OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me X.

22.01.2016 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1340×

0.10 SNAHA

Jakmile jsme s Heather ukončily to psychologické sezení, pustily jsme se do vaření oběda. Netvořily jsme žádné kulinářské zázraky, protože jsme si chtěly dát jen něco po domácku, poctivě ukuchtěného, abychom se řádně posilnily, než se vydáme za mojí šéfovou. Nechtěla jsem to jakkoliv oddalovat, když mi Heather téměř slavnostně odpřísáhla, že tu práci za mě dočasně vezme se vším všudy, tudíž tu nebyl důvod otálet. Nesporně mi tím zachránila potencionálně volné pracovní místo, protože na nikoho se nedá spolehnout do takové míry jako na rodinu. Na tu správně, zdravě fungující rodinu. No a nebýt Heather, tak by se mi tak snadno nepodařilo si v hlavě ten šílený koktejl emocí a myšlenek, ohledně Vincenta a Gabea, konečně nějak vytřídit a ujasnit. Vskutku jsem potřebovala, aby se mi trochu ulevilo od toho vnitřního napětí, které mne tížilo čím silněji od Vincentova návratu.

Když jsme naskládaly nádobí do myčky, já jsem se převlékla a kapku polidštila, vyrazily jsme do restaurace za Andersonovou. Ten jeden den bez její oslnivě nepříjemné maličkosti byl opravdu osvěžující. A naštěstí i naneštěstí ji uvidím až za šest týdnů. Mezitím tam nestrčím ani špičku nosu, když to nebude potřeba.

„Dobrý, paní Andersonová. Tak vám vedu za sebe ten záskok. Tohle je moje mladší sestra a bude vám tu k dispozici úplně stejně jako já, než se vrátím zpátky.“ Přistoupila jsem s Heather v závěsu k šéfovskému pultu, který volně přecházel v bar, kde Andersonová sídlila a vyrušila jsem ji od toho předstírání, že něco dělá. Kdyby náplní její práce bylo buzerovat ostatní, tak v tom případě by musela být permanentně zaměstnanec měsíce. Andersonová k nám vzhlédla a na nás na obě se zkoumavě podívala.

„Zdravím, paní Andersonová. Já jsem Heather,“ představila se zdvořile Heather a podala jí přes pult pravačku. Andersonová svýma pichlavýma očima sjela z jejího obličeje k nabízené ruce a pak ji stiskla.

„Amanda Andersonová, těší mě,“ vyměnila si s ní Andersonová klasické konvenční fráze.

„I já vás ráda poznávám,“ vrátila jí Heather pohotově, zatímco se pustily.

„Takže vy tu budete obsluhovat za Catherine, dokud se nevrátí? Říkala jsi, že to bude šest týdnů?“ obrátila se na mě a vrhla na mě poněkud kritický pohled, který speciálně zaměřila na mou poraněnou ruku.

„Až šest týdnů. Podle toho, jak se to bude hojit. Já vám dám samozřejmě vědět,“ ubezpečila jsem ji s takovým věcným tónem, který perfektně reflektoval náš vzájemný, antipatický vztah. I Heather si prohlížela jaksi přezíravě, a to jenom protože to je má sestra. Ona si ji Heather beztak získá svojí osobitou povahou, které nepodlehne opravdu málokdo.

„A vy máte nějaké zkušenosti s obsluhováním?“ zajímala se Andersonová o sestřiny dispozice. Jistěže se Heather za ta léta střídání všelijakých profesí nevyhnula ani postu servírky, což bylo momentálně jedině plus.

„Servírku jsem dělala víc jak půl roku, takže ano,“ odvětila jí Heather vlídně a pousmála se na ni.

„Tak to by mělo stačit na těch pár týdnů. Kdy můžete začít?“ Andersonová ji v podstatě vybídla, aby nastoupila do práce nejlíp asi hned teď, dle toho jejího netrpělivého výrazu. Přitom tenhle týden jsem měla mít večerní směnu, ne odpolední.

„Klidně už dneska,“ vyhověla Heather tomu jejímu pasivně agresivnímu pobídnutí, což bylo od Heather vážně velkorysé a vstřícné gesto. Stejnak jsem do ní nenápadně, pod pultem, vyčítavě dloubla. S ní to akorát slabě cuklo, jak se spíš lekla mého provokativního doteku, ale dál vyrovnaně pozorovala Andersonovou, jak něco hledá v pracovním notebooku.

„Víte, co? Přijďte teda už dneska o půl sedmé, ano? Máme tu rezervaci pro nějakou firemní akcičku, takže se nám bude hodit každá ruka,“ požádala ji Andersonová poměrně nekompromisně a velice dlouho se na ni zadívala, jako by ji tím pohledem chtěla zmanipulovat, kdyby měla Heather snad najednou nějaké námitky.

„Jistě, budu tady,“ zařekla se Heather a věnovala jí jeden zářivý úsměv. Andersonová ji ho ihned vrátila a němě jím artikulovala slova díků. Páni, dneska má zjevně dobrou náladu, že je takhle vřelá.

„Co se ti vůbec stalo, Catherine?“ starala se o mě, ale těžko soudit, jestli kvůli zvědavosti, škodolibosti, anebo snad kvůli starostlivosti. Poslední možnost to zajisté nebude. Tipovala bych to na tu druhou.

„Nešťastně jsem upadla a nalomila jsem si zápěstní kůstku. Zítra si jdu do nemocnice pro ortézu,“ zodpověděla jsem jí opravdu stručně, jelikož k tomu jednak nebylo víc co říct a onak jsem se s ní nechtěla nějak sáhodlouze vybavovat. My dvě bychom to ani nedovedly. Nikdy jsme si neměly dvakrát co říct, ačkoliv já jsem se zpočátku skutečně snažila s Andersonovou navazovat přátelskou konverzaci. Ona se mnou ale vždy jednala značně svrchu a hlavně s jakýmisi nepodloženými předsudky, a to se mi příliš nezamlouvalo, takže od toho, co jsme se prvně pohádaly, tak už si vůbec nerozumíme.

„No tak ať se ti to brzo zahojí. Ale Heather to tu určitě zvládne. Ráda bych si s vámi povídala, sestry Chandlerovy, ale jsem tu v práci, a ta rozhodně nepočká. Takže my se uvidíme večer, Heather. A ty se zatím opatruj, Catherine, abychom si tu tvoji sestru nemuseli nechat nastálo,“ loučila se s námi oběma Andersonová nesmlouvavě, počastovala nás významnými pohledy, načež vyskočila na nohy s těmi ultra vysokými jehlovými podpatky, na kterých vydržela stát celý den. Divím se, že ji ještě neberou křečové žíly…

„To snad nebude třeba. Heather navíc bydlí až v Miami, sem přijela vážně jenom na výpomoc,“ ujasnila jsem ji pohotově, jelikož jsem si povšimla toho jejího skrytého kousavého podtónu, když narážela na mě. U Heather mluvila takovým entuziastickým hlasem, že se mě to docela dotklo. Ona je na mě fakticky vysazená…

„V Miami? No tak to budete ráda, že se vrátíte domů. Za teplem a sluníčkem, že?“ natočila se k Heather a zahrnula ji podobně hřejivým úsměvem, který jsem u ní jaktěživ neviděla, když mluvila se mnou.

„Zatím jsem ráda, že se tu můžu trochu zchladit. To horko a vlhko mi nedělá dobře na vlasy,“ opáčila Heather nespokojeně a projela si bříšky prstů krátkými vlasy, které si pravidelně zastřihovala, aby je udržela maximálně pěstěné a zdravé, tak jako tady v New Yorku.

„Ale věřte mi, že to není vidět,“ pochválila jí ten její stylový účes, což Heather neskrývaně potěšilo.

„Děkuju! No nic, my vás nebudeme zdržovat. Navečer jsem tu zase… Proboha, vy máte úžasné boty! To jsou louboutinky?!“ vzkřikla pojednou Heather naprosto spontánně, když Andersonová vyšla zpoza pultu, aby se přemístila na jiné stanoviště. Normálně jsem od Heather čekala, že se jí každým momentem vrhne k těm nohám, aby ty boty detailně prozkoumala, jak jimi byla unešená. No dobře, to přeháním. Heather má přemíru důstojnosti na to, aby něco takového udělala, ale hlavou jí to zaručeně problesklo.

„Páni, trefila jste se. Můj včerejší nákup. Říkala jsem si, že si je nechám akorát na lepší příležitosti, ale nešlo to vydržet,“ povídala si s ní Andersonová ochotně dál a tvářila se úplně nadšeně. Ta sněhová královna byla najednou pryč a já poslouchala úplně normální ženskou, která je ujetá na boty. No jo! Tady je zakopaný pes. Bodejť, že jsme nikdy neměly o čem debatovat, když máme každá diametrálně odlišné priority.

„Nedivím se. Byl by to totiž hřích je vytáhnout jen občas,“ přitakala Heather a nemohla se na ty boty vynadívat. Ještě chvíli na ně bude takhle fascinovaně zírat a v koutku úst se jí objeví slina. Vhodný čas odejít…

„Přesně to jsem si taky říkala!“ výskla Andersonová radostně, že jí alespoň nějaká něžná duše rozumí.

„No jo, vypadají moc pěkně, tak snad vás z nich nebudou bolet nohy,“ přerušila jsem jejich rozplývání se nad obyčejnými botami, poněvadž jsem si tam začala připadat docela nepatřičně. Což se promítlo i do té mé poznámky, která díky tomu vyzněla mírně uštěpačně, takže jsem to rychle přebíjela vlídným úsměvem.

„Tak my jdeme. Zatím, paní Andersonová.“ Konečně se moje mladší sestřička dovtípila, že bych odtud skutečně chtěla už odejít pryč. Andersonová nám pouze důležitě pokynula hlavou na rozloučenou a na Heather se opět mile pousmála. Jestli si ty dvě budou rozumět, bude pro Heather o moc lepší tu za mě zaskakovat, než kdyby do sebe šily jako my dvě. 

„Vždyť ta Andersonová není zase tak špatná, než jak jsi ji popisovala,“ vybalila na mě překotně, jen co jsme vyšly z restaurace na ulici.

„Máš ráda boty, tak tě má taky ráda,“ poskytla jsem jí to nejabsurdnější vysvětlení, ovšem zcela pravdivé. Musím se přiznat, že jsem Andersonovou jaktěživ netipovala na tenhle klasický typ ženy. Vždy na mě působila spíš jako zamindrákovaná, věčně nespokojená paní.

„To zní dost hloupě,“ zhodnotila moje konstatování pobaveně a zvesela si vedle mě kráčela.

„No to já vím,“ zabručela jsem otráveně a bezděčně jsem nad tím zavrtěla hlavou. Společně jsme se vrátily zase do mého bytu, ale po cestě jsme se zastavily v Il Cantucciu a nakoupily jsme si tam nějaké pamlsky k dalšímu odpolednímu kafíčku.

Dokud se venku nezačalo stmívat, tak se vlastně nic nedělo. S Heather jsme se od sebe nehnuly a nepřestaly jsme si za celou dobu vykládat. Probraly jsme snad naprosto všechno, od toho, co jsme spolu mluvily posledně přes Skype. A protože jsme doteď mluvily převážně o mně, dala jsem prostor Heather, aby mi pověděla o všem, co měla na srdci. Velice jsme se u toho bavily, ale přesto jsem uvnitř sebe cítila takový zvláštní tlak. A všude kolem bylo takové to všudypřítomné ticho po pěšině. V tom chladném, podzimním vzduchu bylo znát, že je něco na spadnutí. Byl příliš dlouho zlověstný klid. Proto jsem se zůstávala permanentně ve střehu, jelikož za současného stavu věcí si člověk nemohl být vůbec ničím jistý.

K večeru jsme s Heather vyrazily opět ven. Posadily jsme se obě do mého auta, ačkoliv se mi s tím pochroumaným zápěstím řídilo celkem špatně. No ale šlo to. Restauraci Decoy jsem měla relativně po cestě směrem k J.T.mu, takže jsem tam Heather vysadila o něco dřív, než tam měla být, ale třeba tím aspoň udělá dojem na Andersonovou. Za to já bych měla u J.T.ho další škraloup, kdybych přijela později. Heather pochopitelně nejprve zlehka protestovala, že k J.T.mu nemůže s námi, poněvadž byla do téhle situace plně zainteresovaná, ale však to ona byla strašně aktivní a vzala si směnu již dnešní večer. Takže jsem jí slíbila alespoň účast na naší další poradě. Jenomže jestli tam nebude přítomný Vincent, je nám nějaká porada celkem k ničemu. Potřebujeme čerstvé informace přímo od zdroje. On je naše hlavní spojka…

Na křižovatce jsem zrovna čekala na červené, která mě oslňovala ze závěsného semaforu, když vtom jsem pocítila ostrý závan chladu z venku, protože jsem měla v autě krásně vytopeno, a sotva vteřinu nato vedle mě seděl Vincent. Silně to se mnou trhlo, protože jsem se ho strašně lekla. Ještě že jsem stála na místě, poněvadž bych si tím svým hutným úlekem koledovala o ošklivou autonehodu, jelikož z takové prudké myšky by se asi auto hodně těžko srovnávalo. Ale to jsou pouze dohady, a jsem vskutku ráda, že se o faktech přesvědčovat nemusím.

„Do háje, Vincente! Tohle už mi nikdy nedělej!“ vzkřikla jsem rozčileně, protože se mi z toho zděšení normálně udělalo slabo. Od těch jeho jedinečných, strašidelných vstupů na scénu jsem si dávno odvykla.

„Omlouvám se, Catherine, ale tohle je naléhavá záležitost,“ odůvodnil mi neoblomně, proč mi málem přivedl slabou srdeční příhodu a v sedadle spolujezdce se usadil tak, že byl natočený směrem ke mně, aby se mnou konverzoval co neplnohodnotněji.

„Co se stalo?“ Vyčetla jsem z jeho brunátné tváře, že jde o něco opravdu důležitého. Jistěže jsem ihned pomýšlela na Tori a nějaký její nevypočitatelný čin, ačkoliv to bylo vzhledem k jejímu znevýhodnění velice nepravděpodobné. Prohlížela jsem si bedlivě Vincentovu vážnou tvář, jestli z ní náhodou nevyčtu něco víc, ale pochopitelně bezvýsledně. Nehnul snad ani brvou, než si na jazyku sesumíroval adekvátní odpověď.

„Tori je pryč,“ pronesl nanejvýš výstižně a odvrátil zrak kamsi dopředu. Záhy mi došlo, že nejspíš na semafor, ale ještě než mi stačil ukázat, že se červená změnila na zelenou, nějaký netaktní řidič za mnou mě dlouze vytroubil. Tyhle agresivní řidiče ale vážně nemám ráda.

„Jak jako je pryč? Co tím myslíš?“ vysoukala jsem ze sebe konsternovaně, zatímco jsem zařadila jedničku a pouštěla spojku. Přidala jsem plynu tak akorát, takže jsem z místa bleskově vystřelila, přestože jsem měla sto chutí toho idiota za sebou decentně vybrzdit. No co, už nejsem oficiálně policistka, takže se pravidly tolik příkladně řídit nemusím.

„Šel jsem za ní do nemocnice a ona tam prostě nebyla. Ptal jsem se doktorů, ale všichni do jednoho mi odmítli cokoliv říct. Byl jsem se podívat do letního sídla, ale tam se nevrátila. Někam zmizela a fakticky netuším kam,“ přetlumočil mi veškeré zásadní body toho čerstvě uploadovaného problému s názvem Tori.

„No do háje!“ ulevila jsem si dopáleně, přičemž jsem praštila dlaní do pryžového potahu volantu, jelikož tahle novinka byla opravdu nemilá.

„Problém je, že si nejsem vůbec jistý, jestli se schovala přede mnou, anebo kvůli tobě,“ zpovídal se mi rozpačitě a s každým jeho dalším slovem se ve mně vzdouvala taková vzteklost, způsobená tou nenadálou bezmocností, kterou na mě částečně převáděl i Vincent, poněvadž ten byl opět celý bez sebe.

„A to myslíš jak? Mluv na mě jasně, Vincente. Na hádanky nemám čas, ani náladu,“ nařídila jsem mu zcela neústupně, protože jsem vůbec nestíhala jeho myšlenkové pochody, jelikož mi je odhaloval velice nejednoznačně. A taky jsem se potřebovala soustředit na jízdu, a ne abych veškerou pozornost věnovala naopak těm svým myšlenkovým pochodům, které by rozvedly jeho indicie. Taktéž jsem si celkem snadno odvykla řídit a u toho mít mozkové obrátky rozjeté na dvě stě procent.

„Abych ji neměl pod kontrolou…“

„To jsi ji snad někdy měl?“ neudržela jsem se a skočila jsem mu do řeči s touhle drsně jízlivou narážkou, až mu z toho obočí vyjelo vysoko nahoru.

„Myslel jsem pod mým drobnohledem. Co jste nás s Tess konfrontovaly, tak ode mě chtěla pryč, ale to jí ten pobyt v nemocnici překazil. Očividně využila první šance, kterou našla, aby mohla zmizet,“ upravil svůj prvotní výrok do správného znění, což pro mě bylo o poznání srozumitelnější než předtím. Přitom stáhnul obočí zase do normální polohy a nepřetržitě se na mě díval, což mě pochopitelně znervózňovalo.

„Nemůžeš ji vystopovat?“ podivila jsem se jeho nevysvětlitelné neschopnosti. 

„Pokud sama nebude chtít, tak ji nenajdu,“ obeznámil mě nediskutabilně a jeho rty se podivně zkroutily, jak se mu to špatně vyslovovalo. To přiznání, že něco nedokáže, přestože má takové obrovské výhody, o jakém se obyčejným smrtelníkům ani nesní, ho zřejmě zostuzovalo.

„Co má podle tebe v plánu?“ vyptávala jsem se rozvážně, poněvadž mohlo existovat nespočet pohnutek, které Tori vedly k tomu zmizení a které dost možná znamenaly důmyslný úhybný manévr před zákeřným útokem, což by mě u Tori vůbec nepřekvapilo. Nemůžu ovšem tvrdit, že by mě ten Toriin vychytralý úprk nějak zaskočil, protože jsem si dovedla živě představit, co si myslí a co cítí. Člověk, kterého nade vše milovala, jí nezvratitelně ublížil. Zradil její důvěru a vzepřel se její moci. To ji muselo zaručeně obrátit celý svět vzhůru nohama. S Tess jsme ji pak usvědčily z toho zvráceného zločinu, který spáchala kvůli směšnému pocitu zrazené ješitnosti, čímž od sebe Vincenta definitivně odehnala. Lusknutím prstu v podstatě přišla o to nejdůležitější ve svém životě, což znamenalo jedině strašlivou hrozbu. Pro mě i pro Vincenta. V nebezpečí jsme byli oba dva, protože na jejím neštěstí jsme se podíleli taky oba dva. Já víceméně nedobrovolně, ale to ji zajímat nebude, až po mně půjde. No jistě! Na to narážel Vincent, když podotýkal, že se možná vypařila kvůli mně.

„Tak to vím celkem přesně. Chce se mi pomstít za to, že jsem ji zradil. A… nejlepší způsob pro ni bude, když ublíží tobě, protože tím nejvíc ublíží i mně,“ svěřil mi nešťastně a svůj zrak tentokrát nasměroval ven, kde pár sekund sledoval ten nikdy nekončící městský chaos, než jsem se vzpamatovala z toho šoku, že se mě nejspíš bude Tori snažit zavraždit. Přitom to bylo taktéž zcela logicky předvídatelné…

„No bezva, takže mě chce Tori zabít… Ale toho přece můžeme celkem slušně využít,“ napadlo mě.

„Na to zapomeň, Catherine! Ty žádnou návnadu dělat nebudeš. Tori najdeme i bez toho, aniž by ses jí musela vydávat na milost,“ zakázal mi Vincent důrazně a jeho bezelstné oči zrcadlily skrovnou prosbu, se kterou mi dozíral snad až na dno samotného nitra. Tomu pohledu se ztěžka vzpíralo…

„Vždyť jsi sám řekl, že nevíš jak! Vincente, já nebudu sedět doma a čekat, až si pro mě Tori přijde. To bych se z toho dřív asi zbláznila. Hlavně proti ní sama nemám sebemenší šanci, takže jestli mi nehodláš dělat ochranku čtyřiadvacet hodin denně, tak beztak nemám na výběr,“ strefila jsem se do něj znovu, jelikož jsem si prostě nemohla pomoct. Pořád jsem v sobě vůči němu cítila takový sžíravý hněv za to, jak mě tehdy kvůli Tori opustil, který nekontrolovatelně ventiloval na povrch, a navíc ho přiživovalo tohle aktuální dění. Všimla jsem si Vincenta, jak mu oči potměšile zasvítily a několikrát mu zacukaly koutky úst, v té poslední části mého monologu. Kruci, to se mi teda moc nepovedlo…

„Když to bude třeba, tak klidně,“ vyhověl mé rýpavé poznámce s absolutní vážností a držel u toho bradu průbojně zdviženou, abych jeho příslib nijak neshazovala.

„To nepřipadá v úvahu, Vincente. Já tě nechci mít pořád za zády. Ani to nejde, takže to musíme vymyslet nějak jinak,“ rezolutně jsem zamítla jeho snahu mě chránit, která se nebezpečně podobala snaze mi být na blízku, což mě nefalšovaně vyděsilo, tudíž ta moje reakce byla celkem nepřiměřená. Alespoň jsme o tom nemuseli dál zbytečně polemizovat.

„I kdyby jsi ze sebe udělala návnadu, Catherine, tak budeš potřebovat někoho do zálohy. A v první řadě, Tori nemusí přijít zrovna, když ty si naplánuješ, že na ni budeš čekat. Sice je plná vzteku a chce se nám oběma pomstít, ale rozhodně není hloupá. Ona si najde další vhodnou příležitost, kdy zaútočit a ty na ni musíš být připravená, a při vší úctě, jí se ta noha zahojí daleko dřív než tobě ruka. Musíš mít někoho, kdo ti bude krýt záda a já pro teď nemám nic lepšího na práci,“ argumentoval s velice přesvědčivými příklady, proti nimž se špatně hledaly nějaké obstojné výmluvy. Zhluboka jsem si rezignovaně povzdechla, jelikož měl naprostou pravdu. Kdybych jeho návrhy dál neústupně odmítala, jistě by mu došlo, že se chci za každou cenu vyhnout zejména jeho blízké společnosti. Obzvlášť po tom včerejším momentu zrádného pokušení.

„Jsi si opravdu jistý tím, že nezmizela třeba rovnou i z města? Moc dobře ví, že po ní půjdeme a že nepřestaneme, dokud ji nedostaneme. Už z našeho prvního setkání si odnesla průstřel stehna, takže… možná by mohla poslechnout svůj základní instinkt a zmizet nadobro, hm?“ vyhnula jsem se velice šikovně a nápaditě reakci na jeho poslední vemlouvavý monolog.

„Věř mi, že neexistuje nic, co by Tori zabránilo se mi pomstít. V nemocnici se vyjádřila dost jasně, i když byla pod sedativy. Nejspíš právě kvůli nim mi všechno řekla, takže aspoň vím, že se nezastaví před ničím. Tím, že přišla o mě, tak ztratila úplně vše, na čem jí kdy nejvíc záleželo. Už jí nic nebrání v tom, aby se stala skutečným monstrem. Jestli se mě teda nejprve nepokusí získat znovu zpátky, tak mě pak připraví o to, na čem kdy nejvíc záleželo mně,“ přesvědčoval mě, abych Toriino zmizení nebrala ani v nejmenším na lehkou váhu a zřejmě přemítala nad těmi nejhrůznějšími alternativami.

„Tys jí neřekl, že se ti vrátily všechny vzpomínky?“ odbočila jsem ve vší horečnatosti, jakmile mi tahle záludná otázka znenadání vytanula na mysl.

„A vystavil tě tím bezprostřednímu nebezpečí?! Jistě že ne,“ odbyl mě s dotčenou úsečností a podivně zkřivil svá ústa. Asi že jsem ho přiměla něco takového vůbec vyslovovat nahlas, poněvadž podle něj bych si na tu otázku měla umět odpovědět sama.

„A jsou teď v nebezpečí i Heather, Tess s J.T.m, nebo Gabe?“ ptala jsem se, přestože mi bylo celkem jasné, že na tohle mi s neochvějnou jistotou nebude moci poskytnout odpověď.

„Teoreticky jo,“ připustil jaksi plaše a znovu ode mě odvrátil svůj pátravý zrak. „Ale upřímně si nemyslím, že by někomu z nich chtěla ublížit. Vyloučit to ovšem nemůžu. Tori je i pro mě naprosto nevyzpytatelná, a to jsem s ní strávil moře času,“ dodal rozmrzele a vrtěl nad tím vším bezděčně hlavou.

„Krucinál. A jak hodláš vyřešit tohle? Neber si to špatně, Vincente, ale ani s těmi svými zvířecími super schopnostmi nedokážeš ohlídat nás všechny,“ pronesla jsem co nejuctivěji, ale v mém hlasu se přitom slyšitelně odrážela stopa nebetyčné bezvýchodnosti téhle krize. Pokusila jsem se na Vincenta podívat déle než sotva na tři vteřiny, abych z jeho sinalé tváře vyčetla třeba i jiné usvědčující emoce, než jenom nekonečnou bezútěšnost. Zcela marně…

„Já na něco přijdu. Slibuju,“ zařekl se s nezpochybnitelnou důležitostí a málem mi u toho tou intenzitou pohledu vypálil díru do hlavy. „Teď už ale musím jít. Ještě jsem s pátráním po Tori neskončil. Nejdřív můžu udělat návnadu ze sebe já,“ seznámil mě se svým nejčerstvějším záměrem. Zrovna jsem přibrzďovala před další křižovatkou, jelikož mi na semaforech naskočila červená.

„Ne! Počkej, Vincente!“ zastavila jsem ho poněkud panicky a dravě jsem chňapla pravou dlaní z řadící páky po jeho osobě, až jsem ukořistila látku jeho černého podzimního kabátu na jeho předloktí. Asi jsem byla příliš rychlá a hlučná, protože jsem ho tím evidentně zaskočila. Reflexivně mi strhl ruku dolů a oči se mu varovně zablyštěly tou výraznou oranžovou. To naopak zaskočilo zase mě. Než jsem se stačila vzpamatovat, tak bylo sedadlo spolujezdce opět prázdné, ale přesto se k mým uším ještě doneslo jeho kajícné promiň. Zatraceně! A to jsem se ho právě chystala přizvat k našemu setkání u J.T.ho. A ani po tomhle rozhovoru na něj nemám žádný spolehlivý kontakt. Alespoň něco spolehlivě vím, a to, že mě Tori touží vidět mrtvou…

 Hahá! Gratuluji všem, kteří se pročetli až k první kulaté! :) Schválně, kdo se dočte k té druhé. :D Je tu navíc další animka, která krásně sedla do děje povídky. :) Hned to nabere trochu jiný nádech ta kapitola. :) No nic, v té další se Cat konečně ukáže u J.T.ho a společnými silami získají na Tori hodně slušnou páku. Děj zas nabírá na obrátkách, ale žádné extra akční scény nečekejte. :D Pojala jsem to poněkud jinak. :) 

Hrozně moc všem děkuji! :) Jste skvělí!! :3 :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me X.: