OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 29. kapitola

21.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1876×

29. kapitola - Opět doma

Probudilo mě ostré sluneční světlo, které se mi dralo do pokoje.

Bála jsem se otevřít oči, aby to nebyl jen pouhý sen, ale zdálo se, že baterka ani lampička či oheň z krbu to nejsou. Se zamžouráním jsem se podívala před sebe.

Nebyl to sen.

Bolestně jsem otevřela oči a dívala se do toho jasného zdroje. Zírala jsem do něj nevěřícně asi minutu, než mě bolest, tentokrát díky zírání do slunce přemohla a já znovu zavřela oči.

Ležela jsem na zádech stále se zavřenýma očima a snažila se rozvzpomenout se. Kde to jsem? Co se stalo? Proč zírám do slunce, když jsem ještě před chvílí byla v podsvětí? A proč je tahle postel tak povědomě měkká a voňavá?

Chytila jsem cíp peřiny a přičichla si, pak jsem opět zamžourala a uviděla své známé bělostné peřiny. Zachumlala jsem se do peřiny a usmála se.

Pak mi to až došlo.

Vykulila jsem oči a potlačila nutkání vyskočit z postele. Místo toho jsem jen mírně nadzvedla hlavu a rozhlédla se po pokoji.

Uviděla jsem mamku - byla bledá a tvář ustaraná. Seděla schoulená v křesle, jednou rukou si podpírala čelo a zhluboka oddechovala. Ve spánku tiskla oči k sobě a malinko sebou vrtěla.

Pootevřela jsem rty, abych něco zašeptala, ale jen jsem vydechla. A i ten skoro hlasitý výdech stačil k tomu, aby se mamka vymrštila z křesla, které bylo přisunuté k mé posteli ,a začala se rozhlížet kolem sebe.

„Kde je? Co…?“

Pak si všimla, že jsem jen lehce nadzvednutá v posteli a upírám k ní zvědavé a zmatené oči. Úlevně si povzdechla a opět si sedla do křesla. Tentokrát si promnula oči, vzala mě za jednu ruku, kterou jsem měla položenou na její straně u těla, a usmála se.

„Zlatíčko,“ zašeptala a já si s ducnutím znovu lehla na polštář. Unaveně jsem si ji prohlížela.

„Mami? Co se stalo? Kde to jsem?“

„Doma, miláčku. Už doma. U mě. Navždy,“ usmívala se, ale všimla jsem si, že i když ten úsměv měl být na utěšení, spíš byl i smutný.

„Jak? Byla jsem v podzemí a pak najednou už ani nevím...,“ zamračila jsem se, protože jsem si chtěla vzpomenout, co si pamatuju naposled. Před očima jsem měla tvář Nemesis, která se ke mně laskavě chovala, a pak najednou Nemesis, která se mi smála do tváře. Pak znovu Nemesis, tentokrát klesající do hloubky, s vlasy vlajícími kolem tváře a nakonec Háda. Háda, který se na mě díval zoufalým pohledem.

Zavrtěla jsem hlavou, jako by mi to pomohlo k rozostřením vzpomínek a ne jen k útržkům.

„Pamatuješ si na něco?“ zeptala se mě mamka mírně a já opět vydechla.

„Nevím. Asi… asi ano. Ale jen části.“

Přikývla, jako by bylo vše v naprostém pořádku, ale já chtěla vědět víc, přestože mi srdce prudce bušilo a hlava mě třeštila.

„A? Povíš mi, prosím, co se dělo?“

Nemohla jsem si nevšimnout slz, které se jí vehnaly do očí.

„Mami?“ zeptala jsem se jí trochu vystrašeně a stiskla jí ruku. „Povíš mi to?“

„Byla jsi mrtvá,“ vzlykla a dvě slzy se jí skutálely po tvářích. „Myslím doopravdy. Když jsme se tam dostali, byla jsi tak… studená. Tak… mrtvá,“ znovu se rozvzlykala a já jí tentokrát nechala chvíli, aby nabrala sílu.

Mrtvá? Jak mrtvá? Co tím myslí? Já jsem umřela? Má duše opustila mé tělo?

„O tom nevím.“

„Ovšem že ne,“ zasmála se a vysmrkala se. Smích ale přešel v další kolo pláče.

Chtěla jsem něco říct. Cokoliv. Na jazyku jsem měla milióny dalších věcí. Jenže jsem se bála. Bála jsem se zeptat, co se stalo. Co se stalo s ostatními. Co se stalo se mnou.

Jenže máma začala sama od sebe: „Neumíš si ani představit ty muka. To, co jsem celou tu dobu prožívala,“ stiskla rty a zavřela na chvíli oči. „Jakmile tě Hádes unesl, Afrodita okamžitě běžela nás o všem spravit. Tedy - prvně tvého otce, který si mě okamžitě nechal zavolat. Bědovala jsem. Mlátila do všeho. Myslela jsem, že tvého otce zabiju,“ z jejího hlasu sršel hněv, „ale neudělala jsem to. Jen jsem se zhroutila. Tvůj otec ale na tom nebyl o nic moc lépe, to je pravda. Okamžitě se pokoušel Háda jakýmkoliv způsobem kontaktovat a vyjednávat, jenže… po vás jako by se slehla zem.“

Usmála jsem se, ale bylo mi do pláče. Skoro trefné označení.

„Neumíš si představit, jaké to pro mě bylo. Ta bolest, ta tíha… Celé dlouhé měsíce jsem se musela vracet do prázdného domu a dívat se na tvoji prázdnou postel, ve které jsem zezačátku v slzách usínala. Kolikrát jsem prosila samotného Charóna, aby mi vyhověl a vzal mě za tebou, jenže… samozřejmě mi nevyhověl. Dokonce mi odmítl podat o tobě jakékoliv zprávy. Mé trápení každým dnem vzrůstalo. Dokonce to přerostlo do takové míry, že i lidé ze Země měli potíže na nějaký čas.“

Sklopila hlavu a já se zamračila. Pak mi svitlo a já se prudce posadila. „Mami, to nemůžeš! Nemůžeš kvůli mně nechat lidi zemřít! Pokud nebude úroda, dojde ke zkáze. Bude hlad, nemoci… Já za takové neštěstí přeci nestojím,“ položila jsem starostlivě druhou ruku na naše spojené dlaně a donutila ji, aby se mi podívala do očí.

Znovu jí vytryskly slzy a volnou rukou se dotkla mé tváře a pohladila mě. „Pro mě ano. Pro mě máš nedozírnou cenu. Teď, když ses vrátila… už pomalu nabírám sílu a věnuji se svým povinnostem.“

Usmála jsem se a spokojeně vydechla a přikývla.

„Persefono, drahoušku, ty víš, že pro mě budeš na prvním místě.“

„Já vím, mami.“

Naklonila se blíž ke mně. „Co ti Hádes udělal? Co se tam dole stalo?“

Podívala jsem se do protější stěny a snažila se vzpomenout na vše, co jsem prožívala v podsvětí. V hlavě se mi odehrávalo vše - paměť jsem neztratila, ale věděla jsem, že s lehkostí vše povykládat mamce taky nedokážu. Bylo toho až příliš a já sama měla ještě stále zmatené myšlenky, které k ničemu významnému nevedly. A jak jsem tápala v paměti, najednou se mi objevila poslední živá vzpomínka - někdo mě tahal z vody. Někdo se pro mě potopil do ohromné hloubky…

„… Persefono, má lásko…“

„… Já nechtěl. Nemohl jsem. Má duše mi zatemnila mysl. Odpusť mi, je to má vina. Miluju tě, lásko…“

Prudce jsem se posadila, až se mi zatočila hlava, kterou jsem jen hned zatřepala. Ne. Prosím na nic takového nemysli, Persefono.

„Jsi v pořádku, holčičko?“ prohlížela si mě starostlivě mamka.

Podívala jsem se na ni a pomalu přikývla. „Ano, jen… ty časté nevolnosti a tak, když jsem těhotná,“ uklidnila jsem ji s úsměvem, ale když jsem viděla její vážný výraz, lekla jsem se a v rychlosti rozhrnula peřinu. Pořád jsem měla břicho jak balón, teď se mi dokonce zdálo, že i větší, ale pro jistotu jsem na něj položila ruku. Po několika sekundách jsem nahmatala dost výrazný pohyb a také i tlukot malého srdíčka. Vydechla jsem a usmála se.

„Je v pořádku,“ kývla na mé břicho, když jsem se na ni podívala a já ho dál nepřestávala hladit. „Jen bych ráda slyšela vysvětlení. Vlastně bych ráda slyšela vše.“

„Je Hádovo,“ odpověděla jsem, i když to byla zcela zbytečná informace. Tohle by došlo i hloupému.

„To vím, ale…“

„Kde je táta, mami?“

Chvíli se mi vpíjela do očí a stále čekala, že jí odpovím na její předešlou otázku, ale pak si poraženě povzdychla. „Tvůj táta byl u tebe skoro dva dny v kuse. Stejně jako já. Včera večer jsem ho poslala domů, aby se také trochu prospal. Měl obrovskou starost. Nespouštěl z tebe oči.“

Sklopila jsem pohled a chvíli si jen tak hrála s peřinou. „Myslíš, že toho lituje?“ zeptala jsem se po chvíli. „Že lituje toho, co udělal. To, že mě zaslíbil a důvěřoval svému bratrovi.“

„Ano, velmi,“ odpověděla bez zaváhání.

Přikývla jsem, ale nevěděla jsem, jestli tomu mám skutečně věřit. Otec svou část dohody splnit musel. Dřív nebo později k sňatku stejně dojít mělo. Navíc mi dal několik let na rozmyšlenou a nečekal, že Hádes po dvou a půl letech učiní rozhodnutí za mě. Zavrtěla jsem znovu hlavou, jako bych měla ty nejšílenější vzpomínky na ten osudný den a vlastně i to vše předtím setřást. Jenže tak mocní bohové v zapomínání nebyli.

„A Hádes?“ dívala jsem se stranou, a až po několika sekundách se byla schopná podívat mamce do očí. „Kde je on?“

Přivřela oči a mně se zdálo, že tentokrát změní téma ona, aby mi nemusela odpovědět na otázku, ale zdálo se, že sbírala jen sílu, aby mi řekla odpověď.

„Hádes je ve vazbě. Dnes odpoledne proběhne soud a zřejmě ho odsoudí.“

Okamžitě jsem s dlaní na břiše nadskočila a vyděšeně se dívala do její tváře, až mě to samotnou překvapilo. „K čemu? K čemu ho odsoudí, mami?!“

„Nevím,“ zavrtěla hlavou a zamračila se. „Neměla bys být ráda? Že ho postihne za to vše -“podívala se na moje břicho, „-spravedlivý trest?“

Zmateně jsem přikývla a zamrkala. „A…a…ano. Vlastně ano. Jen - moment říkala jsi dnes odpoledne?“

„Ano, proč?“

Podívala jsem se na hodinky a nevěřícně na ně zírala. Pak jsem se podívala do slunce, které můj pokoj oslňovalo už v menší míře tím, jak vyšplhalo výš.

„Protože to bude zanedlouho.“

∞∞∞›››

K Diovu paláci jsem kráčela jak na popravu.

Ani nevím, čím to bylo, ale mé nohy se nemotorně motaly a ještě ztěžka dávaly najevo, jak jsou slabé po mé půlroční hladovce.

Ale oprávněné.

Nepamatovala jsem si skoro nic, i když je pravda, že nějaké útržky v paměti jsem měla. Nejvíc v těch vzpomínkách ovšem hrál roli Hádes. Hádes, jak se na mě starostlivě dívá. Hádes jak vzlyká - ne, tomu opravdu tak být nemohlo. A Hádes, jak šeptá ty slova…

Zavrtěla jsem hlavou. Zase tě něčím oblbli. Nemysli na to, Persefono, on lhal. Vzpomeň si na vše, co ti udělal. Přestaň na něj myslet a radši se soustřeď na Olymp. Jsi přeci doma!

Nasadila jsem automatický úsměv na tváři a podívala se nad sebe. Ještě nejméně sto schodů. S povzdechem jsem vyšla deset a pak se zastavila. S bolestnou grimasou a dlaní na břiše jsem se ohnula. Přepadly mě neskutečné křeče a já se vyděšeně rozhlédla kolem sebe a pak od břicha pod sebe. Naštěstí ze mě netekla plodová voda, ale zároveň jsem se začala třást, jestli mi nezačaly porodní bolesti. Jenže na ně bylo ještě moc brzo. Porodit jsem měla až za tři měsíce.

Posadila jsem se na chvíli na schody a s úlevou po pár minutách se posadila. Křeče přešly a já jen pohladila břicho. Bylo mi lépe, takže jsem se rozhodla, že ty zbývající schody vyjdu bez jakékoliv pomoci.

Nastavila jsem tvář jasnému slunci, a když mě polilo příjemné teplo, které bilo do každé části mé kůže, spokojeně jsem vydechla. Jak dlouho to bylo od okamžiku, kdy jsem naposledy viděla slunce? Jak jsem mohla kdysi na něj nadávat? Jak jsem to mohla celou dobu vůbec bez něj vydržet?

Otřásla jsem se a opatrně našlapovala na kluzkých schodech. Byla zima, a přesto hřálo slunce jak v létě. Na nějakých místech byl ještě sníh, přesto však počasí zimě opravdu nenasvědčovalo. Spíš to vypadalo, jako by mělo každou chvíli přijít jaro, které mělo ale ještě dostatek času. Byla teprve polovina ledna nicméně i v mém klasickém oblečení, do kterého jsem se už jen tak tak vešla, a sice teplé péřové bundy, pod ní vytahaný svetr, pod kterým jsem měla ještě triko s dlouhým rukávem, volné kalhoty a vysoké kozačky, měla jsem pocit, jako bych přišla na Saharu a počasí se mi v tomhle stavu jen vysmívalo. Co naplat, byla jsem těhotná a bála jsem se nastydnout. Zima byla zima.

Vyšla jsem poslední schody a ohlédla se za sebe. Uviděla jsem Olymp jako na dlani, včetně naší vilky. Viděla jsem, jak mamka otevírá dveře a zamyká za sebou. Řekla jsem jí, že se projdu, abych si užila chvíli se starým známým prostředím i sluncem a byla to v podstatě ona, co nařídila, abych se takhle teple oblékla.

Musela jsem se usmát, když jsem pohodila svojí hřívou, která znovu nabyla svou zářivě blonďatou barvu. Nechápala jsem, jak je to možné, ale díky podsvětí mé vlasy ztmavly, kdežto tady měly bravu, na kterou jsem byla zvyklá.

„Persefono, jsi to ty…?“

Ohlédla jsem se zrovna v momentě, kdy se na mě nevěřícně dívala vysoká bledá dívka s čokoládovýma očima a mnohem delšími zrzavými vlasy. Když jsem se otočila, vytřeštila oči a pusu, kterou měla otevřenou dokořán, teď přikryla dlaní. Zajíkla se. „Jsi to ty. Panebože.“

Letěla ke mně a mohutně mě objala. Až podle její známé vůně mi došlo, kdo to je. „Artemis.“

Její jméno jsem vyslovila tak láskyplně, až mě to samotnou překvapilo. Odtáhla se ode mě a prohlížela si mě. Nemohla jsem si nevšimnout, jak jí zazářily oči a dokonce jí ukápla i slza.

„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Když… když jsem se o tom dozvěděla… myslela jsem, že se vydám do podsvětí a Háda zabiju - čímkoliv, co budu mít momentálně zrovna po ruce. No, když jsem se to dozvěděla, zrovna jsem měla v ruce vysavač, takže… nevím, jestli by ho to nějak dokázalo zabít, ale za pokus by to stálo.“

Zasmála jsem se. Už z mnoha důvodů. Nejen, že mě její historka pobavila, ale zároveň jsem si uvědomila, že jsem opravdu doma. S ní. Se všemi. Znovu jsem tu byla s nimi.

Proto se mírně zakymácela, když jsem ji znovu objala kolem krku a klinkala s ní jak blázen. Do toho jsem se ještě začala smát, ale ona po chvíli taky. Ano, možná jsme vypadaly… zvláštně, ale mně to bylo v tu chvíli totálně jedno.

Když jsme se odtáhly, byly jsme obě rudé od smíchu a měly mokré tváře od slz. Hlavně štěstí.

„Jsem ráda, že jsem tu. Opravdu. Jen… nedokážu si zvyknout. Byla jsem příliš dlouho pryč. Prostě… já nevím. Mám strach, že je to jen krásný sen a až se probudím, tak se rozplyne.“

Položila mi ruku na předloktí, které mi čouhalo z kapes bundy, ve které jsem si instinktivně hřála ruce. Ano i v tomhle „vedru“.

„Neboj, vše bude… Ježiši Kriste!“ vypískla a vykulila oči. Vyděsila jsem se a chtěla se zeptat, co se děje, ale nemusela jsem se ptát dvakrát, protože ukazováčkem ukázala na mé břicho a druhou rukou si přikryla pusu. „Ty jsi těhotná!“

Zasmála jsem se, ale znělo to spíš zoufale. „Jo no, jsem.“

Překvapení v její tváři vystřídal rozzuřený výraz. „Já toho hajzla zabiju. Jak si vůbec mohl na tebe dovolit šáhnout!“

Byla opravdu tak rozzuřená, že jsem jí musela položit ruku na rameno, aby mi věnovala trochu pozornosti. „No, tak. Klid. Já vím. Jenže… už jsem si zvykla. A těším se na své dítě.“

„Vážně?“ reagovala znovu s překvapením a trošku s nakrčeným obočím. „Jsi vůbec moje Persefona?“

„Artemis, to, že jsem těhotná, už nezměním. Já vím, nevrátím to, i kdybych chtěla. Prostě porodím, budu mít dítě a tečka.“

„Říkáš to s takovým klidem, jako bys plánovala dovolenou.“

Opovržený a vážný výraz jí nevydržel tak dlouho, hlavně když jsem do ní s úšklebkem drkla a rozesmála se. „No vlastně jo, mateřskou!“

Až do Diova paláce si prozpěvovala: „Já budu teta, lalala!“

∞∞∞›››

S knedlíkem v krku jsem pozorovala poslední bohy a všechny příslušníky jedné olympijské rodiny, kteří se snažili vmáčknout na přeplněné lavice, které byly v půlměsíci kolem sálu. Tedy s výjimkou otcova trůnu, který řadu sedaček po několika patrech přerušoval přesně uprostřed a vyjímal se s výhledem na hlavní bránu.

Na Hádův soud dorazili snad doopravdy všichni z Olympu a pokřikovali na sebe přes několik řad jak na fotbalovém hřišti. Chybělo málo a podával by se tu nachos nebo popcorn. Nervózně jsem tiskla dlaně k sobě a dívala se na všechny ty tváře. Nedokázala jsem si představit, že se všichni budou dívat na mě, až o mně bude otec mluvit.

S mámou jsme seděly vedle sebe na místě, kde seděla, když se konala rada, ovšem teď jsme se musely smáčknout obě vedle sebe. Naproti mně po tátově pravici seděla Héra, která se na mě znechuceně šklebila a zřejmě dělala jen kvůli tátovi naoko, že je ráda, že tu jsem, a vedle ní seděla i Afrodita, která byla důležitá jako svědek. Zachytila jsem její pohled a obě jsme se na sebe usmály. Přesto nám do smíchu nebylo. Věděly jsme, co nás čeká.

Nervózně jsem se zavrtěla a cítila, jak mě polévá úzko.

„Jsi v pořádku?“ podívala se na mě starostlivě mamka a já jí s nepatrným úsměvem přikývla. S největší chutí jsem měla však chuť zavrtět hlavou a zakřičet, že se asi zbláznila.

Proto jsem si jen protáhla krk, sykla nad bolestí zad, které trápily každou těhotnou ženu, a snažila si sednout si jako prkno.

O chvíli později nakráčel stále otevřenou branou otec, který se rozhlížel po celém sále a zjevně ho nevykolejilo z míry takové davové šílenství. Když šel k trůnu kolem nás, všimla jsem si jeho pohledu, kterým mi chtěl říct: „Jsem tak rád, že tu jsi. Jsi má dcera a budu tě ochraňovat.“ S vděkem jsem mu úsměv oplatila a sledovala, jak stoupá k platinovému zářícímu trůnu a otáčí se k publiku. Dav se trochu ztišil, ale ne úplně.

„Vítejte na výjimečném zasedání, které je široké veřejnosti dostupné. Dnes se zde odehraje rozsudek nad bohem podsvětí, mým bratrem Hádem.“

Pokynul ke sloužícím u brány, kteří s úklonem přikývli a na chvíli zmizeli za branou. Opět nastal hlasitější rozruch a já začala prudce oddechovat. Věděla jsem, že se na mě už někteří dívají, ale snad to pro mě nebylo tak nepříjemné jako to, že ho znovu uvidím.

Brána se se skřípěním otevřela a všichni se naklonili, aby uviděli shrbenou postavu, která byla ještě stále ve stínu, upoutaná pevnými pouty na dlouhých řetězcích. Až nyní nastalo v sále naprosté ticho, až jsem slyšela svůj vlastní přerývavý dech. Dívala jsem se, jak dunivými kroky, které se sálem rozléhaly jak ozvěna, kráčí se sklopenou hlavou a tak pomalým krokem, že mi to připadalo jako nekonečné, přímo prostředkem sálu.

Nikdo ani nedutal, když se pomalu blížil k Diovu trůnu, stále s hlavou sklopenou a s cinkáním řetězů, které držely po obou stranách dva strážní. Nemohla jsem si nevšimnout, že Hádes kulhá a bolestně syká při každém kroku. Dívala jsem se na člověka, který mi tolik ublížil, ale v tu chvíli jsem nemohla v sobě najít jakoukoliv negativní emoci. Jen jsem zírala, neschopná pohybu a po chvíli si i uvědomila, že lapám po dechu.

Všichni sledovali, jak Hádes kráčí - nebo spíš kulhá k trůnu, u kterého s ním škubli, a on s hlasitým zaúpěním klesl před trůnem. Díval se do země, ale já dokázala i z profilu tváře poznat, že má podlitiny na tvářích, u pravého oka monokl a nos divně křivý, asi zlomený. Oblečení, které měl ještě asi z podsvětí bez pláště, měl roztrhané a špinavé. Na rukou měl škrábance a dost výrazné mozoly.

„Háde,“ oslovil ho otec přísně a nahlas, bez jakýchkoliv emocí. „Jsi si vědom vlastních skutků?“

Chvíli mlčel, nedokázal odpovědět, ale pak se skuhráním a také škubnutím za železná pouta s ním od jednoho strážného odpověděl: „Ano, jsem.“

Otec narovnal hlavu a podíval se na všechny přítomné. Seděl na svém trůně hrdě, uvědomoval si vlastní povinnosti. Mávl na jednoho strážného po svém boku, který spíš stál v jeho stínu a ten s úklonou odspěchal. Za chvíli nesl na stříbrném podnosu zažloutlý svitek, z kterého se houpala známá zlatá pečeť. Diova pečeť. A vedle ní i černá, zřejmě Hádova.

Otec si vzal svitek a podíval se na všechny v sále. „Tímto svitkem byla ustanovena dohoda mezi mnou a mým bratrem ohledně manželství mezi ním a tehdy čerstvě narozenou mou a Deméteřinou dcerou Persefonou.“

Rozložil svitek a začal číst: „Já, Hádes, syn Krona a Rhey, vládce podsvětní říše a duchů a bohů v ní, přísahám, že vytrvám v tajnosti a poslušnosti Diových rozkazů a do Persefoniných osmnáctých narozenin pomlčím v tajnosti o budoucím rozhodnutí nejvyššího vládce. Dále se budu řídit dle pokynů, které mi určí, neurčím si svá vlastní pravidla ohledně podmínek a za žádnou cenu nevystavím svou nastávající nebezpečí. Zaslibuji se věrností, láskou a nekonečnou ochranou nad svou chotí. Touto předmanželskou smlouvou se zaslibuji i samotnému Diovi, vládci nebeské říše a bohovi bohů, a Deméter, bohyni úrody a rolnictví. Tak již ustanoveno dne 21. prosince, před jednadvaceti lety,“ dodal otec.

Nastal rozruch, jak si všichni začali šeptat názory a projevovat své komentáře. Chytila jsem se okraje lavice, abych neomdlela. Byla to pravda. On mě opravdu otec sprostě prodal. Dokonce ještě v den mého narození. Vzpamatuj se, Persefono! okřikla jsem se. Tady nejde o otce. Jde o Háda a věci, které v nich napsal. Přestaň ho omlouvat…

„Ticho!“ okřikl všechny přítomné otec. „Hádes se zde zavázal hned s několika věcmi najednou. Zaprvé, cituji: ‚do Persefoniných osmnáctých narozenin pomlčím v tajnosti o budoucím rozhodnutí nejvyššího vládce,‘ tímto se Hádes zavázal, že teprve až bude Persefoně osmnáct let, řekne jí, že se stane jejím manželem. Jenže s mým souhlasem. Hádes se nejen nezeptal, ale také řekl vše Persefoně o týden dřív,“ odkašlal si otec.

„Dále,“ složil svitek a už odmítal číst, „jsi slíbil, že bez mého souhlasu k svatbě nedojde. Nejen, že jsi se nezeptal, ale také jsi mou dceru bez ostychu unesl, aniž by o tom někdo mohl vědět. Nebýt Afrodity,“ podíval se na ni a ta malinko zrudla, „která byla s Persefonou to osudné odpoledne, jistě bychom nikdy nevěděli, co se s naší dcerou stalo. Dále jsi ji omámil -“ tentokrát jsem se podívala na otce já sama - A to věděl jak? Pak mi to došlo, musela o tom vědět i Keira, která seděla dál od otcova trůnu se zmučeným výrazem ve tváři, „- v jejím zdrogovaném stavu si vzal -“ podívala jsem se na svůj prsteníček, kde stále zářil zlatý prsten, „- a ještě téhož dne ji znásilnil. Má dcera,“ podíval se otec na mě, „čeká dítě tohohle… zrádce.“

Teď jsem si vysloužila překvapený pohled všech přítomných a unisono slyšela zalapání po dechu, když se podívali na mé břicho. Se zarudlými tvářemi jsem sklopila hlavu a dívala se na své propletené prsty, dokud otec znovu nepromluvil.

„Hádes zmizel na šest měsíců pryč, nechal moji dceru v takovém stavu, za přítomnosti jeho zrádcovské služky, která se vydávala za její přítelkyni. Falešně předstírala, že mé dceři pomůže z podsvětí, která, vážení přítomní, v naději, že se ještě zachrání a nezůstane v podsvětí, šest měsíců jako těhotná nejedla -“ opět další zalapání po dechu, „- a důvěřivě podnikla ze sídla Erebosu nebezpečnou cestu až k řece Styx. Podle Herma, kterému opravdu Nemesis předala vzkaz, aby na břehu řeky čekal, a já mu dal pokyn, aby zde skutečně byl, když mi předával vzkaz, skoro nechala Persefonu zachránit. Po výpovědi mé dcery a nalezeného těla v řece se skutečně jednalo o právoplatnou vraždu, při které se má dcera bránila. Bohyně spravedlivé odplaty, Nemesis, si celou dobu s Persefonou jen hrála, nemohla snést postavení mé dcery, protože, vážení, byla celou dobu předtím Hádovou milenkou.“

Celý sál si znovu začal vzrušeně šeptat a já se podívala na Háda, který měl stále svěšenou hlavu a díval se do země. Viděla jsem, jak v okovech zatíná pěsti, tiskne čelisti k sobě a s námahou polyká.

„Má dcera se zachránila jen díky zabití té šílené ženy a přeplaváním na nejbližší břeh, kde ji našel Hádes. Má dcera umírala a podle jeho výpovědi - prý ji zachránil jen díky zrnku z ovoce života. Jenže za všechny jeho hříchy ho nemine spravedlivý trest.“

Znovu nastalo hrobové ticho a já tentokrát zatnula pěsti a snažila se zhluboka dýchat.

Otec vstal a zvedl hlavu a skoro křičel, jak mluvil hlasitě: „Háde, jsi obviněn z ublížení na zdraví mé dcery, krutému znásilnění, lhaní nejvyšší radě a porušení všech přísah, které jsou v tomto svitku. Jsi odsouzen k věčnému svržení do nejhlubších propastí Tartaru, kde je uvězněn i náš otec Kronos.“

„NE!“

Z dálky někdo zakřičel a vyděšeně dýchal. Až když se všichni na mě podívali, uvědomila jsem si, že jsem to já. Stála jsem na nohou, které se mi podlamovaly, a ochranitelsky se držela za břicho. Upírala jsem oči jak k tátovi, tak k Hádovi, který co největší rychlostí s námahou otočil poprvé na mě pohled, a bylo vidět, jak mu stouply slzy do očí, a stahuje se hrdlo.

Nevím, co mě to popadlo. Nechápala jsem, co to dělám, ani proč to dělám. Mé tělo reagovalo jakoby za mě, ale přitom jsem si byla jistá, že jsem naprosto při vědomí. Při pohledu do Hádových jsem si málem opět sedla na lavici a stáhlo se mi hrdlo. Nemohla jsem vidět jeho zubožený stav. Nemohla jsem ho vidět takového.

A především jsem nemohla dopustit, aby byl v Tartaru.

Ne otec mého dítěte.

„Ne,“ řekla jsem šeptem a všichni na mě nevěřícně hleděli. Nechápali, jak jsem byla vůbec schopná odporovat, když se jedná o mě.

„Otče, musíme si promluvit. O samotě,“ dodala jsem a podívala se na všechny přítomné. Snažila jsem se mu vše naznačit v pohledu a v jeho překvapené tváři se na chvíli mihlo pochopení.

„Soud se odkládá. Pokračovat se bude zítra ve stejný čas. Můžete odejít.“

Nikdo se neodvažoval odporovat dlouho samotnému nejvyššímu bohovi, i když chvíli ještě seděli s vykulenými výrazy a nevěřícně si šeptali. Jakmile Zeus mávl a tím dal i pokyn strážím, okamžitě vytáhli na nohy Háda, který stáhl v bolesti znovu obličej, ale nepřestával se na mě dívat. Tak zoufale a láskyplně. Tak bolestně a přitom smířený s osudem. Dívala jsem se za ním, dokud nevyšli z brány.

Sledovala jsem všechny přítomné, kteří se sbírali na nohy a pomalu opouštěli síň. Pomalu jsem přešla k otci, který právě sestupoval z trůnu. Ohlédla jsem se, abych se podívala, kolik lidí ještě zůstalo, aby nemuseli poslouchat.

Bránou prošli poslední dva, avšak za mnou se vynořila mamka. „Mami, prosím, ty taky -“

„Ne,“ reagoval okamžitě otec. „Deméter tu zůstane. Jsme tví rodiče.“

S polknutím jsem sledovala, jak si stoupli přede mě a míhá se jim ve tváři hromada emocí. Převažoval zmatek, překvapení a zvědavost.

„Persefono, co se stalo? Proč jsi najednou tak vylítla?“ začal otec a snažil se mluvit vlídně. Jenže tím mi to všechno ještě víc stěžoval.

„Já -“

„Persefono, co se stalo? Copak nesouhlasíš s Hádovým trestem? Zdá se ti to málo?“ zeptala se mamka a byla z ní cítit nervozita.

„Mami, já -“

„Tak co?“ vyštěkla, ale otec ji uklidnil klidným pohledem a položením ruky na rameno.

Pak sám pokračoval. „Řekni nám to, miláčku.“

Povzdechla jsem si. Bylo to tak těžké a přitom se jednalo jen o jednu pitomou větu.

„Já… nemůžete to udělat.“

„Proč?!“ zeptali se unisono a teď už oba nervózně zvýšili hlas a netrpělivě čekali na mou odpověď.

Polkla jsem.

„Protože ho miluju.“

Moment, na který jste asi (doufám) všechny čekaly, nastal. :)

V příští kapitole uvidíte reakci rodičů, pak samozřejmě rozhodnutí Dia o Hádovi a možná i nějaké to překvapení? :)

Každopádně už příště bude poslední kapitola - ano, pláču stejně jako vy :( a pak samozřejmě ještě epilog, který bude taky něco jako kapitola.

Takže se těšte ;)

A pak, abych se taky vyjádřila k vašim úplně božím komentářům. Nikdy by mě nenapadlo, že by tahle povídka mohla mít nějaký ten úspěch, a že vás bude tak moc bavit, že se na ní stanete skoro řečeno závislými. Holky, jste úžasné fanynky a bez vás by mi to tak nešlo. Dodáváte mi sílu v psaní dál a dál. :))

Ale to ještě vše zmíním v doslovu spolu s epilogem. Děkuju vám mnohokrát ♥

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 29. kapitola: