Deset tisíc řek - kapitola 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jeden chladný večer září 1996 a cesta jedné ženy za svobodou.

10.08.2016 (13:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 415×

Kim So-ha

září 1996 (84 rok čučche), Musan, KLDR

Neviděla nic jiného než hvězdy.

Kim So-ha postupovala dopředu pouze po paměti, na krok dopředu nedokázala zrakem rozpoznat naprosto nic. Kamínky pod jejími chodidly přestaly křupat a ona poznala, že přešla na beton.

V dokonalé tmě rozeznávala jen matné obrysy několika panelových budov, a to ani nevěděla, zda je doopravdy vidí. Pomalu postupovala dál, navlečená do kalhot svého staršího bratra, košili ze školy a jedinou zimní bundu, která jí kdy patřila.

Kdyby nebyla taková tma a někdo by So-hu snad zahlédl, rozhodně by neřekl, že kdy bude v jihokorejském módním časopisu nebo udávat účesový trend. V té době měla So-ha vlasy černočerné jako tma kolem ní a nijak neopečovávané, dlouhé po ramena. Ani obličej neměla tak pohledný – postrádal jemnost, jakou budou znát televizní diváci o několik let později.

Zůstal jen pohled, vážný, pevný a odhodlaný.

So-ha se zastavila před panelovým domem, který byl jejím očím neviditelný. Ona však stejně tušila, že tam je. Tolikrát k němu chodila od domků na kraji Musanu, aby vyzvedla Tae-wona a mohli spolu jít do školy.

Ona a Tae-won se vlastně nikdy neměli kamarádit. So-ha bydlela na kraji města v domcích, které spíš připomínaly chatrče, Tae-won v jednom ze tří nově postavených paneláků. Oba její rodiče pracovali v továrně, jeho rodiče se podíleli na tvorbě novin a dokonce dostali televizi od Prezidenta na věčné časy, Kim Ir-sena.

A pak tu byla další překážka, nepředstavitelně velká skvrna, která pokazila So-žinu budoucnost a budoucnost jejích dětí.

Její rodiče se oba narodili v jihokorejském městě Čondžu a nechali se zlákat prosperující ekonomikou Severní Koreje šedesátých let a socialistickým rájem. Jaké chyby se dopustili, to si uvědomili, až když se pro ně hranice navždy uzavřely.

Ani skutečnost, že její rodiče dobrovolně opustili jih a přijeli na sever, nedokázala přebít nečistý původ. So-ha to od svých rodičů nikdy neslyšela, ale ať by se učila sebelépe, nikdy by nemohla dělat nic lepšího, než práce v továrně.

Byla odsouzena upracovat se k smrti.

Pamatovala si na den, kdy zemřel Kim Ir-sen. V ten samý den zemřel její otec. V ten den poprvé dostala pochvalu od soudružky učitelky. „Nikdy bych neřekla, kolik lásky k Velkému vůdci v tobě je.“ Plakala prý nejvíce ze třídy.

Doba před otcovou smrtí se jí nyní zdála tak vzdálená, poklidná a idylická. Pamatovala si na to, jak s bratrem a jeho kamarády hrávali fotbal s pytlem naplněným tou podivnou směsicí, která tvořila cesty s nezpevněným povrchem v Musanu. Tae-won vždycky jen přihlížel, nikdy nehrál. Ostatní kluci by si ho rádi dobírali, ale moc dobře věděli, že by tím mohli dostat sebe i své rodiče do potíží. To Tae-won nikdy nepochopil, svého otce nevnímal tak jako ostatní. Byl to jeho otec.

Někdy s Tae-wonem chodili dál od města, aby nasbírali jedlé rostliny a přinesli je So-žině matce. Ta z nich udělala polévku, která chutnala podivně dobře na to, že sestávala jen ze zeleně. Všechny ty cesty z města a do města Tae-won vždycky vyprávěl o filmech, které viděl v biografu. Přestože většina z nich měla hlavní myšlenku jasnou – obětování se pro vlast – So-hu vždycky bavilo poslouchat ho, jak o tom mluví, jak si pamatuje všechna jména a dokonce některé rozhovory.

„Někdy tě vezmu do biografu, abys to viděla taky,“ řekl jí jednou.

Měla ho ráda pro jeho dobré srdce. Pro to, jak přinášel košík s mandarinkami (jeho rodiče je někdy dostávali od Kim Ir-sena a on je měl jako dárek za dobré známky) brzy ráno před jejich dům, protože věděl, že by So-ha byla v rozpacích, kdyby je měla přijmout. Měla ho ráda pro to, že jí vždycky dal opsat úkol, když celý den a celý večer musela pomáhat rodičům, aby splnili určenou kvótu. Pro to, jak nikdy nezapomněl na její narozeniny. Pro to, jak mu mohla věřit.

Ale to všechno bylo předtím, než přišli pojídači kůr. Před pojídači krys. Před tím, než v ulicích začalo být víc mrtvých a polomrtvých, než živých. Před tím, než začalo být normální umřít hlady. Před tím, než hlady zemřela celá So-žina rodina.

So-ha si uvědomila slzy na svých tvářích.

„Je mi to tak líto,“ zašeptala do nicoty kolem sebe. Její slova jako kdyby zůstala viset ve vzduchu kolem ní, ale za chvíli je přeci jenom pohltila tma.

Správně měli jít spolu. Správně na něj měla počkat.

Ale Tae-won nemohl odejít teď, uvrhl by svoje rodiče do nepředstavitelných problémů, nehledě na to, že v jejích očích nechtěl být zrádcem. So-ha to chápala a tolik mu chtěla říct, že mu rozumí.

Ona ale cítila, že musí jít teď. Přežívala jen díky tomu, že Tae-wonova rodina měla o něco více jídla než zbytek města; více jídla než zbytek Musanu znamenalo alespoň nějaké jídlo. Každá miska rýže však nenaplňovala jen její žaludek, ale také její srdce, a to hořkým pocitem, že Tae-wonova rodina má míň jídla kvůli ní. Říkala mu, ať jí jídlo nepřináší. Odpověděl jí, ať nemluví hlouposti.

U vchodu byly schránky na poštu. Věděla to, protože měli s Tae-wonem období dopisů. On jí házel dopisy do roury, kterou si So-ha vyprosila od otce a přidělala na plot, ona jemu do schránky. Opatrně udělala několik kroků vpřed s rukama nataženýma před sebe. Prsty se dotkla panelu. Natiskla se na něj dlaněmi a postupovala doleva, dokud napůl po hmatu a napůl po zraku nerozpoznala dva tucty schránek se jmény.

Tušila, kde je schránka se jménem jeho otce. Sang Wo-bin. Se stoprocentní jistotou to však nevěděla. Sáhla do batohu a vytáhla sirky a malý papírek s číslem. Od někoho slyšela, že skoro každý v Jižní Koreji má své telefonní číslo a že se dá zvolit. Na druhou stranu napsala Až za mnou přijedeš do Kesongu. Až za mnou přijedeš na jih.

Škrtla sirkou. Světlo se oranžově rozzářilo všude kolem. Ujistila se, že hází papírek do správné schránky, a pak dřívko raději rychle sfoukla. Tma tentokrát nebudila její strach, ale poskytovala jí úkryt.

Raději bez otáčení se rozešla pryč po cestě z betonových plátů hlouběji do města. A doufala jen, že Tae-won ráno nezapomene vybrat schránku jako první z rodiny.

Přešla celé město, až se octila na úplně jiné straně, než bydlela. Za celou cestu nepotkala ani živáčka, jedině vlakové nádraží svítilo malými ohníčky, jak se tam celé rodiny utábořily na dobu neurčitou, než přijede jejich spoj. Někdy měla pocit, jako by někdo šel naproti, ale nikdy nezahlédla víc než obrys. Někdy zakopla o neodklizené tělo někoho, kdo umřel uprostřed cesty. A někdy měla pocit, že když se nerozběhne, už se zblázní z toho, jak moc chce pryč.

Město Musan končilo tam, kde kdysi začínala kukuřičná pole. Mezi místními se pro pole za poslední roky vžil název Pole kukuřičných mrzáčků nebo Kukuřičný hřbitov. Na tom místě malé domky, jaké tvořily předměstí Musanu na všech stranách a v jakých So-ha žila, postupně řídly, až je úplně vystřídaly vysoké kukuřice. Z těch nyní vyrostlo jen pár. Nikdo neměl oficiální povolení se o pole starat, protože patřilo státu a stát zase neměl prostředky na to, aby pole obnovil. A tak tam chudáci kukuřiční mrzáčci trpěli stejně tak, jako lidi z Musanu.

So-ha se prodírala mrtvými kukuřicemi a poprvé za celý den ji popadl strach. Mohlo se toho tolik stát. Snad každý slyšel, co se stane s těmi, které chytí při útěku do Číny nebo v Číně. Ale So-ha přesto přese všechno věděla, že by raději zemřela rychle, kulkou nějakého strážného, než pomalu hládla, závislá na tom, kolik si toho Tae-won nenechá.

Kukuřice vydávaly podivný šelestivý zvuk, když je So-ha rozhrnovala, aby mohla jít dál. Párkrát se musela otočit, aby se ujistila, že za ní nikdo nejde, několikrát se musela zastavit, aby se uklidnila, že na poli není nikdo jiný, kdo by vydával nějaké zvuky.

Pokračovala v cestě napříč polem a zvuk šumící řeky se s každým jejím krokem zesiloval. Věděla, že jde správně, ale pole stále nekončilo – kuřice se před ní objevovaly pořád dál a dál, jako kdyby chodila v kruhu.

Zastavila se. Z praskání a šelestu narovnávající se kuřice, které pošlapala a rozhrnula, jí zamrazilo na zádech. Neubránila se nutkání otočit se a ujistit se, že je to jen kukuřice.

Znenadání se rozběhla, rozrážela špičaté stonky kukuřic a nezastavila se, dokud pole nezačalo řídnout. Plíce ji pálily a stejně tak i oči, ze kterých jí unikala jedna slza po druhé. Nohy málem necítila.

Krčila se na okraji pole a viděla, že by stačilo jen pár kroků do kopce a ona by se dostala na cestu lemovanou seschlými keři. Už slyšela i šumění řeky, která proudila jen pár metrů od cesty nad So-hou.

Neodvažovala se hlasitě dýchat. Jen tam bůhvíjak dlouho seděla, krytá jen několika kukuřicemi. Očima sledovala cestu a uši napínala tak moc, že málem zaslechla tlukot svého vlastního srdce.

Bála se.

Podívala se na nebe. Vypadalo jako diamanty podrobený černý samet. Převaděč na čínské straně na ni měl čekat, až Měsíc bude zhruba v polovině své cesty, ale So-ha viděla jen hvězdy, tisíce a tisíce hvězd.

Opatrně se zvedla, kukuřice přes její opatrnost zakřupala. Udělala jeden krok vpřed, pak další, ale v tu chvíli–

Nalevo od sebe zahlédla něco, co upoutalo její pozornost. Znehybněla jako socha a podívala se na cestu, která se jejím očím ztrácela ve tmě. Zprvu neviděla nic, pak ale zahlédla hořící oharek cigarety. Nic jiného, jen oranžovou tečku, která se nesla vzduchem.

Srdce jí vynechalo jeden úder. Zůstala ve stejné pozici, neodvažovala se pohnout, aby na sebe neupozornila hlukem. Říkala si, jestli to skončí takhle; jestli zemře takhle.

Hlídka pokračovala cestou nad So-hou. Slyšela dunění jejich těžkých bot a šustění jejich oblečení. Viděla jen obrysy a myslela jen na to, že jsou stejně slepí jako ona.

A pak ji hlídka minula.

So-ha sledovala jejich obrysy, dokud se nerozplynuly v černi noci. Mžourala na cestu, ale připadala si slepá stejně jako krtek, kterého vyhodí na zemský povrch za denního světla.

Uplynulo několik dalších minut, a vyjít ji nakonec donutil strach, že přijde čas na další hlídku. Opatrně se vyprostila z pole kukuřičných mrzáčků a každé prasknutí pod jejími botami znělo, jako by došlápla na kost, tak hlasitě, tak děsivě.

Rozběhla se do prudšího kopce na cestu a ani se na ní nezastavovala a už sbíhala dolů. Viděla řeku, jak se leskne v mírném světle hvězd, a slyšela její šumění.

Stanula na širokém břehu. Srdce jí divoce bušilo a So-ha si snad ani nepřipouštěla variantu, že proklouzne bez povšimnutí. Byla připravená zaslechnout hlasy strážců a cvaknutí jejich zbraní.

Začala se svlékat, přestože noc se jí zdála chladná i v bundě. Kupičku svých věcí včetně bot si pak dala nad hlavu a vkročila do vody.

Okamžitě se jí rozdrkotaly zuby a na kůži jí naskočila husina. Voda byla tak ledová, že So-ha se cítila, jako by ponořila ruku do kýble s ledem. Přes teplotu vody se nořila hlouběji do řeky – zprvu měla pod vodou celé kotníky, pak jí voda stoupla po kolena a ona pokračovala stále dál. Snažila se jít rovně, ale spodní proudy a mocná síla řeky ji táhly jinam, než původně zamýšlela. Mermomocí se ale držela na nohách, aby neztratila rovnováhu a nespadla.

Ruce stále držela nad hlavou, aby její oblečení zůstalo suché. Dělala dlouhé kroky, chtěla řeku přejít co nejrychleji, ale stejně se jí zdálo, že se pořád rozšiřuje. Voda jí mezitím stoupla až ke krku a So-ha se začínala bát, že další krok bude krokem do prázdna; že hloubka řeky jí nedovolí dosáhnout na dno. So-ha totiž neuměla plavat.

A pak – v jednu hrozivou chvíli – So-ha došlápla na kluzký kámen, narazil do ní silný proud a ona si jen stačila uvědomit, že padá.

Najednou byla pod vodou. Ruce s oblečením měla přimknuté k hrudi. Ledová voda jí lezla do nosu a do pusy a So-ha cítila, že se jí vodou naplňují i plíce. Připadala si, jako by spolykala led.

Instinktivně se pokusila nadechnout, ale vdechla jen vodu. Proud ji unášel dál svou cestou, jako by byla jen list spadlý z větve. Snažila se nohama něčeho zachytit, ale uvědomila si, že zřejmě není čeho.

Máchla rukama a dala do toho všechnu svou zbylou a rychle ubývající sílu. Najednou měla hlavu nad vodou a nos plný chladného vzduchu. Posbírala kusy svého oblečení, které plulo ve vodě všude kolem ní, a co nejrychleji se začala prodírat k břehu. Celou tu dobu vykašlávala vodu.

Vody začalo rychle ubývat. Místo říčních proudů do ní nyní narážel chladný vítr a So-ha se konečně dostala z řeky na břeh. Neohlížela se, jen se rozběhla do stromů, které rostly na čínské straně.

Opřela se o kmen a začala se oblékat do mokrých kusů oblečení. Chyběly jí obě boty a košile.

Stála tam opřená o kmen, třásla se zimou a tekla z ní voda. Připadala si, jako by jí žilami neproudila krev, ale ledová říční voda.

Převaděč se objevil o pár chvil později. Nerozpoznávala nic víc jen siluetu.

„Rychle, rychle,“ řekl podivnou korejštinou zdeformovanou čínským přízvukem.

So-ha se za ním vydala. Šli do kopce, obklopeni stromy s pokroucenými větvičkami. So-ha našlapovala opatrně, protože neměla žádné boty.

„Rychle, rychle,“ opakoval převaděč pořád. Slyšela jen to a vzdalující se šumění řeky.

Vyštrachali se na polní cestu. V dálce viděla obrysy hor a na cestě automobil, od kterého si převaděč vytahoval klíčky z kapsy své bundy.

So-ha škobrtla o kámen.

„Rychle, rychle.“

A pak ji to napadlo.

Neměla žádný plán; jen se dostat přes řeku. Znala ale dost báchorek o tom, jak se zachází se severokorejskými ženami v Číně, aby si udělala jasno v tom, jestli chce s převaděčem pokračovat v cestě.

Sehnula se pro kámen, o který před chvíli škobrtla. Stiskla ho v ruce.

Převaděč se blížil k autu. Zrychlila, aby ho dohnala.

„Rychle, rychle– “

Vší silou ho kamenem udeřila do hlavy. Chvíli zůstal stát, ale pak se svezl na zem bez jediného hlesnutí. So-ha upustila kámen; s duněním dopadl vedle převaděče. Rychle se k postavě na zemi sehnula, vzala mu klíčky z ruky a sundala mu boty. A taky čepici.

Pak se podívala na auto zaparkované na cestě.

V Severní Koreji auto vlastnil málokdo, v Musanu nikdo – ani Tae-wonův otec ne. Nikdy neměla příležitost ani důvod k tomu, aby se ho naučila řídit.

Zadoufala, že se to bude podobat řízení tanku; s tím totiž teoreticky zacházet uměla.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování