OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bílé peklo

19.07.2009 (20:50) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 740×

Všude byl neuvěřitelný nepořádek a smrad. Člověk si na to ale za chvíli zvykne, nechcu říkat, že mu to začne voňet, ikdyž, když se o tom zamyslím, určitě by se tady někdo takovej najde, prostě to bere jako součást, nevnímá to necítí to. Ale dost o smradu, co tady denodenně panuje. Je tu mnohem víc zajímavých věcí. Všude se válejí zdrogovaná lidská těla s takovými neuvěřitelnými výrazy na tvářích, že se člověku až tají dech, jak tohle může někdo se svým obličejem udělat. Špinavé oblečení na nich díky jejich malému příjmu potravy doslova visí. Ale to i na mě. Mluvím o nich, jako bych mezi ně nepatřil, ale patřím. Až moc dobře si uvědomuji, že jsem jeden z nich. Z těch, co propadli kouzlu bílého prášku, ostrých hrotů injekčních stříkaček a dokonalým pocitům štěstí, které rychle vyprchají a donutí vás vzít si další a další dávku.

V rohu místnosti se někdo pohnul. Ne, přímo sebou cuká. Asi si toho dal moc, debil. Nikdo mu ale nejde pomoct. A jeho tělem prochází poslední otřesy. Proč mu nejdu pomoct já? Proč bych měl jít. Šel by někdo pomoct mě? Nešel. Tady neplatí stejné zákony. Každej se stará sám o sebe.

Už nejméně sedm hodin upřeně sleduji špičku své boty, nobo alespoň jejich zbytků. Cítím jak ten nádherný pocit pomalu odchází z mého těla. Za chvilku na něj zbyde jen vzpomínka, která se přemění v ukrutnou bestii. A ta bestie nás donutí chtít další dávku. Přemůžu se a sáhnu si do kapsy. Prázdná. Jakto že je prázdná? Sáhnu do druhé. Nic. Cítim narůstající vztek. Kde mám doprdele svoji dávku? Rozhlížím se kolem sebe. Bestie mě naprosto ovládla. Teď je bestie ze mě.

S vypětím všech sil chytnu Johna, který sedí vedle mě. Na tváři má výraz dokonalého uspokojení. V jeho ruce poznávám svůj sáček. Ten hajzl. Začnu mu prohledávat kapsy. Nikde nic nemá. Je totálně švorc. Jako každej v týhle díře. Potřebuju prachy. Sakra. Potřebuju nějaký blbý prachy. V návalu zlosti mu vrazím pěstí. Ani se nepohne. Je totálně mimo. Ze rtu mu začíná vytékat pramínek krve, ale to už vycházím z téhle díry.

Oči mi oslepí bodavé sluneční světlo. Mhouřím oči a cloním si je rukou. Je poledne.

Znovu se ozve můj netvor a rychle se vydávám do té, mě už tolik známé, ulice. Je tu klid. Jakpak by ne. Je poledne. Neříkal jsem to už? Heh. Zaklepu na železné dveře. V kovové mřížce se objeví pár nebezpečně vyhlížejících očí usazených pod hustým tmavým obočím.

„Iane!“ zahřmí hlas a s vrznutém otevře dveře. Vejdu dovnitř.

„To ze včerejška ti nestačilo?“ obtloustlý, nebezpečně vypadající černoch mě vede dlouhou chodbou až ke dveřím, odkud se ozývá hlasitá hudba. Nevšímám si ho. Moje soustředění je zaměřeno jenom na jedno jediné. Ten chlápek, někde v koutku mysli si uvědomuji, že je to Bill, otevře dveře a já se ocitnu ve spoře osvetlené místnosti. Na pohovce naproti mně sedí Hugo. Kolem něj se palzí dvě naprosto zfetované děvky v minisukýnkách.

„Co chceš?“ otráveně a naštvaně na mě křikne Hugo.

„Potřebuju dávku Hugo, prosííím. Jednu maličkou dávku!“ Škemrám a div se mu neklaním.

„Máš prachy?“ Odstrkuje děvky a měří si mě přísným a povýšeneckým pohledem.

„Nemám. Ale zítra ti je donesu, přísahám. Jen mi dej jednu malou dávku. Prosíím!“ žadoním a svíjím se po podlaze jako vyhladovělý pes, kterému dělali chutě a div mi z pusy neodkapávají sliny.

„To ti tak budu věřit Iane. Zmiz!“ Líbal bych mu i nohy, kdyby mi dal jednu malou malinkatou dávku. Bodyguard, ten Bill, mě chytí za ramena a vyhodí mě jako nějakou rozbitou hračku do popelnice.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bílé peklo: