OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 8. kapitola

13.04.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1070×

8. KAPITOLA

Prohlížela jsem si jásající diváky a musela jsem se k nim přidat. Měla jsem radost z toho, co jsem udělala. Vždycky jsem si myslela, že bych tohle nikdy neudělala, ale teď už vím, že to byl jen tetin vliv. Tady, u bratra, jsem našla svobodu, to on mi ukázal tenhle svět, svět zábavy. Jedině tady má to slovo pravý význam, jedině tady o sobě můžu prohlásit, že jsem naprosto svobodná.

Pohled jsem zastavila na jednom zaraženém obličeji. Okamžitě mě přešel úsměv.

„Sale?“ zašeptala jsem tak tichým hlasem, že ani on sám mě nemohl slyšet.

Sal se znechuceně odvrátil a šel pryč. Rychle jsem se za ním rozběhla. Netrvalo to dlouho a já ho dohnala.

Nestihla jsem se ho ani na nic zeptat, protože mě on předběhl.

„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se znechuceně. Začala jsem se cítit provinile. Měl pravdu, tohle nebylo správné, ale stalo se to a já si jsem jistá, že se to stane znovu. Nedokážu se kontrolovat, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát.

„Prostě jsem se změnila, to nepochopíš, když stále dodržuješ Dariusova pravidla,“ vyčetla jsem mu a vzápětí jsem toho začala litovat. Nezasloužil si, abych se k němu takhle chovala.

„Je to můj otec,“ odpověděl mi klidným hlasem, ale vší silou zatínal pěsti.

„To teď nebudeme řešit,“ rozhodla jsem po chvilce. „Proč jsi sem vlastně přišel?“

„Tvoje teta s tebou potřebuje mluvit,“ vypadlo z něj. Chvíli jsem na něho překvapeně zírala, proto si do mě ještě rýpl: „Pamatuješ si na ni ještě? Dříve si ji měla docela ráda, tedy, než si se spojila s vlkodlaky.“

Jeho poznámka mě zabolela. Už to nebyl ten usměvavý Sal, kterého jsem si pamatovala. Doba strávená zde ho změnila.

Místo odpovědi jsem mu věnovala jeden ze svých ukřivděných pohledů.

„Chceš se s ní setkat?“ zeptal se po chvilce Sal. Tiše jsem přikývla a následovala ho pryč z tábora.

Sal mi vysvětlil, že tetě nechtěl prozradit místo, kde leží vlkodlačí tábor a já mu za to byla vděčná.

Celou cestu jsem přemýšlela, proč sem teta přišla. Co mi chce? Co je tak důležitého, že mi to nemohla vzkázat po Salovi?

Najednou jsem ji zahlédla. Zmocnil se mě ohromný smutek, cítila jsem prázdnotu, ale nechápala jsem proč. Cítila jsem to samé, co ve svém snu. Znovu se ke mně dostavil ten pocit strachu, ale ne strach o sebe, ale o někoho jiného, o někoho blízkého, o někoho, koho nechci nikdy ztratit. Nemohla jsem to už vydržet, kolena se mi podlomila a já padala k zemi.

„Ne!“ zašeptala jsem. Najednou jsem nic nechápala, nic nedávalo smysl.

„Teto?“ V mém hlase byla slyšet naděje.

Teta se ke mně pomalu přibližovala, a když slyšela tu naději v mém hlase, místo odpovědi zakroutila hlavou. Pohltila mě ještě větší prázdnota než předtím, cítila jsem, jak se mi svírají všechny vnitřnosti.

„Ty jsi to věděla?“ zeptala se překvapeně teta. Neodpovídala jsem, nebyla jsem schopna slova, stále jsem usilovně přemýšlela nad tím, co tohle všechno znamená.

„Eleno?“ Tetin hlas zněl vyděšeně. Vzhlédla jsem a viděla otázku v jejích očích. Zakroutila jsem hlavou.

„Co se stalo?“ To bylo jediné, co se mi ze sebe podařilo dostat.

„Jde o Colina,“ začala pomalu. „Zajali ho.“

Hned jak mi to řekla, tak jsem úplně ztuhla. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se pohnout. Celé mé tělo zaplavily strašné křeče. Začala mě obklopovat temnota. Snažila jsem se bojovat, nechtěla jsem ztratit vědomí, ale marně.

Nechápala jsem, kde to jsem. Dívala jsem se do očí jednomu upírovi. Zjistila jsem, že ho znám, ale nemohla jsem si vybavit odkud. Po chvilce jsem si vzpomněla. Byl to vůdce vzpoury Johnova klanu.

„Kde se schovává Dariusův klan?“ zeptal se ostrým hlasem.

„Nic ti neřeknu!“ odpověděl Colinův hlas. V tu chvíli mi všechno došlo. Tím, jak jsem se napila Colinovy krve, tím jsem se s ním propojila a teď jsem v jeho těle.

Ten upír se rozesmál: „Víme, že ta vaše vyvolená tam teď není, ale ani ona tohle všechno nepřežije!“

Cítila jsem, jak se Colinovi napjaly všechny svaly v těle. Upír se stále nepřestával smát, vzal do ruky nůž a ještě jednou se Colina zeptal: „Takže nic neprozradíš?“

„Ne!“ zařval Colin a hned vzápětí jsem ucítila krev. Viděla jsem, jak nůž přejíždí po Colinově ruce, a jak se za ním tvoří krvavá stopa.

Projela mnou ostrá bolest, ten upír zabodl nůž hlouběji.

Zaslechla jsem Colinův výkřik, trhalo mi to srdce. Colin trpí a já pro něho nemůžu nic udělat...

Prudce jsem se posadila, ve vzduchu byla stále cítit krev. Nade mnou se skláněl Salův vyděšený obličej. Jeho pohled se upínal na moji ruku. Pomalu jsem se otočila za jeho pohledem a neviděla jsem nic jiného, než krev.

„Chtěla jsem tě přenést do tábora, aby se o tebe postarali, ale Sal mi to nedovolil. Radši tě tady nechal ležet, bez pomoci, bez toho, abychom zjistili, co se ti vlastně stalo,“ začala žalovat teta.

„Děkuji ti Sale,“ poděkovala jsem mu za to, že ji tam neodvedl. Nechtěla jsem, aby se něco stalo Davidovi. Byla jsem si stoprocentně jistá, že by teta využila šance a pokusila se ho zabít.

„Radši mi pověz, co se ti stalo?“ zeptal se Sal s obavami ve hlase.

Nechtěla jsem mu to říct, chtěla jsem mlčet, ale on stále vyzvídal. Nakonec jsem podlehla a vyklopila mu celou pravdu: „Dostala jsem se do Colinovy hlavy. Je přivázaný u židle a snaží se z něho dostat, kde je Dariusovo doupě.“ Nestihla jsem dovyprávět, protože mě teta přerušila.

„Dariusovo doupě? Proč to chtějí zjistit?“ zeptala se vyděšeně.

„Chtějí vyhladit Dariusův klan a získat jeho území,“ odpověděla jsem jí okamžitě. Každý to věděl, tak má právo vědět to i ona. Alespoň někdo může varovat Dariuse.

„A jak je na tom Colin?“ vyzvídal Sal při ošetřování mých ran.

Chvíli jsem musela sbírat všechny síly. Nebyla jsem schopná to vyslovit. Nechtěla jsem si to připustit, stále jsem doufala, že je to jen zlý sen.

„Oni,“ začala jsem. „Oni ho mučí...“ Dostala jsem nakonec ze sebe.

9. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 8. kapitola: