Dokud nás smrt znovu nespojí - 7. Nečekaná návštěva • OurStories.cz ~ naše povídky

A máme tu další, kratší kapitolku, ve které bude Viky překvapena, mile či nemile? To se dočtete ;) Tenhle dílek taky trošku napoví, jakým směrem se bude po pár následujících částí povídka ubírat. Jinak děkuji všem za komentáříky, i díky Vám mám v téhle chvíli už 17 kapitolek, 10 dalších zveřejním snad co nejdříve, podle času ;) Pěkné počtení

30.05.2009 (18:43) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1168×

Uklidila jsem vše tak, jak bylo a opouštěla půdu. Sotva jsem stačila zabouchnout dvířka, ozvalo se hlasité mlácení do dveří.

„Haloooo, sakra pusťte mě dovnitř," řval čísi ženský hlas. „Pane Rockinstare, ihned mi otevřete, já tu nebudu bušit do dveří hodinu."

Ztuhla jsem na druhém schodu a začala panikařit. Co mám ksakru dělat? Mám jí otevřít? Mám dělat, že tu nejsem? Co kdybych se vypařila zadem?

„Už toho začínám mít dost sakra," ječela jak pominutá. „Zavolám policii!"

Tak a vypařit se nemůžu. Do hajzlu! Sakra! Sakra! V hlavě jsem měla hrozný zmatek. Kdo je ta ženská? A proč se dobývá ke mně do bytu? Co s ní otec má? Letěla jsem ke dveřím a v duchu nadávala. U dveří jsem se zarazila. Jak to bude vypadat, když jí odemknu a nikdo nebude doma? Dost, musím přestat takhle uvažovat.

„Volám policii," oznámila jednoduše a já uslyšela cvakání tlačítek na mobilu.

Sakra, sakra! Rychle jsem otočila klíčem a s cvaknutím pootevřela dveře. Uslyšela jsem zaklapnutí mobilu a rychle se schovala za dveře.

„Pane Rockinstare?" řekla potichu a opatrně s náznakem strachu v hlase.

Dveře se trošku pootevřely a dovnitř nakoukla zmatená, pohublá ženská hlava. Nejdřív se natočila pryč ode mě a já si všimla jejích jemných a zničených bílých vlasů. Potom se pomalu otáčela ke mně a já se mohla podívat do jejího starého, vrásčitého obličeje. Natočila hlavu ještě víc a v jejích očích se objevilo zděšení. Její ústa se změnila ve vystrašený úšklebek a celý obličej se jí změnil. Chvíli hleděla směrem ke mně, než začala ječet a rozklepaná se dala na útěk. Vyběhla jsem za ní a ona se otočila. Znovu zakřičela a.....

Zakopla. Celá dvě patra padala ze schodů. Naříkala bolestí, až jsem uslyšela děsivé křupnutí. Potom už jen s odporným žuchnutím dopadla s hlavou zalomenou. Ztuhla jsem na místě a ani nevím jak se přes moje pootevřená ústa dostal dlouhý a vysoký výkřik. Rozklepaná jsem začala sestupovat ze schodů a slyšela jsem první otevírání dveří, doprovázené jekotem. Už jen jedny schody mě dělily od pohledu na mrtvé tělo. Vkročila jsem na první z nich a zaraženě jsem se dívala dolů. Až nyní jsem si všimla, že žena ležela v tratolišti krve, které stále přibývalo. Ležela s hlavou vyvrácenou na druhou stranu a naposledy sebou škubala. Z otevřených dveří na ni civěl s otevřenou pusou jeden z tatínkových přátel a potom běžel celý zelený zpět do bytu.

Moje nohy jakoby automaticky šly blíže a blíže k mrtvé ženě a já byla, ač nechtěně unášena ke kaluži krve. Jediný schod mě dělil od plošiny, na které ležela, teď již nehnutě, mrtvola. S nohou nataženou jsem sestupovala z posledního schodu a došlápla jen pouhých několik centimetrů od tratoliště krve. Její karmínová hladina se stále vlnila a stále jí přibývalo. Už se skoro dotýkala mých bosých nohou, bylo mi z toho špatně. Přála jsem si ale vědět, kdo je ta žena. S vrcholnou nechutí jsem zdvihla nohu k dalšímu kroku a zavírala oči. Má noha dopadla s tichým šplouchnutím. Ihned se mi zamotala hlava a měla jsem pocit, že kdyby to bylo možné, pozvracela bych se. Díkybohu jsem necítila naprosto nic, ani když jsem do krve stoupla druhou nohou. Otevřela jsem oči a podívala se dolů. Hladina krve té ženy se vlnila v kruzích směrem od mých nohou, které jí byly zmáčené. S rukama zatnutýma v pěsti jsem dělala další a další kroky k mrtvému tělu. Přemáhala jsem nechuť a zároveň touhu do krve namočit ruku a ochutnat.

Došla jsem až k tělu. Sklonila jsem se nad ním a odhrnula trošku její vlasy nikým nerušena. Stačil mi jediný pohled, po kterém se přes moje rty znovu prodral výkřik. Maria. Byla to Maria. Paní, která mě jako malou hlídala. Moje Maria, kterou jsem jako malá milovala. Maria, která u nás nyní uklízela a spravovala náš byt. Maria, která by teď normálně žila, kdyby..... kdyby mě neviděla. Skutečně, Maria mě viděla. Jsem si tím naprosto jistá. Sakra! Oči mě pálily více než kdy předtím a já si přála opustit tenhle svět. Opustit ho už navždy. Umři, prosím, umři.

Stála jsem v Mariině krvi a trhána na kusy vzpomínala. Kdysi jsme spolu hrávaly piškvorky a podobné stolní hry, u kterých mě naschvál nechávala vyhrát. Když jsem měla nějaké problémy, byla tu pro mě. Věděla jsem, že jsem jí mohla říci naprosto všechno. Když mě nějaký kluk nechal, když se na mě vykašlala kamarádka, když jsem si procházela tím zlým, byla tu. Nikdy mě nezradila. Ze vzpomínek na Mariu jsem se pomalu dostávala k mému bezejmennému. To on pohnul stavidly mého života, to kvůli němu jsem znovu ucítila srdce ve svém mrtvém těle. To díky němu jsem stále tu, schopna existovat, schopna pohybu, schopna „žít". Miluju ho. Miluju ho víc, než cokoli kdy existovalo.

Vzpamatuj se, nadávala jsem si. S pálícíma očima jsem odcházela pryč od těla a zanechávala jsem za sebou vzpomínky a dětství. Odcházela jsem a doufala, že se s Marií znovu setkám. Někde daleko odsud, to jsem věděla, ale jiskra naděje ve mně neuhasla. Setkám se znovu s ní a za, doufám, že, mnoho let i s tatínkem. Odcházela jsem s bolestí v neexistující srdci, ale i s novým a ještě silnějším odhodláním ho najít. Matthew, nebo jak se jmenuješ, přicházím.

Ještě jednou jsem se podívala zpět na Mariu a poslala ani ne tak jejímu mrtvému tělu, jako spíš jejímu duchu, vzdušný polibek.

„Já si tě najdu," řekla jsem jí se slibem a odkráčela kamsi, hledajíc mou lásku.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování