Bullet for my wolf • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to jen rozjezdová část, takže celkem krátké :) Doufám, že název povídky, hned nevyzradí o čem je a že se vám bude líbit ;)

04.08.2009 (18:09) • RosalieHale • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2008×

Bylo 30˚, dusno že se nedalo dýchat, ale sem tam dal o své přítomnosti vědět i vítr, slabým zafoukáním. Ležela jsem na zahradě směrem ke kopcům s vysokými stromy, ukusovala nektarinku a poslouchala šum listí. Od dveří šla slyšet zvonkohra, která nudně a bez jakéhokoliv souladu vyhrávala, jakoby se snažila přehrát šumějící lístky. Byl to vlastně stejně nudný den jako všechny, ale přesto byl jiný. Když jsem pohlédla vzhůru byli všude po nebi roztáhlé světlé mraky. No spíš bych řekla, že nebe bylo skoro čistě modré. S hlavou nahoru jsem se usmála. Pro sebe nebo na slunce, to bylo vlastně jedno. Jenom jsem se chtěla usmát. Pak jsem ale zavřela jsem oči a představovala si věci, které se asi nikdy nestanou. Musela jsem myslet na něco, co by mě alespoň na chvilku odvedlo od reality a toho, že zrovna já musím být v té nejmenší a nejzapadlejší vesnici, zatímco ostatní vrstevníci si užívají u moří nebo přinejmenším randí. Nevím jak dlouho jsem ty oči měla zavřené, ale když jsem je otevřela bylo nebe úplně černé a ozval se hrom. Listy šuměli ještě divočeji. Zvonkohra se najednou snad zbláznila jak rychle hrála a kdybych neseděla na dece, už by si s ní hrál vítr. Najednou všechno přestalo a nešlo slyšet nic. Ani hromy, ani cinkání napodubující hudbu, šum, vítr, vůbec nic. Vzpomněla jsem si na učitelku přírodopisu.
,,Pár vteřin jakoby se zastavil čas a pak se objeví tornádo.“ Hrklo ve mně. Ovšem, tornádo u nás?
,,Blbost,“ snažila jsem se tím uklidnit v tom nesnesitelném tichu. Uslyšela jsem štěkot psa. Dva, tři. Štěkali snad všichni psi co tu byli. Přede mnou ve větvích začalo něco praskat. Slyšela jsem něčí zrychlený dech. Zvedla jsem se z deky. Čekala jsem, že se z lesa vyhrne nějaká příšera, jako ve filmech nebo alespoň jelen a byla jsem připravena k řevu i k útěku. Jenomže ten rámus pomalu přestával a dech se zpomaloval. Vypadalo to, že se nestane naprosto nic. Touha na rychlý odchod mě okamžitě přešla. Sakra, něco tam být musí! Šla jsem co nejblíž.
,,Kdo tam je?!“ Žádná odpověď. Nic. Otočila jsem se. Chtěla jsem odejít, ale přemohla mě zvědavost. Ve vteřině jsem se otočila a kopla jsem do křoví s doprovodnou otázkou: ,,Tak kdo tam…“ V té samé vteřině vypadlo z křoví nahé tělo.

Autor: RosalieHale, v rubrice: Povídky » Na pokračování