OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Deníky mrtvých lidí a těch, co jsem nesnášela. Ha ha. Kapitola 2

18.01.2016 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 710×

-- Jedna kratší. Další kapča bude o něco lepší, slibuju. --

Ch 2 - BRUNDIBÁR/Be and let be

Měsíce šly. V červnu porodila Rosemary malou holčičku, které dala jméno Paula. Porod proběhl v pohodě, zase jsme si zkusili něco nového, teď jsme byli porodní báby a omdlený otec. Ale maminka byla v pořádku, a to bylo to hlavní. Dát život nové generaci tohohle zatraceného světa... No ne? Akorát jsme se trochu stresovali, co bude v zimě.

V září nás pro velký úspěch - protože proč ne, že? - postihly povodně. Lilo jak z konve celej týden a nebylo divu, když se neudržované toky vylily. Voda byla všude, ale naštěstí smetla zase trochu těch blbců tam dole, umlela jim končetiny a tak... Takže je prostě zneškodnila. Aspoň nám ušetřila práci, i když všude bylo bahno, naplaveniny a bordel.

Jinak se nic moc nedělo. Čas plynul a měnil se v nepříjemnou rutinu. Já z nudy trávila dny tím, že jsem se snažila všelijak přeskládávat věci v batozích tak, aby se jich tam vešlo co nejvíce a aby byly co nejodolnější. Dokonce jsem si i sehnala tavnou pistoli, sušené věci dávala do prázdných vymytých konzerv, na ně potom kolečko papíru, aby se neznehodnotily lepidlem, a to celé jsem vzduchotěsně uzavírala pistolí. Zkoušela jsem to i v praxi, házela jsem konzervy do vody a testovala, zda to těsní. Docela to fungovalo, což mě překvapilo.

Časem jsem se stala mistryní na balení. A to jak věcí, tak lidí. Sbalila jsem si totiž Amélii. Mezi mnou a tou holčinou to jiskřilo už snad od té osudné střechy. Ani já jsem jí nebyla lhostejná, a tak jsme to tak nějak daly dohromady. Řeknu vám, už jste někdy měli sex ve skladišti? Ne? Tak to zkuste. A zkuste si být potichu a moc sebou neházet, aby vám na hlavu nepadal bordel.

Ehm, ehm. Asi jsem odbočila.

Ve svém PÚMBM jsme si žili spokojeně, to jo. I když se pomalu zásoby tenčily, snažili jsme se je doplňovat, kde jsme jen mohli. Neustále jsme se pídili po materiálech na zbraně, zbraních samotných a střelivu. Toho bylo čím dál méně, i když celé město poskytovalo docela dobrý zdroj všeho, co si člověk zamane.

Bohužel, s přicházejícím časem se do města stěhovalo stále více a více skupin mrtvoláků. A ti se shlukovali do úplných stád. Děs. Člověk pomalu nemohl spát, aby je neslyšel zvenku chrčet. I chodit ven začalo být velice nebezpečné, když už jsme šli, bylo to čím dál častěji o hubu. Beze srandy.

Proto jsme začali probírat možnost, že bychom se vydali na cesty. Sice tento úkryt poskytoval vše, co jsme potřebovali - co to tvrdím, byl absolutně bezchybný! A nám se z něj nechtělo. A tak jsme se po nekonečných diskuzích rozhodli, že tam zůstaneme.

Tohle rozhodnutí nás stálo draho. Tedy, přesněji řečeno Michaela. Šli jsme všichni tři - já, Amélie a on na průzkum a zastihli nás v jedné z postranních uliček. Slepých, samozřejmě. Šplhali jsme po drátěném plotě... A on... No... Stáhli ho dolů.

Po tomhle incidentu s námi Rosemary souhlasila. Bylo jen otázkou času, než ty potvory nalezou i do domu, a pak už bude pozdě.

Každá z nás si nabrala tolik věcí, kolik unesla. I tak tam zásob zůstalo nadmíru. Bylo mi líto je všechny opustit, bylo mi líto nechat tolik zásob a vymožeností a všeho napospas času a kdoví čemu všemu. Ale stalo se.

Cesta přes město byla velice obtížná. Několikrát jsme se dostaly do úzkých, častokrát jsme musely zastavovat kvůli Paule nebo Rosemary, která tolik věcí nezvládala... Nedejbože, když jsme musely utíkat. Po několika úmorných hodinách jsme akci musely odvolat. Vytvořily jsme si dočasné tábořiště v jednom z domů a daly se na průzkum. Štěstí nám přálo. Objevily jsme garáž plnou všemožných aut, mezi nimiž jsme objevila dvě docela zachovalá a schopná nastartovat. Jedno z nich byl terénní jeep a druhé větší osobní auto. I když ani jedna z nás neměla zkušenosti s kradením benzínu, filmy byly více než poučné, a tak jsme se docela dobře zásobily i touto tekutinou. Byl projednán návrh, abychom se vrátily pro další věci do našeho PÚMBM, ale byl z důvodu náročnosti cesty zamítnut. Však nám ty zásoby neutečou. Snad.

Jely jsme do hor. Ani nevím proč, ale hory byly místem, kde jsme se cítily nejbezpečněji. A také nebyly nijak extra daleko.

Cestou jsme míjely opuštěné vesnice, města, louky, lesy... Jen stáda mrtvol pochodovala krajinou. Jak morbidní.

Při příjezdu do hor začala být cesta obtížná. Lijáky, sníh a to všechno již do značné míry poškodily cestu a nám nezbývalo, než zpomalit. Po nějaké době jsme odbočily na cestu vedoucí kamsi dál do lesa. Odstranily jsme nepříjemnou závoru a pokračovaly po cestě, která byla čím dál více zarostlejší, až jsme dojely ke starému opuštěnému hotelu s několika chatkami kolem dokola. Pokud bylo město morbidní, tohle bylo morbidní a strašidelné. Fuj. Ale hotel se svými garážemi nám poskytoval skvělé přechodné bydlení. Teda po tom, co jsme ho vyčistily od nepříjemných mrtvých obyvatel.

Zdržely jsme se zde docela dlouhou dobu. Bylo tu jakž takž pohodlí, také tu bylo pusto a prázdno... Co víc si přát. I když jsme neměly tolik zásob, kolik v PÚMBM, tak jsme si nestěžovaly. Přeci jen, příroda nám poskytuje docela slušnou zásobu jídla i tak. Konečně jsme měly s Amélií možnost vyzkoušet naše lovecké dovednosti. Po několika nezdarech se nám podařilo ulovit zajíce. První maso po takové době! To byla lahoda. A už jsem se zmiňovala o všech těch houbách, které rostly na podzim a které nikdo nesbíral? Plné tašky jsme jich nosily a sušily na zimu.

Naše zásoby jsme také rozšířily o množství náhradních šípů, sušeného masa, bylin na všelicos - Rosemary se ukázala jako užitečný pomocník při poznávání kytek - a také lesních plodů. Sušily jsme borůvky, brusinky, maliny... I když sbírat je byla piplačka. Ale my měly času dost.

V tom domku jsme se zdržely docela dlouho. Podzim přešel a pomalu, ale jistě jsme začaly s přípravami na zimu. Rozhodly jsme se přezimovat tam, kde jsme byly.

Ještě před začátkem zimy jsme mezi sebe přijaly dva nové členy. Byli jimi Ricardo a Roland, lidé mně známí z dávné doby, kdy vlastnili velice dobrou italskou pizzerii nedaleko PÚMB. Stali se přínosnými členy skupiny, když nám pomohli zabezpečit si hotel na dlouhou zimu. Usídlili jsme se ve sklepě - zde nám to přišlo nejvýhodnější, protože zde kromě obrovského kotle, který udržoval teplo, bylo nemálo zásob. A taky - už jsme měli dost větru, který profukoval skrze okna.

Zimu jsme přestáli v menším klidu, než jsme měli v PÚMBM. Sněhu bylo hodně a zvěře málo. Špatně se nám v něm chodilo, lovilo, a ještě k tomu se Ricardovi povedlo zlomit si nohu. Táhli jsme ho s Rolandem celý den, než nás k večeru zastihla bouře. Asi bychom umřeli, kdyby nás úplnou náhodou nenašla čtyřčlenná skupinka lidí putujících se těmi místy. Sestávala ze samých chlapů - Boba, Adama, Romana a Derlina, kteří naštěstí nepatřili k těm, co by nás chtěli dorazit. Přes noc jsme se seznámili a spolu s klukama jsme rozhodli, že v ně vložíme svou důvěru. Mohlo se nám to vymstít, to jo. Ale riskli jsme to.

Pomohli nám s Ricardem, a tak se naše skupinka rozrostla o další členy. Spolu se nám přeci jen vzdorovalo zimě lépe. 

A tak jsme to přečkávali...

xxx

Brundibár letěl světem, až narazil do okna a chcípl.

Jako brzy asi i my.

Na jeho mrtvolku svítilo slunce, které osvětlovalo i náš opuštěný PÚMBM.

A pak se rozpadl.

Ale to je život, ne? Žiješ, pak narazíš do okna, chcípneš a rozpadneš se.

I když u lidí je poslední dobou móda chodit i po smrti a až pak se rozpadnout.

Měla jsem to raději tak, jak to bylo předtím.

---------

Věděli jste, že když si dáte dohromady jména obyvatel PÚMBM, dostanete CHAMRP?

Nepřipomíná vám to nějakého krále?

Ne, nebyl to záměr. Asi ilumináti.

Jo, a Michaela je mi líto. Vážně, ten chlapec to mohl dotáhnout dál, než do druhé kapitoly... Ale prostě mrtvoly.

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deníky mrtvých lidí a těch, co jsem nesnášela. Ha ha. Kapitola 2: