OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXVIII.



Beauty and the Beast: Save Me XXVIII.Nečekané překvapení, aneb o Vánocích se zázraky dějí...
Užijte si kapitolku, Vaše marSabienna

0.28 PŘEKVAPENÍ

 

Natáhla jsem na sebe v rychlosti své oblíbené koktejlové šaty barvy královské modře, které mi pevně obepínaly linie těla, a už jsem pospíchala pro nějaké doplňky v podobě decentních šperků. Heather na mě totiž netrpělivě čekala, jak byla celá natěšená, ve vedlejší místnosti i se svým přítelem Jordanem, který sem přiletěl z Floridy jen proto, aby jí mohl dělat doprovod na vánoční večírek, který pořádala Tess. Musel moji mladší sestřičku vážně absolutně zbožňovat, což na něm ale bylo snadné poznat.

Byl přesně týden před Štědrým dnem a já už měla nalomenou kůstku v ruce nadobro zahojenou, takže jsem si zápěstí mohla ozdobit konečně něčím jiným, než tou modrou ortézou, na kterou jsem si po šesti týden nakonec i zvykla. Jenom co jsem otevřela šuplík vyhrazený pro šperky v celém kosmetickém stolku, ve kterém jsem měla uložené veškeré zkrášlovací produkty, vykoukly na mě jedny luxusní pánské hodinky. V ten moment mi úplně zatrnulo, až se mi z toho udělalo nevolno. Ty hodinky patřily Gabrielovi. Nejspíš to byla ta úplně poslední věc v tomhle bytě, která mu patřila. Všechny ostatní mi pomohla uklidit a odnést pryč Heather. Měla jsem poměrně hodně času se nějak srovnat s tím, že jsem musela Gabea zabít. Ale nikdy nebudu mít dost času na to, abych si to odpustila. Abych zmírnila pocit své viny, protože mě zprvu mé svědomí pekelně trápilo, vsugerovala jsem si, že jsem skutečně neměla na výběr a musela jsem to udělat. Přesně tak, jak mi radil Vincent. Po něm se mi hrozně stýskalo, každým dnem víc a víc. Přesto jsem byla ráda, že mě opustil a odešel z města…

„Catherine, tak co je?“ Nato vlítla do ložnice jako velká voda právě Heather, když jsem dál trestuhodně zdržovala. Regulérně jsem se jí lekla a viditelně jsem sebou trhla, což mé nadmíru všímavé sestřičce pochopitelně neušlo. „Co se děje?“ zajímala se ihned ustaraně, protože jí zajisté při pohledu na můj strnulý obličej došlo, že něco není v pořádku. „Co to tam máš?“ Dřív než jsem jí stačila odpovědět, několika kvapnými kroky přichvátala ke mně, aby se podívala sama, když se zavčas dovtípila, že se mnou právě kloudná řeč asi nebude. Nakoukla do mého šuplíku a potichu chápavě zamručela. „Chceš, abych je taky odnesla někam pryč?“ navrhla mi starostlivě a už sahala po oněch rolexkách.

„Ne, ne. Tohle tady nech, Heather… Mělo by mi po něm asi něco zůstat, ne?“ radila jsem se s ní, protože jsem si tím nebyla stoprocentně jistá. Myslela jsem to samozřejmě jako jistou upomínku, ale zas aby mě ta upomínka dál netrápila a nepřipomínala mi ten můj krutý čin. Heather mezitím stáhla ruku zpátky k sobě, ale dál hodinky obdivně sledovala. Líbily se jí…

„To musíš vědět ty sama, Cat,“ ponechala rozhodnutí čistě na mně, což byla jediná rozumná odpověď, jakou mi mohla poskytnout. Ty hodinky pro ni nemají takovou hodnotu, jako pro mě. Slabě jsem si povzdychla. „Víš co? Teď to neřeš, rozmyslíš si to později, jo? Jdeme na ten večírek, už takhle máme celkem veliký zpoždění,“ pobídla mě co možná nejpokorněji, aby to nevypadalo, že mě kibicuje, avšak že to tak bylo. Pro ni byly večírky velice oblíbenou zábavou a na tenhle se obzvlášť těšila, protože se mohla pochlubit se svým snovým přítelem, který nás měl odvézt i přivézt zase zpátky domů.

„No to máš asi pravdu. Tak jdeme,“ přitakala jsem jí a nechala jsem se odvléct za loket do předsíně, kde mi Jordan pozorně pomohl jako správný gentleman navléknout teplý zimní kabát na ramena. Tohohle chlapa ať se Heather drží!

 

Cesta do Tessina nového kvartýru, který odpovídal platu kapitánky 125. okrsku, mi ubíhala velice rychle. Podle všeho se do něj měl brzy přistěhovat i J.T. Měla jsem z nich obrovskou radost, že i jim to ve vztahu takhle skvěle klapalo. Na druhou stranu mi to hořce připomínalo, že já jsem musela svoji osudovou lásku od sebe odehnat. A že jsem svého bývalého snoubence musela chladnokrevně odstřelit. Motala jsem se v téhle trýznivé smyčce už nějaký ten týden a ne a ne s tím stále přestat. Ani Heather a ani Tess mi od toho bohužel nedokázaly pomoct. Alespoň jsem opět něco cítila. Díky té otravné tryzně jsem se cítila skutečně naživu…

 

Nenápadně jsem zrovna pozorovala, jak se Heather tulí ke svému pohádkovému princi a horko těžko jsem se bránila drobnému ostnu žárlivosti. Možná spíš závisti. Sice to je už opravdu dlouhá doba, kdy jsem byla takhle sama, ale nikdy předtím jsem s tím neměla takový problém se vyrovnat. Nejspíš to bylo tím, že jsem pomaličku začínala litovat toho, že jsem se své šance na štěstí vzdala.

„Heather to s tím kravaťákem sluší, co?“ věnovala mi svou pozornost Tess, která byla na své párty jinak téměř na roztrhání. Běhala od jednoho hosta ke druhému, aby se všemi stihla prohodit alespoň pár zdvořilých frází, když už si je k sobě pozvala a oni přijali. Strčila mi navíc sklenku bílého pod nos, když si všimla, že mi došlo pití. Tess byla opravdu zodpovědná hostitelka. S děkovným úsměvem jsem víno přijala a souhlasně jsem jí na to několikrát pokynula hlavou.

„Nemohla se dočkat, až vám ho všem ukáže. Ale musím uznat, že z Jordana mám hodně dobrý pocit. Moc Heather přeju, aby jí to konečně s nějakým chlapem už vyšlo. No, a vám musím pogratulovat k tomu stěhování! Ať vám to takhle skvěle funguje i dál,“ vyjádřila jsem svoji radost z toho, jak to všem párům kolem mě vychází, přičemž jsem se snažila potlačit svou vlastní zahořklost kvůli tomu osamění.

„To je rozhodně vidět, ale i mně přijde jako veliký sympaťák, abych pravdu řekla. Snad to byl tentokrát dobrý výběr, Heather už si s chlapy zažila taky svoje… Joo, děkujeme ti, Cat. Doufám, že nám ze sebe teď nehrábne, když spolu budeme bydlet. Bude to něco úplně jiného než doteď, ale mám z toho fakt hodně dobrý pocit. Navíc ten bar, ve kterém J.T. zůstal, vážně nebyl vhodný pro dlouhodobé bydlení. Sama moc dobře víš, k čemu byl pořízený. No… ale jak na tom vůbec jsi ty, Cat? Vypadáš dobře, sakra! Dneska ti to hrozně sluší,“ rozpovídala se celkem obšírně, protože si konverzace mimo práci, kde musela být většinou stručná a věcná, nadmíru užívala. To já zase ve své práci musím dost často s lidmi rozvázat řeč, takže kolikrát jsem pak doma neměla potřebu nějak zbytečně plkat.

„Musím souhlasit s Tess. Vypadáš skvěle, Catherine,“ zaslechla jsem za svými zády důvěrně známý hlas patřící muži, který by tady neměl vůbec být. A tak ve mně dnes zatrnulo podruhé. Tentokrát ale natolik, že jsem až zalapala po dechu. Pak jsem tázavě pohlédla Tess do očí, jak jsem u ní hledala pádné vysvětlení, ale ona pouze nevědomě pokrčila rameny a dál vyjeveně zírala na muže za mnou. A tak jsem se bleskově otočila čelem rovnou k Vincentovi, který na svých rtech velice špatně skrýval potutelný úsměv.

„Co tu děláš?“ vypadlo ze mě konsternovaně a nedokázala jsem z Vincenta spustit oči, přestože jsem věděla, že na něj nevhodně zírám příliš dlouhou dobu. Proto jsem si ani nevšimla, když se k nám nenápadně přimotal J.T., aby tuhle situaci nějak osvětlil, protože jestli o tomhle někdo něco tušil, pak jedině J.T.

„Co tu dělá Vincent?“ pátrala po objasnění Tess, zatímco já jsem byla šokem dočasně indisponována.

„Jo, J.T., co tu dělá? Ty jsi o tom věděl?“ zopakovala jsem část po Tess, což bylo poněkud zbytečné, ale aspoň jsem tím tomu dotazu dodala na důležitosti.

„Že tys to věděl!“ uhodila na něj Tess, která to poznala z J.T.ho zmateného výrazu, kdy pouze těkal zorničkami ze mě na Tess a na Vincenta, což dělal stále dokola, dokud jsme ho horečně zahrnovaly osočujícími otázkami. Jako jediný z nás se tvářil pokojně až povzneseně Vincent.

„No jo, věděl. Dělali jsme spolu na tom léku,“ přiznal J.T., ale po známkách zostuzení, že před Tess nebo i mnou něco takového tajil, ani jedna jediná stopa.

„Proč jsi mi nic neřekl, J.T.?“ podivila jsem se nahlas, protože jsem se právě cítila drsně obelhaná.

„Promiň, Cat, ale ty ses předtím taky nezmínila, že se Vincent vrátil do města. Takhle jsme si kvit,“ oznámil mi J.T. jakoby nic. On přede mnou takovouhle podstatnou informaci zamlčoval jenom z toho patetického důvodu, aby mi to vrátil za svoje vlastní ukřivdění, kterého jsem se na něm dopustila já! To se mi snad zdá! Velice popuzeně jsem se na něj zamračila, a než jsem mu na to něco pěkně příkrého namítla, slova se raději po chvíli ujal Vincent.

„Počkej, Cat. J.T. ti to nejdřív chtěl říct, ale to já jsem mu to nedovolil. Nechtěl jsem, abys věděla, že jsem tu zůstal, dokud nebude stoprocentně jistý, že je ze mě člověk.“ Ze všeho nejprve Vincent hájil svého nejlepšího kamaráda a až druhotně veřejně prohlásil, že v jeho DNA již nekoluje žádný zvířecí genom. Moje dočasné ustrnutí se proměnilo v hotové užasnutí.

„Cože? Tak ono to nakonec vyšlo?!“ žasla také Tess a uznale se zadívala na svého partnera. „Ty jsi to zvládnul, J.T.!“ zajásala vesele a vrhla se mu rozjařeně kolem krku, aby ho mohla vřele obejmout a následně i láskyplně políbit. J.T. její formu gratulace přijal velice pozitivně.

„Páni, takže… ty… ty jsi člověk,“ konstatovala jsem zcela bezvýznamně, jelikož jsem vyřknula již vyřknuté, ale šlo spíš o to, že jsem to potřebovala vyslovit, abych to znovu slyšela na vlastní uši a mohla tomu tak lépe uvěřit. No teda… nebyla jsem připravená na to, že Vincenta uvidím, natož potom na to, že je z něj znovu člověk. Ono to vážně vyšlo. To Vincentovo coby kdyby se přeci jenom vyplnilo.

„Víte vy co? Měli byste si asi promluvit o samotě, ne? Můžete jít klidně do společenského pokoje, jestli chcete,“ ponoukla nás Tess v dobré víře, když se odlepila od J.T.ho a viděla nás dva při tom trapném a zcela nepřirozeném rozhovoru. Aniž bych si vzala nutný čas na rozmyšlenou, naprosto bezmyšlenkovitě jsem jí na to kývla. Vincentovi i bez vylepšených smyslů zůstal stále velice dobrý postřeh, protože se tomu mému ukvapenému kroku viditelně spokojeně usmál. A pro mě to bylo čím dál víc potupnější, poněvadž jsem měla plnou hlavu varovných signálů, že veškeré moje reakce na Vincentův návrat nejsou absolutně adekvátní.

„Támhle v té chodbě hned ty první dveře nalevo,“ nasměroval nás J.T. a pak se zase věnoval své krásné přítelkyni. Nijak jsem neváhala a rovnou jsem si to zamířila do pokoje s Vincentem poslušně za patami. Cestou jsem prošla kolem Heather, která byla z Vincentovi přítomnosti stejně vyvedená z míry jako já.

 

„Slíbil si mi, že odejdeš z města, Vincente!“ obořila jsem se na něj rozhořčeně, jakmile za sebou zavřel dveře. Otočil se od nich na mě s obočím nepatrně podmračeným a ten jeho vlídný úsměv byl ten tam. Mlčky udělal ještě pár kroků blíž ke mně, aby na mě nemluvil téměř přes celou místnost. Srdce mi u toho tlouklo jako splašené, jak mi adrenalin proudil žilami.

„Já vím, Catherine, a omlouvám se, že jsem ten slib nedodržel, ale… Všechno se změnilo tím, že jsem se stal zase člověkem. Už nikomu nehrozí žádný nebezpečí. Nikdo nemá žádný důvod po mně jít. Můžu konečně dělat to, co chci já sám. Být s tím, kým chci já…“

„Zpětně uznávám, že to bylo až příliš, když jsem po tobě chtěla, abys opustil New York. To jsem po tobě žádat neměla. Za to se ti omlouvám… Ale jinak si pořád stojím za tím, co jsem o nás dvou řekla, Vincente,“ skočila jsem mu jaksi neurvale do monologu, protože jsem to prostě nemohla nechat bez odezvy. Chtěla jsem mu bez prodlení ujasnit, jak to mezi námi aktuálně je a bude. Nebo spíš nebude…

„Nejdřív jsem to kvůli tobě chtěl vážně udělat, Cat. Ale pak jsem si uvědomil, že tohle je i moje město. Narodil jsem se tu. Vyrostl jsem tu. Mám tu taky pochovanou rodinu a mám tu svoje přátele, i když jich není moc. Ale hlavně jsi tu ty, Catherine. Jak bych tohle všechno mohl opustit? Nešlo to. A už vůbec ne po tom, kdy jsem ti slíbil, že od tebe neodejdu. To jsem ti slíbil ze všeho nejdřív,“ připomněl mi všechna nepopiratelná fakta, která ho tu měla právo držet. A já jsem mu tahle práva neměla jaktěživ upírat.

„Popravdě řečeno, Vincente,“ odmlčela jsem se, abych se trochu uklidnila z toho prvotního rozčarování, se kterým jsem na něj zpočátku vyrukovala. Vincent mi soustředěně naslouchal a měl u toho takový roztomile nejapný výraz, jak neměl nejmenší ponětí, co se mu chystám říct. „J-jsem… jsem vlastně ráda, že jsi tady zůstal. A taky mám obrovskou radost z toho, že to vyšlo s tím lékem. Je to vážně úžasné, že je z tebe zase člověk, Vincente!“ radovala jsem se z toho největšího osobního úspěchu, kterého kdy Vincent dosáhl, zatímco se my dva známe. Měla jsem ho sto chutí kvůli tomu obejmout, ale naštěstí jsem se ovládla.

„Děkuju Catherine, tohle… to se vážně dobře poslouchá. Víš… abych byl upřímný, nemyslel jsem si, že přijmeš takhle snadno, že jsem odsud neodešel,“ podělil se se mnou o svoje negativní očekávání, které bylo diametrálně odlišné od nynější reality.

„Překvapilo mě to, to ano, ale… ne nijak nepříjemně. Zpětně si uvědomuju, že jsem to při tom našem posledním rozhovoru docela přeháněla, ale potřebovala jsem jen nějaký prostor pro sebe. Trochu času se se vším nějak sama srovnat, což se mi nakonec povedlo. Teď už všechno po těch pár týdnech vnímám zase jinak. Mnohem vyrovnaněji a tak nějak střízlivěji,“ shrnula jsem co nejstručněji svoje tehdejší chování, které bych se snad ani nebála označit jako posttraumatické.

„Neboj, došlo mi, že jsi nejednala s úplně klidnou hlavou, ale to se dalo čekat po tom, co se stalo. Chápal jsem to předtím a chápu to i teď, Cat, věř mi. A rozumím i tomu, že si stojíš za tím, co jsi o nás dvou tehdy řekla… Sice jsem zase člověk, ale obličej mi zůstal stejný. Jen… aspoň mi dovol, abych mohl zůstat někde poblíž tebe. Moc by to pro mě znamenalo,“ žádal mě s nesmírnou pokorou, ale taktéž mu v hlase rezonoval podtón tklivé prosby. V očích se mu při tom zrcadlila bezelstná naděje, která mě obměkčila ještě o to více. Celkově jsem byla poněkud rozněžnělá, jak jsem měla Vincenta znovu nablízku. Obzvlášť po tom, co se mi po něm dnes tak zastesklo. Skoro jako by Vince vyslyšel moje vnitřní touhy a splnil mi je, i přestože je z něj obyčejný člověk. Jako bychom pořád byli nějakým způsobem napojeni jeden na druhého.

„Vincente… heh… i já bych tě chtěla mít zas nablízku. Chyběl jsi mi,“ svěřila jsem se mu ostýchavě s načervenalými líčky a uhnula jsem před jeho propalujícím pohledem, jehož intenzita narůstala každou sekundou. Sotva jsem se přitom vyhnula úlevnému vydechnutí, když jsem mu prozradila svoje lehce tíživé strádání po jeho maličkosti. Tedy, maličkosti. To, že se z něj stal opětovně člověk, mu neubralo ani na gramu svalů. Byl to pořád ten stejně neobvykle urostlý, velice pohledný muž, s jakým jsem se posledně loučila.

„To jako vážně?“ vylítlo z Vincenta nevěřícně a jeho oči mu doslova vzplály náhlou dychtivostí.

„No jo,“ odsouhlasila jsem mu to a z těch jeho rentgenujících očí, které zkoumaly snad každičký můj výraz ve tváři, gesto i pohyb těla, jsem začínala být nepatrně nervózní. Ale navzdory tomu na tom bylo něco imponujícího, že si mě prohlížel s takovým zájmem a zálibou. „Nedívej se na mě ale takhle, ano? Nic si od toho neslibuj, prosím. A taky… moc na mě nespěchej. Pak to určitě půjde,“ varovala jsem ho dobromyslně s jednou jedinou podmínkou, která pro mě byla absolutně nutná, pokud jsme se měli vídat dál. Vincent na mě mezitím hleděl úkosem a na rtech se mu vlnil takový skoupý poloúsměv, který mi naznačoval, že si přeci jenom již domýšlel napřed všelijaké pohádky s námi dvěma v hlavních rolích.

„Dobře,“ přislíbil mi významně a zaměřil se na mě svými sladkými duhovkami, ve kterých se ta čokoláda doslova rozpouštěla. A já s ní. Jestli budu takhle vyměklá i při našem příštím setkání, tak si bude moct Vincent začít domýšlet naprosto cokoliv… 


 Vincent


 Všem zbylým věrným čtenářům mnohokrát děkuji!!! 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXVIII.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!