OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXVI.



Beauty and the Beast: Save Me XXVI.Souboj na život a na smrt podruhé. Tentokrát Vincent versus Gabriel.
Užijte si další zlomovou kapitolu, Vaše marSabienna

0.26 KDO Z KOHO

 

Vyběhla jsem trochu roztřeseně schody a k mé úlevě jsem na střeše opravdu našla Vincenta i s Gabrielem. Naštěstí Vincenta ve své lidské podobě a naštěstí stále živého Gabriela. Vincent ke mně byl sice otočený zády, ale nepochybovala jsem o tom, že by o mé přítomnosti neměl tušení, ještě než jsem vlezla na ty schody. Tím strachem a rozrušením jsem lapala po dechu, jak jsem natolik mělce dýchala. Navíc to znělo, jako bych dýchala snad za čtyři lidi. No, a srdce mi pochopitelně bilo jako na poplach. Gabriel mě zaregistroval také okamžitě a v ten samý moment ke mně vyslal takový zoufalý pohled, který mě donutil se doslova zastavit a přehodnotit celou tuhle vyhrocenou situaci. Z toho jeho pomoc vzývajícímu pohledu jsem logicky vydedukovala, že nic nemusí být tak, jak Gabriel tvrdí. Co když nám dvěma opravdu lže? Co když nemá vůbec žádné sérum ani protilátku? Ten vzorek mohl ukrást jenom pro uvěřitelnost jeho promyšlené intriky, díky níž mě má znovu získat pro sebe. V lásce a válce je dovolené přece úplně všechno.

„Vincente, co to děláš?“ oslovila jsem jako prvního Vincenta, protože mě tímhle svým spontánním tahem poměrně vyděsil. Pořád jsem nicméně nepřišla na rozumný důvod, proč by Gabriela chtěl vzít sem na střechu. Leda že… Mezitím jsem ale kvapnými kroky zrušila tu několikametrovou vzdálenost, abych s nimi mohla opět plnohodnotně komunikovat.

„Zřejmě Vincent nestojí o to, abys byla u toho, až si to spolu osobně vyřídíme. Jen my dva, jako praví chlapi,“ vysmíval se Gabriel Vincentově kroku, který byl dost riskantní.

„Ty nejseš nic jinýho, než prolhanej podrazák, Lowane! To sis jako fakt myslel, že nezjistím, že už sis to sérum na přeměnu vzal?! Já jsem taky zvíře, dokážu to vycítit! I když je tvůj genom možná vyspělejší, zase tolik jste ho v laboratoři nevychytali,“ vrátil mu vzápětí Vincent tu jeho jízlivost i s úroky, čímž mi zároveň odhalil ten pravý motiv, který přivedl Vincenta i Gabriela sem do ústraní. Proboha…

„Tys sem Gabriela přivedl na popravu!“ vypadlo ze mě ve strnulém šoku, který mě ochromil i fyzicky. Vtom se na mě Vincent konsternovaně otočil a v jeho očích jsem zahlédla nefalšovaně ublížené pochopení, když jsem tímto výrokem nechtěně ukázala svoje skutečné smýšlení o Vincentově vnitřním netvorovi. Popravdě, nevěřila jsem mu a spatřovala jsem v něm obrovskou hrozbu. Očekávala jsem od něj jen to nejhorší… Ale to jen od toho netvora, protože jsem věděla, jaké hrůzy byl schopný napáchat během vztahu s Tori. Vincentovi samotnému jsem důvěřovala naprosto bezmezně. A jeho vnitřnímu netvorovi jsem důvěřovala dříve také, ještě než utekl s Tori z města. Teď bylo ale nanejvýš rozumné se jeho zvířete nepokrytě obávat.

„Tohle si opravdu myslíš, Cat?“ otázal se mě poněkud zdrceně a celá jeho dosud agresivní tvář se zkormoutila do takového nešťastného výrazu. Ihned jsem se dovtípila, že teď se to mezi námi dvěma šeredně zvrtlo a dost pravděpodobně to ovlivní i zbytek konfliktu s Lowanem.

„Nezáleží na tom, co si myslím, ale na tom, co se teď stane,“ vyhnula jsem se přímé odpovědi, abych Vincenta neranila ještě více. Už takhle vypadal úplně zničený, což i mě samotnou naplňovalo nebývalým žalem. Tahle nepředvídatelná komplikace ale nejspíš skvěle nahrávala do karet Lowanovi, který se nad tím okázale a sprostě bavil. Oproti tomu, jak byl ještě před malým momentem dočista v koncích…

„Ne, Catherine, závisí na tom teď absolutně všechno!“ vyvrátil mi Vincent dost rázně a významně pozvedl obočí, čímž mě zajisté mínil pobídnout, ať se s definitivností vyjádřím.

„Miluju tě, Vincente,“ vyslovila jsem se s tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším faktem, který by měl převážit jakákoliv jiná negativa.

„Ale nevěří ti,“ vložil se do naší diskuze drze a jízlivě Lowan, ale s ryzou a syrovou věcností, která nás dva na nějakou dobu umlčela. Jenom jsme mezi s sebou vzájemně těkali nejistými pohledy a naprosto zbytečně ztráceli čas, který nám byl tolik cenný v téhle situaci. To bylo ale to jediné, co Lowan doopravdy potřeboval, protože mu za pár minut zažehly oči oranžovožlutou barvou, jak se v něm probudilo jeho vlastní zvíře. A bylo to tu znovu…

Sotva se Lowan stačil proměnit i zvenčí, Vincent se na něho dravě vrhnul, a tak mezi nimi započal lítý boj na život a na smrt. Poněvadž se vedl pochopitelně ve zvířecím tempu, nestíhala jsem ho v podstatě vůbec sledovat. Z těch dvou se totiž staly těžko postřehnutelné šmouhy, které chvíli co chvíli vydávaly zvuky hrubých, tupých úderů a bolestných, tlumených vzkřiků. Znovu jsem kvůli tomu ustrnula ve vyděšeném ochromení, protože jsem absolutně netušila, jak se boj vyvíjí. Kdo má navrch a kdo ztrácí. Ale díky tomu jsem měla alespoň prostor k tomu, aby mi konečně došlo, že jsem tu Vincentovu taktiku pochopila zcela mylně.

Já jsem taková nána pitomá! Pitomá, pitomá, pitomá!

Vincent sem vůbec nevzal Gabriela popravit, ale vzal ho sem proto, aby mě ochránil před tím bezprostředním nebezpečím, které mě bude obklopovat, až propukne přesně tenhle souboj. Dozajista tím mínil předejít stejnému úskalí, které nastalo i při boji s Tori, která mě chtěla zabít. V tomhle případě sice není příliš pravděpodobné, že by mě Gabriel toužil zavraždit, když se mě snaží získat zpátky, ale Vincent prostě bral v potaz veškeré možnosti. A taky se mu nejspíš nezamlouvala ta představa, že bych přihlížela té jejich rvačce, ze které měl vyjít živý pouze jeden z nich. Také jsem si byla skoro rezolutně jistá, že kdyby, nedej bože, získal převahu Gabriel a dostal by tu šanci Vincenta sprovodit ze světa, tak by stoprocentně nějak zajistil, abych tomu zrůdnému činu byla nepřetržitým svědkem. Ačkoliv jsem se momentálně potýkala s naprosto šíleným molotovým koktejlem emocí, v němž se nekontrolovatelně mísil především strach, úzkost, beznaděj, hněv, anebo třeba tíseň, přesto jsem dokázala být racionální a prozřetelná. Vytáhla jsem z kapsy onu odjištěnou Berretu a zaujala jsem přípravnou pozici ke střelbě, když jsem zamířila na tu ultrarychlou pranici, která se určitě co nevidět rozpadne, protože jeden z nich toho druhého zasáhne tak, až to někoho vyřadí.

A jak jsem předvídala, to se samozřejmě i vyplnilo. K mému zděšení tím, kdo potřeboval popadnout jako první dech, byl bohužel Vincent. Gabe evidentně o tom vylepšeném zvířecím genomu nelhal. Vincent mu prostě nestačil. Proti Vincentovi stáli doposud různě silní nepřátelé a on je všechny do jednoho porazil. K vítězství, a především k přežití, ho tlačil ten nejmocnější cit ze všech. Láska. Jenomže ta teď poháněla i Gabriela, a k tomu navíc i zhrzená ješitnost, což jsou asi vůbec ty nejzrádnější motivy, které člověka přimějí udělat v podstatě cokoliv.

Vincent dopadl na bok s hutným zaúpěním a několik vteřin zůstal ležet na zemi. Měl na tváři pár tržných ran a krvácelo mu i z úst. Gabriel na tom ovšem nebyl líp, ale beztak ani na sekundu nezaváhal a okamžitě využil té Vincentovy krátkodobé indispozice, takže ho pohotově chytil do finálního chvatu, ze kterého se Vincent neměl sebemenší šanci dostat. Jenomže já jsem byla na tenhle zlomový okamžik pečlivě přichystaná. Neomylně jsem hlaveň zbraně namířila na Gabrielovu hrozivou postavu, která se tyčila nad bezbranným Vincentovým tělem, které se v onom znehybňujícím gestu zuřivě zmítalo, ale nebylo mu to nijak platné. Gabriel ho měl pevně zpacifikovaného. Držel ho pod krkem takovým způsobem, že mu mohl velice snadno zlomit vaz. V téhle pozici se oba dva téměř najednou proměnili nazpět do své lidské podoby, což bylo ještě horší, než kdyby to ukončili jako zvířata.

Podle mého očekávání se stalo i to, že mi Gabriel svou zvráceností a bezohledností dopřál bezchybný výhled na tu otřesnou scénu Vincentovy totální bezmocnosti. A tak jsem se vzápětí úplně celá otřásla, polil mě při tom studený pot a zevnitř všechny moje vnitřnosti sevřel ostnatý drát, ale to nebylo nic proti tomu, když se moje oči střetly s těmi Vincentovými. Spatřila jsem v nich tu nekonečnou bázeň, ale zároveň i odevzdanou smířenost s blížící se smrtí. Sledovala jsem, jak mu ve skleněných očích pomaloučku pohasíná ten nezbytný zápal prát se o svůj holý život. Sledovala jsem, jak to Vincent vzdává… To by se nikdy nestalo, kdybych ho nezklamala tím svým hloupým zmýlením, které jsem dala najevo bohužel i před Lowanem.

Ovšem já jsem tomu hodlala za každou cenu zabránit. Nasvědčovala tomu přeci ta moje tasená zbraň, která aktuálně směřovala na Gabrielovu hlavu. Rovnou doprostřed čela, ale dost rychle se mi ruce začínaly klepat. Navíc jsem poměrně nepříjemně cítila to svoje naštípnuté zápěstí, ve kterém mi občas bolestivě zatepalo, ale to jsem teď musela úplně vypustit. Jakmile jsem se odvážila pohlédnout do očí Gabrielovi, tak jsem se v tu ránu skálopevně rozhodla, že pro Vincentovu záchranu obětuju klidně i sebe. Tohle všechno byla přece hlavně moje vina. Z Gabriela se navíc stalo pomstychtivé a krvelačné monstrum, v němž nejspíš nezbyl ani kousek humánnosti. Zvláštní, že bylo znát především v Lowanově lidské podobě, nikoliv v té zvířecí.

„Nech Vincenta jít, Gabrieli!“ přikázala jsem mu chladným a nekompromisním hlasem, který zvláštně kontrastoval s mým rozklepaným zevnějškem, který na Gabriela působil spíš, poněvadž se na mě pouze blahosklonně pousmál a Vincenta ještě těsněji sevřel, až Vincent vykulil oči a postupně v obličeji děsivě brunátněl. Díky Gabrielovu chvatu pomaličku upadal do bezvědomí.

„Nebo co? Zastřelíš mě? Ale prosim tě, Cat. Zahoď tu zbraň a nech mě tuhle záležitost jednou provždy vyřešit!“ Gabriel mě naprosto nebral vážně, což mě lehce popudilo a vrátilo mi to tu odvahu v plné míře zpět.

„Znova ti říkám, abys Vincenta nechal jít! Potřetí už to opakovat nebudu,“ varovala jsem ho dost výhružným tónem, který zněl maximálně přesvědčeně, aby mě takhle naivně nepodceňoval. A tak jsem se třikrát zhluboka nadechla, protáhla jsem si prsty na rukojeti zbraně a eliminovala jsem ten třes rukou, aby případná střela neminula svůj cíl. Já si ale v nejzazším koutu své duše přála, aby něco takového nebylo nutné…

„To bys mě prostě jen tak odpráskla?! Jako by mezi náma nikdy nic nebylo?“ hrál mi Gabe na city, což jsem se snažila úplně ignorovat. Abych v tom uspěla, tak jsem Lowana krutě uvědomila o podstatných faktech.

„To si klidně odpusť, Gabrieli, protože na mě tohle už neplatí. Řekl jsi, že nevěřím Vincentově zvířeti, což popírat nebudu, ale tobě nevěřím ani jako člověku, a to je podle mě mnohem horší…“ Lowana jsem tím nepochybně rozhodila, když párkrát zaskočeně zamrkal. Potom jsem na něm ale jednoznačně zaregistrovala, jak mu zvláštně ztvrdly rysy ve tváři, když zatnul čelisti, a že se mu značně rozšířily nosní dírky, jak do nich nabral zprudka vzduch, a nakonec i jak se mu napnuly svaly. Pro mě, jakožto pro znalce neverbální komunikace, to byl dokonale jasný signál. Lowan se rozhodl zabít Vincenta…

Nato můj ukazováček zmáčkl kohoutek zbraně, ze které neprodleně vyšel ohlušující výstřel. Se mnou to lehce škublo, přestože jsem byla ve střelbě dobře trénovaná, ale přece jen jsem byla pár let mimo službu. I tak ta kulka spolehlivě našla svůj cíl... Moje vytřeštěné oči sledovaly, jak jedno tělo bezvládně padá na zem, přičemž to další dopadlo vedle něj na všechny čtyři končetiny. Strašně jsem se vyděsila toho, co jsem to udělala. Že jsem to doopravdy udělala. Ale musela jsem…

„Můj bože!“ vyjekla jsem hystericky a tu Berettu jsem okamžitě pustila z rukou, do kterých se dal znovu ten nezvladatelný třes. Roztřásla jsem se úplně celá a bylo mi od žaludku dost nevolno. Přesto jsem nemohla spustit zrak z té zkrvavené mrtvoly, která v té zimě rychle vychládala. Bez mrknutí jsem zírala na snědé čelo, v němž zel krvácející průstřel od kulky, načež se mi normálně navalilo. Odvrátila jsem následně pohled raději jinam, a ten se mi vzápětí zcela rozmazal, jak se mi oči podlily slzami. Já jsem to skutečně udělala…

Vincent mezitím dál klečel na čtyřech a nenasytně popadal dech, když ho doteď Gabriel tak brutálně škrtil. On doslova rozdýchával to, co se tu právě stalo. Ani já jsem dlouho na nohou nevydržela, protože mi bylo opravdu nevídaně slabo, až jsem se taky sesunula dolů, kde jsem přes ony slzavé hradby přihlížela tomu, jak se pod mrtvým torzem zvětšuje krvavá louže, která směřovala rovnou k Vincentovi. Ten se ale již úspěšně vzpamatoval z toho bleskového sledu událostí, takže ke mně přispěchal, aby si mě schoval ve svém neochvějném náručí. Já jsem se stejně dala do usedavého nářku namísto toho, abych se cítila s jeho blízkostí o něco upokojenější. To kvůli němu jsem přece musela Gabriela zabít…

Samozřejmě, že kdybych nechtěla, tak bych Vincenta nezachránila, ale právě jsem někoho zavraždila! Záměrně a chladně… Nebylo to pochopitelně poprvé, kdy jsem někomu musela vzít život. Již u policie se mi to stalo několikrát a od seznámení s Vincentem, a také Muirfieldem, se zabíjení zločinců stalo víceméně běžnou součástí mého života. Každopádně člověk si nikdy nezvykne na to někomu přestřihnout nit jeho života, i když se mu to stává poměrně pravidelně. Jenže tohle byla úplně jiná situace. Gabea jsem důvěrně znala, jednu dobu jsem k němu chovala silné city, byl to můj snoubenec, ale i přesto jsem byla nucena ho eliminovat.

„Co jsem to provedla? Vincente, co jsem to provedla?!“ ptala jsem se jeho, ale zároveň jsem se ptala i sama sebe. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Ani jsem nechtěla… Vincent mě k sobě o to víc těsně přitiskl a jeho horký dech mi ovíval krk, což mi bylo natolik příjemné, že zrovna tohle na mě mělo utišující účinek.

„On by mě ale jinak zabil, Cat! Zachránila jsi mi život!“ konejšil mě s velice obstojnými argumenty, ale já teďka spíš potřebovala jenom tiché, pevné objetí, nežli nějaké logické odůvodňování.

„Ale o ten jeho jsem ho připravila,“ protiřečila jsem mu zajíkavě a držela jsem se ho jako klíště.

„Neměla jsi na výběr,“ přesvědčoval mě neústupně a jemně mnou kýval ze strany na stranu.

„Měla jsem na výběr! Každý máme vždycky na výběr!“ odporovala jsem mu zatvrzele, když jsem se od něj prudce odtrhla, načež se mi oči bleskově opět rozmazaly pod tou slanou záplavou až po okraj, přes který naráz nezadržitelně přetekly.

„Dobře, Cat, bylo to buď já, anebo on, a ty sis vybrala mě,“ zkusil trochu jinou přesvědčovací taktiku, kterou mi mínil vnutit, že můj smrtící atak proti Lowanovi byl naprosto nevyhnutelný.

„Vždycky bych si vybrala tebe, Vinci,“ hlesla jsem smířeně a zase jsem se schovala pod jeho svalnaté objetí, které mě s každou další vteřinou konejšilo až do úplného klidu. Z onoho klidu jsem ale postupně upadala do podivné apatie, kdy jsem dočista přestala vnímat svoje okolí. Takže když jsem částečně procitla, došlo mi, že se nacházím úplně někde jinde, než jsem si pamatovala naposled. Ležela jsem totiž ve své posteli, v bezpečí mého bytu. Bylo mi v ní krásně teplo a povlečení mě díky své hebkosti doslova hladilo po kůži. Ovšem zevnitř sebe jsem se cítila ledově mrazivá a dokonce až bezcitná.

Ale díky té prázdnotě uvnitř sebe jsem byla schopná si uvědomit jednu podstatnou věc…


 VinCat


Všem strašně moc děkuji!! :) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXVI.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!