OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me IV.

10.12.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 931×

0.4 ÚTOK

Pročesávání první budovy, kam jsem Tess zavedla, nám zabralo téměř hodinu a půl. Byly jsme opravdu pečlivé a prohledaly jsme ji naprosto celou, poněvadž jsme ani v jedné části nenašly jediného živáčka, takže tu existovala jistá šance, že by se tu ti dva mohli někde ukrývat. No, jenže neukrývali. Trochu se nám ulevilo, poněvadž nad námi po celou dobu visela jakási negativní aura, kterou jsme na sebe samy spustily, když jsme si dělaly srandu z toho, aby se něco při tom případném střetu nezvrtlo. Ovšem to samé platilo i při návštěvě v jednom z mých dalších tipů, kam jsme s Tess zamířily hned vzápětí. Jely jsme k letnímu sídlu Windsorových, které Tori zdědila po smrti svého otce, a naštěstí se nacházelo několik kilometrů od naší první zastávky. Popravdě, tohle místo mělo podle mě nejvyšší pravděpodobnost k nalezení těch dvou. Sídlo leželo daleko od centra, bylo rozlehlé na velkém prostranství a v té oblasti si každý hleděl svého, protože v ní žili samí egoisticky zaměření zbohatlíci.

„Noo, to je hodně slušný,“ zhodnotila Tess majestátní panorama toho obrovského, honosného stavení, které se rozléhalo na několika širokých hektarech. Raději se nebudu ani pokoušet odhadovat na kolika…

„Je tu úžasný klid. A nikde ani noha,“ postřehla jsem obezřetně, když jsem zmobilizovala všechny svoje smysly, poněvadž jsem cítila snad až do morku kostí, že jsme na tom správném místě. Ti dva tu určitě jsou. Někde v tomhle menším panství se budou schovávat před okolním světem. A my je najdeme…

„Skvělý místo pro úkryt dvou zvířat,“ odsouhlasila mi to uvědoměle, jak ji má zmínka ihned sepnula. Sice jsme spolu již tři roky nespolupracovaly, ale pořád jsme se dokázaly naladit na stejnou vlnu.

„Jak se ale dostaneme dovnitř?“ poukázala jsem na drobný zádrhel v našem kurážném vyšetřování na vlastní pěst, což bylo v podstatě naprosto nevyhnutelné, jakmile padlo slovo zvíře. Ale naštěstí máme záchranné stéblo u Gabea, který přinejhorším bude muset nějaký náš průšvih vyžehlit. Nebylo by to poprvé. Každopádně bych byla nesmírně vděčná, kdyby se to dalo zvládnout i bez vědomí zástupce návladního. Hned z několika rozličných hledisek… 

„Doufám, že si pořád udržuješ fyzičku, protože si asi trochu zašplháme,“ napadlo Tess, když se pátravě rozhlížela kolem sebe, jestli nepřijde na nějaké schůdné řešení. Podle sebe se jí to asi podařilo, ale já na ni pouze vykulila konsternovaně oči. Sice jsem se pravidelného cvičení nezřekla, jakmile jsem odevzdala odznak, ale na nějakých tarzanovských kouscích jsem si příliš nefandila.

„My si o ten průser vyloženě říkáme,“ podotkla jsem trpce a bezděčně jsem si povzdechla. Tess nad mojí bojácností pouze zavrtěla hlavou, načež mě chytla pod loktem a se mnou v závěsu vyrazila hledat nejvhodnější úsek vysokého zděného plotu, přes který bychom se dostaly dovnitř. Obešly jsme nekonečnou zeď po její délce, kolem dokola domu, až do její zadní části, ale nenašly jsme jediné slabé místečko, skrz nějž by se na druhou stranu zdi dalo dostat snadněji. Když už nic, tak bylo alespoň méně nápadné vloupat se tam zezadu, než přímo z ulice, kde by si nás přeci jen mohl někdo všimnout.

„No tak jdeme na to,“ zavelela Tess povzbudivě, jakmile jsme se pozvolna zastavily.

„Polez jako první. Já tě nahoru vysadím, a ty mě pak vytáhneš,“ zaúkolovala jsem ji nesmlouvavě, protože takhle to rozdělení odpovídalo spíš, než kdybych se tam měla sápat první já. Tess je vyšší a tím pádem i o něco silnější, protože jako detektiv svoji sílu umí využívat plnohodnotně. Tess mi to odkývala, načež jsem jí nastavila spojené dlaně, jako to dělají vodiči žokejům, než nasednou na koně, a přesně tím samým tahem jsem ji vyhoupla na vrch zdi. Ona si na ni obkročmo sedla a pak mi dolů spustila ruce, aby mi pomohla nahoru. Byl to sice trochu boj, protože já jsem se neměla o co zapřít, ale nakonec mě tam dostala. Seskočit dolů byla brnkačka. Pak už jsme se jenom v pokrčení obezřetně plížily hustou, neudržovanou zahradou, což pro nás znamenalo velké plus. K domu jsme se dostaly naprosto nepostřehnutelně. A do rozsáhlých útrob přepychové rezidence jsme se dostaly taktéž nepozorovaně, poněvadž byly zadní dveře odemčené. Dveřmi bychom ovšem vlezly, kdybychom byly možná tak nezkušení zelenáči, ale poněvadž máme obě dvě letitou praxi, našly jsme si pootevřené okno, skrz nějž jsme se vkradly do domu. Než jsme se pustily do prohledávání jednotlivých místností, Tess mě mlčky vyzvala, abych si připravila tu vypůjčenou zbraň pro jistotu do akce. Sice se mi to docela protivilo, ale kvůli tomu bezprostřednímu nebezpečí a pudu sebezáchovy jsem přeci jen berettu nabila a zvedla její hlaveň vzhůru.

Najít ty dva nebyl sebemenší problém, jelikož se pompézním interiérem nesly usvědčující zvuky, kteréž nám nezvratitelně prozradily, že se v domě nachází. Ba co víc, napovídaly nám o jejich aktuální činnosti, která se odehrávala v srdci domácnosti. V kuchyni. Až na to, že si v té kuchyni nehráli s jídlem, nýbrž jeden s druhým. Ale kruci… Fuj… Tomuhle být svědkem teda fakticky nemám zapotřebí…

Tess se na mě starostlivě zadívala, jestli tuhle zátěžovou zkoušku na svoji psychiku zvládnu, ale já jsem pouze otráveně protočila panenky a lhostejně jsem se na ni ušklíbla. Zevnitř jsem to ovšem takhle povzneseně nezvládala. Ve skutečnosti mě to docela šeredně iritovalo. Celkově ta představa těch dvou, jakožto páru, se mi nevídaně příčilo. Na to, že moje emoce již dávno vychladly, mě takovéhle pomyšlení užíralo velmi hodnotně. Zatímco já jsem se nečekaně ponořila do svých myšlenek a bohužel zejména vzpomínek na doby, kdy jsme pár tvořily já a Vincent, Tess zaklekla za jakousi drobnou komodu a tiše vyčkávala, co se bude dít. Anebo spíš, až ti dva skončí, protože tam mezi ně vlítnout, když budou inkognito, by asi nebylo nejšťastnější. Ačkoliv by to rozhodně způsobilo maximální moment překvapení. Ten jsem ale nedopatřením sama kolosálně překazila, poněvadž jsem v tom nostalgickém zasnění nechtěně zakopla o vázu, která se s hlučným rachotem sesunula k zemi a záhy se z ní vylila téměř všechna voda.

„Slyšels to?! Někdo je tady v domě!“ zvolala Tori rozrušeně a následně se z kuchyně ozval autentický šum, když se ti dva od sebe oddálili a začali se spěšně oblíkat. My s Tess jsme přitom jako na povel ustrnuly, poněvadž tohle byla velice nevítaná komplikace, díky té mé roztržité nezodpovědnosti. Tess se proto do mě káravě zabodla pohledem a rázným máchnutím ruky mi naznačila, abychom se daly na ústup. Pochybovala jsem, že to bude mít nějaký význam, poněvadž Tori zajisté již reflexivně zbystřela, takže naše odhalení bylo skoro na spadnutí. Jestli svoje instinkty za ty roky vytříbila k dokonalosti, bude to otázka pouhých vteřin.

„Já jsem nic neslyšel. To se ti muselo jen něco zdát,“ zpochybňoval její postřeh Vincent lehkovážně, možná až příliš, jelikož i ve mně to vyvolalo dojem, že to popírání akorát předstírá, natož potom u Tori. Ta mu u toho navíc viděla do tváře, ze které mohla snadno číst. Jestli to dovedla…

„Zaručeně se mi to nezdálo! Já tady někoho cítím. Na rozdíl od tebe jsem pořád ve střehu,“ osočila se na něj vyčítavě a její hlas se otřásal pod nátlaky podezření a také její animální podstaty.  Nepotřebovala jsem ani vizuální podněty, abych si domyslela, že Tori právě její oči rudě žhnuly, jak dala prostor svému zvířeti, aby nad ní převzalo zčásti kontrolu. Takže jsem Tess pohotově naznačovala výmluvnými mimickými posunky, ať tam raději vtrhneme samy dřív, než to udělá sama rozzuřená Tori. Tess akorát zatnula pevně čelisti k sobě, postavila se zpoza drobné komody, za kterou klečela a vyrazila kupředu. Já jsem ji směle následovala.

„Tak při něm zůstaň, nebo by se ti to mohlo šeredně vymstít!“ vzkřikla na ní výhružně Tess, jakmile energicky vtrhla do kuchyně a svoji zbraň namířila rovnou na Tori. Jednoznačně byla větší hrozba, nežli Vincent, kterého to naše přepadení docela vyvedlo z míry. Nejspíš za to mohly ty nabité pistole…

„Vy dvě?! Jak jste se sem dostaly? Mohlo mě hned napadnout, že jste to zrovna vy, protože nikdo tak hloupý a otravný, by sem jinak nevlezl!“ vrčela na nás rozčileně a její oči opravdu zářily ohnivou barvou. Navíc zaujala takový bojovný postoj, který mnohé vypovídal o její nulové vstřícnosti. I já jsem držela zbraň namířenou na její žensky tvarovanou postavu, ale očima jsem neustále pošilhávala po Vincentovi, jehož zorničky pro změnu nezastavitelně klouzaly ze mě, na Tess a potom k Tori, no a takhle stále dokola. Ve vzduchu vězelo mrazivé, hrůzostrašné napětí, kteréž nevěstilo žádný jednoduchý průběh událostí. Tori se evidentně hodlala vzbouřit, a poněvadž v ní dřímalo to kruté zvíře, nesměly jsme ji ani jedna z nás podcenit.

„Váš bezpečností systém nestojí za nic,“ srozuměla jsem je neutrálně, protože jsem nechtěla ukázat ani jednu ze svých emocí, které mnou ale uvnitř docela hrubě zmítaly.

„Jste si sebou evidentně dost jistý,“ doplnila mě Tess jízlivě a nespouštěla ze zrádné Tori svůj zrak.

„Taky k tomu máme hodně dobrý důvod. Za to vy si pořádně koledujete, když jste se sem vloupaly! Co tu chcete?!“ zpovídala nás Tori sebejistě, jelikož se zřejmě cítila oprávněná si na nás dovolovat. Popravdě, měla k tomu všechny možné dispozice a proklatě zřetelně si je uvědomovala.

„Nemáte tu co pohledávat,“ vložil se do debaty i Vincent, ačkoliv nepůsobil tolik přesvědčeně, ani výbojně. Očividně se to v něm znovu pralo, ať už se jednalo o cokoliv. Tím mi opět potvrdil, že se s ním něco děje, a tak jsem se na něj zpříma zadívala. Nepřeslechla jsem, jak během Vincentovi Tori podivně podrážděně zavrčela, načež ode mě okamžitě odvrátil oči. Páni, tak tady něco nehraje…

„Přišly jsme si jenom popovídat,“ srozuměla je Tess smířlivě, ale pistoli nesklonila ani o píď. Její hlas byl totiž pořád ledově ostražitý.

„Ty zbraně tomu příliš nenasvědčují,“ smetla její argument Tori velice zarputile a svraštila rozzlobeně čelo, jak chtěla ukázat svoji neohroženost. Přesto působila docela rozvážně, což mohlo napovídat buďto o její chladnokrevnosti, anebo naivním sebevědomí. To se brzy ukáže, až na ni vyrukujeme s tou vraždou, ze které ji v podstatě obviníme. 

„Těmi chceme pouze vyrovnat síly,“ ospravedlnila jsem důvtipně onen hlavní podnět k tomu, proč jsme je tu takhle bezprostředně ohrožovaly. Především jsme tím ale chránily samy sebe.

„Čekáte snad nějaký konflikt?“ domyslel si Vincent logicky a z ničeho nic se i jeho oči výstražně zablýskly zářivě žlutou. Vtom Tori zaujala tu samou útočnou pózu jako předtím, ale tentokrát těsně po jeho boku. A Vincent se vedle ní viditelně necítil dobře. Ještě víc znejistěl, zatímco ona se chovala čím dál víc dominantně a agresivně.

„Jeden nikdy neví,“ opáčila jsem moudře a laxně jsem pokrčila rameny, aniž bych polevila z pozoru. 

„Obzvlášť v tom případě, když se chystáme obvinit zvířata z dvojité vraždy,“ navázala na mě Tess úderně a poněkud drze se na ně ušklíbla. Nejspíš to od ní byla jasně mířená provokace, aby Tori přiměla přestat se takhle dost dobře ovládat.

„Z dvojité vraždy?“ zopakoval Vincent udiveně Tessina osočující slova, přičemž se zatvářil natolik zaskočeně, že se nedalo pochybovat o upřímnosti jeho reakce. O té vraždě neměl sebemenší ponětí. „To si byla ty?!“ obořil se na Tori absolutně spontánně a asi tak na sekundu se na ni opovržlivě zadíval, než si uvědomil, v jakém ošemetném momentě se nachází. Najednou se celkově stáhl a sklopil oči ještě dřív, než k němu Tori prudce natočila hlavu s takovým hrozivým pohledem, jímž ho definitivně umlčela. Zatraceně, Tori má Vincentna zřejmě slušně zpracovaného. No, teď už zcela chápu ten pravý význam toho, proč mě Vincent žádal o pomoc…

„Byla jsi to ty, že?“ tlačila jsem na Tori, která doteď zastrašovala Vincenta, načež se otočila na mě a v obličeji si ponechala pořád ten samý výraz. Každopádně ten její dočasný relativní klid ustupoval pod náporem pochopitelného rozrušení. Hrudník se jí zdvihal značně rychleji než před Tessiným obviněním.

„A chtěla jsi to svést na Vincenta, když jsi těm lidem vytrhla srdce z těla? Aby to vypadalo, jako že to udělal on,“ přidala se Tess a o něco víc zvýšila hlas, jak se sama pokoušela vyhrotit tuhle situaci. Střetu se zvířaty jsme se ani jedna nebály, poněvadž by to zdaleka nebylo prvně. Ale díky těm zbraním jsme obě doufaly, že ani Tori, ani Vincent, nebudou zbytečně divočit a chtít nám jakkoliv ublížit. „Věděla si totiž, že šel Vincent za Cat a nezvládla si to,“ konstatovala Tess pěkně uštěpačně, což na Tori účinkovalo jako nějaký magický spouštěč, který strhl její zábrany příčetného chování. Dost možná tím spouštěčem bylo moje vlastní jméno.

„Je to jeho vina! Měli jsme jasně stanovená pravidla a on je porušil! Vrátila jsem se sem jenom kvůli němu a on mě okamžitě zradil! Hned běžel za to čubkou! Já jsem ho jasně varovala, co se stane, když mi ublíží… Přísahám, že jestli sem ještě někdy vlezete, anebo jestli Vincent půjde za ní, tak těch obětí bude mnohem víc!“ slibovala nám nenávistně a zuřivě na nás cenila zuby. Svým zlostným monologem jsem naplno pochopila, čeho všeho je Tori schopná. A jak je silně psychicky labilní, což jsem vlastně tušila odjakživa…

„Tori, chápeš snad, že ti něco takového nemůžeme dovolit,“ upozornila ji Tess s teatrální shovívavostí, jako by domlouvala malému dítěti, což Tori akorát vytočilo.

„A jak mě jako zastavíte? Zabijete mě? Nebo ukážete celému světu, že existují takový stvoření, jako jsme my dva? O tom dost pochybuju,“ vysmívala se nám okatě, jak si byla s dětinskou naivností jistá svými výroky. Ona doslova sršela takovou nebetyčnou sebedůvěrou. Jako proč?

„Když to bude nutné,“ opáčila jsem na její tvrzení bez zájmu a emocí, protože jsem chtěla nějak nalomit tu její nezdolnou víru, která vycházela z jejích pošetilých pohnutek.

„V tom případě střílejte, protože takovouhle šanci už vám znovu nedám,“ vyzvala nás Tori s mrazivým šepotem, který mě osobně celkem děsil. A Tess naopak zmátl, takže na mě úkosem vyjeveně zakoulela očima, jako by u mě hledala odpověď, co si počít dál. To jsem ovšem neměla ponětí, jelikož jsem byla pořád zaskočená Toriiným podivným jednáním. Nejspíš díky svému mocnému vnitřnímu zvířeti přišla úplně o rozum…

„Co to, ksakru, vyvádíš Tori?“ žasl nad ní Vincent nechápavě a mínil si ji otočit čelem k sobě, ale ona se včas jeho rozevřené dlani vyhnula. Poté se na něj stejnak otočila, aby na něj mohla prchlivě spustit.

„Nesahej na mě! Za tohle můžeš ty, Vincente! Ty víš, jak moc tě miluju, ale zlomil jsi mi srdce, když jsi šel za ní! Byla to jediná věc, o kterou jsem tě prosila, když jsme se sem vrátili. Nic víc jsem po tobě nechtěla! Vždyť jsme spolu byli šťastní, ne? Bylo nám spolu dobře, protože jsme stejní! Ty a já k sobě patříme! Jenže ty s tím pořád bojuješ. Nedokážeš se svojí podstatě poddat!“ vyčítala mu nešťastně s takovým zoufalým podtónem bezedného ublížení, který o ní naštěstí i naneštěstí dokazoval, že přeci jenom v sobě má ještě kousek lidskosti. Je z ní tuplovaná zhrzená milenka. Což by mohlo osvětlit to její prazvláštní chování…

„Jestli to pro tebe znamená zabíjení nevinných lidí, tak to potom ani nechci!“ oznámil jí Vincent hněvivě přes sevřené čelisti a opětoval jí ten děsivě intenzivní oční kontakt, kterým ho celou dobu zahrnovala.

„Nikdo není nevinný, Vincente! To ti to pořád ještě nedošlo?!“ odsekla mu neurvale a bezděčně rozhodila ruce, jak si s ním již nevěděla rady. Doteď jsme je s Tess soustředěně poslouchaly, ale když si znuděně oddechla, lehce jsem odhadla, že jim do té jejich debaty hodlá zasáhnout.

„Tak tý červený knihovny bylo už dost, ne?!“ přerušila je Tess netrpělivě a nerudně se na ně mračila.

„Dost bylo především vás dvou!“ vzkřikla Tori rozčileně, načež hlasitě, po zvířecku, zavrčela a střemhlav se vrhla proti Tess, která v tom nečekaném sledu událostí nestačila adekvátně zareagovat. I kdyby ten Toriin útok očekávala, tak by sotva stihla správně zamířit, natož potom zmáčknout spoušť, poněvadž Tori použila tu svoji super rychlost. Vzápětí se Tessina zbraň válela na zemi, opačným směrem ode mě, a Tess záhy následovala za ní. Tori ji bezcitně udeřila do hlavy, takže dopadla na zem v bezvědomí. Během toho Toriina napadení se do mě hutně vlil ryzí a palčivý adrenalin, který mě donutil proti Tori nekompromisně zasáhnout. Doslova zasáhnout. Můj výstřel ji zastavil v tom jejím násilnickém běsnění, než ho stačila nasměrovat na mě, a srazil ji taktéž na podlahu. Projektil prošel skrz na skrz jejím stehnem a slonovinově bílé kachličky se okamžitě začaly zabarvovat do ruda, jak se pod ní tvořilo krvavé tratoliště. Hlaveň zbraně jsem stále mířila na ni a opravdu jsem zápasila s nutkáním ji hned teď na místě neodstřelit.

„Vincente?!“ oslovila ho Tori zčásti prosebně a zčásti rozkazovačně, zatímco já jsem přemítala nad jejím osudem, který jsem měla víceméně ve svých rukou. Vincenta jsem ze svého vědomí nějak úplně vytěsnila. A to byla veliká chyba. Vůbec by mě nenapadlo, že by proti mně mohl Vincent zaútočit. A on zaútočil…  

Sotva pár sekund po doznění Toriina hlasu se Vincent rozběhl proti mně, aby mi hrubě vyrazil zbraň z ruky, kdybych se přeci jenom rozhodla z ní znovu vystřelit. Měla jsem k tomu vážně sto chutí, takže asi jedině dobře, že mě odzbrojil.

„Co to…?“ vypadlo ze mě zmateně, a když jsem reflexivně vztáhla zaťatou pěst k jeho obličeji, abych se bránila, v dalším okamžiku se mi zatmělo před očima, protože i já jsem byla zpacifikována podobně násilným způsobem jako Tess. Než jsem i já upadla do bezvědomí, ucítila jsem, jak mi dolní páteří projela tupá bolest a v levém zápěstí mi ostře zakřupalo. Vincent se mnou praštil o zeď! 

 V příští kapitole se znovu ukáže Gabe, a poněkud z jiné stránky než doposud. Věci se pomalu dávají do pohybu a všechno se začíná zamotávat a komplikovat. :)

Mockrát všem děkuji za přízeň! :) Obzvlášť svým hlavním, poctivým čtenářkám! :) Jste skvělé, holky! :3 :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me IV.: