OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 21. kapitola

05.12.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1227×

Procházka

Liam a Rachel se spolu poslední dobou pořád hádali, a tak Rachel prchala někam pryč. Liam byl vzteky bez sebe, když nevěděl, kam chodila. Myslel si, že někoho má, ale já jsem se mu to snažil vyvracet argumenty, že by nemizela tak okatě a navíc i se synem.

Nepřesvědčil jsem ho úplně, ale byl trochu klidnější. Dostával šílené nápady, každý večer mi je sděloval. Myslel si, že utíká, protože ho už nemiluje. Dalo mi velkou práci ho přesvědčit, ale nakonec povolil a místo, aby čekal v křesle, tak šel raději spát. Vystřídal jsem jeho místo a čekal, dokud na její příchod. Chvíli po setmění dorazila domů.

„Kde jsi byla?“ zeptal jsem se hned, nerad jsem chodil kolem horké kaše. Rozpačitě se usmála a i s malým v náručí vyběhla schody. Překvapila mě její reakce, myslel jsem, že mi může věřit, tohle už bylo vážně divné. Začal jsem si o ni dělat starosti i já.

Několik dní byl klid a zdálo se, že se zase udobřili. Miloval jsem to ticho, které bylo v domě, když nikdo – kromě mě – nebyl doma. Byli na výletě a já je nechtěl rušit, navíc jsem měl své plány. Vyšel jsem si na malou procházku, k domu Eleniny matky, chvíli jsem ho obhlížel, ale nic jsem nevykoukal a tak jsem se prošel na náměstí.

Bylo plné lidí, každý měl na spěch. Pozoroval jsem jejich tváře, nikdo se neusmíval. Moc mi nepomohli a tak jsem bloudil cestičkami dál. Za rohem jsem uviděl plát vlasy přesně takové, jaké měla Elena. Běžel jsem za tou ženou, ale pak mi zmizela. Musel jsem se dočista zbláznit, kroutil jsem nad sebou hlavou, nebylo mi už pomoci. Šel jsem raději „domů“ čekat na rodinku.

Došel jsem brzy, tak akorát na večeři. Najednou mi to ticho vadilo, nikdo se nesmál, přesně jako na tom náměstí. Naštěstí přišli brzy a tak v domě zavládla příjemná atmosféra. Najedli se a šli spát. Dlouho jsem neponocoval a šel spát za nimi.

Dalších několik dní byl klid, ale jak se říká, byl to podezřelý klid, takový ten klid před bouří. Nemohl jsem usnout a tak jsem si šel číst do Liamovi pracovny, našel jsem tam báječnou knihu o jednom chytrém detektivovi.

Ze čtení mě přerušilo vrznutí dveří, vešel Liam.

„Musím ti něco říci,“ řekl naprosto vážně. Pobídl jsem ho, aby mluvil.

„Jednou jsem sledoval Rachel a chodí do jednoho domu. Bojím se, že ji ztratím,“ řekl zkroušeně. Chápal jsem ho, miloval ji, ale byl jsem si jistý, že by ho Rachel nikdy neopustila, na to ho až moc milovala. Poslal jsem ho, ať se jde vyspat a sám přemýšlel, proč tam asi chodila a asi stále chodí.

Mozek mi to už moc nebral a tak jsem šel raději spát, zdál se mi krásný sen, ale byl to jen sen.

„Už jdeš zase za ním?!“ vyrušilo mě ze spaní. Rozhodl jsem se vstát, blesku rychle jsem se oblékl a už jsem stál na chodbě. Tichými kroky jsem se blížil ke schodům. Bylo ticho, až mi to trhalo uši.

„Nejdu za ním, ale za ní! Jdu za kamarádkou!“ rozkřičela se najednou Rachel. Nečekal jsem to a tak jsem málem od leknutí upadl.

„A to nemůže někdy přijít k nám?“

„Víš co, už mám dost těch tajemství! Dneska za ní můžeš zajít ty!“ položila mu Daniela do rukou a odešla. Liam šokovaně zíral na místo, kde ještě před chvílí stála. Probraly ho až moje hlasité kroky.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se.

„Slyšel si to?“

„Vždyť jste mě probudili,“ řekl jsem pravdu.

„Aha... a nemohl by si tam zajít místo mě? Cítil bych se trapně,“ prosil, div si neklekl na kolena.

„Dobrá,“ svolil jsem. Liam mi nadiktoval adresu a hned po obědě jsem měl vyrazit. Liam byl nedočkavý a už u snídaně sebou mlel jako by seděl na připínáčcích. Rachel jsem do oběda neviděl. Sedla si a vražedným pohledem propalovala talíř s polévkou. Kdyby měla schopnost, dělat věci jen pouhou myšlenkou, myslím, že z Liama by byl už dávno škvarek, ale pak by ho zase nechala obživnout.

Byl to velice tichý oběd, jen Daniel si něco říkal a přísahal bych, že pravil teta Elena. Zpozorněl jsem, ale nic dalšího jsem mu už nerozuměl. Po obědě jsem se vydal do pokoje se převléci. Oblékal jsem se pomaleji než hlemýžď se posouval, ale zvládl jsem to mnohem rychleji, než jsem chtěl.

Vyšel jsem ven, slunce svítilo, přesto byl chlad, byla zima. Ploužil jsem po ulicích a až moc mě to táhlo k tomu domu. Nebyl jsem zvědavý, ale bylo cosi, co mě k němu táhlo. Netrvalo dlouho a zahlédl jsem ulici, ke které jsem se blížil. Chtěl jsem to oddálit, ale nebylo to nijak daleko. Za poměrně krátkou dobu jsem stál na přístupovém chodníku k onomu domu. Nejistě jsem přešel tu vzdálenost a lehce položil prst na domovní zvonek. Zanedlouho se dveře otevřely.

„Tatínku!“ vyhrkla na mě malá dívenka, která otevřela dveře. Zůstal jsem přimrazeně stát.

„Co tady ještě děláš?“ zeptala se Rachel Liama, když mu ještě dnes ráno říkala, aby se šel přesvědčit o tom, že chodí za kamarádkou. Mučilo ji, že mu nemohla říci, že celou tu dobu chodila za Elenou. Byla jen pouhý člověk a ten má jen jedny nervy, které dnes ráno Rachel praskly. Už nesnesla ten nápor, nemohla to dál držet v sobě.

„Poslal jsem tam Davida,“ prohodil nezaujatě Liam a dál pomáhal Danielovi skládat nějakou hračku. V Rachel to hrklo, byla si jista, že ji Elena roztrhá, ale přece ona za to nemohla a navíc, konečně mohl zjistit, kam Elena zmizela.

„Tak to je skvělé,“ zhodnotila nahlas a u toho si zatleskala jako malé dítě. Liam se na ni nechápavě díval, teď už z křesla poblíž Daniela.

„Víš,“ posadila se mu na klín a začala vyprávět historku z jednoho obchodu.

Díval se na mě, jako bych byla snad duch. Roběhla jsem se pro babičku.

„Babí!“ křičela jsem na dům.

„Co se děje zlatíčko?“ zeptala se babička.

„Tatínek je tady,“ zajásala jsem a tahala ji ke dveřím. Ještě stále tam stál jako socha.

„Nepovídej,“ smála se, ale když uviděla toho pána zamrzl jí usměv na tváři.

„Davide?“ pravila nejistě.

„Paní Raynoldsová?“ zmateně pravil tak krásným hlasem, který jsem ještě neslyšela.

„Pojďte dovnitř,“ pozvala jej dále. Usadili se v salónku a já pozorně poslouchala.

Babi? Paní Raynoldsová babičkou? Došla mi jedna věc, nemohl jsem jí uvěřit. Jako omámený jsem došel až do salónku, posadil jsem se a zíral nepřítomně z okna. Jestliže je paní Raynoldsvoá babičkou a má jen jednu jedinou dceru, znamená to, že tahle malá roztomilá dívenka je dcera Eleny.

Šokovaně jsem obrátil pohled na ni. Kaštanové vlásky jí v prstýncích padaly po ramenou a ty oči už jsem někde viděl. Vypadala jako ona, možná takhle vypadala jako malá, ale ty oči mi neladily. Tak tmavé a hluboké, byl jsem si jistý, že jsem je už někde viděl a pak mi v hlavě hlasitě cvaklo, byl jsem si jistý, že v krku to nebylo.

„Máte tady zrcadlo?“ zeptal jsem se.

„O, samozřejmě,“ zakoktala zaskočeně paní Raynoldsová.

„Mohla byste?“ Jen kývla.

„Alice, budeš tak hodná a doneseš našemu hostu zrcadlo?“ obrátila se na svou vnučku. Chvíli si mě zaujatě prohlížela a pak vstala z malého křesílka. I když odcházela, nespouštěla ze mě oči. Za chvíli byla i s malým zrcadélkem zpět. Podala mi ho a sedla si zpět na své místo. Její babička si mě prohlížela. Byla to zvláštní chvíle, obě se dívaly na mě. Sklopil jsem oči do zrcátka a nemohl uvěřit svým očím. Těkal jsem pohledem mezi zrcadlem a těma očima. Ty oči byly dědičné, pokaždé z otce na syna a teď z otce na dceru.

Shrnutí // 22. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 21. kapitola: