Deset tisíc řek - prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Co byste dělali, kdyby váš život patřil státu? Co byste dělali, kdyby vás byť jediná myšlenka proti jejímu vůdci mohla zabít? A co byste dělali, kdyby vaše jediná šance přežít znamenala vydat se na cestu, kterou nemusíte přežít?

08.08.2016 (13:00) • Bledulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1103×

PROLOG

únor 2014, provincie Ťi-lin, Čínská lidová republika

Hrbolatou cestu mezi kukuřičnými poli osvítila světla zeleno-oranžového taxíku s šen-jangskou poznávací značkou. V modrých světlech automobilu tančily provazce deště, který už několik hodin bičoval zemi a zapříčinil tak, že taxík se bořil do promočené půdy.

Přesto se auto hrnulo dál, ačkoliv se zdálo, že v okolí se nenachází nic než rozsáhlá kukuřičná pole a vysoké hory pohoří Čchan-paj-šan, jejichž obrysy se hrozivě tyčily nad celým údolím.

Konečně se v dálce objevilo malé oranžové světýlko. Ačkoliv to nemělo téměř žádný účinek, stěrače nepřestávaly přejíždět po předním skle automobilu a řidiči bylo čím dál tím jasnější, že se blíží k nějakému doopravy ubohému staveníčku třesoucímu se tady na samotném kraji Číny.

Ještě ujeli několik zablácených metrů, než automobil zastavil přímo u polorozpadlého domku typického pro čínský venkov v těchto končinách. Řidič se podíval na taxametr, chvíli vzpomínal a pak se otočil na zadní sedadlo: „Twenty dollars, please. Dvacet dolarů, prosím.“

Žena na zadním sedadle si sundala sluneční brýle, ačkoliv slunce nesvítilo od doby, kdy vyjeli z Šen-jangu.

Řidič si zprvu vlastně myslel, že je to Číňanka, manželka nějakého z šen-jangských boháčů. Přišla k autu v růžovém kabátě a na vysokých podpatcích. Už zdálky řidič soudil, že jí peníze rozhodně nechybí. Pak na něj ale promluvila anglicky s jihokorejským přízvukem, zda by ji nemohl odvézt sem, na úplný kraj Číny.

Žena se ve skutečnosti jmenovala Park Ra-el, ačkoliv většina Jihokorejců ji znala pod poangličtěným jménem Rachel Park. Pracovala v nejsledovanější jihokorejské televizi jako hlasatelka hlavních zpráv. Diváci KBS1 ji každý večer vídávali na svých obrazovkách, jak se na ně usmívá její drobný, chirurgicky vylepšený obličej. To od ní slyšeli volební průzkumy, všechny japonské úspěchy a neúspěchy, postoje USA k tomu či onomu.

Kdyby KBS1 měla tvář, pak by to byla tvář Rachel Park.

Nikdo však nevěděl, že tato tvář nejsledovanější jihokorejské televize se nenarodila ani v Soulu, ani v Tegu a ani v žádném jiném velkém městě Jižní Koreje. Nepocházela ani z vesnicí, kam se Jihokorejci v době prázdnin vraceli za svými rodinami.

Rachel Park ve skutečnosti přišla na svět jen kousek od místa, kde se nyní nacházela; kousek od čínských hranic v severokorejském městě Musan. Tam ji znali pod jménem Kim So-ha, ale to už bylo dávno. Tak dávno, a přitom tady kousek od hranic měla Rachel Park zase pocit, jako by nikdy neunikla.

Podala řidiči přesně dvacet dolarů a vyzvala ho, aby na ni počkal. Pak otevřela dveře automobilu, roztáhla deštník a vystoupila z vozu. Vysoké podpatky se jí bořily do země, a tak si pospíšila na zablácené prkno před dveřmi do domu.

Zaklepala. Dveře se téměř okamžitě otevřely.

Stanula v nich hubená žena s milým obličejem. Černé vlasy měla stažené do culíku a polovinu čela jí zakrývala ofina.

„Vy jste Kim So-ha, adžumma?“ zeptala se. Měla silný severokorejský přízvuk.

Rachel Park přikývla, ačkoliv jí tak už nikdo neříkal. Žena ve dveřích jí uhnula, aby mohla projít. Rachel Park se ještě otočila a vypadalo to, jako by kontrolovala taxík. Ve skutečnosti se však zadívala do temna daleko za taxíkem; do temna Severní Koreje. Do temna její vlasti.

„Jsem ráda, že vás konečně poznávám,“ promluvila ta žena a zavřela dveře.

Rachel Park se rozhlédla po malém domku. Nalevo se tísnila kuchyňka, naproti dveřím stál stolek se dvěma židlemi a po pravé straně zabíral zbytek místo obývák s maličkou televizí a manželskou postelí.

„Já vás taky,“ pousmála se Rachel Park celkem nejistě. Nevěděla, jak se k té ženě, manželce muže, kterého nikdy nepřestala doopravdy milovat, má chovat.

„Posaďte se,“ vyzvala ji žena. „Dáte si čaj?“

„Ano, děkuji.“

Když jí před pár dny v práci zazvonil telefon s čínskou předvolbou, myslela si, že je to Tae-won; že jí volá po tak dlouhé odmlce, aby jí vysvětlil, proč nezavolal. Ze šumu na druhé straně se však ozval ženský hlas. Představil se jako Čon Un-mi, manželka Tae-wona.

Tu teď Rachel Park viděla před sebou a snažila se pochopit, proč je tady, v Číně, kde je Tae-won a co jí může Čon Un-mi chtít.

„Chcete s tím pomoct?“ zeptala se Rachel Park.

„Ne, ne, to je v pořádku,“ usmála se na ní Čon Un-mi. „Pořád si užívám práci s rychlovarnou konvicí.“

Konvice začala hučet. Skoro jako by k tomu taky měla co říct.

Rachel Park si poposedla na židli, ale připadala si jako s pravítkem místo páteře. Setrvala v té pozici do té doby, než před ni Čon Un-mi nepoložila malý hrneček. Zvedala se od něj pára, kroužila a vlnila se ve vzduchu. Rachel Park hrneček objala studenýma rukama.

„Nevím, co vám Tae-won řekl o naší situaci,“ promluvila po chvíli Čon Un-mi, „ale chystali jsme se odtamtud utéct. Věci se ale pokazily.“ Měla vyhýbavý tón, který prozrazoval, že jí tenhle rozhovor není příjemný. „Tae-wona vzali s sebou. A moje dcera… Un-džin… já nevím, kde je. Myslela jsem si, že uprchla do Číny, a možná, že se jí to taky povedlo, ale Čína je veliká země. A já jsem Severokorejka. Nemůžu si dovolit kohokoliv kontaktovat… “

Dveře vrzly a dovnitř se vehnal studený vzduch nesoucí vůni deště a kukuřičných polí. Rachel Park sebou trhla a obrátila se ke dveřím. Spatřila dovnitř vcházet nějakého muže, malého vzrůstem a zřejmě ani ne příliš bystré inteligence. Měl malá očka a kudrnaté vlasy mu rostly jen po stranách hlavy.

„Nemusíte se bát,“ pousmála se Čon Un-mi smutně. „Koupil si mě, protože jeho manželka umřela a on neumí vařit. Číňanka stojí i víc než deset tisíc jüanů. Za mě dal šest.“

Rachel Park si dobře pamatovala, v jaké situaci se ona sama nacházela, když utekla ze své země. Na ty roky v Číně, než se jí podařilo dostat přes poušť Gobi do Mongolska, už nechtěla nikdy vzpomínat. Vlastně na celý svůj život před tím, než ji našla polomrtvou mongolská pohraniční hlídka se vzkazem v mongolštině, že je ze Severní Koreje a že potřebuje na jihokorejskou ambasádu v Ulánbátaru, nechtěla vzpomínat.

Doteď si pamatovala na písek všude kolem, nekonečné duny, silný vítr a mrazivé noci. Na to, jak si myslela, že tam bude bloudit, dokud z ní nevyprchá všechen život; na to, jak zoufale se hnala za každým pohybem v dálce. Na to, jak jedinými společníky jí byly hvězdy.

„Vím, že existují skupiny tady v Číně, které jsou schopné zařídit Severokorejcům cestu na jih. Taky vím, že když podplatíte ty správné lidi, můžete ze severu dostat někoho pryč. Ale to všechno stojí peníze. Já… doopravdy se snažím ty peníze získat, ale i když dělám všechno možné, pořád nemám ani desetinu z toho, co potřebuju. A navíc se bojím, že čím déle to potrvá, tím menší šance na přežití moje rodina má. A vy jste jediná, kdo jim může pomoct. Tae-wonovi a Un-džin. A já vás prosím, adžumma, abyste je zachránila z toho pekla tam. Prosím.“

Autor: Bledulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování