OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blodyn 20. kapitola

Vyzrazený plán

22.01.2011 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2609×

 

Hector se posadil na postel a zahleděl se na krvavé flíčky na koberci. Některé byly rozpité, jak se je snažil sluha vyčistit. Při pohledu na ně si vždy uvědomil, že ji málem zabil a zároveň se nedokázal zbavit byť jediné stopy po ní. Nyní mu zbývalo než čekat a doufat, že se vrátí...

---

 

 

20. kapitola

Vyzrazený plán

 

Slunce sice ještě svítilo, ale ani to nedokázalo Gustava zastavit. Vrazil do Hectorova pokoje. Bál se nejprve, že ho vzbudí, ale když vešel, postel byla prázdná. Našel jej seděl v křesle.

„Co se děje?“ zeptal se ho, než měl Gustav vůbec možnost se nadechnout po překotném běhu.

„Přišel jsem na to, jak se sem dokázala dostat.“

Hector byl okamžitě na nohou, ale Gustav ho oběhl a na stolek vedle křesla rozložil knihu. Měla starou koženou vazbu a zažloutlé stránky.

„Co to je?“ naklonil se nad ni.

„Zápisky ještě z doby, než došlo k tomu konečnému boji mezi námi a nymfami,“ vyhrkl. Nalistoval pár stránek zpátky. „Po tom, co se daly na ústup, tak se mi podařilo získat některé jejich knihy než je ostatní spálili na prach.“

„Gustave!“ zahřímal. Tohle bylo pro tuhle chvíli naprosto nepodstatné.

„No jo,“ ušklíbl se. „Oreády kdysi našly způsob, jak se přemístit. Stačil jim k tomu pouze předmět z toho místa. Takže Blodyn se nějak musela dostat k něčemu, co kdysi odnesli přímo odsud. Uvědomuješ si, co to znamená?“ gestikuloval divoce Gustav.

„Takže pokud bych měl něco z jejího světa, mohl bych se zase přemístit tam?“ zamumlal. Tahle představa jej naprosto uchvátila, ale pak si uvědomil, že on tu nic po ní nemá. Jediná známka, že tu opravdu byla, zůstala jen vsákla do koberce.

„Ne, ten způsob jak toho dosáhnout si odnesli tenkrát sebou,“ zamumlal Gustat zmateně. Měl chuť s Hectorem pořádně zacloumat. „To sakra znamená, že mají způsob, jak se sem dostat, vpadnout nám přímo do zad! Jestli jich tenkrát přežilo více, což zřejmě ano, tak si můžeš být jistý, že se tu jednoho dne objeví!“

Hectorovi začalo pomalu svítat. I přes to jeho pobláznění se mu do vědomí začínala probojovávat skutečnost.

„Myslíš, že si tu věc uchovávali, aby nás mohli napadnout?“

„Jo a tvoje malá Blodyn tu věc zřejmě náhodou objevila.“

„Co teď? Píše se tam...“ sklonil se Hector nad zápisky.

„Ne, ale já bych to tu nejraději vypálil a zbořil. Třeba pokud se nebudou mít kam přenést, nebude to fungovat...“

„Počkej, to se ale už nebude moci vrátit už ani Blodyn!“

Gustav se zhluboka nadechl, jako by očekával hodně zdlouhavé vysvětlování malému dítěti.

„Hectore, podle mě už se nevrátí.“ Raději přehlédl jeho reakci a rovnou pokračoval. „Pokud se zpátky vrátila zraněná, museli to zjistit i ostatní a co myslíš, že bude následovat? Nedovolí jí se ještě vrátit i kdyby sama chtěla.“

Hector ztěžka dosedl.

„Blodyn nás vlastně nechtěně varovala, ale tím, obávám se, její příběh končí.“

Hector seděl v pokoji dva dny. Vždy byl realista a čím více času uplynulo tím jeho naděje slábly a vědomí nevyhnutelného začalo převládat. Nakonec musel uznat, že Gustav má pravdu. Další den nechal přestěhovat své věci do jiného pokoje a přikázal ten starý zničit. Vypálit až na holé zdi a dveře zazdít.

 

Toho dne se změnil. Část jeho samotného shořela tam uvnitř.

 

* * *

 

Blodyn tiše zaúpěla a konečně otevřela oči. Zírala přímo na bělostný strop. Přes okno se k ní doléhal zpěv ptáků a jemný vítr k ní nesl vůni květin. Ona se však dokázala dívat jen slepě tam vzhůru. Myslí jí běželo vše, co se předtím stalo. Když se jí vybavil na konec i jeho bolestivý výraz, když si uvědomil co vlastně provedl, sevřela pevně víčka k sobě. Byla slabá a zároveň měla v krku obrovský knedlík, jak se jí chtělo brečet.

„Klid,“ ozvalo se jí u ucha. „Musíš být klidná, aby ses brzy uzdravila.“ Pohlédla na dívku vedle sebe. Přikývla jí, ale zároveň netušila, jak to má udělat. Nedokázala být klidná. Ne po tom co se odehrálo a při vědomí, že to ví i ostatní.

„Co se dělo?“ zeptala se Blodyn.

„Byla jsi mimo několik dní. Ztratila jsi hodně krve a ta rána byla opravdu otřesná. Ještě že tě Adride pod těmi schody tak rychle našla...“

„Schody?“ hlesla nechápavě Blodyn.

„Ty si to nepamatuješ? Spadla jsi ze schodů a ošklivě si poranila ruku. Ačkoliv já bych na něco takového také raději zapomněla...“

Blodyn ji přestala poslouchat. V hlavě jí znělo jediné. Adride věděla pravdu, ale zatajila ji ostatním. Vždy ji chránila. Jenže tentokrát... Věděla, že tohle jí jen tak neodpustí.

 

Byla neskutečně unavená a většinu dne prospala, když se příště probudila, zahlédla nad sebou drobný pohyb. Zamrkala a upřela pohled na Adride. Ta se na ni sice usmívala, ale po veselí v její tváři nebylo ani památky.

„Vítej zpátky,“ zašeptala. Jen ony dvě věděly, jak moc doslovné to je.

„Mrzí mě to...“ zašeptala Blodyn. Nemrzelo ji to, že byla s ním, ale to, že zklamala Adride.

„To je dobré,“ přejela jí po hřbetu dlaně. „Pověz mi ale, co se stalo, potřebuji to vědět.“

Uhnula pohledem, nedokázala jej snést.

„Já... raději bych...“ Nedokázala to dopovědět a tak zavrtěla hlavou.

„Blodyn,“ hlesla Adride. „To co jsi udělala je mnohem horší, než vůbec tušíš. Ta věc v truhlici byla skrytá z velmi dobrého důvodu. Musím vědět, co se tam odehrálo.“

Blodyn přikývla.

„Nevěděla jsem co to je a pak jsem byla najednou jinde. Bylo tam pravé nebe, všechno tak jiné a zároveň stejné jako tady. Jako by nás svět byl jen odrazem toho skutečného, kde žijí oni.“

Adride se na ni netrpělivě podívala.

„Chodila jsem tam ze zvědavosti,“ vyhrkla snaživě, ale pak už pokračovala pomaleji. „Jenže on se vzbudil a uviděl mě...“

„Kdo?!“

„Nevím jek se jmenuje, říkala jsem mu netvor, nevadilo mu to.“

„Co jsi mu řekla?“

Blodyn byla stále nervóznější, jak na ni Adride stále více naléhala.

„Nic, jen jsme se tak bavili.“

„A řekla jsi mu něco o nás? Kde jsme, kolik nás je...“

Zavrtěla hlavou.

„Neptal se a já myslím, že do toho mu nic není. A navíc... myslel, že nejsem skutečná.“

„Aha,“ odvětila jí pomalu. „A co víš o nich?“

„Vlastně taky nic.“

Adride zoufale vstala a rozhodila rukama.

„Nikoho dalšího jsem neviděla. Bála jsem se vyjít ven z toho pokoje!“ snažila se jí vysvětlit.

To Adride zarazilo.

„Takže ty jsi byla jen v tom pokoji, kam tě to přeneslo?“

Přikývla.

„A co tam tedy dělal on?!“

„Měl tam ložnici,“ pokrčila nechápavě rameny.

Adride si šokovaně sedla.

„Byla moc hezká a před ní byla zahrada, no spíše jen tráva a sem tam byl strom...“

Adride ji však přestala poslouchat. Jejich plán, jak se dostat nenápadně dovnitř se rozpadl na střepy. Pokud by se tam přenesli, okamžitě by je objevili a byli by v pasti.

„Adride?“ snažila se ji probrat Blodyn.

„Ano,“ zamumlala.

„Proč jsi lhala? Myslím o tom, že jsem spadla ze schodů.“

„Protože tohle zůstane naším tajemstvím, jen nás dvou, ano?“

Blodyn jí vděčně přikývla.

„A mohla bych se tam ještě vrátit?“ zeptala se tiše.

„Ne, drahoušku, nemohla.“ Adride vstala z jejího lůžka a naposledy se na ni podívala. „Ty už nepůjdeš nikam.“ S těmito slovy ji tam už nechala samotnou.

 

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn 20. kapitola:

jáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!
ted teď mě šichni naštvali!! ale opravdu šichni!!!
tk třeba jakto, že jí Adride zakázala vrátit se zpátky?!?!
To je tade jako zlý!! ale úplně moc!!
Tam normálně půjdu a nabiju jí!! úplně moc jí nabiju!!
Adride nabiju!!
Hahahahaha ať si na mě počká!!

ne a ne a ne a NE! Texie, co to děláš? jsem zoufalá a nevidím ani kousek naděje spálený pokoj, "vyhořelý" Hector, schovaná truhlice a k tomu Adride se slovy „Ty už nepůjdeš nikam.“ jak tohle skončí? rychle další (snad optimističtejší) dílek

P.s. Líbí se ti pod stolem?

ne a ne a ne a NE! Texie, co to děláš? jsem zoufalá a nevidím ani kousek naděje spálený pokoj, "vyhořelý" Hector, schovaná truhlice a k tomu Adride se slovy „Ty už nepůjdeš nikam.“ jak tohle skončí? rychle další (snad optimističtejší) dílek

P.s. Líbí se ti pod stolem?

Tak právě jsi mě kompletně vystrašila!! Spálili pokoj?! Niam nepůjde?! A odminula schovaná truhla?! Nemáš pod tím stolem ještě místo???

to ten pokoj naprosto zničili? Zazdili okna i dveře? To by byla B v případě, že by se jí podařilo nějak se tam dostat, úplně nahraná, protože by nemohla pryč , tohle chlapec nedomyslel
A jak to myslela Adride s tím "ty už nepůjdeš nikam" , to má jako domácí vězení na věky věků?

mimochodem, ještě pořád jsi pod stolem? Abys tam nemusela zůstat ještě pár dní...

\"všechny mozkové závity se zavařily, probíhá obnova myšlení... tři, dva, jedna... jedem na ostro\"
Texie, Texie, ty mi dáváš a tak krásně to ještě před pár dny vypadalo. Mně se hned od začátku nezdál ten tvůj ďábelský smích... o to víc jsem napnutá, jak se to domotané klubko B+H zase rozmotá. Pokoj v prachu, Blodyn zavřená, Hector \"bez tesáků\" na dně...
Dokonale jsi vystihla tu šibeniční atmosféru dnešního dílku, byla doslova hmatatelná

Dnešní kapitola je tady, tak příjemné počtení.

*a Texulka se šla schovat pod stůl*

Přidat komentář:

Nick:

Text: