OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 6. kapitola

11.04.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1140×

6. KAPITOLA

Uvnitř se cítím prázdná, je to jako by mi chyběla nějaká část těla, bez které nemůžu žít. Vím, že je něco špatně, ale nevím, co. Někdo je v nebezpečí, někdo koho chci ochránit, někdo, kdo je mi velmi blízký, jenže nevím, kdo.

Najednou jsem viděla jiný obraz.

Stojím před Dariusem.

„Elena je v pořádku, neboj se o ni, pozdravuje tě,“ říkám mu. Nedává mi to smysl.

Potom se stalo ještě něco, viděla jsem další obrazy, jako bych se dívala na televizi a někdo ji přetáčel. Všechno bylo zrychlené a zastavilo se to až u jedné scény. U scény, kdy odcházím od Dariuse.

Běžím, co mi síly stačí, ale slyším za sebou kroky. Rychleji už běžet nemůžu, vím, že mě za chvilku dostihnou. Ucítím nějaký náraz do své hlavy, která způsobí můj pád. Myslím si, že mě trefili kamenem.

Zaslechnu nějaké hlasy a za chvilku mě nějací dva muži sbírají ze země.

Zase se mi objevil ten zrychlený obraz. Nechápala jsem, co se děje, dokud jsem neviděla další scénu.

Tentokrát sedím přivázaná k židli a přede mnou stojí, mně neznámý muž. Všimla jsem si, že v ruce svírá nůž.

Poznala jsem, že je to upír, ale nebála jsem se ho. Vzdorovala jsem mu. Věděla jsem, že po mě něco chce, ale já mu to nedám.

Ten upír něco říkal, ale já mu nerozuměla, proto jsem mu nic neodpověděla. Bylo vidět, že tomu upírovi dochází trpělivost. Pomalu přešel až ke mně a zabodl do mě ten nůž. Začala jsem řvát bolestí...

Křičela jsem i po tom, co jsem se probrala. Něco mi nedovolovalo přestat, byla jsem stále moc vyděšená.

Ke mně do stanu vešel David a vyděšeně se na mě díval.

„Co se stalo?“ Přiběhl ke mně a pevně mě objal.

„To nic, byl to jen sen,“ koktala jsem. „Nevím, co měl znamenat, a to mě děsí.“

David si mě překvapeně měřil, ale dál se už nevyptával. Věděl, že by mi to jenom ublížilo.

Všimla jsem si, že je na Davidovi něco divného, ale nemohla jsem přijít na to, co.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně. David jen zakroutil hlavou a zvedal se k odchodu.

Pohotově jsem chytila jeho ruku, abych ho zastavila. Byla jsem si stoprocentně jistá, že mi lže.

„Lžeš mi,“ řekla jsem nesmlouvavým pohledem a přitom mu koukala do očí.

„Ano,“ odpověděl. Trochu jsem se odtáhla.

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě. „Ty mi lžeš a ještě mi to přiznáš?“

„Ano,“ odpovídal takovým divným hlasem, připadalo mi, jako by byl zhypnotizovaný.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala z jeho odpovědí.

„Do města dorazili noví upíři,“ vypadlo z něj. Dnes jsem nevycházela z úžasu.

Chvíli jsem mlčela a přerovnávala si to v hlavě.

„A oni dělají nějaké problémy?“ zeptala jsem se najednou. Ano, lepší otázka mě nenapadla.

„Zatím ne, ale podařilo se nám zjistit, že chtějí Dariusovo území,“ seznámil mě okamžitě se situací David.

„A co se stane, pokud jim Darius své území nebude chtít dát?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala, jen jsem potřebovala, aby mi ji někdo vyvrátil.

„Znamenalo by to válku.“ David mi nic nezatajoval, odpovídal na všechny mé otázky.

„Musím jít okamžitě varovat Dariuse,“ rozhodla jsem a už se chystala k odchodu, když v tom mě David chytil za ruku. S protestem v očích jsem se k němu otočila, ale on jen zakroutil hlavou. Než jsem se stihla pokusit utéct, tak mě David donutil, abych se na něho dívala.

„Ne, Colin tam už šel, nepamatuješ?“ Okamžitě jsem zapomněla na Dariuse a začala se strachovat o Colina, co když se mu něco stane? Co když ho už nikdy neuvidím?

Nevšimla jsem si, že své obavy vyslovuji nahlas.

„Colin umí číst myšlenky, do žádné pasti nikdy nevlezl. Nic se mu nestane, neboj se o něho.“ Začal mě uklidňovat David. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale on úspěšně změnil téma: „Jak jsi ze mě dokázala dostat tyhle informace? Neměl jsem v úmyslu ti tohle říkat.“

Chvilku jsem se nad tím zamyslela.

„Nevím, ale mám pocit, že se mi to už jednou stalo,“ přiznala jsem mu.

David chvíli přemýšlel, ale potom odpověděl: „Někde jsem slyšel, že když se napiješ upíří krve, tak můžeš získat jeho moc. Colin umí číst myšlenky, tak ty jsi mohla převzít podobnou moc, a to hypnózu. Třeba se to později rozšíří i do čtení myšlenek. Nezmínil se ti někdy Colin, že umí hypnotizovat lidi?“ zajímal se David.

Já jen překvapeně zavrtěla hlavou. „Ne, nikdy se mi nezmínil.“

„Jak vlastně chutná upíří krev?“ zeptal se David s takovým zájmem, až mě to udivilo.

„Nic moc,“ vzpomněla jsem si na tu odpornou chuť. „Už nikdy se žádné upíří krve nechci napít.“

David se začal smát a já si uvědomila, že mám v obličeji znechucený výraz. Okamžitě jsem ho změnila do naštvané linky, ale brzy mě taky přemohl smích.

„Jak se vlastně vlkodlaci baví?“ zeptala jsem se. Už jsem nechtěla být středem našeho rozhovoru.

„No, je to... Víš co? Já ti to ukážu,“ rozhodl se nakonec, a než jsem stihla cokoliv udělat, tak mě chytl za ruku a táhl mě někam pryč.

Cestou jsem se snažila vyzvídat, abych zjistila alespoň to, čeho se to týká, ale David byl neoblomný. Pokaždé, když jsem se ho zeptala, začal se tiše usmívat, ale nic mi neprozradil.

Blížili jsme se k nějakému místu v lese, kde byli shromážděni ostatní vlkodlaci. Rozpoznala jsem, že stojí okolo nějaké ohrady.

Všude bylo tolik hluku, nemohla jsem se na nic soustředit, jen jsem si všechno s úžasem prohlížela.

„Je to něco jako štafeta, akorát s živým kolíkem. To pochopíš, až to uvidíš,“ ujistil mě. Začalo mě to opravdu zajímat a těšila jsem se jako malé dítě na lízátko.

Jeden z vlkodlaků přistoupil k Davidovi a podal mu nějakou krabici. Chvíli jsem ho pozorovala, než mi došlo, že losuje.

„Takže,“ upoutal na sebe pozornost David. „Jako první na řadě je...“ Vytáhl lísteček a chvilku si ho prohlížel.

„No páni, Elen, jdeš jako první,“ zvolal překvapeně.

7. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 6. kapitola: