Bubble - Kapitola 4. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tentokrát chudáčka El čeké nemilé překvapení. Nic vám neřeknu. Přečtěte si sami! Chtěla bych poděkovat vám všem, co čtete mou povídku, ani nevíte, co to pro mě znamená, když vím, že na tom aspoň někomu záleží. Kapitola má název Křídla a doufám, že se vám bude líbit :)

26.11.2012 (18:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 662×

Kapitola 4. Křídla

U hlavního stanu se řešilo, že Jess neprošla dalšími stanovišti. Já jsem jakékoliv dohady vyřešila popsáním její narušené povahy a tím, že jsme se u mého stanoviště trochu rafly a ona odběhla někam do lesa.

Měla jsem dokonale zpříjemněnou cestu domů, jelikož jsem i v té příšerné tmě viděla krásně na cestu a okolí.

Spokojeně jsem si kráčela, když mě něco tvrdého zasáhlo do zad. Spolu s bolestným výkřikem jsem se otočila, abych zjistila, kdo to byl.

Byl to bezpochyby muž okolo třiceti let silnější postavy s něčím bíle zářivým okolo sebe. I když jsem neviděla další podrobnosti, do tváře jsem mu viděla perfektně.

Byla lehce zvrásněná a vše tomu dodávalo jiskru ještě jeho vražedný pohled.

Natáhl ruku před sebe. Přede mnou se zjevila bíle světélkující koule, která se vrhla přímo do mého hrudníku. Rána byla nesnesitelně bolestivá a vše zakončil ještě tvrdý pád na zem přibližně o dvacet metrů dál, než jsem původně stála.

Neviděla jsem v tom jinou spojitost než jen ten hlas, který mi říkal, ať zůstanu na živu. Že by někdo od něj?

Další rána. Pane bože! K jaké sektě jsem se to přidala?! problesklo mi hlavou.

Tohle mi připomínalo školu. Když uslyším škola, první, co mě napadne, je bolest. Někdo by řekl třeba nuda, ale já říkám bolest. V tomhle byl ale jiný druh bolesti. Už v tom nebyla žádná hranice, která by dotyčného zastavila. Z jeho pohledu šlo vidět, že se zastaví, jen až bude po všem.

Další rána. Bolest už byla nesnesitelná. Věděla jsem, že když by to trvalo ještě chvíli, byl by konec. Oči se mi zalily slzami. Ležela jsem schoulená na zemi v klubíčku a čekala, až přijde konec.

Zavřela jsem oči. Chvíli nic. Jak už se ta chvíle prodlužovala, odvážila jsem se otevřít oči.

Byl tu ještě někdo. Přes slzavé oči jsem nic neviděla. Bylo mi všechno fuk. Cítila jsem proudit krev po svém levém stehně a odřeniny na kůži, které štípaly jako ďas.

Pohlédla jsem na ty dvě osoby. Jen pouhé obrysy mi prozradily, že spolu soupeří. Využila jsem své šance a dala se do plazení pryč. Vstát jsem nemohla a i když jsem se plazila, každý pohyb mi činil strašnou bodavou bolest.

Stále jsem nic moc neviděla, ale správně jsem odhadla, že kousek přede mnou je příkop. Když bych se do něj svalila a nevydala ani hlásku, je dost možné, že by mě ten chlap přehlédl. Co jsem ale nedomyslela byla krev, která za mnou zanechávala stopy.

Už jsem byla skoro na kraji, když se ozvalo něco jako výkřik. Ne tolik jako výkřik, jako spíš jen skřek. Vyděšeně jsem se otočila. Někdo se ke mně blížil.

Nebyla jsem schopná nic vidět. Nevím, jestli jsem oslepla, ale tohle nebylo moc pravděpodobné, jelikož byla tma.

Postava byla přímo přede mnou. Cítila jsem to teplo, které z osoby plynulo. Zavřela jsem oči. Ať už se mělo stát cokoliv, nechtěla jsem vidět svou smrt.

Kupodivu začal mluvit. Ten hlas jsem znala. Byl mužský, ale určitě to nebyl nikdo ze školy, to bych poznala.

„Máš štěstí,“ poznamenal. Stále jsem přemýšlela, komu patří hlas.

„Jo, hlavně na problémy,“ odpověděla jsem hlasem, který se mi samotnou bolestí ke konci věty zlomil.

„Bolí to hodně?“ zeptal se něžným hlasem. Přikývla jsem.

„Můžeš se postavit?“ pokračoval ve výzvědách. Zavrtěla jsem hlavou.

Ucítila jsem, jak mě jeho ruce berou do náruče a zdvihají. Chytla jsem se za jeho krk, abych nespadla, ale bolest tím byla ještě horší.

Začala jsem křičet.

„Nekřič!“ napomenul mě.

„Strašně to bolí,“ odsekla jsem na svou obranu skrz zaťaté zuby.

„Proč ses prosím tě nebránila, ty trdlo?“ zeptal se absurdním tónem.

„Jo a jak asi, ty chytrej?“

„Copak ty nejsi Anděl pomsty? Já myslel, že bránit už by ses měla umět.“ Tohle mi kompletně vyrazilo dech. Hlava se mi zaplnila otázkami. Kdo to je, co tu chce, proč mi pomáhá a hlavně, jak o tom ví?

„Jak- jak- jak o tom víš?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Protože to poznám, ty trdlo. Ty mě nepoznáš?“

„Nevidím tě,“ odsekla jsem.

„Není divu. Po tolika zásazích bych snad ani já neviděl.“

„Jo, a jak jsem se podle tebe měla bránit, ty chytrej?!“

„No, tak když už očividně nejseš na útoky, mohla ses aspoň zneviditelnit,“ řekl, jako by to byla jedna ze základních činností člověka jako třeba dýchat.

„A dost, já jdu domů!“ tvrdohlavě jsem se rozhodla. Začala jsem se svýma rukama odstrkovat od jeho pevného těla.

„Co to-“ nestihl ani doříct a už jsem ležela na zemi.

„Děkuji za záchranu, princi, ale domů už odkráčím sama,“ odpověděla jsem tvrdě. Na to se dal do smíchu.

Začala jsem se plazit, ale myslím, že v tu chvíli by i šnek byl doma dříve než já.

Znovu jsem ucítila jeho ruce, jak mě zvedají.

„Ty jsi teda trdlo,“ řekl pobaveně.

„Nejsem trdlo! Jsem El! A pusť mě!“ trvala jsem na svém.

Bolest byla horší a horší. Myslím, že si toho on sám taky všimnul, ale já věděla, že je to se mnou vážné. Za chvíli jsem omdlela bolestí a pak už nic. Jen tma a sny.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování