OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Debut 1

14.01.2016 (13:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1112×

Johnatan stál u plotny a bezmyšlenkovitě míchal vajíčka. To byla činnost, která byla souzena čistě mužům – prostě jen tak stát a nepřemýšlet, vypustit všechny strasti a jen tak… existovat.

Už to byl týden, co dostal Emily do opatrovnictví, a bylo jen štěstí, že jí byly teprve tři, protože ačkoli se pořád ptala na maminku nebo na tatínka, nemusel nic složitě vysvětlovat, jen sliboval, že přijedou, že zatím bude ještě u něj. A tak se frekvence, s jakou se ptala, pomalu, ale jistě snižovala. Po tom týdnu ve skutečnosti začala přecházet z neustálého „maminka a tatínek“ na „bráško“ nebo „Nate“, což Johnatanovi na jednu stranu dělalo radost, ale na druhou to v krku dělalo nepříjemný knedlík zodpovědnosti.

Po chvíli se zase vrátil k přemýšlení, aby se ujistil, že vajíčka nepřipálil, což se ukázalo jako úspěšně splněno. Výsledek rozdělil na dva talíře a zavolal: „Emily!“ Po tom zavolání z pokoje vyběhla ta malá blonďatá holčička s mašlí ve vlasech a posadila se ke stolu a zeširoka se usmála. Johnatan jí úsměv opětoval, podal jí vidličku, posadil se a společně začali jíst.

„Nate?“ zeptala se po chvíli. Na svůj věk uměla mluvit velice pěkně.

„Copak, Em?“ odpověděl Johnatan.

„Co to je?“ zeptala se a ťukla do vajíček.

Johnatan pobaveně zakroutil hlavou. Neustálé vyptávání mu na jednu stranu připadalo neskutečně otravné, ale taky obdivoval, že je Emily zvídavá na naprosto všechno, co neví.

„To jsou vajíčka,“ odpověděl.

„A co jsou to vajíčka?“ ptala se vytrvale dál.

„To je kouzelná kaše, kterou jedí jenom princezny,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.

„Takže ty jsi taky princezna!“ usmála se Emily.

„Princ,“ opravil ji Johnatan, zatímco přemýšlel o dnešním odpoledni.

Co se Emily přistěhovala, docela často mu to předhazoval Leonard, který nejenže děti neměl moc v lásce, ale odmítal mít jedno, byť sestru nejlepšího přítele, ve svém bytě. Johnatan mu marně sliboval, že se za dva měsíce odstěhuje, Leonard chodil domů jen sporadicky a vlastně tam spíš nebyl, než byl.

Dnes večer to ale bylo jiné. Konal se firemní večírek, kde Johnatan zkrátka být musel, protože měl šanci potkat důležité lidi a dostat se někam výš. A hodlal tam dojít i přesto, že měl celý ten týden dovolenou. Ale problém – co s Emily? S sebou ji brát nechtěl, protože by se jí musel věnovat a neměl by čas na svoje věci, Leonard by ji nepohlídal a pronajmout chůvu bylo až krajní řešení, které se Johnatanovi zrovna dvakrát nelíbilo.

„Nate?“ zeptala se zase Emily.

„Copak?“ odpověděl Johnatan trpělivě.

„Můžu to spapat v pokojíku, prosím?“ zaprosila Emily.

„Jen běž,“ pobídl ji Johnatan, „ale jenom výjimečně!“ dodal. Neměl teď čas na její zvídavé dotazy, nejlépe na rodiče.

Což mu zase připomnělo, že ještě nezařídil pohřeb. Vztekle vrazil pěstí do stolu a promnul si spánky. Povinnosti se kupily a už začínaly přetékat. Děkoval svému štěstí, že má dobře placenou práci, a tak nemá problém to všechno zvládnout – tedy z peněžního hlediska. Psychické vyhlídky byly už trošku jiná kapitola. Přijít o rodiče, nejlepšího přítele, volný čas, a navíc se starat o dítě, to byl obrat o 180 stupňů, a na to lidstvo jako celek zkrátka stavěno není.

Johnatan vstal, vzal do ruky papíry a podíval se na nedopsaný song. To byl jeho způsob uklidnění se. Prostě tvořit a plně se na to soustředit. Přiložil tužku a zůstal tak sedět pár minut, než se tužka rozběhla po papíru jak krasobruslařka po ledě a po dlouhé době dopsala sloku. Pak se zastavila, jako by nikdy nic nenapsala. Všechna inspirace byla pryč. Johnatan odhodil papíry i tužku na stůl a dlaněmi si protřel obličej. Zvedl telefon a vytočil číslo. Chvíli trvalo, než to volaný zvedl.

„Brácho, já tě prostě dneska potřebuju,“ oznámil Johnatan do telefonu, aniž by druhé straně umožnil první odezvu.

„A na co, Johny?“ zeptal se Leonard nedůvěřivě.

„Dneska večer je ten firemní večírek a já bych tam vážně potřeboval jít-“

„Nebudu ti hlídat dítě!“ odmítl to Leonard okamžitě.

„Jen jednou! Dlužíš mi to za všechny ty večery, kdys mi na cestě domů oznámil, že nemůžu dojet,“ připomněl mu Johnatan. Po tom krátkém odmlčení na druhé straně poznal, že má vyhráno.

„Fajn, fajn. Ale jen protentokrát,“ řekl nakonec Leonard.

„Výborně, přijeď kolem šesté,“ usmál se Johnatan a položil telefon. „Emily!“ zavolal a netrvalo ani deset vteřin a už stála před ním. „Dneska budu muset jít do práce, bude tady s tebou strýček Leo,“ usmál se na ni.

 ~

Když nastala šestá hodina a Johnatan už byl připravený, skutečně v zámku zachrastily klíče. Do kuchyně vešel Leonard a za ním vešla Sarah.

„Přivedl sis společnost?“ zeptal se nejistě Johnatan a na malou chvilku ho přemohl vyčítavý pocit, že vůbec Leonardovi volal. Jestli tu hodlali dělat svoje záležitosti, mohl si rovnou najmout chůvu. Leonardovi Johnatanovy obavy došly, protože zavrtěl hlavou.

„Není to tak, jak si myslíš. Říkal jsem Sarah, jak mi to vadí, že mám hlídat to dítě, tak se nabídla, že mi s tím pomůže. Má děti ráda,“ vysvětlil to, sundal si bundu a hodil na stůl klíče. Ne že by byl Johnatan přesvědčený, nicméně mu spadl kámen ze srdce.

„Dobře, tak já za chvilku poběžím. Buď na ni hodný, prosím,“ požádal a otočil se. „Emily, pojď sem!“ zavolal. Ze dveří vykouklo zvědavé oko, až nakonec stydlivým, pomalým krokem vyšla ven a pomalu šla k Johnatanovi. „Emily, tohle je strýček Leo a tohle teta Sára,“ usmál se Leonard a ukázal na dvojici. Leonard se jen rozpačitě usmál, ale Sarah si dřepla a usmála se.

„Ahoj, princezno, ty jsi Emily, že?“ zeptala se, načež Emily sepnula ruce za zády, stydlivě se podívala do země a přikývla. Sarah se k ní zkusila natáhnout, ale Emily ukročila a objala Leonarda kolem nohy. Ten se rozpačitě podíval na Johnatana, který se smál.

„Asi tě má ráda, kamaráde,“ ušklíbl se, na což mu Leonard odpověděl znechuceným úšklebkem a sehnul se, aby Emily odtrhnul od nohy.

„No nic, lásky, zvládněte to tady,“ podíval se na hodinky, „nevím, kdy se vrátím, ale když jí v osm dáte večeři, bude v devět spát jako nemluvně,“ instruoval je a podíval se na Emily, „a ty buď hodná, ne že mi strejda řekne, že jsi zlobila,“ pohrozil jí prstem. Leonard se začal smát. „Co je?“ zeptal se Johnatan zmateně.

„Nic, jen docela vtipně taťkovatíš,“ ušklíbl se Leonard.

„Jdi se vycpat,“ zvedl oči v sloup Johnatan a přešel ke dveřím, načež vyšel ven a vyrazil na večírek. Když sedl do auta, ještě než nastartoval, podíval se do diáře. Až ho bodlo u srdíčka, kolik plánů toho týdne zrušil. Bylo těžké se smířit s tím, že to tak bude po dobu dalších dvou měsíců. Zavrtěl hlavou, nastartoval a šlápl na plyn. Pro dnešek už starostí stačilo, bylo na čase si užít. 

Zdravím všechny, co se dočetli až sem. :) Chci vám jen poděkovat, že i po prologu jste vydrželi číst až sem. Vím, že první kapitola byla docela piánko, ale chtěla jsem po tom akcí přeplněném prologu začít zvolna, aby čtenářům nebouchla hlava. :D 

V příští kapitole už můžeme čekat víc pohybu mezi postavami. Budu vděčná za každý komentář, kritiku beru jako přínos, chválu beru jako poctu. :) Děkuju. ;)

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Debut 1: