OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXIX.



Beauty and the Beast: Save Me XXIX.Nečekaně očekávaná návštěva. Ať se Vám jedna z posledních kapitol líbí, marSabienna

0.29 VÁNOČNÍ DÁREK

 

Nebyl to pro mě až takový nepřekonatelný problém ostatní přesvědčit, že zvládnu vánoční svátky o samotě. Mnohem horší bylo přesvědčit samu sebe, že ty svátky opravdu o samotě zvládnu. Zvláštní na tom nejvíc bylo, že jsem nechtěla být sama, ale ze všeho nejvíc jsem je nechtěla trávit s nikým z mých nejbližších. Já jsem si totiž přála, aby mí nejbližší trávili Vánoce s těmi, které milují ze všeho nejvíc. Tedy Heather, aby byla s Jordanem, a Tess zase s J.T.m. Nejprve ani jeden z nich nesouhlasil, protože si všichni stáli za tím, že mě o Vánocích samotnou prostě v žádném případě nenechají, ale to jsem jim nakonec všem vymluvila pod pohrůžkou toho, že naše přátelství skončí, jestliže mi nevyhoví. Opravdu moc mi záleželo, aby tyhle dva páry, mému srdci nejbližší, byly právě o těchto svátcích spolu. Hrozně moc jsem jim přála, aby měli šanci pracovat na svých jedinečných vztazích. Pokládat základy svých vlastních rodin. No, a já jsem ostatně další chvíle přemýšlení, popírání a zapomínání nutně potřebovala. Navíc mě docela uklidňovalo ono vědomí, že osoba mně nejbližší bude o Vánocích taky sama. Naštěstí byl natolik soudný, že pozvánku od J.T.ho a Tess odmítl, stejně jako já. Nestál o to jim narušovat jejich soukromí, stejně jako já.

Nejlepší výmluvou pro to být v ústraní byl fakt, že jsem si na Štědrý den vzala jednu směnu v práci. Po té pauze, kdy jsem měla ortézu, jsem usoudila, že bych se měla snažit to napracovat. Uvědomovala jsem si, že po té vysoké laťce, kterou nastavila má zbožňovaná sestra a nejoblíbenější náhradní zaměstnankyně, se budu muset vážně hodně smekat. Na druhou stranu jsem musela být na to zraněné zápěstí zpočátku opatrná a postupně si ho přivykat opět na tu zátěž.

Trávila jsem hodně času tím, že jsem sledovala televizi a vstřebávala jsem náladu skrze vánoční filmy. Co jsem zůstala doma na neschopence, se stala televize jakousi mojí neřestí. Nikdy jsem u ní nekysla takovou dobu, jako právě od té nehody. Taky jsem si našla zálibu v tom, že jsem celý svůj byt zdobila vánočními dekoracemi. Doslova do každé místnosti v bytě jsem nacpala soby, sněhuláky, Santa Clausy, vločky, ozdoby, stromečky a dalšími podobnými tretkami. Ani v tom jsem si nikdy příliš nelibovala, spíš jsem mnohá vánoční klišé vnímala jako nevkusná, ale události předešlého měsíce mi v hlavě nadělaly trochu paseku. Nic nebylo jako dřív a nejspíš asi dlouho nebude…

 

Jakmile jsem přišla domů, utahaná jako to kotě, usadila jsem se před svou věrnou kamarádku televizní obrazovku a hodila jsem si nohy na konferenční stolek. Mínila jsem si alespoň na několik desítek minut odpočinout, než se pustím do dobrého vánočního punče, jehož recept se v rodině Chandlerových dědil z generace na generaci. Na takové malé množství, jaké jsem zamýšlela na dnešní večer, jsem počítala s tím, že ten punč alespoň nebude tak silný jako obvykle. Ale kdo ví, občas se to trochu zvrtne. K tomu jsem si ještě napekla výborné zázvorové perníčky, které byly vůbec to nejlepší, co se dalo k tomu punči zakousnout.

A tak jsem o hodinu později seděla u mého oblíbeného Grinche se skleničkou červenavého punče v jedné ruce a v té druhé s delikátně pikantní zázvorkou. A v tu chvíli mi bylo vážně hodně příjemně. Neměla jsem ten neodbytný pocit, že jsem tak žalostně osamocená. Chvíli se mi povedlo zapomenout i na Gabriela nebo na Tori. Dokonce jsem chvilku zapomněla i na Vincenta. Ale v ten moment, co jsem si ve své mysli vybavila jeho utěšující objetí a vřelý úsměv, mi někdo zaťukal na vstupní dveře. Zprvu mě to nefalšovaně vyděsilo, protože jsem jakoukoliv návštěvu skutečně nečekala, ale při pohledu do kukátka, kde se mi zjevila ona přívětivá tvář, na niž jsem právě myslela, jsem se radostně usmála. To neuvěřitelné pouto mezi námi fungovalo i nadále, což bylo prostě ohromující!

„Páni, Vincente… no ahoj. Co tu děláš? Tebe bych teda vážně nečekala,“ žasla jsem nad jeho nečekanou přítomností, která pro mě ale byla koneckonců příjemným zpestřením dnešního večera. Vincent stál před prahem mých dveří a tvářil se lehce nejistě, možná až nervózně.

„Ahoj, Cat. No, víš… dostal jsem chuť na menší procházku zasněženým New Yorkem, vypnul jsem na chvíli svoje myšlenky a nohy mě nakonec dovedly až sem. Asi to bylo nějak podvědomě, automaticky, jak jsem se sem dřív tolik nachodil. A když už jsem byl dole, tak mě napadlo, že bych sem zaskočil se tě zeptat, jestli se ke mně nechceš přidat na tu vycházku,“ navrhl mi s drobným ostychem, takže ta jeho historka o tom, že sem v podstatě zabloudil, na mě působila poměrně věrohodně. A tak jsem se na něj mezitím chápavě usmívala, jenže svoji odpověď jsem měla již předem jasně danou.

„Promiň, Vinci, ale mám za sebou hroznou směnu. Jsem ráda, že si můžu hodit nohy chvíli nahoru. Ale jestli chceš, můžeš jít klidně dál. Udělala jsem trochu sladkého punče a mám i pár zázvorovým perníčků,“ pozvala jsem ho vlídně dovnitř svého bytu a otevřela jsem dveře víc dokořán, abych se podél nich postavila a on měl případně prostor projít.

„Nemusíš mě zvát jen ze zdvořilosti,“ upozornil mě, abych nad ním neprojevovala zbytečnou lítost.

„Věř mi, že kdybych tě nechtěla zvát, tak to neudělám,“ ubezpečila jsem ho, že to mé pozvání bylo z mé vlastní iniciativy, nikoliv z pouhé vynucené slušnosti. Na důkaz toho jsem volně gestem ruky naznačila, aby konečně vykročil ke mně, ale Vincent ještě stále váhal.

„Takže ti to vážně nebude vadit?“ ujišťoval se přehnaně, abych mu raději jednoznačně odpověděla a nevzniklo tím žádné nevítané nedorozumění. Tvářil se u toho jako bezradné štěňátko, které se nemůže dostat k misce se žrádlem. Těžko se mi potlačoval ten pobavený úsměv, protože tohle bylo trochu komické. Jeho opatrnost byla ale svým způsobem hrozně roztomilá…

„Ne, vážně mi to nebude vadit. A už pojď, prosím tě, ať tu nevystojíš důlek,“ pobídla jsem ho, aby již dál nezdržoval, a za látku rukávu jeho uhlově černého kabátu jsem ho vtáhla k sobě do tepla a zázemí bytu. „A nemusíš být takový upejpavý. Sám jsi před chvilkou řekl, že jsi tu jednu dobu byl skoro jako doma,“ strefila jsem se do něj se sotva postřehnutelnou škodolibostí, ale on to vzal s blahosklonným úsměvem.

„No tak ty jsi posledně říkala něco o tom, že nechceš spěchat, a podívej… už jsem u tebe doma,“ zažertoval, aby mi tu trefnou poznámku vrátil i s úroky, načež jsem se na něj naschvál kysele zaškaredila. „Úžasně to tu voní po tom punči, Cat,“ pochvaloval si Vincent, jakmile postoupil do hlavního prostoru místnosti a nasál tu všudypřítomnou omamnou vůni svařeného alkoholu. „Ou, a… máš to tu vážně moc hezky vánočně vyzdobený.“ Trochu se zarazil, přičemž se mu poněkud vyvalily bulvy, když se rozhlídl kolem sebe, protože tu ještě tolik vánoční dekorace nespatřil. To asi jaktěživ nikdo…

„No jo… než jsem zas nastoupila do práce, tak jsem se doma sama občas nudila,“ vysvětlila jsem mu stručně, a jak jsem se dívala po té dekoraci s ním, docházelo mi, jak příšerně je to kýčovité. „A Heather mě k tomu donutila. Říkala, že chce mít kolem sebe vánoční atmosféru,“ dodala jsem vzápětí a dotkla jsem se obrovského sněžítka, které zabíralo místo na konci kuchyňské linky. Uvnitř byla malá vesnička Santa Clause se skřítky a soby táhnoucími sáně.

„Takže Heather, no to chápu,“ přitakal, že porozuměl mému sdělení o tom, že za tuhle vánoční dekorační pohromu nemůže ani tolik moje nuda, jako spíš moje povedená sestřička. Mezitím se vysvlíkl ze svého teplého kabátu, který si šel pověsit v rychlosti na věšák.

„Dáš si ten punč?“ ujala jsem se opět role hostitelky, aby mezi námi nenastalo žádné trapné ticho.

„Moc rád ochutnám,“ přijal s vděčností a šel se usadit na gauč, kde ho nejspíš lákaly ty mé zázvorky.

„Tys ho ještě nikdy neměl?“ podivila jsem se, protože tohle nebylo poprvé, kdy sem zavítal na vánoční svátky. Navíc si Heather na ten vánoční punč hodně potrpí, protože je to prostě rodinná záležitost. Vzala jsem skleničku z poličky skříňky, nalila jsem do ní dvě naběračky punče a namířila jsem si to k němu na pohovku.

„Jako zvíře jsem se alkoholu spíš vyhýbal,“ osvěžil mi mou zapomnětlivou paměť, která si nezvládla spojit zřejmé asociace. Přiznám se, že nejspíš kvůli tomu, že jsem byla stále vedle z toho, že se za mnou zastavil.

„Tak to je moc dobře, že je z tebe zase člověk, protože jsi ohledně toho punče vážně o hodně přicházel.“ Podala jsem mu s úsměvem do ruky skleničku, pak jsem si vzala tu svou a jen tak symbolicky jsem si s ním přiťukla. Přece jenom je dneska ten Štědrý den. Dárky jsem si samozřejmě ještě nerozbalila, protože jsem ráno pospíchala do práce, takže na mě tahle kratochvíle pořád ještě čekala. Vůbec se nedivím tomu, že to takhle v Evropě praktikují běžně, protože ve tmě musí mít to nadělování a rozbalování dárků úplně jinou atmosféru.

„To musím souhlasit, je výborný,“ odsouhlasil mi, že to moje humorné přeceňování bylo oprávněné. Dalšími dvěma hutnými loky do sebe ten punč obrátil. Zřejmě mu opravdu zachutnal.

„Ale opatrně s tím, Vinci. Udělala jsem ho docela silný,“ varovala jsem ho v dobré víře, když na alkohol víceméně nebyl zvyklý. Uvědoměle mi na to přikývl a raději tu sklenku zajedl zázvorovým perníčkem, který chřoupal s velkou chutí. Bylo to moc hezké ho sledovat, jak se láduje sušenkami, které jsem upekla, a lije do sebe pití, které jsem sama namíchala. Bylo to takové… domácké, rodinné.

„I ty perníčky máš skvělý,“ vychvaloval moje kulinářské schopnosti až do nebes, že jsem se téměř až červenala. Zahrnoval mě až přílišnou pozorností!

„Děkuju, Vincente,“ šeptla jsem polichoceně a stěží jsem vydržela ten jeho intenzivní pohled, který mi obdivně věnoval. Jeho oči byly opět plné blyštivých jiskřiček, které v nich energicky tančily, čímž mě k sobě úplně magneticky přitahovaly.

„Ne, ne, to hlavně já ti děkuju. Že jsi mě sem vůbec pozvala, a ještě mi dáš najíst, napít a tak. Nečekal jsem to, opravdu ne. Chtěl jsem to jen zkusit, ale nepočítal jsem s tím, že bys mě vážně vzala k sobě dovnitř. Mám z toho… mám z toho hrozně dobrý pocit, Cat,“ rozpovídal se o svých negativních očekáváních, které se mi zas pro jednou podařilo překonat. Možná, že jsem na tom po psychické stránce přeci jenom líp, než jsem se zprvu domnívala. Vincent je ode mě zatím jen příjemně překvapován, přestože byl zjevně spíš připravený na mnohem horší jednání ode mě. A jak se tedy zdálo, já jsem byla víc, než jen nad věcí.

„J-já… já jsem vlastně ráda, že jsi sem přišel,“ přiznala jsem skoupě, ale oční kontakt jsem přerušit nedokázala. Mně ty jeho sladké duhovky plné života skutečně učarovaly.  

„J.T. mi ale říkal, že jsi odmítla pozvání od Tess, abys dnešek trávila s nimi,“ nechápal Vincent moje myšlenkové pochody, které v této záležitosti jaksi mátly i mě. Chtěla jsem být sama, ale přitom mě ta samota docela trápila. Každopádně ničí návštěva by mě asi nepotěšila víc, než právě ta Vincentova. Zní to asi dost zvláštně, ale takhle to doopravdy cítím.

„Odmítla jsem i pozvání od Heather. Dokonce i na společný svátky s nimi se všemi. Víš, nepřišlo mi správné, abych ti... no, ukradla všechny společné přátele, takže jsem si prosadila, že budu raději sama. Ale hlavně jsem chtěla být prostě o samotě, i když mi to dělá trochu problém,“ svěřila jsem se mu se svými důvody, které mě přiměly strávit Štědrý den bez svých nejbližších. Vincent se po mém přiznání tvářil značně konsternovaně, když jsem mu prozradila, že za tím mým rozhodnutím stál částečně i on. „Ale… ale pak se tu objevíš ty, když se cítím zrovna nejvíc osamělá. Přesně jako minulý týden na té Tessině párty. Prostě jako bys přesně věděl, kdy za mnou máš přijít. Když je mi nejvíc smutno a stýská se mi po tobě. Pořád je to, jako by mezi námi bylo to zvláštní pouto, ještě když jsi byl zvíře. Jako by se na tom nic nezměnilo,“ nechala jsem se poněkud unést, a tak jsem i přehnaně gestikulovala rukama a měnila jsem i různě polohy hlasu, jak jsem byla pořád značně rozhozená jeho nenadálou přítomností. On mě u toho akorát němě, nebývale soustředěně a užasle pozoroval a na rtech se mu vlnil potutelný úsměv.

„Ty jo, Cat… vím, jak jsi mi kladla na srdce, ať si vůbec nic neslibuju, ale… tak nějak zatím nic nenasvědčuje tomu, abych to nedělal. To, jak se ke mně chováš, co mi říkáš, jak se na mě díváš, jak se směješ. Cat, seš si fakticky jistá tím, že ses s tím rozhodnutím o nás dvou nezmýlila?“ přeptal se mě kontrolně, jestli jsem svoje dosavadní rezolutní stanovisko nepřehodnotila, jelikož jsem ho zřejmě předtím vyřkla pod stejným zatměním rozumného úsudku, jako to všechno ostatní. No, a já jsem pouze mlčela, váhala. „Catherine, prosím, odpověz mi,“ naléhal na mě prosebně a všechny jeho mužné rysy ve tváři byly napnuté k prasknutí. Ve mně se přitom hromadil takový podivný tlak, který nakonec vyústil záchvat pravdomluvnosti.

„A-asi ano… prostě jsem se příliš unáhlila! Něco takového jsem vůbec neměla říkat. Bylo to ode mě hloupé, protože mi vážně moc chybíš, Vincente! Každým dnem víc a víc! A teď, když jsi znovu člověkem… Pořád musím přemýšlet nad tím, že by nás dost možná mohla čekat nějaká hodně slibná budoucnost. Že bychom mohli konečně spolu dosáhnout toho, co jsme si společně vysnili!“ Vincent se na mě ještě pár krátkých vteřin, které mně ovšem připadaly jako hotová věčnost, téměř až okouzleně díval, než sklopil zrak dolů a nenuceně se zasmál. To mě trochu zmátlo. „Co je na tom k smíchu?“ otázala jsem se zaskočeně a vyčkávala jsem na jeho objasnění.

„Ale ne, nic na tom není k smíchu. Jenom… proboha, já jsem si nepřál nic jinýho, než abys mi řekla něco takovýho!“ Nepokrytě se radoval z mého citového probdění a doslova tím nezměrným štěstím celý zářil. Podle jeho zvláštních cukavých pohybů rukou to vypadalo, že by mě snad i toužil v tenhle zlomový okamžik obejmout. A já bych se tomu nejspíš ani nebránila…

„Já jsem ráda, že se nesplnilo to, co jsem si přála já,“ zamumlala jsem si tak akorát pod svůj nos, načež Vincentovi na čele vyskočila mělká vráska, protože mi nerozuměl. Jeho sluch již nebyl natolik dobrý, aby to moje mrmlání zachytil, což bylo někdy nepochybně na škodu.

„Říkala jsi něco?“ zajímal se se špatně postřehnutelnou mrzutostí, jelikož ho asi iritovalo, že si teď musí zase zvyknout na normální lidské smysly, které mu v mnoha ohledech nedostačují.

„Já jen… asi se pro tebe změnilo hodně věcí, co ses stal člověkem, že?“ přesunula jsem se k dalšímu tématu k probírání, jelikož jsem se chtěla za každou cenu vyhnout jakémukoliv mlčenlivému prostoji, který by mohl jednoho z nás přimět k nějaké neuváženosti třeba. Nebylo by to poprvé...

„Popravdě… převrátil se mi celý život vzhůru nohama. Přece jenom jsem byl zvířetem dlouhá léta a je to pro mě najednou velká změna, na kterou si musím časem zas zvyknout. Občas mě to trochu rozladí, víš... když třeba sportuju a najednou už prostě nemůžu. Takový pocit moc dobře neznám. Nebo když je mi teplo, že se začnu potit nebo se červenám. Když se nechtěně praštím nebo když posiluju, tak to bolí. Někdy to, kruci, hodně bolí! Je to trochu šílený, víš? Ale to není nic oproti tomu, že můžu opět být tím, kým chci já. Můžu dělat to, co chci. Co jsem vždycky chtěl. Za to mi to rozhodně stojí,“ povyprávěl mi něco málo o svých strastech, ale nepřestával u toho mít na rtech takový pobavený úsměv, takže to zřejmě tak hrozné být nemohlo. Oba dva jsme byli při téhle přátelské komunikaci uvolnění a přirození, což nasvědčovalo jenom tomu nejlepšímu.

„Chceš být zase doktorem?“ pátrala jsem po jeho nejnovějších cílech, kterých chtěl dosáhnout.

„Jo, to bych fakt chtěl. Nejdřív ale musím vystoupit ze stínů anonymity,“ naznačil, že ho před tím vším ještě čeká jeden nesnadný úkol. Vystoupit před newyorskou veřejnost a lhát jí. Musí si vymyslet nějakou historku o tom, proč byl prohlášen za mrtvého, když je přitom živý a zdravý.

„Už máš něco vymyšleného?“ vyzvídala jsem nejen pro vlastní uhašení zvědavosti, ale i proto, že jakožto bývalá policistka, která se setkala s historkami všech možných druhů, jsem mohla posoudit věrohodnost a uvěřitelnost toho vymyšleného příběhu, se kterým se Vincent chystá předstoupit před zdejší společnost. Vincent se na mě záhy zatvářil jaksi dojatě, když mu zjevně došlo, že se mu takhle snažím pomoct. No jo, holt si nemůžu pomoct…

„Probíral jsem to s J.T.m i Tess a shodli jsme se na tom, abych řekl, že jsem v Afghánistánu utrpěl vážný zranění hlavy, po kterém jsem ztratil dočasně paměť. No, dočasně na několik let. A taky že jsem ztratil v boji identifikační známky a hlavně, že jsem se od toho zranění nedostal pod ruce americký armádě. Řeknu, že mě postavili na nohy místní lidi a pak mě za svoje finance poslali do Evropy, kde jsem žil do té doby, dokud jsem si nevzpomněl, kdo jsem. Myslíme, že takhle by to mohlo stačit. Nejsem už nijak a ničím důležitá osoba, takže proč by se v tom někdo vrtal,“ přeformuloval mi jejich nápad, který jsem shledala za zcela dostačující. Vincent měl pravdu. I kdyby ještě existoval někdo, kdo by věděl o Vincentovi jako o zvířeti, asi by mu fofrem docvaklo, že asi již zvíře není, když se dobrovolně přihlásí veřejnosti.

„Taky si myslím, že by to mohlo takhle stačit. Veřejnost bude mít hlavně radost, že voják, který byl prohlášen za mrtvého, je v pořádku, a víc to řešit nebudou. Spíš bych se obávala těch lidí, kteří byli u toho projektu a vědí o tobě, že jsi byl jedním z těch zvířat. Aby po tobě nešli, je to docela riskantní, Vincente,“ strachovala jsem se, že tímhle znovuzrozením na sebe Vincent přitáhne akorát pozornost nežádoucích lidí. Ale Vincent mi tím vůbec nepřipadal znepokojený. Naopak, byl jako obvykle absolutně klidný. Pravděpodobně měl nějakou nezvratitelnou pojistku.

„Nemáš se čeho obávat. J.T. zničil veškerý stopy po tom léku, moji zvířecí krev, prostě všechno, co se mnou nějak souviselo. Nezbylo vůbec nic. Nikdo se nemá čeho chytit,“ uklidnil i mne, za což jsem ho odměnila děkovným úsměvem a chápavým pokývnutím hlavy.

„Tak to je jedině dobře. Tuhle kapitolu můžeš definitivně uzavřít,“ shrnula jsem za něj a vyskočila jsem na nohy, abych došla pro mísu s punčem, kterou jsem chtěla vzít na konferenční stolek, abych z ní mohla dolít pokaždé, když bude potřeba, a ne pořád běhat ke kuchyňské lince. Periferním viděním jsem si ale všimla, že Vincent mě pohotově následoval a asi se mi něco neodkladně důležitého chystal říct.

„Definitivně ne, Cat. Já bych chtěl pokračovat v tom, co jsme my dva načali. Co myslíš?“ opravil mě s takovým významným tónem hlasu, abych ho brala obzvlášť vážně. Obočí u toho měl stažené k sobě, že se mu mezi ním vytvářelo několik svislých vrásek, které působily tak nějak pochmurně. Přitom se ke mně navíc pomalu, ale zvláštně váhavě přibližoval. K mému nosu se donesla ta jeho úžasně mužná vůně, která mě úplně omamovala. A tak jsem pojednou jaksi zpanikařila a raději jsem před ním couvla. Žádné neuváženosti dneska!

„Já… bych… taky bych v tom chtěla pokračovat, ale jen když zpomalíš, Vincente. Nespěchej na mě,“ připomněla jsem mu, aby na mě netlačil, protože jsem se bála toho, že bych se toho mohla zaleknout a stáhnout se opět do sebe, čímž bych tu naši šanci na společnou budoucnost dokonale zničila. Několikrát jsem na něj žádavě zamrkala a on se velice vřele usmál.

„Dobře, nebudu na tebe spěchat, Cat. Slibuju. A ukaž, tu mísu vezmu sám,“ odpřísáhl mi již podruhé, že na mě nebude nijak naléhat, a s rošťáckým mrknutím mi vzal přímo pod rukama tu mísu s punčem, kterou gentlemansky odnesl místo mě. Já jsem tam ještě chvilku hloupě stála a snažila se vstřebat, že se ke mně Vince právě pokusil velmi intimně přiblížit, než jsem se vrátila zpátky k němu na pohovku a předstírala jsem, jakože nic. Nezaskočilo mě totiž, že to chtěl Vincent udělat, ale to proto, že se mi ta představa náhodou hrozně moc zamlouvala! A tak jsem seděla vedle něj na gauči, křoupala jsem zázvorku a nemohla jsem přestat házet očkem po Vincentovi, který nevzrušeně sledoval v televizi pohádku.

„Víš ty co? Vyjdi si se mnou příští týden někam ven, hm?“ nevydržela jsem to a rovnou jsem na něj vybalila, aby mě pozval někam na schůzku. Vincent ke mně zaskočeně obrátil svůj vyjevený obličej, načež se upřímně rozesmál.

„Tak jo, Cat. S největším potěšením.“ No tak teda jo. Budeme mít rande. 


 VinCat


 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXIX.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!