Bludiště na zemi - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj, přidávám další kapitolku. Před chvílí jsem ji dopsala a tak doufám, že dává smysl. Klaudi se dozví něco nečekaného a bude z toho trochu vedle. Všechno si srovná a pak bude muset s pravdou ven. Co se dozvěděla? To si přečtěte. :) Příjemné čtení... :)

22.07.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 548×

15. kapitola – Park

Ještě něco mi Gabriela říkala. Pochytila jsem z toho jen to, že na další schůzku s ním půjde se mnou a pořád bude něco „žvatlat“. Přišlo jí to strašně vtipné, ale já se zabírala něčím úplně jiným.

On mi celou tu dobu četl myšlenky, věděl na co myslím. Po tomhle zjištění jsem už vůbec neměla náladu se s ním scházet, ale Gabriele jsem raději nic neřekla.

Až teď jsem si všimla, že v mém pokoji je ticho. Každá přemýšlela o něčem a přesto se to týkalo stejné osoby – Williama.

Ticho prolomil zvuk mého mobilu. Automaticky jsem ho rychle vyhrabala ze své přední levé kapsy kalhot.

Někdo mi napsal SMSku.

Ahoj!

Chtěl bych Ti něco říct a je to velmi naléhavé. Přijď prosím za půl hodiny do parku.

Věděla jsem od koho ta zpráva je, ale i tak jsem si přečetla jméno na konci.

Will

Nevěděla jsem co dělat, jestli do toho parku jít a nebo ne. Rozhodla za mě Gabriela.

„Páni! On tě pozval na rande,“ zvolala.

Takové nadšení jsem u ní ještě neviděla.

„Perfektní příležitost si ho vyzkoušet,“ zamumlala si pod imaginárními vousy.

Dále jsem to její „zkoušení“ neřešila a raději přemýšlela, co po mě William může chtít. V hlavě jsem měla plno nápadů. Raději jsem to utla, jak samu sebe znám nad „kdyby“ dokážu přemýšlet hodiny a hodiny – jednou jsem kvůli tomu přišla pozdě do školy.

Dívala jsem se na hodiny každou chvíli. Po pěti minutách jsem se rozhodla, že se převleču z oblečení do školy a vezmu si na sebe něco hezčího. Ze začátku jsem se divila, že mi na tom setkání tolik záleží, ale raději jsem to nechala plavat.

Prodírala jsem se skříní, než jsem našla to pravé, tričko s nějakým tygrem a tmavé rifle. Po vylovení úlovku jsem se šla trochu upravit do koupelny. Dala jsem si šedou tužku na spodní víčko a vitamínovou řasenku, jinak jsem svůj vzhled „nevylepšovala“.

Přešla jsem zpátky do pokoje a vzala do kapsy mobil, klíče a nějaké peníze – kdybych si něco chtěla koupit.

Měla jsem ještě deset minut a tak jsem se šla obout do svých pohodlných tenisek.

Netrvalo dlouho a už jsem byla na cestě do parku. Park byl blízko mého domu a tak jsem si mohla dovolit vyjít takhle „pozdě“.

Nebyla jsem ani na kraji parku a už jsem viděla osobu, za kterou jsem tam přišla.

Snažila jsem se to setkání co nejvíce oddalovat – bohužel mi můj plán nevyšel – jen co jsem vkročila do parku William se mi vydal naproti s úsměvem.

„Ahoj,“ usmál se na mě.

„Tak co mi chceš říct?“ Ani jsem ho nepozdravila a zeptala jsem se.

„Radši se posaď.“

Poslechla jsem radu a sedla si na nejbližší lavičku.

Sedl si vedle mě a natočil se mým směrem. Chytl mě za ruce, podíval se mi do očí a mlčel.

Přišlo mi to jako scéna vystřižená z nějakého trapného dojáku.

„Víš, jsem těhotný.“

Začala jsem se dusit smíchy a i jemu se začaly zvedat koutky. Za chvíli jsem se rozesmála doslova na plné pecky a on se smál se mnou.

„Chtěl jsem jen odlehčit atmosféru,“ zasmál se znova.

„Skvělý, ale přejdi k věci.“

„Dobře. Možná to bude znít divně. Vím, že jsi na to mladá,“ začal a znova mě chytl za ruce.

„Víš, já... jsem se do Tebe zamiloval,“ vychrlil na mě.

Chvíli jsem byla v šoku, ale mé myšlenky byly dost živé.

Co? Další vtip?

Ale on se tentokrát nesmál, bral to vážně a já mu uvěřila. Doopravdy se do mě zamiloval.

„No ehm,“ vyloudila jsem ze sebe.

„S tím, že jsem mladá máš pravdu a jsou tady ještě další výhrady. Víš, je to na mě moc rychlý, jsi o dva roky starší a abych pravdu řekla, tak se moc neznáme.“

„Všechny tyhle výhrady přijímám. Všechny jsou pravdivé a na důkaz toho, že Tě opravdu miluju, Ti povím pravdu.“ Říkal to a při tom se mi díval do očí, věděla jsem, že to je pravda a ani žádnou další jsem nepotřebovala slyšet, jenže začal s vyprávěním.

„Já jsem tak trochu zvláštní a proto jsem si Tě všiml hned na tom parkovišti.“

Já to věděla, to zrádné parkoviště. Nikdy jsem ho neměla ráda.

Z čista jasna se zasmál. Věděla jsem čemu se smál, ale dělala jsem blbou.

„Všiml jsem si Tě tak, že jsem uslyšel tvé myšlenky. Byly opravdu zajímavé a byly jen o mě,“ řekl a samolibě se usmál.

Takže ten prevít to věděl od začátku. Ale co věděl od začátku?

„...To že ses do mě zamilovala,“ odpověděl samolibě na mou nevyřčenou otázku.

„Ty vážně čteš...,“ v půlce věty mi přitiskl prst na rty.

„Pšt, nic neříkej. Vím, že si to pochopila,“ zase se na mě usmál, ale tentokrát to bylo úplně jinak, než jako vždycky. Vždycky se dalo z jeho úsměvů číst, ale tenhle byl zvláštní, měl v sobě mnohem více pocitů, než ty ostatní. Převažovala v něm láska, ale bylo tam i něco jiného, nevěděla jsem co to bylo. Dost mě to štvalo.

Co bych dala za to, abych uměla číst myšlenky.

Jen se usmál a přitáhl si mě k sobě blíž. Cítila jsem neviditelné pouto s ním, cítila jsem kolem sebe omotané „lano“, které se stahovalo a tím mě přitahovalo blíže k němu.

Po chvíli se naše rty setkaly a věnoval mi krásný dlouhý polibek. Byl mnohem krásnější než ten první před domem – nad tou vzpomínkou jsem se pousmála a přitulila se k němu blíž.

Všechno se zdálo být vyřešené, jenže já před ním měla tajemství, konkrétně Gabrielu.

Ano, Gabriela, ta mi tu chyběla, celou dobu u mě v pokoji básnila o tom, jak si ho vyzkouší a ona nikde.

Já o vlku....

Gabriela si sedla na vedlejší lavičku. Chvíli nás tiše obdivovala a pak teprve spustila.

„Jako dvě hrdličky,“ usmála se na mě.

„Říkala si něco?“ Zeptal se mě Will.

„On mě slyší, on mě slyší a slyší! Juchů!“ Zpívala si Gabriela a při tom tančila kolem nás.

„Klaudi!“ zvýšil hlas, ale nekřičel na mě.

„Ne, neřekla a abych pravdu řekla i já ti něco musím říct,“ řekla jsem a nasadila ten svůj andělský úsměv.

Prosím, hlavně se nelekni – opakovala jsem si v mysli.

Jen přikývl a já spustila.

„Já tak trochu vídám jednoho ducha a to co slyšíš, je ten duch.“