Myslela jsem si, že chceš být ta neznáma, ale teď vím, že jsi jen skromná,“ vysvětlovala.

„Cože?“ nechápala jsem.

„No tak, Maggi, mě můžeš věřit. Vím, že tví předci, sourozenci Alice a Arthur O´Connelovi byli jedni z pěti zakladatelů Akademie! A Arthur byl hrdinský dračí bojovník, který zabil krále upírů! K tomu všemu byl jeden ze tří nejmocnějších mágů! Jeho otec byl první O´Connel vůbec, jsi jeho přímý potomek! Taková čest! Nechápu, jak jen tě nechali rodiče vyrůstat mezi zapomětlivým, taková škoda!“ rozhořčila se. Stratila jsem hlas. Můj předek, jeden ze tří, nejmocnějších mágu, stvořil Dračí talisman a má matka ho dá tomu Shakenovi! Sia o svém zjištění, ale nikomu neřekla, jen mě. Myslím, že ji můžu důvěřovat.

„Víš, Sio, je pravda, že jsem nechtěla, aby někdo věděl mé příjmení, ale z jiných důvodů. Říká ti něco jméno Dorothe O´Connel?“ vzdychla jsem. Jen zakroutila hlavou. „No, je to má matka. Ona, víš, spáchala něco, co se jen tak neodpouští. Znáš Dračí amulet?“ Sia se rozhlédla, jestli nás někdo neposlouchá.

„Jo, o tom vím, ale, Maggi, nemělo by se oněm tak mluvit, však ví, někdo ho ukradl a podezřívají každého,“ obávala se.

„Ne, nepodezřívají každého. Byla to má matka. To je to, o čem jsem mluvila s tou profesorkou.“ Nepodívala jsem se na Siu, nechtěla jsem vidět její výraz. Po chvíli mě pohladila po ruce.

„Neboj, Maggi, nikomu to neřeknu. Víš, ale že ho budeš muset najít?“ Přikývla jsem.

„Pomůžu ti, udělám vše, aby byl Shaken o něco slabší a draci v bezpečí. Mimochodem, víš, že zítra půjdeme za draky? Možná si s nějakým padneš do oka,“ usmála se.

„Jo… tak to je vše. Pojď, jdem za holkami do Merlinovky?“ vyzvala jsem ji.

„Do Merlinovky?“ divila se. Jen jsem se zasmála a táhla jí za sebou.

„Víš, že ty obrazy jsou originály?“ zeptala se mě, když jsme míjeli Monu Lisu před knihovnou.

„Vážně? To jako že v Louvru jsou kopie? Jak to, že to nezjistí?“ vyptávala jsem se.

„Nech mě přemýšlet. Možná to bude kouzlem,“ mrkla na mě. Ta holka se mi líbí, je stejně ironická jako já. Před Merlinovou společenskou místností (Merlinovkou) jsme potkali i Grace, takže šla s námi. Společenská místnost byla stejně naplněná jako předtím, ovšem u Tiffany seděla jen Harmony, která ji utěšovala.

„Tiffany, co se ti stalo?“ vyzvídala jsem. Seděla v křesle a opírala se o Harmony, která seděla na opěradle.

„To… Ta, ta pravá od Matella! Ta potvora!“ odpověděla, zatímco zadržovala slzy. Nechápavě jsem se podívala na Harmony.

„Marcy Delora, ta u které jsou všichni kluci,“ povzdychla. Podívala jsem se na skupinku kluků za Tiff a Har, kteří byli kolem bloncky, která se bavila s Catanem. Měla blond, spíš bílé, vlasy až do poloviny zad a ofinu a na sobě nechutně, sladce růžové šaty. Nedivím se, že jí Tiffany řekla pravá od Matella. Nebyla hezčí než Tiffany nebo Harmony, ale s každým klukem, který byl u ní, flirtovala.

„Podkopla Tiffany nohy a všichni, kdo tady byli, se jí začali smát. Pak šli k té Marcy,“ řekla znechuceně Harmony. Vůbec jsem Marcy neznala, ale nesnášela jsem ji už jen za to, že se bavila s Catanem… Cože? Ne, Catan s tím nemá nic společného! On jen… jen mě tady přivedl, to je vše.

„To je ale hodin, nejdeme už na večeři?“ řekla Sia a Grace s ní souhlasila. Bylo něco pře šestou, ale Tiff by se určitě za chvíli rozbrečela a to nemusí ostatní vidět. Šly jsme pomalým krokem do jídelny a při tom jsme si povídaly, čí profesorka je horší a jakého draka bychom chtěli. Bylo to fajn, nikdy před tím, jsem neměla takové kamarádky jako tyhle čtyři – Siu, Tiffany, Harmony a Grace. Znala jsem je sice krátce, ale vždy sázím na první dojem. Tess byla sice taky fajn, ale samotářka.

„Nevíte, kde je vlastně Tess?“ zeptala jsem se.

„Neviděla jsem ji od vyučování,“ řekla Harmony.

„Naposledy jsem ji viděla na pokoji, když si hrála s divnou bezsrstou kočkou, jmenovala se Chupacabra,“ řekla jsem.

„Chupacabra? To není jméno, je to jedno ohavné zvíře!“ vyjekla Grace.

„Jo, o nich jsem slyšela. Myslela jsem, že je zakázáno, s nimi jakkoliv… Komunikovat,“ přidala se Harmony.

„Ta Tess, se mi zdá trochu divná,“ špitla Tiffany. Všechny jsme souhlasily. V jídelně jsme byly mezi prvníma, nalily jsme si jablkový čaj a čekaly, až začne večeře. Odbilo půl sedmé a Tess tady pořád nebyla. Nejspíš má něco důležitého na práci, i když netuším co.

„Vážení, věnujte mi pozornost,“ řekla ředitelka Thania. „Příští pátek, se bude konat ve Velké společenské místnosti zahajovací ples. Bude se volit i král a královna plesů, takže se řádně připravte. Děkuji za pozornost a dobrou chuť.“ Sedla si.

„Musím být královna a porazit Marcy, musím!“ šeptala Tiffany. Snědly jsme si večeři a šly do pokoje.

„Tady jsi! Kde jsi byla?“ křikla Sia, když uviděla Tess, jak vstává z postele.

„No… Já, byla jsem v Beurasu. Musela jsem si, ehm, něco zařídit. Jdu na večeři,“ vydala se ke dveřím.

„Hej, Tess! Víš, že je zakázáno, bavit se chupacabrami, že?“ zeptala se Grace.

„Jistě,“ řekla Tess a hodila po mně nepříliš přátelský pohled.

„Co je s ní?“ divila se Grace. Měla pravdu, Tess byla vážně nějaká divná. Pořád byla bouřka, sedla jsem si do okna a dívala jsem se, jestli zase neuvidím ty tři postavy.

„Holky! Dívejte se!“ zavolala jsem. Venku jsem uviděla červenovlasou Tess, jak si hraje s tou chupacabrou.

„Tess! Zhasnu krb, aby nás neviděla,“ řekla Grace a místnost najednou zaplavila tma a chlad. Všechny jsme ji mlčky pozorovaly. Vypadal, že na někoho nervózně a nejistě čeká.

„Hele, tam!“ vyhrkla Harmony a ukázala na tři postavy v kápích. Byly to ty postavy, co jsem už dnes viděla. Pomalu se přibližovaly k Tess.

„Co myslíte, že spolu mají společného?“ zeptala se Tiffany.

„To by mě taky zajímalo,“ zamumlala Sia. Tess se rychle přiblížila k postavě, která byla uprostřed, a o něčem se dohadovali. Postava uprostřed byla mohutná, nejspíš muž. Tess zlostně mávala rukama a muž ji najednou chytil kolem krku a nadzvedl nad zem. Všechny jsme vyhrkly a ztuhly. Muž jí něco říkal a pak ji hodil na zem. Tess spadla, ale hned se postavila. Naposledy po něm něco křikla a rychle se vrátila do hradu.

„Rychle, pojďme do herny! Nechci tady být s tou divnou psychopatkou!“ rozkázala Tiff.

„Dobrý nápad, rychle vypadněme, ještě tady dovede ty v té kápi,“ obávala se Grace.

„Jo,“ přikývly jsme se Siou a Harmony. V poloběhu jsme dorazily do Merlinovky, kde bylo více lidí než předtím. Tiffany dělala, že si nevšímá kluků, kteří byli u Marcy, ale viděla jsem její bolestný výraz.

„Co to, zatraceně, bylo?“ vyhrkla Harmony.

„To chci taky vědět, docela se bojím být s ní na pokoji,“ obávala se Tiffany.

„Klid, musíme něco vymyslet. Určitě má něco za lubem,“ řekla Sia.

„Holky, nerada to říkám, ale myslím si, že bychom ji měli sledovat. Není to sice přátelské, ale něco udělat musíme!“ navrhla Grace.

„Jo, dobrý nápad, ale opatrně!“ upozornila jsem. Chvíli jsme si povídaly, kdo asi mohli být ti v kápích, ale nenapadlo nás nic rozumného. I když, kdo ví, co je tady normální. Když jsme se vrátily do pokoje, Tess už byla v posteli a spala, nebo spíš spánek předstírala. Se slovy „Dobrou noc“ jsme se rozloučily a se svými myšlenkami zalehly do postelí.

9. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dragonheart - 8. kapitola: