OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Demons - 3. část

30.11.2013 (15:00) • Fea16 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 821×

Nadešla neděle. Tento den odjížděl Jake na návštěvu k tetě. Neměli jsme se tedy vidět. Ani nemohli. Čekala jsem, jestli mi náhodou nepříjde textovka, ale nic nepřicházelo. Nechtěla jsem se vtírat, tak jsem ani já nepsala. Na mobil jsem ani jednou neklikla, ale seděla jsem na posteli, poslouchala písničky z notebooku a pohledem hypnotizovala telefon, který ležel na komodě. Po dvou hodinách jsem se dopálila, vstala a šla pro mobil. Zjistila jsem, že je vybitý a tím pádem se v noci vypnul. Došlo mi, že mi možná Jake psal, jen jsem ty zprávy nedostala. Urychleně jsem ho zapojila na nabíječku a zapnula. No ano. Tři zprávy. 

9 Čer 2013 9:32
Od: Operátor
Dobrý den, máme pro vás speciální balíček. Padesát SMS zpráv zdarma + 30 volných minut pouze za 200,- měsíčně.

Protočila jsem očima a odfrkla. To snad není možný. Tak já očekávám romantickou textovku, a on mi píše operátor? Tomu se říká spravedlnost. Druhá zpráva.

9 Čer 2013 10:14
Od: Jake
Ahoj, beruško. Jaké máš ráno? Já na tebe nemůžu přestat myslet. Nemůžu uvěřit tomu, že tě celý den neuvidím. Stýská se mi po tobě. Chybí mi tvoje objetí a tvoje polibky. Jsem v tom až po uši :**

Tak on mi opravdu napsal. Ta zpráva mi na tváři vykouzlila úsměv. Celý den jsem pak byla na všechny až přehnaně milá. Ještě jedna zpráva. Prosím, ať to zase není operátor.

9 Čer 2013 10:57
Od: Jake
Zlatíčko? Jsi v pořádku? Proč neodepisuješ?

To psal před hodinou. Musím mu rychle odepsat. Co si o mně teď myslí? Snad ne, že ho ignoruju.

9 Čer 2013 11:52
Pro: Jake
Promiň, vybil se mi mobil a já zjistila až teď, že je vypnutej. Taky mi chybíš, broučku. Jsem teď jak tělo bez duše. Chybíš mi moc a moc. :*

Odesílání. Chyba! Přečerpání kreditu. Ale no tak. To snad není možný. Praštila jsem telefonem o postel. Zbytek neděle jsem prežila jen díky tomu úsměvu na rtech. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím.

***

Tak konečně nastal pondělek. Jen co jsem vstala z postele, měla jsem v břiše motýlky. Byla jsem tak nervózní, jako snad nikdy předtím. To je skvělé. Zase ho uvidím. Mamka mi oznámila, že jdeme k doktorce na očkování. To snad ne. To ten den krásně začíná. Smířila jsem se s tím a napsala Jakeemu, že příjdu později. Odepsal mi na to jenom ok. Co s ním je? 

Přežila jsem tedy návštěvu doktorky a potom hnala mamku do auta. Musela jsem se co nejdřív dostat do školy. Tolik jsem se do ní ještě nikdy netěšila. Vidina toho, že ho budu moct obejmout, byla tak strašně naplňující, že bych byla schopna tam běžet, pokud by se mamka ještě minutu vybavovala s doktorkou. Konečně jedeme. Vysadila mě před školou. Rozrazila jsem dveře, hodila si bundu a boty do skříňky a letěla po schodišti nahoru k naší třídě. Byla zrovna přestávka. Dorazila jsem před dveře naší třídy. Vedle nich stál Jake a díval se na mě. Zastavila jsem se kousek od nich a taky se na něj jen tak dívala. Usmála jsem, oddechla si a padla mu kolem krku. Všichni byli ve třídě, takže soudím, že to nikdo neviděl. Objal mě, ale postřehla jsem, že on se neusmál. Od rána je divná nálada. Odtáhla jsem se od něj a vešla do třídy, šel hned za mnou. Dopoledne uběhlo celkem rychle. Ale bylo tu něco, co bylo jinak. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla. Ten den mě Jake nehladil při hodinách, jako to dělával. Nechytali jsme se za ruku. Neprovokovali jsme se. Vlastně jsme spolu ten den vůbec nemluvili. 

Nastal čas jít na oběd. Jake mě doběhl a zeptal se, jestli se mnou o polední pauze nemůže jít do parku. Jasně, že jsem souhlasila. Strašně jsem se těšila. Přišla jsem z oběda a on na mě čekal před parkem. Došla jsem k němu, on se pousmál a šli jsme. Ani jsme se nedrželi za ruku, jen jsme šli. Došli jsme k první lavičce a posadili se. Otočila jsem se na něj.

„Musím ti něco říct, Jakee,” řekla jsem s úsměvem.

„Já tobě taky.”

„No, tak začni,” usmála jsem se.

„Ne, ne. Začni ty,” odpověděl. Bez úsměvu.

Nezaregistrovala jsem, že se mu chvěl hlas. Uvědomila jsem si to až později. Postavila jsem se před něj a začala mluvit s dávkou ironie v hlase. Vykládala jsem mu o všech mých špatných vlastnostech. Všechno, co by mu na mě časem mohlo vadit. Všechno, co vadí mně samé na mojí osobě. Pro náhodného kolemjdoucího by to mohlo působit, že se dívá na mě a vnímá to, co říkám. Skutečnost byla jiná. Díval se za mě. Do dálky. Možná má slova vnímal, možná ne. 

„Chrissy, počkej,” přerušil mě. „Možná jsem měl vážně začít já.” Rty se mu stáhly do úzké čárky.

„Děsíš mě,” odvětila jsem a tentokrát se zachvěl hlas mně. Opravdu mě děsil. Ta ledová ostrost, jakou měl v hlase, byla skoro až bolestná.

„Posaď se,” vyzval mě. Nedůvěřivě jsem popošla k lavičce a opatrně jsem se posadila vedle něj. Podíval se na mě s obavou v očích a skoro bych i přísahala, že se mu v nich zaleskla nervozita. Začal mluvit pomalu a rozvážně.

„Víš, hodně jsem nad tím přemýšlel. Nad tím, co se stalo tento víkend...” Dívala jsem se před sebe do země s nehybnou tváří. „... a přišel jsem na to, že by to nefungovalo. Mám pocit, jako bych ztrácel nejlepší kamarádku.”

V očích se mi zaleskly slzy. Po chvilce jsem cítila, jak mi tečou po tváři. 

„Ztrácíš kamarádku?” pohlédla jsem na něj. „Omyl, Jakeu. Už jsi ztratil!” zvedla jsem se z lavičky a kousek poodešla. 

„Chrissy, neplakej,” stoupnul si za mě.

„A co mám jako dělat? Co mám, kruci, jinýho dělat!?” zvýšila jsem hlas.

„Sedni si. Zpátky si sedni.” Pohladil mě po paži a lehce mě odtáhl zpátky na lavičku. „Poslouchej. Mám tě rád. Mám tě neskutečně rád. Ale nemůžeme spolu být. Neklapalo by to, víš?”

„Děláš si ze mě srandu? Předevčírem jsi mi říkal, jak mě miluješ. Já jsem ti na to odpověděla, že neříkám slova miluji tě jen tak někomu. Prostě neříkám. A víš, co je ironie? Chtěla jsem ti říct, že tě miluju. Super!”

Povzdechl si. „Já tě mám vážně rád. Ale...”

„Vážně rád? Krucinál Jakeu! Jdi už do háje!” vstala jsem a dala se rychle k odchodu.

„Chrissy,” vyskočil a chytil mě znovu za paži. 

„Nedotýkej se mě!” vytrhla jsem se mu a otočila se na něj. „Co je?” skoro jsem křičela.

Jen se na mě díval. Nic neřekl. Naše pohledy se setkaly a on jím po chvilce uhnul.                     

„Chtěla jsem říct, že tě miluju. Ale teď tě nenávidím!” Rozeběhla jsem se ke škole. Je to hned vedle parku, takže mi to netrvalo dlouho. Vím, že tam zůstal jen tak stát, ale potom už jsem přes slzy neviděla ani na cestu. Doběhla jsem do školy, nakopala boty do skříňky a zaběhla na záchody. Zavřela jsem se do kabinky a brečela. Cítila jsem se strašně opuštěně a hloupě. Najednou jako by všechno ztmavlo. Zbytek vyučování jsem přežívala těžko. Musela jsem se držet, abych zase nepropukla v pláč. Bylo to tak stísňující slyšet, jak se baví a směje se. Bylo mi těžko. Anne s Lindsay se stále ptaly, co mi je. Nechtěla jsem jim nic vysvětlovat. Neměla jsem na to náladu. 

10 Čer 2013 14:17

Pro: Mamka
Potřebuju obejmout. 
XOXO, Chrissy

Autor: Fea16, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Demons - 3. část: