Dračí ostrovy 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem ráda, že se vám povídka líbí. Děkuju moooc za komentáře. Tady máte pokračování, doufám, že to budete i nadále číst :)

15.06.2009 (16:00) • Aniska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1400×

„Jak je to dál, pane?“ ozve se někdo z půlkruhu posluchačů vyprávějícího strace. Ten sedí na kameni s a mírně pokuřuje s malé, dřevěné a asi velmi staré fajfky. Poznámce se jen mírně pousměje, ale zatím neřekne nic. Nasadí přemýšlivý výraz a ukáže všem své kouřové kolečka. Bylo vidět, že v tom není žádný nováček. Starcova kolečka měla pravidelný tvar a zdálo se, že i jakýsi podivný nafialovělý nádech.

„Kdo se zeptal?“ zeptá se nakonec.

„Já,“ z půlkruhu vystoupí asi třináctiletý kluk z hrdostí v hlase i očích. Mladá žena, která sedí v půlkruhu, zbystřuje zrak i sluch. Z tváře ji však nejde nic vyčíst. Je to štíhlá, černovlasá, sotva osmnáctiletá dívka. Oči má až nevěřícně šedé, skoro jako dvě skály. Vlasy dlouhé až pod pás, plné rty a oválný, jemně řezaný obličej. Sotva by jste hledali dívku z tak pěknou tváří. Oblečení měla jakoby schválně vesnické, bylo staré a jaksi neuměle otrhané, avšak čisté nikde ani kousek bláta. Stařec vedle ní vypadal obzvlášť uboze. Staré, rozpárané a špinavé oblečení, jestli se tomu dá tak říkat. Bílé vlasy i plnovous měl slepené a mastné. Starý muž byl až nepříjemně vyhublý jako kost a kůže. Přesněji vypadal jako by právě přišel z pekla. Ale jeho neuvěřitelně modré oči zůstávaly ostražité a inteligentní.

„Hm… není dál o čem vyprávět chlapče. To je konec. Konec příběhu. Konec Dračích ostrovů,“ řekne nakonec stařec.

„Tomu nevěřím! Příběhy mají vždy šťastný konec!“ odporuje kluk. Jeho tmavě hnědé až dočerna oči, jen svítí. Vlasy stejné barvy mu spadají do čela a obočí má snad až příliš husté. Vypadá však čistě, svěže a z neústupnou tvrdohlavostí. Stejně jako dívka, i on má oblečení rádoby vesnické a staré.

„Jak se jmenuješ kluku?“ ptá se ho ten stařec.

„Wiliem.“

„Tak tedy Wilieme, příběhy končívají šťastně, ale ty jsou vymyšlené a nepravdivé. Takové vyprávějí chlapcům jako jsi ty, jen proto, aby neztráceli naději, i když oni sami ani neví co to slovo znamená. Já vyprávím příběh skutečný, tak jak se stal, a tak jak pokračuje. Ten šťastný není.“

Kluk už se chystá otevřít ústa, snad aby odporoval, ale nakonec si to rozmyslí a zavře je. Přemýšlel. A vskutku ten stařec měl pravdu. Dračí ostrovy opravdu existují. Jednou mu o nich vyprávěl otec. Říkal mu, že jsou to ty nejkrásnější ostrovy jaké kdy viděl. Mluvil s ním o tom, že tam žijí ti nejpozoruhodnější tvorové, jaké si kdo dovede představit. Potkal tam plno laskavých rolníků, i bohatých rytířů z ušlechtilých rodů zběhlých v rytířských kláních a odvážných zabít i ďábla. Ano přesně jak vyprávěl stařec, byly tam přece tři ostrovy. Zelená AvyLee, hnědá Ethardie, modrá Mhembt.

„Vždyť ony vážně existují!“ nakonec vyjde z Wiliema.

„No ano. Máš pravdu. A já ti to říkal. Jakto, že o nich víš? Nejsou teď zrovna slavné,“ ozve se stařec. Chlapec váhá, jestli má cenu říct odkud to ví. A jestli má cenu se vůbec ptát jestli je to celé pravda. To o červeném králi. O něm se táta taky zmínil. Prý žil v podzemí a chtěl získat Dračí ostrovy, nikdy se mu prý nepodařilo. Tak nakonec uzavřel s nimi mír.

„Táta,“ řekl nakonec „Vždyť byli tak bohaté! A nakonec byl stejně uzavřen mír s tím králem, ne?“

„Á ty víš i o míru. Jestli se dá říct tomuhle, jak žijeme mír. Ne dělám si srandu,“ uchechtl se ironicky stařec „Mír byl i spojenectví, ale zrádcům není nic svaté. Hm… Princi.“ Mladá žena už nedokázala skrývat, že Wiliema nezná. Šlo jí to vidět z pohledu tváře a pohybů těla. Neustále změny sedů a okusování si nehtů ji prozradili. Byla to princova chůva. Zbožňovala fantastické příběhy o dalekých krajích. To ona ho přesvědčila, jako už mnohokrát, aby s ní potají šel poslouchat příběh starce. Nikdy si nenechala ujít ani jeden z nich. Chlapec ji vždy rád následoval. Taky miloval příběhy, ale podle jeho názoru, který dívka připisovala jeho věku a občasné zhýčkanosti ze strany služek v paláci, by měl končit každý příběh šťastně. Nesnášel, když hlavní hrdina zemřel, nebo dokonce i to za co dotyčný bojoval. Dívka naproti tomu milovala příběhy skutečné i fantastické, z dalekých, neznámých klidně i vymyšlených krajů kde legenda nemusela končit tak jak by podle Wiliema měla. A právě tenhle příběh naprosto vyhovoval jejím požadavkům. Už si sama sebe v duchu představovala, jak Dračí ostrovy zachrání kouzly a mistrovským ovládáním bojových umění. Teď však měla jiné problémy. Ty reálné. Když viděla jak stařec jednoduše a s lehkostí prokoukl jejich převlek, bála se, že už jsou naprosto odhaleni strážím a ona za to bude náležitě potrestána. Musí rychle něco vymyslet. Ve skutečnosti ani kouzlit neuměla, sice uměla docela slušně bojovat, ale proti dětem a starci? Musí tedy zapůsobit jinak. Věděla jak. Vždy se z nepříjemných situací dostávala jedinečným řečnictvím. Pohlédla na strace. V tom okamžiku zjistila, že si není jistá jestli se jí to tentokrát povede. Ale za pokus přece nic nedá.

„Pane,“ promluvila těžkým hlasem „já vím, že jako správný muž, by jste nás měl nahlásit, ale snažně vás prosím ať to neděláte. Prosím i vás všechny ostatní! Vždyť chtěl jen slyšet legendu!“

„Ty budeš nejspíš jeho chůva… krásná… Nu nejsi na to příliš mladá? Kolik ti je? Sedmnáct? Osmnáct?“ tipuje stařec.

„Šestnáct, ale hodně lidí si myslí, že vypadám starší.“

„Tak mladičká, a já si celou dobu myslel, že už jsi žena. Moje odhady bývaly vždy správné. Tedy doteď. No nic půjdeme.“

„Vy nás chcete nahlásit?“ ozve se kluk.

„Ale ne. Jdu vás jen doprovodit. A ve skrytu duše doufám, že máte něco k snědku… Týdny jsem pořádně nejedl,“ řekne vesele stařec. Dívka vytáhne z brašny kus chleba a sýr a podá mu to. On se s velkou libostí pustí do jídla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se dívky.

„Já? Angela.“

Stařec přikývne. „Výborně, já jsem Nikolas.“

Autor: Aniska, v rubrice: Povídky » Na pokračování