OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 26. kapitola 1/2

17.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1442×

26. kapitola - Cesta Podsvětím 1/2

Jenže… nadšení, strach i vše ostatní okolo mi nedalo spát. Ležela jsem zachumlaná v dekách a zírala do stropu. Myšlenky mi v hlavě vířily a ačkoliv jsem se snažila opravdu na nic nemyslet, vždycky do toho něco skočilo.

V duchu jsem si ještě jednou pročítala všechny věci, které budeme potřebovat. Popravdě jsem ani netušila, co Nemesis vzala a co ne. Věřila jsem jí, přestože mě tenkrát zdrogovala. A věřila jsem také tomu, že to dělala jen s úmyslem, aby vyhověla Hádovi. Zda to byla pravda či ne, to se už zřejmě nedozvím. Jenže pro to, abych se dostala z tohohle pekla, jsem byla ochotná udělat cokoliv.

Přemýšlela jsem, jestli jsou v hradu i ostatní spolužáci, a jestli ano, kde. Toužila jsem se s nimi vidět, ale bála jsem se toho, jak moc se změnili nebo jak mě vezmou. Možná jsem byla jejich královna a oni mi měli prokazovat patřičnou úctu, ale rozhodně jsem nevěděla, co by se za tou falešnou tváří skrývalo.

Mrkala jsem do popraskaného kamenného stropu a přistihla se, že hladím zvednutou peřinu, pod kterou bylo už velké kulaté bříško. Ano, byla jsem sice v šestém měsíci, ale vypadalo to, jako bych byla tak týden před porodem. Díky tomu jsem taky byla velice oslabená. Protože ode dne, kdy jsem sem vstoupila, jsem absolutně nic nesnědla. A ani jsem nemohla, protože kdybych to udělala, zřejmě by byla celá cesta zbytečná.

Normálního smrtelníka by šest měsíců jenom pití vody a bez jídla už dávno zabilo, ale já, jakožto bohyně, tuhle dobu vydržela. Jenže jsem pomalu začínala cítit, že ještě nějakou dobu a už pomalu budu taky umírat. Ještě když vezmu v úvahu, že jsem těhotná. To moje tělo spotřebovávalo dvakrát víc energie a živin.

Přestože jsem nevěděla, co se uvnitř ve mně vyvíjí, s hlazením jsem nepřestávala. Naopak jsem odhrnula peřinu, přestože na mě začal pomalu doléhat zimní chlad a hladila břicho přes noční košilku. „Taky si někdy připadáš sám? Já třeba teď jo. Chci vidět svou rodinu. Moc mi chybí.“

Připadala jsem si trošku jako blázen, když jsem si povídala v tichém pokoji s dítětem uvnitř mě, který to stejně neslyšel, jenže jsem věděla, že zatím mi jako jediný ublížit nemůže.

Náhle, jako kdyby vše slyšel a reagoval na mé dotyky, ucítila jsem, jak se uvnitř mě pohybuje a malinko začíná i do mě kopat. Nebyla jsem na to připravená, tak jsem se s mírným leknutím posadila, ale pak si zase vydechla.

S úsměvem a pohlazením jsem mu odpověděla:  „Taky tě mám ráda, ty můj drobečku. A je jedno, čí jsi. Jsem tvoje máma a vychovám tě tak, abys nepoznal, že je tvůj otec vládce podsvětní říše.“

S utišenými myšlenkami a klidnou, nadějnou myslí jsem po chvíli usnula s dlaní na břiše.

∞∞∞›››

„Persefono, je čas.“

Zamžourala jsem na Nemesis, která stála nade mnou a jemně do mě drkala. Všimla jsem si, že už mi připravila plášť a starší tógu, kterou měla podobnou i sama na sobě. U dveří jsem si všimla několika vaků, ve kterých zjevně bylo vše potřebné.

Nepromluvily jsme ani slovo během toho, co mi zaplétala vlasy do pevného copu a pomáhala mi se obléknout do tógy a pláště. Pomohla mi uklidit pokoj pro jistotu, kdyby se vrátil Hádes, aby pokoj vypadal v původním stavu. Obě jsme ale doufaly, že až se vrátí, už budeme na Olympu.

Nevěděla jsem, kolik je hodin, ale předpokládala jsem, že je kolem páté hodiny ranní a všichni ostatní ještě spí. I přes to jsme našlapovaly potichu a snažily se nehekat pod tíhou vaků, které byly narvané k prasknutí.

Než jsme sešly po schodech z věže do hlavní haly a dostaly se na nádvoří, zabralo nám to nejméně deset minut. Nemesis s vrzáním otevřela bránu a nejdříve vykoukla ven. Přestože na nádvoří nikdo zřejmě nebyl, ještě se ke mně otočila a stáhla mi hluboko do očí kapuci. Přidržovala jsem si ji jednou rukou, zatímco jsme klusaly až k hlavní bráně hradu. Byla zavřená, ale doufala jsem, že Nemesis má nějaký nápad, jak ji otevřít.

Zatímco mi mlčky podala všechny vaky, které jsme měly, abych je podržela, zkoumala páku a zámek od brány. Využila jsem chvilky a ohlédla se, abych se ujistila, že nás někdo nesleduje a také, abych si prohlédla místo, kde jsem nedobrovolně žila šest měsíců. Celé nádvoří bylo ponořené v mrtvolném tichu a z úzkých okýnek v hradu nesvítilo žádné světlo louče či svíčky. Strašidelnosti tomu dodávala ještě větší tma, přestože se tu den a noc nestřídaly a ani období se tu neměnily.

Musela jsem uznat, jak je tento svět je hodně odlišný od našeho na Olympu, který se jen nepatrně odlišoval od toho pozemského. Tady v podzemí jako by vládl hotový středověk a možná ani sloužící už nevěděli, co je to lednička či televize. Už díky těmto důvodům jsem zírala na hrad s nechutí, přesto s trochou dávkou výčitek a strachu, protože jsem věděla, že to bylo jediné, co mě ochraňovalo od všech hrůz, které se nacházely za hradbami hradu.

Otočila jsem se zpátky na Nemesis zrovna v momentě, kdy se brána se skřípěním, které jsme se snažily v určitých intervalech zmírnit, otevřela. Nemesis ji otevřela tak na škvíru, abychom obě prošly. Nečekaly jsme na nic, popadly vaky a protáhly se bránou ven.

Okamžitě jsem ucítila, jak mě opouští veškerá energie a mé tváře a vše díky šestiměsíčnímu hladu se propadají do kostí. Tlak mimo Erebos se ještě více zesílil, až mi hučelo v uších a třeštila mě hlava. Jako by vše od zlého mě chránilo jedině uvnitř hradu.

Se zaúpěním jsem klesla na kolena a instinktivně si dala ruce na uši. Kromě tlaku a velké oslabenosti se mi zdálo, že slyším i hlasy. Vzdálené, smutné, některé zpívající, některé křičící a některé jen šeptající. V důsledku toho, jsem se málem zhroutila na zem.

„Persefono, musíme jít, no tak, vstávej,“ zašeptala jakoby vzdáleně Nemesis a ucítila jsem, jak mě tahá na nohy. Udělalo se mi špatně od žaludku a chtělo se mi zvracet. Chtěla jsem ji požádat o láhev vody, kterou jsme vzaly jedinou s sebou, ale nemusela jsem ani promluvit a už mi ji podávala. Okamžitě jsem si vodu vzala a s úlevou vydechla, když se mi po dvou locích udělalo lépe.

Vrátila jsem jí vodu a kývla na ni, že můžeme pokračovat. Jenže jsme neušly ani dva kroky a uslyšely jsme dusot nohou za námi. Obě jsme se lekly a okamžitě se otočily, jenže za námi nikdo nebyl. Snažila jsem zaostřit svůj zrak, ale docílila jsem jen toho, že jsem viděla ještě větší tmu. Podívaly jsme se na sebe a vyměnily si pohledy. Nebylo pochyb, že nás někdo sleduje. Beze slova jsme se vykasaly tógy a pláště a s plnými vaky se rozeběhly.

„Kampak, slečinky?“ ozval se za námi hlas a my věděly, že jsme v pasti.

Snažila jsem se ten hlas s někým spojit, ale nepoznávala jsem ho. Pocítila jsem jen prázdnotu a nesmírný chlad, který se mi i přes vrstvy oblečení zařezával přes kůži až do kostí. Nemesis se cítila zjevně stejně, protože stejně jako já zareagovala na to tím, že si přitáhla plášť těsněji k tělu.

„Uteč!“ stihla zakřičet, když se na ni mohutná černá postava vrhla. Neviděla jsem jí do tváře, ale podle hlubšího hlasu a tvaru postavy jsem vytušila, že to bude muž.

Neváhala jsem ani vteřinu a rozeběhla se pryč, bez vaků v ruce a s vykasanými šaty. Padesát metrů od místa, kde nás ten neznámý napadl, jsem se zastavila a sledovala, jak se Nemesis ohání vakem a hází na něj jeho obsah. Byla statečná a snažila se nekřičet, aby nepřivolala případně další, ale věděla jsem, že už to dlouho nevydrží a možná zemře pod jeho rukama.

Ruku do ohně bych za její starostlivost o mě nedala, ale neměla jsem srdce mrchy.

O několik vteřin později jsem už vnímala, jak dobíhám k zápasící Nemesis a mlátím také vším možným po ruce toho cizince. Jenže se zdálo, že se namíchl ještě víc, protože mě jedním pohybem odstrčil, až jsem spadla na zem a odřela si lokty. Stále mimo jsem ležela na zemi a oslabená jsem se vzpamatovávala ze šoku. Vnímala jsem, jak Nemesis mu zasahuje pořádnou ránu do hlavy a on se k ní se zavrčením otočil a pak vytáhl něco nečekaného - jakoby proti pravidlům se zableskla ve tmě čepel dlouhé dýky, kterou přiložil na Nemesino hrdlo.

Vše jsem sice vnímala z velké dálky, ale tohle mě dokázalo probrat dostatečně. Vyskočila jsem na nohy a zaútočila na temnou zahalenou postavu, která stiskem k jejímu hrdlu nepolevila, ale naopak zesílila, akorát se zdálo, že jsem ho jenom překvapila. Skočila jsem mu na krk a vší silou mu vytrhla dýku z ruky, která spadla někam za mě. Nemesis se odkulila stranou a postava zápasila se mnou. Jenže já jsem byla dost mrštná a jakmile jsem postřehla, že Nemesis sebrala dýku ze země a řítí se na postavu, seskočila jsem z ní a neznámý spadl na zem.

„Copak, cizinče? Ještě nemáš dost?“ držela Nemesis dýku u jeho krku, kde zároveň končila kápě. Neviděly jsme mu do obličeje, ale to ani on nám, protože samy jsme byly zahalené. Jedním pohybem ostré špičky dýky mu Nemesis sundala kápi a my překvapeně vyjekly.

„Thanatosi?“ zašeptala jsem nevěřícně a Nemesis si zároveň se mnou sundala kápi s čela.

Vzteky se mu vzdouvala hruď, hned jak jsme mu sundaly kápi z obličeje, a díval se na nás nenávistně. Jakmile ale poznal naše hlasy i nás, rozšířily se mu zorničky údivem. Ležel na zemi a díval se na nás, jako by nás viděl poprvé v životě.

V podsvětí už mě nic víc nemohlo překvapit. Nejdříve se objeví Nemesis jako moje služebná, pak Keira, strážkyně Hádových komnat a pak sám Thanatos, bůh smrti. Doufala jsem, že bychom mohly narazit třeba takhle i na Brada Pitta. Teda… spíš radši ještě tam nahoře…

„Co tady děláte?“ vykoktal ze sebe.

„Co tady děláš ty?“ zasyčela na něj Nemesis s dýkou u krku a přitiskla mu ji na něj ještě víc. „Copak ti dal Hádes úkol strážce brány?“

Přikývl a volnou rukou si opatrně odtáhl dýku od krku, aby mohl promluvit. Zároveň se opřel na loktech. „Hádes dal úkol všem. Hlavně nám, spolužákům. Předpokládám, že už jste některé z nich potkaly.“

Mlčela jsem, když měl na mysli třeba Keiru, ale předpokládala jsem, že Nemesis možná potkala už i ostatní. Především jsem měla matné vzpomínky na Erinye, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi to skutečně ve svatební den nezdálo. Jenže… z toho dne jsem si díky droze nepamatovala už doopravdy nic. Věděla jsem jen, že to byla chvíle, od které se mi zničil život. I když… možná se mi to stalo už od chvíle, kdy mě sem Hádes přivedl.

Ne.

Kdy mi oznámil, že se má stát mým manželem.

„Ale co tu děláš ty? Jsi sice chlap, ale… ,“ Nemesis se ušklíbla a na Thanatovi i v té tmě bylo vidět, že zrudl až po uši. O jeho homosexualitě každý zezačátku pochyboval, protože si ji nechtěl přiznat ani on sám, ale později už se začal chovat, mluvit i vnímat vše okolo jako gay.

Nikdo ho neodsuzoval. Celou dobu chodil do třídy, kde byly samé dívky, kromě Háda, jenže Hádes gay nebyl. I když bych dala bůh ví co, kdyby teď byl…

„Hele, nepodceňuj moje schopnosti. Málem jsem vás dostal.“

„Jo, ale spíš máme my tebe.“

„Byly jste na mě dvě,“ namítl.

Sice jsem byla ráda, že ten neznámý není opravdu pro nás cizí, ale zároveň jsem se bála, že těmito zbytečnými řečmi ztratíme spoustu času a z hradu, u kterého jsme ještě stále byly, nás někdo uvidí a pokusí se i zastavit.

Zaťukala jsem na rameno Nemesis, která se na mě s úšklebkem ve tváři otočila, ale pak se zatvářila vážně a přikývla. Vstala, oprášila si šaty a pomohla i Thanatovi na nohy. Ten si uhladil špinavý plášť a pak si vzal nabízenou dýku od Nemesis.

„Budeme už muset jít,“ řekla jsem za nás obě.

„Kam?“ zeptal se překvapeně. Ach jo, kolika tvářím budu muset ještě vysvětlovat, že pro mě jiná cesta neexistuje.

„Domů.“

„Ale tvůj domov je ta-“

„Na Olympu,“ dořekla za něj Nemesis a ignorovala, když jsem k ní vzhlédla. „Persefona patří na Olymp a tam také porodí.“

Thanatos odtrhl až teď pohled od Nemesis a podíval se na mě. Jak mě přejížděl od hlavy až patě, zastavil se s pohledem na mém vystouplém břiše. Stejně jako předtím se mu rozšířily zorničky údivem a poté, k mému překvapení, padl na kolena a svěsil hlavu.

„Má paní, odpusťte.“

S Nemesis jsme si vyměnily udivené pohledy a já přešla po chvilce k němu. „Thanatosi, co blázníš? Za co se mi omlouváš? A proč mě vůbec takhle oslovuješ?“

„Jste má královna. Musím se k vám chovat s úctou. Došlo mi to až teď. Navíc -napadl jsem vás. Vystavil jsem vás velkému nebezpečí. Mohl jsem vás zabít, má paní.“

„Ano, ale neudělal jsi to. Takže se nic nestalo, Thanatosi.“

„Jsi bůh smrti, pamatuješ, ty troubo?“ ozvala se s úšklebkem Nemesis a Thanatos zvedl hlavu a přimhouřil nenávistně oči.

Zareagovala jsem dřív, než došlo k nějaké potyčce. „Thanatosi, prosím, vstaň.“

Nechal si ode mě pomoct na nohy, a když jsem mu zvedla hlavu, podíval se mi do tváře. „Potřebuju od tebe pomoc.“

„Cokoliv budete chtít, má pa-“

Probodla jsem ho pohledem.

„… Persefono. Cokoliv si budeš přát.“

Přikývla jsem. „Potřebuju, aby ses vrátil do hradu a dělal, jako že jsi nás v životě neviděl. Nikdo tudy neprošel. Nikdy. Rozumíš?“

Zakýval nesouhlasně hlavou a malinko couvl. „To nemůžu. Něco takového po mně nemůžeš chtít.“

„Tak podívej, ty blbečku,“ přešla k němu Nemesis a vytrhla mu jedním silným pohybem dýku z ruky a znovu mu ji přiložila k hrdlu, až vyděšeně zalapal po dechu. „Tohle nebylo přání, ale rozkaz. Obě se nutně potřebujeme odsud zdekovat, jasný? A ten tvůj nevinný ksichtík nám v tom nezabrání. Rozumíš?“

Začal sípat a dožadovat se vzduchu, takže jsem odstrčila Nemesis jako první. „Nech toho. Vyřídím to. Běž napřed,“ kývla jsem na vaky a nepřestávala ji probodávat rozhodným pohledem, dokud nestáhla dýku, nevrazila mu dýku směrem rukojetí do hrudníku, takže Thanatos jen zavrávoral a přidržel si ji u sebe, nesebrala vaky a nevydala se pár desítek metrů od nás.

Po očku jsem ji ještě chvíli sledovala, ale pak jsem se obrátila k už tak dost vyděšenému Thanatovi. „Potřebuju to, Thanate, prosím.“

Bylo vidět, že vnitřně se sebou bojuje.

„Podívej, já vím, že máš rozkazy, ale jestli se odtud dostanu a spravím o všem otce, pomůže i vám, slibuju. Jen tě žádám o jednu laskavost - nikomu o nás neříkej, ano? Pomůžeš nám?“ chytla jsem ho za paže, abych zvýšila naléhavost svého přání.

Po dlouhé chvíli, kdy se na mě utrápeně díval, si povzdychl a poraženě svěsil ramena. „Dobře. Udělám to. Pro tebe,“ usmál se na mě a já ho nadšeně objala.

„Děkuju.“

Pustila jsem ho a chtěla se vydat za Nemesis, která stála od nás dobrých padesát metrů a netrpělivě podupávala nohou, když na mě šeptem ještě zavolal: „Persefono, počkej ještě.“

Přešel ke mně do těsné blízkosti a obrátil mě tak, abych byla zády k Nemesis. Když se ujistil, že nás nikdo a ani ona nepozoruje, podal mi tu samou dýku, s kterou nás chtěl zabít, do ruky.

„Vezmi si ji. Tuším, že se ti bude hodit a budeš ji potřebovat víc než já. Nevytahuj ji, dokud nebudeš v krizové situaci. A neukazuj ji ani před Nemesis. Nechci tě strašit, ale nemám k ní důvěru,“ přešel do šeptu a naléhavě mě probodával očima.

Vzala jsem si od něj dýku a dala si ji za opasek a zakryla pláštěm. Ujistila jsem se, že mě nikde netlačí a ani není vidět. „Děkuju mnohokrát. Já… taky k ní nemám takovou důvěru. Ale věřím jí, že mě odvede za řeku Styx.“

„Buď opatrná.“

Vděčně jsem se na něj usmála. „Budu.“

S posledním stiskem dlaní jsem ho opustila a jen naposledy se ohlédla, abych se ujistila, že stojí stále před bránou, teď už ale opět zakrytý kápí. Usmála jsem se a zakryla si tvář kápí také. Došla jsem až k Nemesis a vzala pár vaků.

„Připravená?“ zeptala se mě s pohledem upřeným před sebe, na celý svět v podzemí.

S přikývnutím jsme obě vyrazily a nechaly za sebou jediné bezpečné, ale zároveň nejstrašnější místo, které mělo být mým stálým domovem.

∞∞∞›››

Ani netuším, kolik času uběhlo už od okamžiku, co jsme se viděly s Thanatem. Podle Nemesis jsme byly na cestě jen hodiny, ale pro mě to byly celé dny. Mé tělo s každým dalším krokem sláblo a já byla odkázaná jen na vodu. Nepřipadalo v úvahu, abychom se pokoušely pít z podivných černých jezírek, které jsme míjely. Pochybovala jsem, že voda v nich není jedovatá, natož pak pitná.

Jedna láhev vody pro nás obě a na cestu, která mohla trvat i týdny, to byla naše největší zranitelnost. Nemesis mi musela dávat pít jednou za hodinu alespoň dvě kapky. Jenže tahle dávka mě a ani ji neuspokojila. Přestože nebyla těhotná, i na ní se zanedlouho začala podepisovat námaha a vyčerpanost.

Obě jsme se držely těsně u sebe, avšak často Nemesis šla o krok přede mnou - prý, aby mě případně ochránila. Pochybovala jsem, že by toho v nouzové situaci ale byla doopravdy schopná.

Ostražitě jsem se dívala kolem sebe, kdybych náhodou potkala nějaké duše a přistihla se, že držím ruku na boku v místě, kde jsem měla Thanatovu dýku. Šly jsme s Nemesis mlčky, abychom nepřilákaly pozornost, jenže se zdálo, že je podzemí mrtvé a tiché. Čas od času mě však přepadávaly halucinace nebo jsem slyšela opět šeptající a smutně naříkající hlasy, které jsem se ale snažila ignorovat, i když jsem se párkrát musela zastavit a zatřepat hlavou.

Krajina kolem nás byla neustále stejná. Prázdné mlhavé pole a sem tam i kopce, které jsme musely přelézt. Pomalu jsem viděla, že se blížíme k lávovému příkopu, který bylo ale nutný obejít. V dálce jsem hypnotizovala obrovskou horu, v jejímž středu se nacházela vstupní brána a k ní vedly jen podle Nemesis dvě cesty - ta s dušemi a ta s pravděpodobnou smrtí. Samozřejmě si nemohly vybrat tu s dušemi, ale slézat šutříky stovky metrů nad lávovým jezerem - jo, na to jsem se moc těšila.

Když Nemesis zhodnotila, že je načase, abychom se utábořily, nemohla vybrat lepší místo, než to, které se nacházelo sto metrů přesně od toho lávového příkopu. I z takové dálky jsme obě cítily, jak k nám doléhá žár a já i po chvíli musela odložit teplý plášť.

Sice jsme se zařekly, že nebudeme na sebe upozorňovat, přestože jsme zatím nepotkaly žádnou duši, ale Nemesis rozhodla, že zkusí nasbírat cokoliv, aby se z toho udělalo ohniště.

Po pár minutách skutečně přinesla všelijaké větvičky a různé jiné věci, o kterých jsem ani nechtěla vědět, kde je sebrala. Zatímco se snažila rozškrtnout oheň, schoulila jsem si kolena k sobě, co mi to břicho a dýka u pasu dovolovaly.

„Kdy myslíš, že tam dorazíme?“

Zarazila se s kameny v ruce a po chvíli odpověděla: „Pokud budeme pokračovat v tomhle tempu, tak zítra nebo pozítří.“

„Jak se ale dostaneme přes Styx?“

„Od toho máme tu minci, ne?“

„To ano, ale… Co když to nebude fungovat?“

„Věř mi, bude,“ odpověděla s jistotou. „A jestli ne, tak mu ten člun prostě šlohnem.“

Probodla jsem ji pohledem a ona pokrčila rameny. Rázné škrtla o kameny a poprvé vyletěla jiskra, která zapálila naše provizorní ohniště. Měla jsem radost, že nehoří tolik, aby bylo vidět z větší vzdálenosti. Chvíli jsem se dívala do plamenů a přemýšlela, že jsem takový pohled měla celé měsíce. Zírat do ohniště a čekat, že z něho vyskočí někdo, kdo vám zachrání krk, to byla taková spíš pohádka pro dospělé.

Sedla si naproti mně a začala prohledávat různé vaky. Věděla jsem, že nemůžu nic sníst, a že Nemesis ani žádné jídlo sebou nemá, ale když jsem takhle seděla, kolena u brady, nemohla jsem si pomoct a snila o všech pochoutkách, co mi vařila máma. Jako na potvoru mi začal i kručet žaludek.

„Nech toho,“ okřikla jsem ho šeptem a Nemesis se na mě překvapeně otočila.

„Co?“

„Ne ty, žaludek. Už se začíná ozývat. Nemůžu se dočkat, až budeme na Olympu.“

Přikývla a s úsměvem pokračovala s probíráním vaků. Náhle, se prudce otočila a vrazila nohou do vaku, který se převrhl a okamžitě se z něj začaly sypat všelijaké hnědé kuličky a nakonec i různé druhy masa. V úžasu jsem se podívala nejdřív na pytel a pak i na Nemesis, která se okamžitě pro vak sehnula a začala sbírat věci.

„Co to má znamenat, Nemesis?“

„Co?“ dělala naoko nechápavě, ale já dobře věděla, že ví, o co jde.

„Tohle. Ty jsi mi lhala s tím, že jsi v podsvětí nejedla?“

„Ne, nelhala!“ bránila se. „Tohle je jen… pro jistotu.“

„Jakou jistotu?“ vykřikla jsem na ni. „Nepodnikám tuhle cestu jen proto, abych to před cílem vzdala a vykašlala se na to!“

„Persefono, já vím. Věř mi ale, budeme to ještě určitě potřebovat,“ uklidňovala mě a já se znovu dostala do situace, kdy jsem nevěděla, jestli mám jejím slovům věřit nebo ne.

Odvrátila jsem hlavu a hodnou chvíli jsme obě mlčely. Praskání ohně bylo sice uklidňující, ale zároveň děsivé, když jsem si uvědomila, že okolo nás se nachází jenom tichá pustina.

„Kudy vede vůbec cesta pro duše podsvětím?“ zeptala jsem se jí.

„Podél úpatí hory. Sama ani nevím, jak se jmenuje, ale myslím, že Hádes ji nazývá „Bránou.“ Věř mi, jsme od ní ještě dost daleko, takže tudy duše ani nepůjdou.“

Přikývla jsem a zase chvíli mlčela. Pak mě napadla ještě jedna otázka: „Kontaktovala jsi někoho na Olympu?

Neodpovídala a já myslela, že už třeba usnula, ale jen se zamyslela. „Ano, kontaktovala. Měl by tam na tebe čekat Hermes.“

„Hermes? Tys kontaktovala Herma?“ zeptala jsem se jí trochu naštvaně a trochu i překvapeně. Proč nepodala zprávu rodičům? Co měl Hermes a co ne nejvyšší bůh? Kdyby o tom spravila otce, jistě by to byla jistější varianta…

„Hermes přeci řídí poštu, ne? Dostal tu zprávu jako první a rozhodl se, že si nás tam vyzvedne. Zřejmě už to řekl i Diovi.“

„Asi… asi ano,“ přikývla jsem nejistě a ucítila jsem, jak se mi klíží víčka. Nemesis si toho všimla.

„Neboj, můžeš spát. Budu držet hlídku a pak tě probudím, abychom se vystřídaly.“

Nestihla jsem jí ani poděkovat a hlava mi klesla na provizorně udělaný polštář z pláště.

Víra je obě pohání kupředu. Takže příště se můžete těšit na další část cesty a pak... snad už doma :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 26. kapitola 1/2: