OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 6. kapitola



Christmas Time - 6. kapitolaDanielova nečekaná návštěva vzbudí u Jessiiny rodiny pořádné pozdvižení. Jessica si nicméně stojí neoblomně za svým, což nakonec vyústí až v pozvání na opravdové rande.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

Promluva do duše

Když jsem vyprovodila Daniela pryč z domu, zamířila jsem zpět do obýváku, abych rovnou dala řeč s mamkou a pročistila tak vzduch. Nechtěla jsem, aby byla naštvaná a dávala to ostatním sežrat, přestože jsem tohle rodinné drama zapříčinila výhradně já, takže jsem nevyhnutelně usoudila, že bude lepší to vyřídit hned.

„Mami? Můžeme si o tom promluvit?“ požádala jsem ji se slyšitelnou prosbou a stejně tak jsem se na ni dívala.

„A o čem chceš mluvit, Jessico? Že ses rozhodla se s ním zase vídat a nám jsi přitom do očí tvrdila, že to nepřipadá v úvahu? Uzavřená kapitola, tak jsi to řekla, ne?“ vmetla mi do tváře bez zaváhání a tvářila se opravdu naštvaně. A nejenom to, tvářila se především dotčeně. Taťka si vedle jenom slabě povzdechl a soucitně na mě pohlédl.

„Měla jsi nám to říct na rovinu, holčičko,“ zastal se pro změnu mamky, která na něj vrhla nevěřícný pohled.

„Takže teď už jsi zase na mojí straně, Hanku?!“ vyčetla mu ukřivděně a probodávala ho zlostnýma očima skrz na skrz. Taťka si to zkusil vylepšit tím, že se na ni chápavě a něžně pousmál, ale na mamku to nemělo sebemenší konejšivý vliv.

„Nejsem na ničí straně, zlato. Jess k nám určitě měla být upřímná, i co se týče tý její dovolený, ale… Už je to dospělá ženská a o svým životě si rozhoduje sama,“ zopakoval jí taťka znovu, ale mamka jako by to neslyšela. Anebo spíš nechtěla slyšet. Já jsem se odvážila taťkovi přitakat alespoň pokynutím hlavy, ale víc jsem mamku provokovat nechtěla.

„Takže ty s tím souhlasíš?“ žasla nad taťkovým přístupem, který nesporně neschvalovala.

„Na tom přece nesejde. Tohle záleží jenom na Jess,“ snažil se jí vysvětlit svůj náhled na věc, ale mamka to stále neústupně odmítala pochopit. Vrtěla nad tím zatvrzele hlavou a ostentativně si založila ruce na prsou, čímž nám dávala neverbálně znát, že s tím zásadně nesouhlasí.

„Hank má pravdu, Jennifer. Nemůžeš jí diktovat, co má dělat nebo s kým se vídat. I když to asi myslíš dobře, tak bys jí tím akorát prokázala medvědí službu. Nech ji žít si vlastní život, což celý rok v New Yorku stejně dělá a daří se jí víc než dobře. Proč bys do toho teď těch pár dní měla zasahovat?“ přisadila si taky babička, přičemž se jasně vymezila na mou stranu, stejně jako taťka a bratr. Ta jasná převaha by jí přece mohla naznačit, že opravdu nezastává přijatelný názor, ale mamka byla nevídaně tvrdohlavá a přehnaně starostlivá, takže určitě jen tak nekapituluje. 

„Víc než dobře? Vždyť je pořád sama, Jody! Je to tak… dva roky, kdy nám naposledy představila nějakého partnera. Sama dobře víš, že ty léta bláznivě letí a jestli chce Jess jednou vlastní rodinu, tak by neměla ztrácet čas s někým, kdo ji už jednou tolik zklamal, ale měla by ho věnovat jiným slušným mužům, se kterými bude mít vztah nějakou perspektivu,“ vychrlila ze sebe mamka překotně, čímž ani v nejmenším nekontrolovala to, co vlastně vyslovuje nahlas. Dala mi tím proto neochvějně najevo, co si myslí, a nezapomněla mi ani předhodit, že už nejsem nejmladší a tím pádem bych neměla víc otálet. Naprosto mi tím vyrazila dech, že jsem nebyla schopná nic říct.

Konsternovaně jsem zírala na mamku, která se velmi brzy dovtípila, že to solidně přehnala. Zdálo se, že je tím sama zaskočená a že jí ten přímočarý proslov uvedl do pořádných rozpaků. Ostatní po nás dvou nejistě pokukovali a byli si také vědomi, že mě mamka vůbec nešetřila a že mě tím emočně zasáhla. Jenže na tom bylo bohužel alespoň zrnko pravdy, a proto mě ta upomínka nelítostně zabolela. Já se vážně snažila, nejlíp, jak jsem uměla, a o vlastní rodinu jsem rozhodně moc stála, ale s jinými muži se mi prostě nedařilo. Vždycky to skončilo fiaskem a já možná časem přestala věřit, že mi je spokojený rodinný a partnerský život souzený. A tak jsem to nakonec nejspíš vzdala. 

„To je ale její rozhodnutí,“ namítla na to babička, když se to napjaté, poněkud trapné ticho nepříjemně natahovalo. Já jsem se totiž stále pokoušela vzpamatovat z toho matčina monologu, který se mě podivně, ale hluboce dotkl. A zasadil mi do hlavy drobné semínko, které se teprve ukáže, až povyroste, do jaké míry mě poznamená. Mamka skutečně uměla uhodit hřebíček na hlavičku a mně pochopitelně na jejím úsudku záleželo. V těžkých chvílích mě podržela, trpělivě mě podpořila a pomohla mi vyhrabat se z toho nejhoršího, za což jsem jí byla neskonale vděčná, což mě asi v konečném důsledku nutilo ji beze všeho naslouchat. Teď jsem ale ohledně Dana intuitivně vnímala, že se mýlí.

„I když to třeba zas nevyjde,“ přidal se s trefným postřehem brácha, který se zrovna zvedl z gauče, aby se přemístil za zbytkem své rodiny, která cosi stále ještě chystala v kuchyni. Asi mu ta nenadálá, tíživá atmosféra přestala vyhovovat, protože se zdálo, že tu nějak chyběl čerstvý vzduch, tudíž se dal raději na úprk. Tiše jsem mu záviděla, jelikož bych se odtud sama nejraději bleskově vypařila.

„Jess si to všechno určitě uvědomuje,“ promluvil opět taťka, jehož mužský hlas tu v místnosti zůstal jako jediný.

„Já jsem tady, jo?!“ vyštěkla jsem podrážděně, když se tu bavili stylem o mně, ale beze mě. Na všechny jsem se pobouřeně podívala, ačkoliv se mě většina ohleduplně zastavila. „Proboha, já si Dana nechystám rovnou vzít! Jenom… bych ho chtěla trochu poznat. Zjistit, kým se za ty roky stal, jaký je z něj teď člověk. Za pár dní stejně odjíždím, takže...“ Dokončila jsem větu bezděčným rozmáchnutím rukou do stran, ale všichni dozajista pochopili, co jsem se jim tím snažila říct. Svým způsobem to bylo stejně jedno.

„Proto to nedává nejmenší smysl,“ podotkla mamka bezradně a zřetelně se zadumaně podmračila.

„Tobě přece ani nemusí, Jenny. Hlavně jestli to má pro Jess nějaký význam,“ poznamenal taťka, přičemž mě nepřímo vyzval, abych se jim svěřila se svými podněty, které mě k tomuhle zdánlivě nelogickému úsudku vedly. Popravdě řečeno nešlo ani tak o rozumovou volbu, ale spíš tu emoční. Já s ním prostě chtěla strávit nějaký čas… Potřebovala jsem to udělat, abych se konečně nadobro oprostila od naší společný, tragický minulosti. 

„Možná… možná mi to pomůže se líp vyrovnat s naší společnou historií, chápete? Vzpomínat na ni v lepším světle než doteď, když třeba zjistím, že Dan není takový zmetek, za jakého jsem ho celý ty dlouhý roky měla,“ odhalila jsem jim svoje myšlenky, ale tím jsem to také mínila ukončit. Nestála jsem o to s nimi nějak detailně rozebírat moje pocity, ale chtěla jsem mamce trochu přiblížit, jak to vnímám, aby mi to neztěžovala tím, že mi bude cokoliv ohledně Dana vyčítat a vymlouvat.

„Lidi se nemění, Jessico,“ odbyla to s velmi krátkozrakým prohlášením, s čímž jsem kategoricky nesouhlasila.

„To není pravda, mami,“ odporovala jsem jí, ve vší stručnosti, jak jsem se s ní nemínila dohadovat, ale jenom jsem chtěla vyjádřit svoje rezolutní stanovisko.

„To, že za náma Daniel takhle přišel, vyžadovalo určitou dávku charakteru, Jen,“ upozornil ji taťka, když i on vyzdvihl Danův kurážný krok, a to postavit se před mou rodinu, omluvit se, požádat o odpuštění a nakonec se postavit za svůj názor, kterým jim odvážně odporoval. Nebo především mamce, protože ostatní s ním takový problém neměli.

„Tebe se mu taky podařilo oblbnout, Hanku,“ prohlásila s výsměšným nádechem a nepřestávala se mračit.

„Jenny, kdyby Dan opravdu nechtěl, tak se tu neobjeví a s Jessicou už nepromluví. Vždyť ty sama dobře víš, že my chlapi zapomínáme docela rychle a snadno, takže kdyby mu na tom nezáleželo, i na naší Jess, tak se k tomu zpátky vracet nebude. On se ale snaží, protože to pro něj pořád něco znamená,“ objasnil jí taťka v docela obsáhlé řeči týkající se mužského uvažování, která ohromila nejen ji, ale především mě. Hlavně to pro mě představovalo jisté potvrzení, že to se mnou Dan myslí vážně. Po tomhle se mi poměrně ulevilo…

„Když myslíš,“ okomentovala to suše mamka a definitivně tím v tomhle nevyváženém boji za hlas rozumu kapitulovala.

„Mami, neboj se. Chápu, že nevěříš Danovi, ale věř aspoň mně, ano?… Já se poučila,“ sdělila jsem jí s letmým úsměvem, abych trochu odlehčila tu napjatou náladu a oblažila jsem jím i taťku, který mi tolik vypomohl. Mamka se na mě soucitně, smutně podívala a frustrovaně vzdychla, když jí došlo, že s tím beztak nic nezmůže.

„Půjdu už nahoru, jsem nějaká unavená. Tak zítra ráno u vánočního stromečku. Dobrou noc,“ rozloučila jsem se s nimi vzápětí, jak jsem neodkladně potřebovala klid a chvíli o samotě, abych si to všechno sama v sobě urovnala.

„Dobře se vyspi, Jessie,“ popřál mi taťka s milým úsměvem, načež si vzal zpátky do ruky tablet, aby pokračoval tam, kde skončil, když nás všechny vyrušil Daniel.

„Ráno ahoj,“ řekla mamka na závěr a taky se na mě letmo pousmála.

„Dobrou, Jessie,“ loučila se mnou i babička a vlídně, hřejivě se na mě usmála, čímž mě nepatrně povzbudila. Úsměv jsem jí vděčně vrátila, načež na mě rozvěrně mrkla. 

„Dobrou, babi,“ houkla jsem na ni, pak jsem zavolala na zbytek členů rodiny v kuchyni, když se nazpět ozvalo hlasité hulákání, které mě celkem pobavilo. Následně jsem se odebrala nahoru do svého pokoje, kde jsem se prostě jenom položila na postel a konečně jsem popustila uzdu svým zběsilým myšlenkám nad tím, co vše se dnes odehrálo. A co vše mě ve finále přimělo k tomu, abych Danovi dala skutečně druhou šanci. A ostatně nejenom jemu, především sama sobě…

* * *

Odpoledne městečko pořádalo takové menší hokejové derby se sousedním městem a jeho týmem, Blue Lake. Tahle neobvyklá vánoční tradice vycházela z toho, že jeden náš místní rodák, Jeff Stillman, se dostal až do kanadského hokejového NHL týmu, Calgary Flames, takže na jeho počest město zavedlo tohle přátelské utkání. Proč přímo na Vánoce, to už jsem si nepamatovala. Předcházel tomu zápas dětských družstev, kterého se účastnili taky moji šikovní synovci, takže jsme tam jako podpora samozřejmě nesměli chybět. Našim juniorům se povedlo vyhrát, s docela slušným náskokem, za což si od svého trenéra vysloužili za odměnu návštěvu cukrárny. Místní ta výhra nadchla a všichni do jednoho doufali, že se takhle povede také týmu chlapů. Poslední roky se totiž Goodville příliš nedařilo, ale letos prý podle taťky nepodcenili přípravu, což by se mělo spolehlivě projevit při zápase.

Postávala jsem u ledové plochy společně s Hailey, jelikož mamka někde drbala s nějakou z místních kamarádek, stejně jako babička se svými vrstevnicemi. Předem nám nahlásila, že venku víc jak půl hodiny nevydrží, protože mrzlo, jako když praští, takže bylo obdivuhodné, že vůbec vytáhla paty z domu. Taťka pro dnešní den zastával post asistenta trenéra, takže měl momentálně plné ruce práce a kluci s bráchou, který jim dělal dohled, mlsali ve zdejší útulné cukrárně. Vtom jsem si všimla, jak se přihnal Daniel, stejně jako velká voda, oblečený do hokejové výstroje, aby zasedl ztěžka na lavičku a nasadil si brusle.

„Hele, kdo taky dorazil.“ Dloubla do mě švagrová a tak poťouchle se na mě přitom culila, přičemž střídavě hlavou pohazovala jeho směrem. Hailey ta Danielova přítomnost snad vyvedla z míry ještě víc než mě, ačkoliv já byla spíš příjemně překvapená, že se téhle společné aktivity zúčastní taktéž. A upřímně jsem ze všeho nejvíc byla nadšená za to, že budu mít možnost s ním znovu prohodit řeč. A jestli ji mít nebudu, tak si ji prostě udělám.

„Tak to mu mamka určitě něco hodí pod nohy,“ pronesla jsem pobaveně, i když s určitou obavou, kterou jsem co nejvíc potlačila, a tak si Hailey povšimla pouze té žertovné stránky, které se od srdce zasmála. Já ale nepochybovala o tom, že by něčeho podobného mamina byla schopná, protože na něj měla fakt obrovskou pifku. „A taťka bude mít definitivně útrum, jelikož jí o tom zápasu nic neřekl,“ dodala jsem, když mi docvaklo, že si taťka nechal tenhle fakt pro sebe, aby mamku zbytečně nedráždil. Jenže teď si to ale slízne o to víc.

„To je na Dana tak moc naštvaná?“ přeptala se kontrolně a viditelně zvážněla.

„Jo, je… Mám pocit, že si vzala veškerý vztek i ode mě. Já už se na Dana vůbec nezlobím,“ přiznala jsem zadumaně a nenápadně jsem vyhlížela, jestli ji v davu někde neuvidím. Naštěstí pořád zapáleně klevetila, takže o Danovi prozatím neměla nejmenší tušení.

„Nooo… a tak co k němu teda cítíš?“ vyzvídala nepokrytě Hailey, což bylo pro ženy zcela typické a jak šlo o nějakou romantiku, tak také naprosto nevyhnutelné. Hailey od bratra ten náš nešťastný příběh samozřejmě znala, alespoň ve zkratce, a věděla, o co mezi námi jde. A počítala jsem s tím, že jí určitě živě vylíčil ten Danův včerejší proslov, před nímž se s kluky sebrala a vzala je do jiné místnosti, aby nás nechala tu záležitost vyřídit v kruhu rodinném. Ne že by snad ona do rodiny nepatřila jakožto bratrova manželka, ale kluci ničeho z toho nemuseli být nutně svědky, že. 

„Copak já vím, Hailey,“ řekla jsem váhavě, přičemž jsem na ni vykulila oči a mírně jsem pokrčila rameny, když mi položila takovou ožehavou otázku. „To bych chtěla právě zjistit. Ale… lhostejný mi určitě není, tím jsem si jistá. Kdysi jsem ho měla vážně hodně ráda a tak nějak… se mi ty dřívější pocity vybavily, možná i částečně vrátily, když jsem ho zas potkala,“ zrekapitulovala jsem nepříliš konkrétně, ale Hailey vypadala, že tomu naprosto rozumí a tak nostalgicky se u toho usmívala, jako by něco takového prožívala ona sama. S Troyem se pořád chovali jako čerstvě zamilovaný páreček, a to už spolu pár let byli. 

„Takže ho pořád miluješ?“ vyložila si to po svém, což nebyla úplně ta správná interpretace.

„Ale ne, nemiluju, to ne,“ zamítla jsem okamžitě, opravdu horlivě a kupodivu jsem se přitom cítila poněkud provinile. Moje podvědomí jako by mě přistihlo při lži. „Jen jsem myslela, že by bylo fajn po té poslední hodně špatné zkušenosti s ním nasbírat i nějaké hezčí, lepší vzpomínky,“ obhájila jsem svoje rozhodnutí, jako bych snad mluvila s mamkou, ale Hailey na to několikrát povzbudivě zahýbala obočím. Pochopitelně v tom slyšela ten neplánovaný dvojsmysl, a tou reakcí mě normálně rozesmála. „Víš, jak to myslím! Abych na něj mohla vzpomínat třeba v o něco lepším světle!" dodala jsem vzápětí s doznívajícím smíchem.

„Jasně, že vím, Jessie," ujistila mě, ale opět s takovým výmluvným tónem, načež na mě šibalsky mrkla. Na to jsme se rozesmály obě dvě, díky čemuž jsem se úžasně uvolnila. „Jen sbírej, holka, dokud můžeš. Za pár dní odlítáš na dovču,“ připomněla mi dobromyslně, když její nakažlivý smích již pomalu utichal, a ta nevinná upomínka mě podivně zasáhla a nálada mi obratem klesla až někam k bodu mrazu. Uvědomila jsem si, že se na tu dovolenou netěším tak moc jako ještě před pár dny. 

„Jo no… Už jen pět dní,“ hlesla jsem zaraženě, když jsem se naplno dovtípila, že mi tady opravdu již mnoho času nezbývá. Poté náš rozhovor přerušilo zahájení vánočního derby, na které čekali obyvatelé městečka po celý rok, aby to Blue Lake konečně naši chlapi natřeli. Neušlo mi, že v soupeřově mužstvu ani letos nechyběl můj úplně první přítel, Simon Clarke, který se každoročně na ledě předváděl jako by patřilo jenom jemu. Když ovšem zaregistroval, že si brusle nazul také jeho dávný sok, Daniel, který mu mou maličkost tak trochu přebral, jeho výraz značně zkameněl a v tmavě hnědých očích se mu zaleskla určitá zlověstná nevraživost. Asi nejsem jediná, kdo dodnes nebyl schopný nadobro uzavřít svou minulost. 

Netrvalo to dlouho, asi něco málo přes polovinu první třetiny, a několik dosud tolerovaných zákroků, když Simon celkem drsně fauloval Dana. A stalo se tak přímo před mými zraky, což nejspíš nebyla úplná náhoda. Daniel to bohužel neustál a skončil na tvrdém ledě, jak široký, tak dlouhý a evidentně ho ten úder i přes helmu, podle křečovitě zkrouceného obličeje, dost bolel.

„Proboha, Dane?! Seš v pořádku?“ zaúpěla jsem vyděšeně a bezmyšlenkovitě jsem se vrhla přes bariéru k Danovi, abych ho zkontrolovala. Doklouzala jsem po ledu až k němu a ustrašeně jsem zaklekla vedle něj. Daniel nejprve držel víčka pevně sevřená, stejně jako ústa, ale jakmile na sobě ucítil moje ruce, které jsem mu položila na tváře, otevřel oči a dezorientovaně mžoural kolem sebe. To už nad ním ale postával i náš rozhodčí, který Simonovi nejprve za ten zákrok udělil minutu na trestné lavici, ale ten se nad tím stejně spokojeně nasmíval, protože svůj hlavní záměr splnil. Dan se zdál poněkud otřesený tím pádem, kdy se uhodil zezadu do hlavy, ale zdálo se, že se postupně vzpamatovává. 

„Dane? Jak ti je?" strachovala jsem se, protože se to trvalo skutečně dlouho, než přišel zpátky k sobě. Myslí mi prolétlo, že tahle má bezprostřední reakce také o něčem svědčila. Hodila jsem všechno ostatní za hlavu a šlo mi jenom o to, aby byl Dan v pořádku. 

„Gleesone, žiješ?“ ujišťoval se rozhodčí, který kvůli tomu zákroku musel pozastavit hru.

„Jo, jo, dobrý… Nic mi není,“ vysoukal ze sebe a zapřel se rukama o led, aby se posadil, s čímž jsem mu ihned ochotně pomohla. „Ty máš o mě strach…? To je milý, Jess,“ vydedukoval Dan konsternovaně, ale slyšitelně v tom dobrém slova smyslu. Dočista se rozplýval nad tím zjištěním, že mám o něj nefalšovanou starost a ta jeho dosavadní muka jako by najednou nebyla.

„Schytal si pořádnou ránu,“ konstatovala jsem věcně, abych zchladila to jeho rozjaření.

„Čistý bodyček. Clarke se nezdá,“ pronesl ironicky a začal se škrábat na nohy, což by mu dalo v těch bruslích pěkně zabrat, takže jsem ho okamžitě podepřela a pomohla mu, protože ho to zjevně pořád bolelo.

„Nechceš si dát chvíli pauzu?“ navrhl mu rozhodčí Hudson takovým stylem, že mu to velmi důrazně doporučuje a ne nebere jako odpověď. Nečekala jsem na Danielovu reakce, ale rozhodla jsem automaticky za něj, když jsem to spontánně odkývala a zahákla jsem se následně za jeho rámě, abych svou vlastní váhou pojistila jeho bezpečný přesun na lavičku. Dan se tomu nijak nebránil, naopak se dál pokoutně uculoval, nesporně potěšen tím, že jsem projevila takovou nezvyklou iniciativu. Když jsme procházeli kolem Simona rozmrzele sedícího na trestné lavici, oba dva nás počastoval značně roztrpčeným pohledem, kdy se mu čokoládové duhovky jenom nenávistně blýskaly. Vrátila jsem mu to tím, že jsem ho probodla očima skrz na skrz a dala si záležet na tom, abych vypadala dostatečně opovržlivě. Tehdy jsem s ním začala chodit jenom proto, abych nebyla jako jediná v partě singl, jelikož všechny moje kamarádky jinak měly přítele. 

„Vážně ti nic není?“ zeptala jsem se Dana pro jistotu znovu, jakmile jsme dosedli na lavičku, protože byl Dan tak podivně zamlklý.

„Vážně ne, akorát jsem prostě trochu v šoku, že se tak staráš. Ne kvůli tomu pádu,“ podělil se o svůj postřeh stále tak nevěřícně, kdy uvedl onen zásadní rozdíl, ale koutky úst mu chvíli co chvíli cukaly, jak z toho pociťoval čirou radost.

„Heh, no jo… na tom něco bude,“ přitakala jsem mu, když jsem se nad tím sama konečně v klidu pozastavila.

„Ale je to pro mě dneska rozhodně ten úplně nejhezčí dárek. Něco takovýho by mě asi ani ve snu nenapadlo,“ pochvaloval si, zatímco po mně obezřetně pokukoval, aby mu neutekla žádná moje bezprostřední reakce. Já se pochopitelně neubránila úsměvu, který u mě tím otevřeným doznáním vyvolal a uvnitř mě všechno najednou tak láskyplně hřálo, navzdory tomu ledovému mrazu, který Goodville v tomto období neúprosně svíral.

„Tvoje šťastná hvězda se probudila,“ prohodila jsem s důvtipem, což ho krátce, uvolněně rozesmálo. 

„Toho bych měl zřejmě využít, dokud to jde,“ prohlásil v žertu, protože nepochybně netušil, jak proklatě byl blízko pravdy. Jenom jsem sklopila hlavu, když mi dnes již podruhé, během vskutku krátké chvíle, někdo připomněl, že se mi tady opravdu bleskově krátí délka mé návštěvy. A mně se chtělo odjet fakt čím dál méně.

„To ano… dokud to jde,“ potvrdila jsem mu a pokusila jsem se do hlasu natlačit jistou pobídku, aby s ničím neotálel a zrealizoval jakýkoliv svůj plán co nejdřív. Neměli jsme čas ztrácet drahocenný čas. 

„Tak co třeba zítra? Budeš mít čas?“ vyzval mě ihned aktivně, když jsem ho sama tak okatě popíchla, jelikož se už nemusel obávat toho, že bych snad řekla ne. To ode mě zcela jistě neuslyší. „Že bych tě vyzvedl už dopoledne. Mám jeden takový nápad,“ rozvedl svůj prvotní nekonkrétní návrh, pro mou lepší představu a také asi dostatečné nalákání, čehož ale nebylo zapotřebí. Hodlala jsem mu to odkývat za všech okolností, i kdyby mě chtěl vzít na konec světa. 

„Jo, to by bylo bezva,“ přijala jsem nadšeně jeho návrh, čímž jsem ho opět nevídaně potěšila. Tváře se mu roztáhly do odzbrojujícího úsměvu, kdy se na nich objevily dva rozkošné dolíčky a také se mu viditelně zbarvily ještě víc do červena, což zcela jistě nebylo jen díky tomu vlézlému mrazu. 

„Hele, děcka, nerad vás ruším,“ přikradl se k nám zničehonic můj taťka, který se k nám propracoval během znovu rozjeté hry, kde se Simon vrátil znovu do hry a už se k nikomu nechoval takhle rivalsky jako právě k Danovi. Pobouřeně jsem k němu vzhlédla, jelikož to jeho potupné oslovení nebylo ani v nejmenším na místě. „Ale jestli tě tu s Danem uvidí tvoje matka, tak ho s největší pravděpodobností dodělá někde na ledě nebo klidně i mimo něj ona sama,“ poznamenal ironicky, ale s jistým záměrem nás trochu postrašit, abychom takhle na veřejnosti mamku zbytečně neprovokovali. Sice jsme spolu již seděli takhle veřejně na kávě, u čehož nás viděla spousta lidí, ale to bylo za poněkud odlišné situace. Dan se nad tím sice bavil, ale já jsem věděla, že to taťky varovaní nebylo úplně liché. Uvědoměle, avšak rozmrzele jsem na to přikývla a mínila se s Danem uspěchaně rozloučit.

„Jo, tati, však už jdu,“ vyhověla jsem mu a postavila jsem se na nohy, abych se měla o to rychleji k odchodu.

„Můžeš se už vrátit na led, Dane?“ zajímal se taťka čistě jako trenér.

„Jasně, můžu. Jsem dobrej,“ vyhověl mu ve vší ochotě a záhy stál taktéž na bruslích, díky nimž byl ještě podstatně vyšší než já. Stál těsně vedle mě, až jsem se ho občas nedopatřením dotkla, ale přes tu jeho hokejovou výstroj to stejně nemohl cítit. Přesto mi srdce bušilo splašeně jako o závod a tělem se mi rozlévalo zvláštní, mravenčivé horko. 

„Tak super. Ale stejně si teď dávej pozor, jasné?“ apeloval na něj taťka, jelikož se tohle derby vedlo v ryze přátelském duchu, když se pořádalo právě o Vánocích. Kdo to neakceptoval, byl jedině Simon, ale ten si za ten podlý zákrok jistě vyslechnul nějakou ostrou řeč od svého trenéra, než se vrátil zpátky na led, protože se tvářil jako úplný beránek. Taťka se od nás ohleduplně vzdálil na nějaký metr do ústraní, abychom se mohli rozloučit, a vrátil se k soustředěnému přihlížení zápasu, ale tušila jsem, že se nám snaží být pořád na doslech.

„Ano, buď opatrný, prosím... Tak teda... zatím, Dane,“ přidala jsem se k taťkovu přání, přičemž jsem se ho bezmyšlenkovitě dotkla na paži a povzbudivě jsem se na něj usmála. Jeho oči přímo energicky zářily a oslňovaly mě svou laskavostí a dobrotou, které z nich vycházely a oblažovaly mě. 

„Neboj, budu… A na zítra se pořádně obleč, jo? Budeš to potřebovat. Tak se zatím měj pěkně, Jessie,“ udělil mi nejprve cenou radu a než se sebejistě rozjel zpátky na led, tak na mě rozverně mrkl a opravdu sladce se usmál, což mu doopravdy nešlo neopětovat. 

„Co se bude dít zítra?“ Chtěl vědět taťka, když se ke mně zničehonic přimotal nazpět, a kupodivu se u toho tvářil přísně a podezíravě. 

„Děláš mamce tajnýho agenta, nebo co?“ opáčila jsem v docela kousavé poznámce, nad čímž se taťka jenom ušklíbl a pak si povytáhl beranici o něco výš, aby na mě lépe viděl, protože mu pořád padla z čela dolů, jak mu byla velká. 

„Jessie,“ napomenul mě káravým tónem a postřehla jsem, že se na mě netrpělivě podmračil.

„Já to nevím, tati, Dan mi to neřekl. Prostě se zítra uvidíme,“ shrnula jsem stroze a slabě jsem si povzdechla, jelikož mě docela iritovalo, že už i taťka chytal ty máminy manýry. „Nemusíš si hrát na hlídacího psa. Ani kvůli mamce a určitě ne kvůli mně. V New Yorku to zvládám taky sama,“ osvěžila jsem mu paměť, že po zbytek roku se musím v tom obřím multikulturním městem spoléhat taky jenom sama na sebe a že mi to jde poměrně dobře. 

„Dobře, dobře… Já jen...“

„Já vím, tati, ale sám jsi to včera říkal! A… já tomu doopravdy věřím. Už se o tom znova nebavme, hm? Jdu za ostatními, tak... snad naši ten zápas vyhrajou,“ zakončila jsem tuhle naši konverzaci s umanutou definitivností, protože by se jinak beztak točila v kruzích a to přece nemělo žádný smysl. Mávla jsem taťkovi na rozloučenou, ale ten se už s rezignovaným výrazem natočil zase na dění na ledě, takže mě nejspíš ani nezaregistroval.

Přešla jsem od lavičky rovnou do davu lidí, kde jsem našla Hailey. Zbytek zápasu probíhal vcelku pokojně a Danovi se povedlo alespoň jednou zaskórovat, což byla asi ta nejlepší odplata Simonovi za ten zákeřný faul, protože to nesl opravdu nelibě. Místnímu týmu se nakonec skutečně podařilo zvítězit, s náskokem 6:4, a pak následovala docela bujará oslava ve zdejší hospodě, kde měli pánové sud piva zdarma. Já už se ale nemohla dočkat zítřejšího dne a toho, co si pro nás dva Daniel nachystal. Fakt jsem se těšila na to, až ho zase uvidím, až s ním promluvím a že ho budu mít opět na blízku. Nemohla jsem si pomoct, ale vzbuzovalo to ve mně téměř krystalicky jasný pocit štěstí… A to mě naopak solidně štvalo, protože Danovi k tomu stačilo tak málo! Ach jo, zas v tom totálně bláznivě lítám...


 Dan


 Tak ty dva čeká v příští kapitole rande. Vyjde jim to podle vás anebo se něco zvrtne? Je na takový krok Jessie už připravená, nebo si jen myslí, že je na něj připravená? :)

Mockrát Vám všem děkuji, jste skvělí! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 6. kapitola:

2. Sabienna přispěvatel
22.01.2022 [10:50]

SabiennaMay: Další kapitola tu bude už zítra, tak se uvidí, jak se to vyvine Emoticon No ona Jessie evidentně chce, na jednu stranu se snaží, ale na tu druhou... zdá se, že to v sobě pořád má, tu křivdu z minulosti, tu bolest co ji způsobil.. buďto to překoná nebo to nepřekoná, víc možností ani není Emoticon Emoticon Daniel má zřejmě jasno, nebo tak alespoň navenek působí, ale kdo ví, co se mu honí všechno hlavou a jak bude reagovat na to, jak bude na vše reagovat Jessie Emoticon Emoticon
Mockrát ti děkuju, May, jsi zlatá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Maya666
14.01.2022 [18:24]

Podle mě jim rande vyjde, ale stejně se to nějak zvrtne Emoticon
Myslím si, že Jess ještě úplně připravená není, na to je tam stále moc otevřených ran z minulosti.
No uvidíme co jim další dny přinesou Emoticon Emoticon
Těším se na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!