OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me III.

03.12.2015 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1014×

0.3 PODEZŘENÍ

Z neklidného spánku mě probudilo zběsilé vyzvánění mého telefonu. Nejednalo se ovšem o budíček, který by mě vykopal z postele, nýbrž o normální melodii hovoru, jímž mě kdosi poctil již o půl sedmé ráno. Na pětipalcovém displayi se na mě usmívala moje kamarádka Tessa, s níž jsem včera v noci vedla úplně poslední rozhovor. Znaveně jsem natáhla ruku k nočnímu stolku, abych si vzala smartphone a přiložila si ho k uchu. Neobtěžovala jsem se zkontrolovat, jestli ležím v posteli sama, jelikož v tuhle hodinu byl Gabe již v práci.

„Jestli má být tohle jenom nějaká vendetta za můj včerejší noční telefonát, tak to jdi do háje,“ zamručela jsem varovně a zeširoka jsem si zívla, což jí nemohlo uniknout, ale nikterak to nekomentovala.

„Nagasaki! Sejdeme se za půl hodiny v Il Cantucciu, dobře? Ráno jsem měla na stole čerstvý případ, o kterém budeš chtít zaručeně vědět. Zatím, Cat,“ vybalila na mě horlivě s takovým tím důrazným tónem, který běžně používala na svoje zaměstnance a který dokonale vystihoval naléhavost situace. Pochopitelně to souviselo s Vincentem. Anebo se Tess alespoň domnívala, že by to s ním mohlo nějak úzce souviset. Jinak by mi dozajista nedávala vědět. Do své práce mě za normálních okolností takhle neodkladně nezasvěcovala. Ani nemohla...

„Hned jsem tam. Zatím ahoj,“ slíbila jsem jí pohotově a stručně, protože k tomu nebylo třeba víc dodávat. Na to, jak jsem byla zprvu v tom letargickém stavu čerstvého bdění, po jejím ostražitém monologu mnou projela taková vlna zděšení, že jsem byla najednou čilá jako rybička a hned jsem stála na nohou. V takovém nedočkavém napětí jsem na sebe natáhla strečové rifle, červenou halenku s černými puntíky a límečkem, jejíž lem jsem zastrčila za pas kalhot. Bleskově jsem prolítla koupelnou, kde jsem se trochu zkulturnila, aby se mě venku neděsili. Pak jsem do sebe kvapně nasoukala výživnou snídani, poněvadž i já aktivně razila heslo, že je snídaně základní jídlo dne. A poněvadž jsem celou noc hodně mizerně spala, o to víc jsem potřebovala nabudit svůj neodpočatý metabolismus.

V naší oblíbené kavárně jsem byla ještě dřív než v domluvený čas. Tedy, technicky to nebyla kavárna, nýbrž spíš pekárna s cukrárnou dohromady, ale kávu měli v nabídce taktéž, a byla skutečně výborná. Opravdu jsem spěchala, poněvadž jsem se nemohla dočkat, až jednak zase uvidím Tess jakožto svou nejlepší kamarádku, ale zejména proto, jelikož jsem byla neskutečně zvědavá, o co se jedná. Nepochybovala jsem o tom, že to bude nějaký trestný čin, když to v telefonátu kvalifikovala jako případ. Vskutku pevně doufám, že se ten případ netýká něčeho morbidního, jako třeba například vraždy. Od takových ohavností jsem si celkem snadno odvykla…

Tess už tam ovšem byla jako první a seděla protentokrát v zadní části místnosti, a ne jako obvykle u stolku přímo ve výklenku u okna. Rády jsme si povídaly a pozorovaly u toho dění venku. Tak trochu to byla i profesionální deformace, jelikož jsme i ve chvílích oddechu byly neustále ve střehu, abychom v případě potřeby mohly ihned zasáhnout.

„Ahoj, Tess! Ráda tě zase vidím. Jen škoda, že to není za jiných okolností,“ vítala jsem se s ní relativně zvesela, načež jsme se přátelsky objaly. Od té doby, co jsem odešla od policie, jsme se bohužel vídaly víceméně sporadicky, takže každé naše setkání bylo svým způsobem výjimečné a obě jsme si ho vážily, takže jsme si to dávaly najevo i takhle. Když jsme byly parťačky, tak mezi námi k objetí docházelo snad pouze za takových situací, kdy jsme ve službě unikly možnému zranění, zmrzačení, nebo dokonce i úmrtí.

„Taky tě ráda vidím, Cat. Vypadáš dobře! No, jen počkej, až ti řeknu, co je to za okolnosti. Jestli jsme ty problémy samy nepřivolaly, jak jsme si včera telefonovaly,“ postěžovala si Tess kriticky, ale ledabyle nad tím zavrtěla hlavou, protože to byla pouhá smyšlená hypotéza. „Přišla jsem teprve před chvílí, ale objednala jsem nám. Espresso Macchiato jako vždy?“ otázala se mě pro pořádek, zatímco jsme se usazovaly ke stolku a já jsem se u toho navíc vysvlékala ze slabšího zimního kabátku a příslušných doplňků.

„Přesně tak, na tom se nic nezměnilo. Tady dělají to nejlepší. Díky,“ ocenila jsem její ochotu, společně s děkovným úsměvem. Ona mi ho záhy vrátila, okořeněný o špetku potměšilosti.

„Já ti děkuju, že jsi to včera nevydržela a zavolala mi, abys mi řekla, že se Vincent vrátil zpátky, protože to bych si asi teďka jinak myslela, že je ve městě nějaký ujetý, sadistický magor. Tak nějak jsem úplně zapomněla, že nějaký zvířata existují.“ Zeslabila svůj rozjitřený hlas, jak se nejspíš sama nemohla dočkat, až mi poví o tom případu, ale poněvadž došlo v řeči na zvířata, automaticky se ztišila. Starý zvyk, to je želená košile.

„Bez nich bylo všechno o dost jednodušší, že?“ opáčila jsem uvědoměle v řečnické otázce, kterou mi s okázalým souhlasem odkývala.

„Jenže teď jsou podle všeho zase zpátky. Tady ve složce mám důkaz. Vlastně hned dva,“ navázala volně z malicherných řečiček na úvod k tomu hlavnímu podnětu dnešní schůzky. Jakmile poznamenala, že má v tašce schovanou složku se dvěma zásadními důkazy, úplně ve mně zatrnulo.

„Můžeš mi to vůbec ukázat? Nebudeš z toho mít v práci průšvih?“ ujišťovala jsem se ustaraně, protože jsem tím opravdu nechtěla Tess zadělávat na potíže. Za to to letmé nahlédnutí do spisů vnitřního fakt nestálo.

„O tohle se starat nemusíš, Cat. Vím, co dělám, neboj,“ smetla nekompromisně moje obavy pryč, ale přitom se na mě tak potutelně usmívala, jak ji moje starost nefalšovaně potěšila. „Chci ti ukázat fotku z místa činu, jestli tě napadne to samý, co mě,“ připravovala mě intuitivně na následující okamžiky, a to pravděpodobně z hlediska psychického. Popravdě, nic jiného jsem neočekávala, když jsem se nějakým mordám chtěla vyhnout.

Zrovna když Tess vytahovala z tašky onu desku s dosavadními posbíranými fakty, namířila si to k nám servírka s dvěma šálky kávy, které si nesla na oválném podnose. Velice elegantně nám hrníčky položila na desku stolu před nás a zase kvapně odchvátala pryč, protože v téhle kavárně se dveře rozhodně netrhly. Tess si mezitím položila složku k okraji stolu, a ani v nejmenším na sobě nedala znát nějaké rozpaky. Ona tu naprosto suverénně překračovala vepsaná pravidla, když se mi chystala ukázat důkazy z vyšetřování, ale poněvadž ve mě vkládala neochvějnou důvěru, rozhodla se nařízení z vrchu porušit. Nejspíš již měla nachystanou adekvátní výmluvu, kdyby se něco provalilo. Tess myslela naprosto spolehlivě vždycky dopředu…

Za pár sekund přede mnou přistála autentická fotografie z místa činu. Mojí první reakcí bylo reflexivní odvrácení hlavy, jelikož ten obrázek byl vyloženě nechutný. Nakonec jsem se ale přemohla a na fotku jsem se zadívala na několik nekonečných vteřin, abych si ji mohla řádně prohlédnout. Každopádně již v ten úplně první moment bylo nepopiratelně zřejmé, že tenhle zločin nemá na svědomí obyčejný člověk. Tomu by se totiž nepovedlo vyrvat srdce z těla. A tuplem ne už dvakrát. Nepochybně se o ta dvě brutálně zavražděná těla postaral někdo s nepřirozeně velkou silou a bez špetky slitování. Vzhledem k tomu, že jsem ani před dvanácti hodinami na vlastní oči viděla Vincenta, padlo podezření částečně i na jeho hlavu. Jestli se vrátil i s Tori, tak potom byla podezřelou i ona. Nebo že by bylo ve městě ještě nějaké zvíře? Mohlo by to být jedno z vysvětlení toho, proč by mě žádal o mou pomoc. Zatraceně! Hlavou mi víří snad milion otázek, ale ani na jednu neznám neomylnou odpověď, což mě strašně frustruje. Potřebuju znova vidět Vincenta a dostat z něj ty podstatné odpovědi, abych se mohla rozhodnout, jestli mu vůbec můžu pomoct.

„Zvěrstvo, co,“ okomentovala Tess absolutně znechuceně a navíc s velice trefnou skrytou narážkou.

„Přesně kvůli tomuhle se mi po práci nestýská. Poslyš, jaký je čas úmrtí těch obětí?“ zajímala jsem se rozpačitě, jelikož mě přirozeně okamžitě napadlo, jestli se doba smrti těch svou náhodou netočí okolo času včerejší návštěvy Vincenta. Ta jeho prosba o pomoc by mohla mít další logickou interpretaci. Mnohem děsivější než u té první. Co když mě prosil o pomoc, jelikož již nedokáže držet pod kontrolou svoje zvířecí pudy, které v něm probudila Tori, a dost možná je za ta léta dohnala až za hranici únosnosti? V jeho vlastním zájmu doufám, že se mýlím.

„To neuslyšíš ráda. Podle záznamu koronera nastala smrt někdy po jedenácté hodině večerní. Nejspíš chvíli potom, co od tebe Vincent odešel, zatímco ty jsi mi volala. Myslíš, že by to fakt mohl udělat on?“ ujišťovala se s pochybovačným tónem hlasu, ale v jejích tmavě hnědých očích se odrážela ponurá nejistota.

„J-já… doopravdy nevím,“ vysoukala jsem ze sebe bezradně a fotku jsem jí podala nazpět, jelikož jsem se na ni již dostatečně vynadívala, abych konečně uvěřila tomu, že možným pachatelem může být Vincent.

„Říkala si přece, že se Vincent choval jinak,“ připomněla mi má vlastní slova, která mě teď akorát popudila. Skutečně se mi nelíbila ta představa, že by ten pár mohl zavraždit zrovna Vincent. Já vím, že jsem včera přemítala nad tím, že mi připadal jako zcela jiná osoba, jelikož jsem ho takového ještě nikdy nezažila, ale prostě se mi nezdálo, že by se z něj stal nezřízený zabiják. Jenže… minulost je dávno pryč. Současného Vincenta já neznám. A bohužel ani nevím, co od něj můžu čekat a čeho všeho je schopný…  

„To sice jo, ale nevypadal jako někdo, kdo se chystá zavraždit dva nevinné lidi, jen co zmizí z mojí střechy. Spíš jako někdo, kdo potřebuje zoufale pomoct,“ vysvětlila jsem jí ten docela podstatný rozdíl znovu, poněvadž to samé jsem jí vykládala i včera. Ovšem byl to jenom můj dojem…

„Možná chtěl pomoct právě s tím, aby nikoho nezavraždil. Možná proto byl tak zoufalý. Třeba nikoho nechtěl zavraždit, ale nemohl si pomoct. Navíc… ti chudáci měli vyrvaná srdce z hrudi! Neudělal přeci tenkrát přesně tohle otci Tori?“ namítla mi na to věcně a mně se nějak nedostávalo rozumných argumentů, kterými bych mohla Vincenta alespoň nějak minimálně obhájit, ačkoliv jsem v tichosti pomýšlela nad tím úplně samým výkladem. Dát ovšem nahlas znát, že bych mohla uvažovat nad tím, že by Vincent mohl být pachatel, bylo mnohem těžší, než by mě napadlo. Ten dávný sentiment, který ve mně zanechával spoustu našich vzpomínek, byl pořád hodně mocný…

„Pravda, ale to hned nemusí být nějaký modus operandi. Určitě ne Vincentův. Tori u smrti Windsora byla taky, ne? A navíc… když se podíváš na obličeje obětí. Ten muž měl vyškrábané oči. Nemyslíš, že tím chtěl pachatel nejspíš něco říct?“ podělila jsem se s ní o svůj významný postřeh, který ji vzápětí zaujal. Pozorně se narovnala a zadívala se na tu fotku o něco obezřetněji. Já jsem si tohohle detailu povšimla ihned, jakmile jsem prozkoumala proražené hrudníky obětí. Tess to evidentně vnuklo nějakou myšlenku, protože se na několik sekund zádumčivě odmlčela. Já jsem se mezitím alespoň napila toho výtečného kafe, které nám u stolu postupně chladlo, a to mě strašlivě lákalo svojí vůní již od počátku.

„Ty to v sobě pořád máš, Chandlerová! Mohla by to být i Tori, jestli se vrátila do města taky. Myslíš, že Tori věděla, že šel Vincent za tebou? A ta brutální vražda byla její reakce na to?“ rozvíjela můj předešlý monolog v tom naprosto správném směru, takže jsem jí obratně přitakávala pokyvováním hlavy. Tenhle dohad rozhodně dával určitý smysl…

„Nikdy jsme si nesedly. Ale ona na mě měla rozhodně větší pifku než já na ni,“ potvrdila jsem ten její předpoklad v naší domnělé konstrukci ohledně Tori, že by ta bestiální zuřivost v onom aktu vraždy mohla odrážet její hlubokou averzi vůči mně. Vždycky moc dobře věděla, že jsem pro ni obrovské ohrožení, co se týče Vincenta. Ale nakonec se jí podařilo si ho získat pouze pro sebe, a proto by pro ni jeho ztráta mohla být natolik bezútěšná, že by se kvůli tomu neštítila někoho zabít, aby ho tím mohla potom vydírat. Všechno proto, aby si ho udržela. Ona s tou její divokou animální stránkou by k tomu klidně přikročila…

„Musíme zjistit, jestli se Tori vrátila taky. Nemáš nějaký tip, kde bychom je mohli najít? Nebo teda aspoň Vincenta, který by mohl vědět, co se stalo?“ usoudila Tess odhodlaně a fotografii uložila dovnitř desek, které zase schovala do bezpečí své tašky. Poněvadž jsem se na chvilku zamyslela nad jejím dotazem, ona využila těch několik vteřin na ochutnání svého latté.

„Můžou být v podstatě kdekoliv, ale o pár místech bych věděla.“ Nezklamala jsem její naděje v tom, aby se mohlo vyšetřování posunout zase o pár kroků dál. I kdyby to měla být slepá ulička, pořád to znamenalo nějaký progres. Ale na těch třech místech, na které jsem si rozvzpomněla, byla hodně slušná šance na ně narazit. Samozřejmě jsem předpokládala, že se budou ukrývat v nějakých důvěrně známých prostorech, než že se budou bezcílně potloukat městem, aby našli svoje nové útočiště.

„Tak jdeme,“ zahlásila Tess nekompromisně a najednou stála energicky na nohou. Zaskočeně jsem na ni vzhlédla vzhůru, když jsem se zrovna chystala upít si ze šálku chutného kávového nápoje. Stejně jako od těch ohavných, násilných výjevů, jsem si také odvykla od toho věčného spěchu a nedokončených činností. No, ani po tomhle se mi teda vskutku nestýská. „Co koukáš? Nemáme čas ztrácet čas,“ popohnala mě neoblomně a gestem ruky mi naznačila, ať si pospíším.

„To si ani nemůžu dopít to kafe? Pár doušků mi zbývá,“ divila jsem se nechápavě, načež se na mě Tess pobaveně zašklebila.

„Chceš riskovat další lidský životy?“ argumentovala naprosto neprůstřelně, avšak v hlase jí zaznívala nepřeslechnutelná ironie, abych se zbytečně neděsila, že snad očekává v blízké budoucnosti další oběti. Když na mě ovšem vrhla takový neústupný pohled s pravým obočím netrpělivě pozdviženým, rezignovala jsem.

„No jo,“ vzdychla jsem si smířeně, vychutnala jsem si poslední lok a poté jsem následovala její stopy, které mě od kavárenské kasy zavedly k jejímu služebnímu autu, které evidentně podědila po mně. Můj krásný, tmavě modrý Ford mi tedy rozhodně chyběl.

„Bezva auťák, Vargassová,“ rýpla jsem si do ní kousavě a neubránila jsem se cukajícím koutkům, které můj komentář znevážily. Ona se na mě akorát kysele zašklebila a imobilizérem odemkla auto na dálku.

„Chceš řídit?“ navrhla mi velkoryse a na moji odpověď nemusela dvakrát dlouho vyčkávat.

„Že váháš!“ vylítlo ze mě rozjařeně, načež mi v dlani přistály klíčky k mému bývalému čtyřnohému miláčkovi. Díky Tess jsem měla aktuálně tak trochu předčasné Vánoce.

Jízdu v Mustangu jsem si samu o sobě nesmírně užívala. O to víc za doprovodu nepřetržitého povídání si s Tess naprosto o všem a přitom celkem o ničem. Zavezla jsem Tess na první adresu za docela krátký časový úsek, poněvadž ta budova byla z mých tří tipů, které jsem si duchapřítomně v kavárně vybavila, úplně nejblíže od našeho počátečního bodu. Zastavila jsem před polorozpadlou, dávno opuštěnou budovou, v níž jsem tehdy pro Vincenta našla jakousi nejspíš zastaralou lékařskou ordinaci, kterou okupovali pašeráci zbraní, protože jejich tehdejšímu stylu života to docela odpovídalo. Poté, co s J.T.m museli nechat vyhodit do povětří svůj původní squat, aby unikli našemu policejnímu týmu, který jim šlapal na paty, si ale sami našli mnohem lepší bydlení, a to bývalý bar, kde spolu dál hospodařili. Než můj otec Vincentovi pořídil neosobní houseboat u řeky.  

„To je docela velká budova,“ poznamenala Tess otráveně, jelikož si nejspíš v duchu promítala, jak budeme muset procházet veškeré místnosti. Jestli ta budova nebude úplně neobydlená, bez jediného živáčka, můžeme se rovnou otočit a jet dál, poněvadž mezi lidmi se dvě zvířata vyskytovat dozajista nebudou.

„Je to asi nejmíň pravděpodobné, že tu budou, ale… za pokus nic nedáme,“ podělila jsem se s ní o svůj pesimistický názor, kterýž se mnou podle toho podmračeného výrazu plně sdílela.

„Hele, počkej, Cat. Než půjdeme dovnitř, tak chci, aby sis vzala tohle a měla to celou dobu u sebe. A kdybys musela, tak to použila, ano?“ zadržela mě s prosebným tónem a neústupným pohledem v očích, než jsem se donutila vylézt ven z teplého zázemí pohodlného auta. Během své poznámky Tess vytáhla z přihrádky u spolujezdce černou berettu a v otevřené dlani mi ji podala skoro až pod nos. „Víš, jak se s tím ještě zachází, že jo?“ vyptávala se mě kontrolně, ale zaslechla jsem v tom takovým škodolibý nádech, jenž tuhle situaci o něco odlehčil.

„Jednou polda, navždy polda…“ pravila jsem oduševněle a vzala jsem si ji do svých rukou, načež jsem se dala do vědomé prohlídky té zbraně, aby Tess přímo viděla, že pořád vím, co se s ní dělá. Po bleskové obhlídce jsem k ní natáhla dlaň pro změnu já a ukazovákem jsem ji naznačila, aby mi navalila naplněný zásobník. „To teda nebylo vtipný,“ sykla jsem naoko dotčeně a ona se na mě akorát drze ušklíbla.

„Cat, střílej, ale jedině, když to bude nutný, ano? Nejlíp jen na svoji obranu… A tu moji,“ apelovala na mě velice naléhavě a tvářila se poněkud zkroušeně. No ani já jsem nebyla nadšená z toho, že mě takhle zatáhla přímo do ostré akce, aniž by mi dala na výběr, jenomže ona nejspíš beztak prozřetelně věděla, že bych nedovedla být mimo dění, když tady šlo o Vincenta. Ten mě vlastně do tohohle všeho zatáhl…

„Není to zase tak dávno, co jsem nosila odznak,“ upozornila jsem ji s drobnou výtkou, poněvadž jsem jí nějak musela vrátit ty její rýpavé komentáře.

„Tak aby se ti to zas nezalíbilo a nevrátila ses k nám zpátky,“ provokovala mě nevybíravě a furt se mi vysmívala. Megera jedna… Nejsem si jistá, jestli si ze mě utahovala jen tak ze zvyku, anebo pro uvolnění toho napětí, které ve mně úměrně stoupalo, jak jsme se blížily k prohledání té budovy.

„Prozatím mi bude stačit, když se odsud vrátím v pořádku zpátky do práce,“ pronesla jsem s okatým přáním, jelikož jsem ze všeho nejmíň stála o to, abych musela volat do práce o přehození směny, protože to mi dá šéfová pořádně sežrat. „Co když se něco podělá? Tobě jde o víc než mně,“ nevyvarovala jsem se menšímu panikaření, ale Tess stále zachovávala chladnou hlavu. Za naší společné služby jsme neustále obcházely oficiální vyšetřování, ale od mého odchodu Tess postoupila na mnohem vyšší pozici, takže byl její netečný klid celkem obdivuhodný.

„No… pak se Gabe aspoň konečně dozví, že se Vincent vrátil,“ srozuměla mě Tess se svým perfektním plánem, kterýž obhájila nezištným úsměvem.

„O další důvod víc, aby se nic nepodělalo,“ zabručela jsem nevesele a srdce mi přitom zběsile pumpovalo do žil adrenalin, načež jsme obě rozhodně vystoupily ven. Já jsem si ruční pistoli zastrčila za lem kalhot a Tess měla tu svoji uloženou v pouzdře na opasku, a s touhle solidní pojistkou jsme vyrazily na průzkum do budovy. Hlavně, ať se nic nepodělá! 

Příští kapitola se bude nést v duchu pátrání, a dovolím si prozradit, že bude úspěšné. :) 

Znovu bych chtěla moc poděkovat svým předním čtenářkám, Theri a Shaun, které mě velice motivují k dalšímu psaní a dodávají mi velikou chuť povídku co nejrychleji dokončit! Moc Vám za to děkuji, holky! :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me III. :