OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 1. kapitola

09.01.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 795×

1. kapitola

New Orleans, Louisiana

"Nejnebezpečnějším pokušením, jaké lidstvo poznalo, není samo zlo, největším pokušením je smrt."

                                                                                        - Pascal Quignard

Nikdy nevěřila, že může dát hroznou práci prodat jeden starý dům. Za poslední týden ukázala dům třem zájemcům. Nikdo ho nechtěl koupit.

Abigail Colemanocá stála u francouzského okna a vyhlížela do zarostlé zahrady. Čekala na další zájemce, kteří si přišli prohlédnout dům. Dala jim pár minut na to, aby si ho prohlédli sami. Byli to Hopkinsnovi. Mladý pár, který čekal na svého potomka. Dům by se jim hodil už kvůli dítěti, které bude potřebovat velký prostor. Navíc jim dům chtěla prodat za polovinu původní ceny, jen aby se ho zbavila. Bylo tu na ni až moc bolestivých vzpomínek. Měla však tušení, že si Hopkinsnovi dům nekoupí. Pořád si šeptali a v jejich očích četla strach.Tak to bylo u všech. Pak přišly otázky ohledně historie domu.

Každý poznal dům, kde byla zavražděna Sára Warnerová. Její matka. Nikdo však netušil, kdo doopravdy je. Při adopci jí totiž adoptivní rodiče změnili jméno. Nikdy se neptala proč. Nepotřebovala to vědět.

Zahleděla se do lesa. Vzpomínky pomalu vyplouvaly na povrch. Zavřela oči a začala vzpomínat. Opět byla tou malou holčičkou. Schovávala se v domečku, kde si často hrávala. Se zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Slyšela rány, křik, pláč… a pak nic. Jako by byla na světě jen ona. Trvalo několik dalších minut, než se odvážila vyhlédnout z hracího domečku. Když však pohlédla na zahradu, viděla něco strašného. Úlekem zavřela oči, ale pak je znovu otevřela. Na zahradě byl kříž o velikosti člověka, na kterém bylo pověšeno tělo její matky. Maskovaný muž poléval bezvládné tělo nějakou tekutinou. Dneska už věděla, že to byl benzín. Pak její tělo zapálil. Stala se rázem lidskou pochodní. Nikdy nezapomene na ten zápach benzínu a pálícího se masa. Matčino tělo zachvátil ostrý plamen. Bílé kosti prosvítaly skrze pomalu odpadávající kůži a maso dostávalo narůžovělou barvu. Také obličej pomalu ztrácel svou obvyklou barvu. Pomalu odpadávat od lebky. Nejdříve se prověsila dolů brada, následovala ústa se všemi druhy grimas a padala společně s náhle se prodlužujícím nosem. Pak následovalo čelo a bulvy, které vytékaly z důlků jako želé, tekuté a bílé. Nakonec přišlo temeno hlavy, napuchlé, odhalujíc lebku a spálené vlasy. Brzy zbývaly už jenom kosti. Ohořelé černé kosti s troškou spáleného masa, jehož kousky plápolaly všude po těle.

Nezapomene na maskovaného muže, který vše sledovat s velkým zaujetím. Neviděla mu do tváře, protože měl kuklu. Jeho oči však prozrazovaly velké zaujetí a snad i potěšení nad smrtí. Nevydržela ten pohled a odvrátila svou tvář. Už si nevzpomíná, jak dlouho byla schoulená v klubíčku a třásla se strachy. Vzpomínala jen na zvuk policejních sirén. Když je uslyšela, podívala se znova na zahradu. Na ní bylo pořád ohořelé tělo a… její biologický otec. Policie ho zatkla na místě. Ona svědčila a soud ho obvinil z vraždy. Určitě to musel být on. Existovalo tolik důkazů. Na sto procent si ale nebyla jistá.

Kroky na schodech jy přinutily zahnat vzpomínky. Otočila se a usmála se na mladý pár, který scházel ze schodů. Paní Hopkinsnová se valila po schodech s těhotenským bříškem, no, spíš břichem jako tučňák. Hopkins ji držel za ruku a pomáhal scházet.

„Tak jak jste se rozhodli?“

„No, váš dům je opravdu krásný a se zahradou by se určitě dalo něco dělat, ale nejspíš ho nekoupíme,“ promluvil Hopkins, mladý muž s blond vlasy.

„Ani za cenu, kterou vám nabízím? Je to výhodná koupě.“

„Slyšeli jsme, že tu zabili nějakou ženskou. Nemůžeme tu přece vychovávat dítě,“ přidala se mladá žena se stejně blonďatými vlasy. Jejich děti budou vypadat jak andílci, pomyslela si Abby.

„Takže ho nekoupíme, že jo, Barney?“

„Jo, nekoupíme. Ten dům má divnou atmosféru, jako by tu někdo strašil,“ přitakal.

Abby nevěnovala pozornost jeho narážce na duchy a snažila se přemluvit zájemce ke koupi.

„Ani kdybych vám ho prodala ještě za nižší cenu?“

„Ani to ne. Nemám z toho domu dobrý pocit,“ vysvětlila Hopkinsnová a šla ke vchodovým dveřím. Abby je šla doprovodit.

„Kdybyste se náhodou rozhodli změnit názor, moje číslo na mobil máte. Můžete mi zavolat kdykoliv.“ Když vyšli ven, opřela se o dveře. „Nebo kdybyste věděli o někom, kdo by ten dům chtěl, stačí se domluvit na další schůzku a já ho tu provedu.“

Pak se všichni rozloučili a ona vklouzla do domu. Ne, dům nejspíš neprodá. Myslela si, že to půjde hladce. Poté, co odjela zpět do New Orleansu z New Yorku, věděla, že se domu musí zbavit, nebo nebude moct začít nový život. Po roce žití v New Orleansu zjistila jednu věc. Sehnat si tu byt je doopravdy těžký. Proto přespávala v domě plném vzpomínek. Nedělalo jí to dobře. Posadila se na pohovku v obýváku a zapnula televizi. Jako obvykle zapnula kanál, kde byly zprávy. Na obrazovce byl postarší muž s brýlemi a něco žvatlal do mikrofonu. Nevěnovala tomu pozornost. Televize byla pro ni jen zvuková kulisa, která měla nahradit ticho. Zpod stolu vytáhla krabici a otevřela víko. Měla v nich dopisy. Jeden otevřela, pak druhý a další.

Byly to dopisy od sériových vrahů. Vystudovala forenzní psychologii a tak si zavedla korespondenci s vrahy, aby je pochopila. Částečně jí to pomáhalo i v osobním životě. Dělalo jí dobře, když mohla pomáhat rodinám zavražděných osob a objasnit jim, proč daný sériový vrah zabil jejich blízké. Byla to její práce a ona jí milovala. Dostala se k ní díky adoptivnímu otci, který je zvláštním agentem u FBI a zabývá se sériovými vrahy. To on jí všechno naučil. Několikrát mu i s případy pomáhala.

Začetla se do dalšího dopisu, když vtom jí zazvonil telefon. Že by si to rozmysleli? Naivní otázka, ale ona doopravdy doufala.

„Colmenová.“

„Ahoj, Abby, máš zapnutou televizi?“ ozval se hlas Alexe Colemana, adoptivního otce.

„Jo, mám. Proč?“

„Tak se koukni na zprávy.“

Poslechla ho a zvýšila si hlasitost. Bože, to ne! V televizi promluvila černovlasá žena s vážnou tváří. „Pustili obávaného vraha z Neworleanské věznice. Curtise Warena…“

Jakmile uslyšela tato slova, přestala na okamžik dýchat. Ne, to nemůže být pravda! Neměl mít doživotí?

„Tati, jak je to možné? Vždyť ho neměli vůbec pouštět.“ Alexovi vždycky říkala tati už odmala a on byl velmi rád.

„Mluvil jsem s jeho právníkem. Prý ho pustili za dobré chování.“ Uslyšela v jeho hlase strach? Podívala se na obrazovku, kde najeli na tvář jejího biologického otce. Tolik se změnil. A ona měla strach. Věděla, že je to tyran a vrah.

„To není možné. Co budeme dělat?“

„Je na svobodě a my s tím nesvedeme vůbec nic.“

A toho se právě děsila.

Byla bych moc ráda kdyby jste mi zanechali krátký komentář. Zoporný či kladný. Moc ráda bych totiž věděla jestli moje povídka někoho zaujala a jestli mám vůbec pokračovat v psaní...

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 1. kapitola: