Bludiště na zemi // 9. kapitola - Dar • OurStories.cz ~ naše povídky

Promiňte mi, že jsem ji napsala až teď. Byla jsem na turisticko-mediálním kurzu v Melanovicích a byly tam pouze školní noťasy a těch se mi tahle finálová kapitolka první série nechtěla psát.
Je z pohledu Gab, dozvíte se co prožívala po tom co řekla Rebece a taky zjistíte koho jí osud přivedl do cesty. Po téhle kapitolce příjde druhá série pouze z pohledu Kaludie. Možná netušíte proč, ale po přečtení kapitolky asi budete mít jasno.

23.05.2010 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 846×

Dar

Gabriela:
Bylo to to nejtěžší co jsem kdy ve svém životě - neživotě udělala, ale musela jsem to udělat, nemohla jsem dovolit, aby se pořád jen trápila. Je to tak lepší pro všechny, možná pro všechny ne, ale já se s tím nějak vypořádám - možná.

Ach kdybych mohla všechno vrátit zpět. Žila bych, byla bych s Rebekou a potom možná bych se i seznámila s Kaludií.

Proč přemýšlím, co by kdyby, když teď jsem mrtvá a čas zpátky nevrátím?

Dokážu spoustu věcí. Cokoliv si přeju, jen ne obživnout. To je trest. Mohu mít všechno, jen ne být znova člověk, žijící člověk. Sice dokážu "vejít" do člověka, ale jen do mrtvého. Možná jde "vejít" i do živého člověka, ale to jsem ještě nezkoušela a ani nebudu.

Od nejtěžšího dne v mém životě jsem nic nepotřebovala, takže svůj "dar" jsem vůbec nepoužila. Ležela jsem jen na zemi v nějaké uličce Manchesteru. Svou starou uličku jsem musela opustit, kdyby náhodou se mě rozhodly najít. Moc by jim to v zapomínání nepomohlo, kdydby mě našly, takže jsem radši utelka někam jinam.

Za těch pár dní jsem si na tuhle uličku zvykla. Nemám u ní žádné vzpomínky, je to jakobych byla ve vzduchoprázdnu - vakuu. Nic mi nepřipomíná ty dny...

Nemám sílu to vyslovit, je to příliš těžké. Je to přece jenom nedávno. Nejradši bych si za to nafackovala, ale je to pro ně nejlepší.

Jak se říká: "Sejde z očí, sejde z mysli."

Doufám, že i pro tentokrát to bude fungovat.

'A co když ne?' ptal se mě můj vnitřní hlas.

Tyhle myšlenky musím zahnat, všechno vyjde. Všechno bude v pohodě. Já budu v pohodě. Ale co budu dělat? Jen tak se potulovat, bloudit? Určitě to proč tu ještě jsem má jistě nějaký důvod. Nejsem tady přeci jen "pro srandu králíků".

Ale jaký by mohl být ten důvod? Trest? Nebo snad tady mám nějaký úkol?

Tyhle myšlenky mi rozhodně nepřidávají na náladě, ba naopak je to ještě horší. Cítím se více prázdná než jsem. A není to jenom tím, že jsem "vzduch".
V noci se cítím ještě více sama. Zvířata se mě bojí a lidi mě nevidí, no vlastně mohou mě vidět, ale jen když si to přeji, ale já nechci aby mě viděli. Stejně by si mysleli, že zešíleli a to už vůbec nechci.

Blíží se rozbřesk a já jsem ještě pořád nepřišla na důvod mého bytí. Celou noc jsem seděla na studené zemi a zírala do prázdna, za to moje mysl byla zabrána do velké debaty. Překrývaly se tam myšlenky s názory a nápady.

Když už jsem konečně uznala, že nic lepšího než trest - za to co jsem udělala - nevymyslím, začaly se mé myšlenky ubírat úplně jiným směrem, přemítala jsem si jak by to asi vypadalo, kdybych žila. Byla bych člověk, živá a zdravá...

'STOP!' křičel na mě můj vnitřní hlas.

'Přestaň na to myslet! Už tak jsi nic, ničí tě to ještě víc.'

Měl pravdu, vždycky jsem byla, jsem a budu nic. Ani jako člověk jsem nebyla moc extra.
Jenže k čemu je mi ta sebelítost? To je asi jediné co umím. Jen se litovat, jaká jsem nicka a chudinka. Jsou i horší věci než tohle. Já stále existuji, nebo spíše jen moje část. Lidé, kteří mají nějakou smrtelnou nemoc, umírají pomalu a bolestivě. Všichni jejich blízcí vidí na vlastní oči, jak je to ničí. A co děti, které příjdou o rodiče a pak je jejich adoptivní mlátí?

Určitě všichni by se mnou rádi měnili. To co já prožívám je nic, proti tomu co zažívají ostatní. A proto jsem se rozhodla, že budu pomáhat nemocným, chudým a klidně starým lidem. Jen na tohle budu používat svůj "dar".

Uběhl měsíc. Celý ten měsíc jsem cvičila svůj "dar" a dost jsem se v něm zdokonalila. Seznámila jsem se s jednou paní. Je jí asi třicet let a má dvě děti. Jednomu je pět a tomu druhému jsou dva roky. Má rakovinu, rakovinu prsu a tou to všechno začalo.

Před několika měsíci ji doléčili, ale jí se to vrátilo zpět. Unavovalo ji pořád chodit na ozařování a různé vyšetření, ale myslela na svoje děti a tak to všechno vydržela, jenže jí to vůbec nepomáhalo. Rakovina byla čím dál horší a bolestnější. K rakovině se přidaly problémy se srdcem, krví a ještě se rozšířila do kostí.

Doktoři jí nedávali moc šancí a stanovili jí hranici, že do tří let zemře. Jenže oni netušili, že já jí dokážu pomoci.

Jednou večer jsem přišla k ní domů. Jak mi sama řekla myslela si, že vidí nějakého anděla a že ji už odvádí do nebe. Teď se už tomu smějeme. Ano teď, je zdravá, jakobych tu nemoc do sebe pohltila. Má přítomnost jí do teď pomáhá a jejim dětem taky. Jsou zdraví. Samozřejmě, že o mně ví jen Aurora a její dvě děti, jinak nikdo. Slíbila mi, že její další dítě se bude jmenovat Gabriela, aby ji neustále připomínala mě. Taky chce, aby vypadala jako já, aby byla krásná jako já. Samozřejmě jí mou krásu nevěřím, ale možná nevidí vnější krásnu, ale tu vnitřní. Ale já nejsem krásná ani napovrchu, ani uvnitř.

Od té doby se lidem nezjevuji, sice jsem s nimi, ale neukazuji se jim.

Za Aurorou někdy příjdu a povyprávím jí vše, co jsem celý den dělala. Je na mě velice milá a dovolila mi se ukazovat před jejími dětmi. Její děti jsou jako ona milé, hodné a hlavně krásné. Holčička, Alice je přesně její kopie. Oči jí září zlatavě hnědou barvou, její krásné hnědé vlasy mají na koncích "prstýnky". Chlapeček, Christopher vypadá jako malý model a to mu je teprve pět. Jeho oči jsou tmavě hnědé, vlasy tak též, ale jsou rovné - zřejmě je po otci.

Vždy když se zeptám na jejich otce, tak mlčí a nebo převede téma někam jinam. Ale rozhodla jem se, že už se jí na to nebudu ptát, přeci jenom je to její věc.

Pěkně dlouho jsem u ní nebyla, asi bych k ní měla zajít. Dost mi chybí, chybí mi její hlas, příjemný ženský hlásek a její šťastné děti, i když jsou bez otce. Mám ji ráda, sice ne jako svou mmaminku, ale jako kamarádku, kterou jsem nikdy neměla. Vlastně měla, ale jen vlastní chybou jsem ji ztratila.
Ano přesně tak, je to jen moje chyba.

'Ale ne, už s tím zase začínáš?!' opět se ozval můj hlas.

Byla jsem ráda, že mě okřikl, jinak bych asi ještě teď seděla ve své uličce. Rychle jsem si přála být u Aurory. Ani jsem nenapočítala do tří a už jsem seděla v jejím malinkatém obýváčku.

Něco dělala v kuchyni. Když přicházela lekla se mě, ale pak jsme se tomu společně zasmály.

Přisedla si ke mně a spustila:
"Nebude ti vadit, když ještě někdo příjde? Viď, že ne?"

Nasadila ten nejsladší pohled jaký uměla. Moc dobře věděla, že mu neodolám a nakonec souhlasím, jako vždycky.

"Tak dobře. A kdo to vůbec příjde?"

Zvědavost byla silnější než já.

"Víš, příjde moje sestřenka. Mám ji moc ráda a už dlouho jsem ji neviděla," odpověděla.

"Aha. A jakto že si mi neřekla, že máš setřenici?" Naoko jsem se na ni zlobila.

"Víš, nikdy si se na to neptala," odpověděla popravdě.

Nikdy mě nezajímalo, jestli nemá ještě nějaké příbuzenstvo. Acho jo, jsem nenapravitelný sobec.

Povídaly jsme si celkem dlouho. Už jsem myslela, že ta její sestřenice nepříjde, ale najednou zazvonil zvonek.

Aurora rychle běžela otevřít. Zůstala jsem sedět. Slyšela jsem jen dívčí smích.

Po chvíli přišla Aurora do obyváčku a z poza rohu vyšla... ona.