OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 4. kapitola

11.08.2009 (17:45) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1200×

4. Smutek znamení smrti

Doma jsem našla lísteček, že matka a otec jeli do sousedního města na operu a pak tam zůstanou přes noc, takže mám vilu zase jen pro sebe. Pustila jsem si muziku na plný pecky abych neusla a čekala na Davida. Usnula jsem, ale dole v obýváku ani jsem nespozorovala kdy. Probudilo mě škrábání na velké prosklené dveře, které vedli za dům na terasu. Vzhlídla jsem k nim a div mě v tu chvíli netrefil šlak. Zamžourala jsem na hodiny. Bylo už pozdě večer. Sakra propásla jsem schůzku s Davidem. No to se snad může stát jenom mě. To ale nebyl důvod, proč málem vystřelilo mé srdce z hrudi. Tím důvodem byl vlk, co měl tak stopadesát cenťáků na vejšku. Díval se na mě a tlapkou škrábal na sklo. Ty obrovský oči se ale nedali přehlídnout, byly Mika. Vím to. Nevím jak, zřejmě instinkt. Tak jsem jen pomyšlením na to otevřela dveře. Vběhnul až do druhýho patra do mýho pokoje a tam se asi přeměnil či co, protože neměl na sobě nic než chlupy, když sem dorazil, tak si šel ke mně do koupelny pro můj župan. Když dorazil dolů, zůstala jsem zírat jako opařená. Nechtěla jsem na to pomyslet tak nahlas ale… on je sakra sexy. OMG. Jak se může holka, jako já kamarádit s někým jako je Mike? Nejen já ale zírala jako přimražená, protože jak jsem si stačila pozdě všimnout, byla jsem obalená jen v jemném povlaku, co předtím pokrývalo velikou, měkkou pohovku. Přemýšlela jsem, jak je to možné a přišla na to, že mi muselo bejt asi teplo a jak jsem byla unavená všechno sem ze sebe schodila na zem vedle sebe. Pak se muselo asi ochladit a já na sebe stáhla povlak.

No já nemám slov, slečno Simonová. Škoda že jsem dorazil tak pozdě co? Usmál se na mě a ukázal směrem na oblečení u mých nohou.

Budeš tu na mě teď zírat nebo mi povíš, proč ses tu tak náhle objevil ve vlčí podobě, že mě málem měla smrt na pekáči?

Budu se dívat to je jasný, vždyť jsem se ještě ani pořádně nepodíval! Znělo to až moc divně, vůbec jsem se necejtila na nějakej flirt s mým nejlepším přítelem ať má tělo jako bůh nebo ne. Jenomže on opravdu vypadá jako….no, tak už!!

Promiň ale tak trochu se stydím, nechceš se na to radši posadit? Můj příteli? Zdůraznila jsem mu s úsměvem.

Neboj se Sam, já vim jak se mám chovat pokud je v místnosti dáma. A to i v takovém případě, že je to můj otisk. To všechno už mi otec vysvětlil. Jen ti chci připomenout, že pro tebe budu tím, čím mě chceš mít. A já, si počkám, Sam. Netlačím na tebe. Přišel jsem ti říct a už zase ten knedlík v krku, za chvilku zřejmě nebudu moct dejchat, že jsi pro mě vším a mám o tebe strach a že vím, co si chtěla dneska udělat, ale nedělej to. On není nic pro tebe. Nechci ti ho zakazovat, jen ti radím jako tvůj přítel. David je nebezpečnej. Když se konečně nadechnul, mohla jsem ze sebe zase vypravit něco já a tak jsem toho využila.

Proč? vypadlo ze mě.

To  je na dlouho. Dneska jsem ho poslouchal, jak o tobě celý den přemýšlel na tenise, pak taky myslel na ten zpropadenej sen, co jste oba měli. O tobě nesmýšlí nijak dobře. Dokonce si myslí, že se do tebe zamiloval na první pohled a ta vaše schůzka dneska, neměla bejt jen o tom snu, to vim na stoprocent. Konečně se ke mně posadil. Vzal mě za ruce a chtěl pokračovat, ale já ho předběhla. Vypadal ale ustaraně, já ho nechci naštvat, ale asi to udělám.

A ty víš, proč se nám to zdálo? Co to znamená? Před čím mě tu vlastně chráníš? Obořila jsem se na něj možná trochu drsnějším tónem hlasu, než jsem chtěla, řekni mi to prosím, to už znělo trochu jemněji.

Sam kolují legendy o chlapci, co odláká veliteli smečky jeho otisk. Je tu ještě spousta věcí co ještě nevíš podíval se na mě ale nebyl klidnej bylo na něm dost poznat jak se ovládá, zaťal ruku v pěst až mu na ní vystoupily všechny žíly, ale ta druhá co držela mě se zdála velmi klidná není to sranda Sam on jí odláká a ona už se nevrátí. Tak to stojí v nejedné knize, nevím, jestli přitom příjde objekt otisku tedy ty Samantho i o život. Jakmile ale ztratí někdo z nás svůj otisk a nejhůř já jako velitel, celou směčku by to mohlo stát život. Tentokrát jsem ale stiskla jeho ruku já. Nemohla jsem si ani představit, jaký by bylo těžké žít s tím- nebo nežít- že kvůli mně zhaslo nemálo životů. V krku knedlík a návali horka mi říkali, že už nedokážu poslouchat moc dlouho takovýhle smutný věci a rozbrečím se. Ty to ještě nevíš ale jako vlk s tebou nemůžu nijak komunikovat. Jen se svou smečkou a to tak, že jakmile se přeměníem jsme tak propojení, jako by, jsme byly jeden. Cítíme, slyšíme a vidíme všechno co ostatní. Ten pocit když, jsi včera plakala, jsem osobně jěště nikdy nezažil. Bylo to tak silné. Zvednul oči od podlahy a zadíval se na mě. Viděl, jak na to reaguju, takže se povzbudivě usmál. Cítil jsem to jen párkrát od Roba. Meg tenkrát když poprvé plakala od tý doby, co byla otisk, to bylo kvůli tomu, že si zlomila nohu. Chudák, pro lásku co chovala k nám všem, se musela ovládat. Jenomže to nebylo stejné jako tvůj pláč. V knize se píše, že smečka zahyne žalem ze smutku vůdce smečky. A to byl konec, ukápla mi slza o velikosti hrachu. Nesměla jsem na to myslet, ale bylo mi to tak strašně líto. Vždyť se mi může stát kdekoli, cokoli a oni příjdou o život? Ach bože to ne!! Proč jsem jen nešla do školy na doučování!! Nikdy by jsme se s Mikem nepotkali a bylo by to jako dřív. V tom jsem si to uvědomila, Mike mě už nedržel za ruku, držel se za hruď kapičky potu a slz mu stékali potvářích. Byl natolik mimo že ani nezakřičel. Za to já zakřičela.

Miku vypadni odsaď!! Hned, nechci ti ubližovat…běž prosím ven co nejdál odemě!! Snažila jsem se slzy udržet na uzdě a chtěla jsem utýct do svýho pokoje.

Nevím proč, ale jeho tělo se začalo neovladatelně třást. Měla jsem snad, největší strach ve svým životě, jako by měl záchvat, ale udělala jsem, co jsem považovala za instinktivně správný. Musela jsem ho přesvědčit, že ho mám natolik ráda, že udělám cokoliv, aby byl v klidu. Natáhla jsem se k němu a objala ho rukama, vší silou co jsem měla. Bála jsem se, ale byla jsem pevně rozhodnutá strach překonat, protože on se hrozně třásl a neodpovídal mi ani na myšlenky. Objala jsem ho znovu ještě větší silou, kterou jsem mohla -nevím jestli to mohl cítit, když on má takovou sílu- a vyslala k němu snad milion myšlenek najednou, ale tu jedinou kterou chtěl slyšet on, jsem zodpověděla nahlas.

Miku prosím, poslouchej mě. Já vím, že bys mi nikdy neublížil, zůstaň v klidu, já tě potřebuju. Taky jsi pro mě všechno, co mám. Pořád nic. Tolik jsem se snažila uklidnit i sama sebe, jenomže copak to jde? Když nevíte co se má stát? Jak můžu třeba jenom tušit co se po mě v tenhle okamžik očekává? A tak jsem to prostě řekla. Někdy jsem mu to přeci jen říct musela.

„Miku prosím tě přestaň, já tě miluju a nechci, abys mi ublížil“ vyklopila jsem ze sebe ještě víc přimknutá na jeho téměř holím, rozpáleným těle. Snaž se trochu ano? Spolu to zvládneme.

Stalo se to všechno tak rychle. Celá tahle záležitost, ale Mike už se začínal ovládat. Slyšela jsem jeho myšlenku dost zřetelně…jenomže už bylo pozdě.

Sam prosím tě uteč!! Zakřičel a odhodil mě silou pryč od něho. Cestou jsem ze sedačky stáhla pár polštářů. Jenomže jsem se patrně praštila do hlavy o konferenční stolek a jediné, co v tu chvíli bylo spatřitelný, že se Mike proměnil s třásotem zpět do podoby vlka.

Probudila jsem se až ráno. Slunce nesvítilo, lilo jak z konve a lítali hromy a blesky. Ležela jsem na své posteli a bylo mi dost horko. Vedle mě ležela mužská postava. Vylekalo mě to, až jsem vyskočila polonahá z postele. To jsem ale neměla dělat, ještě že moje topení umělo číst myšlenky a bylo u mě natotata a drželo mě v náručí. Hlava mi totiž málem pukla. Musela jsem se do ní pořádně praštit. Znovu jsem byla uložena do postele. Mike byl skoro úplně bez oblečení jako já, jenomže on nepřemýšlel nad tím, jak si zašpásovat, ale dumal nad tím hloupím večerem.

Jak jsem jen mohl. Vždyť jsem tě mohl zabít já sám. Chytil se za obličej a přemýšlel dál. Co bych pak dělal, vždyť bych nás všechny poslal do hlubin pekelných ani nepotřebuju nějakýho zpropadenýho kluka, aby mi tě odlákal někam do neznáma. Jsem tak… špatnej.

Jak tohle skončí, to by mě teda zajímalo. Mlčky jsme spolu jeli do hotelu. Bylo opravdu chladno, jen jemu a ostatním ze smečky to tak nepřipadalo. Štvalo mě, že se semnou nehodlá bavit. Ani se mi nevyjádřil ke včerejšku, z pohledu mýho vyznání mojí lásky k němu. Miluju ho a vím to, ale ví to i on? Vnímal mě v tu chvíli, kdy to země vypadlo?

Byla jsem z toho smutná, ale před Jackem jsem to nedala znát. Zaplatila jsem mu, co si přál. Pořádně jsme se nafutrovali jídlem a on mě bavil svými vtipy. Byla jsem tak šťastná,  po celou tu dobu, mohli jsme si dělat, co jsme chtěly. Hlavně když dovedu Jacka v šest domů. Naše cesta proto vedla přímo do aqvaparku co jsem našla na GPS, pak do multi kina na nějakej kteslenej film a pak jsme jeli nakupovat do obroskejch domů jen s hračkama. Famózní den.

„Víš, Sam, mi už zítra odjíždíme domů. Chtěl jsem ti hrozně moc poděkovat, za všechno co si pro mě udělala.“ děkoval mi Jack „mám tě strašně rád“.

„ To já tebe taky Jacku.“ Řekla jsem mu a objala ho. Náš společný den tím skončil.

„ Jenomže já tě mám rád, jako vlastní setru Sam. A nechci aby, jsme se museli opouštět.“ Řekl mi do vlasů a téměř vzlykal. Jenomže to už jsem plakala štěstím. V dálce bylo slyšet slabé zavití několika vlků. A já se na Jacka usmála. Věděla jsem, že je to Mike. Cítila jsem to.

„Nikdy se neopustíme. Taky tě miluju jako vlastního bratra Jacku, ale život jde dál a ty máš svou rodinu. Ale dám ti tohle, dala mi to moje předešlá nejlepší kamarádka Sabrina, než zemřela.“ Rozepla jsem si řetízek z bílího zlata s přívěškem a zapnula ho až, na Jackově  krku.

„Co to znamená Sam? To je francouzsky?“ zeptal se

„Jo je a znamená to “Více než můj vlastní život“ a dole je mé jméno. Budeš mě,  mít pořád u sebe. Už musím jít“ zaklepala jsem a z pokoje vyšel David. Objala jsem Jacka a políbila ho na tvář.

„Na shledanou Jacku“

„Nashle sestřičko“ zvolal na mě ale už jsem byla ve výtahu, který mě vezl směrem dolů a já šla přímo ven z hotelu. To odpoledne už mi nebylo souzeno Mika vidět, i když jsem si to přála a volala na něho ve svých myšlenkách. Asi je z něj zrovna vlk a neslyší mě. A i když jsem ho mohla donutit, aby se předemnou objevil, neudělala jsem to. Nebudu ho k ničemu nutit.

Proto jsem ani nečekala, že se objeví u mě doma. Vypadal dost nerozhodně, ale já byla šťastná, že přišel. Alespoň už jsem se cítila jistěji, jenomže on nepromluvil po celou cestu ke mně do pokoje. Jen si tak sednul na postel s nebesy a díval se na červený koberec. Tvářil se jak mučedník, ale nepromluvil, ani se nenamáhal podívat se mi do očí. Nechápala jsem co to znamená.

„Jak ses dneska měl? Nedáš si něco  k pití?“ snažila jsem se začít a navodit tak atmosféru pohody.

Sam…já…zarazil se a zadíval se mi do očí až to bolelo nebudu to prodlužovat. A nemysli si, že jsem nad tím nepřemýšlel, celý den jsem nedělal nic jinýho. O čem to jenom mluví? Myslím, že to co se stalo večer, by se už nemělo opakovat… zase ta odmlka, a to už nad tím prej přemýšlel. Byla jsem napnutá jako struna.

„Miku prosím tě, vždyť se ani jednomu z nás nic nestalo“ prosebně jsem se k němu natáhla, jenomže on mou náruč odmítl. Proč?

„Ne Samantho přestaň“ řekl velmi zřetelně a přiložil mi mé ruce zpět k tělu.

„Miku chceš mi snad zlomit srdce? Jak tohle po mě můžeš chtít?“ už jsem pochopila o co mu jde, ale chtěla jsem, aby mi to potvrdil on sám.

Nebudeme se už stýkat. Chci tím říct, že můžeš dál pracovat v hotelu, ale já tam nějakou dobu nebudu. Díval se na mě svejma psíma očima a ty moje chtěli vytrysknout ten smutek ven z mého nitra. Jenomže k čemu? Jen mu tím ublížím. Teď nezáleželo na tom že ubližuje on mě, tohle by odnesla i smečka a to nemůžu dopustit, když se jich celá tahle věc netýká.

„Proč?“ proč jsem nezačala žadonit? Zkuste si to, mluvit věty s knedlíkem v krku, byla jsem šťastná i za tuhle hloupoučkou otázku.

„Věř mi Sam bude to tak lepší, chce to jen nějaký čas. Já se vrátím a to ti přísahám. Jsi pro mě všechno.“ Tak a dost, ani jsem se na něho nepodívala a zmizela jsem v koupelně. Okamžitě jsem si strčila hlavu pod sprchu a snažila se bejt v klidu.

O čem to tam sakra žvanil? Jakej čas pro boha živího potřebuje? Vrátí se? Odkud a kdy? Tolik otázek na jednou. Chtěla jsem plakat. No kdo by nechtěl, jenomže to je zřejmě ten důvod proč nechce, aby sme byly spolu, takže žádný bulení nebude. Usušim si vlasy a pujdu spát, řekla jsem si. Na stole byl lísteček od Mika.

Miluju tě Sam. Navždy. S láskou Mike!!

Zmačkala jsem ho do kulatý krychle a hodila ho do koše pod psacím stolem. Snažila jsem se to pochopit jenomže mi to nějako nedocházelo. Třeba je to jen tím pláčem. Myslí si, že sem hysterka a tak se pokusí tu záležitost s otiskem nějako obejít a najde si jinou. Vzala jsem si nějaký prášky na spaní, lehla jsem si na postel s mokrou hlavou a usla jak nemluvně.

Celou noc jsem pak prozvracela. Probudilo to rodiče a ty mě okamžitě odvezli do nejbližší nemocnice. Přiznala jsem v nemocnici, jsem se praštila do hlavy, jenom jsem jim nakecala, že jsem uklouzla u našeho bazénu a spadla na jeho hranu. Myslela jsem si totiž, stejně jako oni že mám otřes mozku. Vypadala jsem jako Sněhurka. Bledou jako stěnu mě zavedli na rentgen a zrentgenovali mi hlavu. Myslela jsem si, že to nebude nic vážného. Mamka zůstala semnou v nemocnici a otec jel domů. Musí zejtra brzo ráno letět někam na druhou stranu Ameriky. Musely jsme čekat na výsledky už dost dlouho. Mám dojem, že jsem si i chvilku zdřímla. Probudily mě ale hlasy vycházející z chodby, zřejmě doktor a nějaká sestra. Mamka spala na židli vedle mé postele s hlavou na mé ruce. Dívala jsem se na ni, vypadala tak hrozně klidně.

„Tak ukažte výsledky, sestro Marlingová.“

Hmmm. No tak to je zlé. Doufám, že po dalších testech budeme vědět jak postupovat dál. Na smrt je ještě tak mladá. No to snad nemyslí ten člověk vážně. Jak se mi co hroznýho mohlo stát? Vždyť otřes mozku není snad hned na umírání a už vůbec ne tak malej jako mám já! Co to zase má znamenat? Třeba ani nemluví o mých výsledkách rentgenu! Doufala jsem tajně….

„Děkuji Vám, sestro.“ pronesl a vešel sám do mého pokoje a v ruce držel fotku z rentgenu a nějaké další papíry. Mamka se ihned probudila a promnula si ospalé oči.

„Dobrý den paní Simonová, ahoj Samantho.“ Pozdravil nás doktor.

„Dobrý den.“ Zaskřehotaly jsme s mamkou dvouhlasně.

Jak jen tohle mám vysvětlit? Jak budou reagovat? Přeci jen jsem tu nastoupil teprve nedávno a nevyznám se tolik v utěšování!!

„Tak co nám řeknete, pane doktore?“ řekla jsem mu s úsměvem v naději, že ho uklidním. Alespoň trošku. Ale vypadal pořád stejně. Mamka se na něho tázavě podívala.

„Promiňte ale podle všech těchto snímků….“ na chvíli se odmlčel a jako by hledal slova. Jenomže já, už jsem měla tu čest slyšet všechny jeho myšlenky. „máte na mozku nádor.“ Začala jsem plakat! Neovladatelně. Slzy mi kanuly, veliké jako hrachy. Máma mě objala a plakala semnou.

„Nevím jistě, jestli je zhoubný nebo ne. Budete tedy chodit tento měsíc, každý týden na testy, které to buď prokážou, nebo vyloučí. Potom bude postup takový, že buď nasadíme velmi účinnou léčbu, jinak ho odstraníme operativně. Jste v pořádku?“ zeptal se nás nezkušený doktor po svém projevu.

„Ano, prosím necháte nás o samotě? Děkujeme Vám. Nashledanou.“ Ujistila ho mamka a doprovodila ho ze dveří.

„Jdu zavolat tátovy a pak ti něco přinesu k jídlu, ty moje holčičko, musíš už mít jistě hlad“ nabídla mi a odešla z pokoje.  Byla z toho asi víc mimo sebe než já ale podle toho jak se tvářila šla hysterčit radši na chodbu aby mě nezraňovala ještě víc.

Připadala jsem si najednou tak sama. Tak strašně sama. Co to má bejt tohleto? Vždyť mi nikdy nic nebylo!! Chřipku jsem chytla jednou za rok a jednou za rok jsem měla i úpal, ale tohle? Na to umírá ročně desetitisíce lidí. Začínala jsem propadat zoufalství. Nemám tu svou rodinu pohromadě, o kterou bych věděla, že se můžu v týhle zpropadený situaci opřít. Nemám tu ani přátele. Už ani Mike semnou nechce mít nic společnýho. A co? Má to vůbec cenu zůstávat na živu, když jedinej kluk, kterýmu jste kdy vyznali lásku, je pryč? Kdy se mi vrátí? Tolik mi chybí…Další vzlyky doprovázené slzami. Chybí mi to teplo, ta jistota, to bezpečí, které jsem nacházela v jeho náručí. Vrátí se ke mně vůbec někdy? Ozve se mi? Nikdy jsem se necítila, tak mizerně. Plakala jsem do polštáře tak dlouho, až jsem usnula.

Až ráno, když jsem byla zase při smyslech mi došlo, že u mé postele nespí moje mamka, ale Jack Slater. No kde ten se tady jenom bere? Měla jsem najednou radost, ať je druh jeho návštěvy týhle nemocnice jakýkoliv.

„Ahoj Jacku!“ Vřískla jsem na něho a radostně ho objala „co tu děláš?“

„Ach, ahoj Sam,“ začal smutným a rozespalým hlasem.

„David má tu nemoc co máš i ty, pověděla mi to tvoje máma, než odešla do práce.“

„A ty jsi v pořádku?“ optala jsem se ho

„Já jo Sam, ale co když někdo z vás umře?“ stoupl si na židli a vyskočil s brekem přímo do mýho náručí.

„Jacku poslouchej mě! Tady nikdo umírat nebude. Jasný? Věříš mi snad, nebo ne?!“ snažila jsem se ho přesvědčit. Samozřejmě jsem se snažila uklidnit hlavně i sama sebe.

„Ano Sam, já ti věřím“ vzlyknul a já mu utřela uplakaný očička. Je to takovej můj bráška. Kdyby na mě takhle záleželo i Mikovi. Co asi dělá? Ví o tom, co se mi stalo? Jestli ano, tak příjde?

„Už musím jít, David už jde dneska domů. Tak papa Sam.“ vlípnul mi pusu na tvář a zmizel někde na chodbě! Asi jsem znovu usla, ale po hodině přišla sestra a vzbudila mě.

„Můšete jít domů, slešno Simonová“ pověděla mi sestra a pomáhala mi z postele.

„Faše matka musela odejít do práce, ale naše sanytka Fás savese domů Taky se tu za Fámy stavoval nějaký mladý muš fipadal jako anděl s černými křídly to fám povim. Jen si tak fspomenout na méno. No aš si fspomenu tak fám zavolám, určitě to totiš musel bejt někto kto fás má rát. To já posnám“ mrkla na mě „sa týden sem přídete za panem toktorem Meyerem na testy. Nashledanou slešno.“ vysvětlila mi sestra a vyprovodila mě do sanitky.

Domove, sladký domove. Zase sama jako vždycky. Vyšla jsem nahoru do pokoje. Uklidila si věci a šla jsem si dát uklidňující koupel. Když už jsem byla úplně rozmočená, vylezla jsem a ani jsem se neosušila a šla si lehnout do postele. Bylo horko a já byla strašně unavená. Než jsem stačila usnout, zazvonil telefon.

„Haló, Samantha Smithová u telefonu“ představila jsem se

„Tobrej tady paní z nemocnice, fspoměla sem si méno toho kluka. Menuje se Mike.“

„Jo tak já vám mockrát děkuju, nashledanou“ a zavěsila jsem.

Mike? To snad není pravda! Jak se jen opovažuje. Proč nepřišel, když jsem byla vzhůru? Třeba se ke mně už opravdu nevrátí. Co si to jenom nalhávám? Jsem pitomá? Ne vlastně ne. Jen umírám, jinak nic zvláštního. Proč se mi tohle všechno děje? Copak jsem někdy udělala něco, za co si tohle zasloužim? Smůla, nejspíš jo, jen si asi nějako na to nemůžu vzpomenout. To je tak nespravedlivý…Zachumlala jsem se do polštářů a deky a plakala. Je mi líto, že to Mike cítí, jenomže kdyby tu byl, kdyby mě poslouchal v mých myšlenkách, nic z tohohle by se teď neodehrávalo. Byl by tím, čím bych ho přeci potřebovala mít. Teď a tady. Jenomže když necítím oporu od něho, ani od někoho jinýho, tak se nedivim ani sama sobě, že jsem takhle zničená.

Myslím, že mám prázdnej žaludek z toho zvracení, takže půjdu něco zdlábnout. Udělala jsem si svůj oblíbenej koktail a sendvič a šla do mamčiny oázy klidu. Venku bylo krásně. Vyšla jsem si jen tak, v průsvitný, kraťoučký noční košilce. Je opravdu horko, kolem našeho domu v okruhu několika kilometrů nikdo nebydlí, takže neslyším nic. Jen vítr a jak se vlny dobývají přes pevnou skálu. Šustění křídel kolibříků a jiných ptáků. Posadila jsem se na lavičku uprostřed toho všeho a vnímala jen slunce a to horko. Teplota se šplhala k pětatřiceti stupňům. Byla jsem tam docela dlouho. Jen tak jsem přemýšlela o svém uplynulém životě se zavřenýma očima. A taky nad výrokem -anděl s černými křídlami- co mi pověděla ta sestra z nemocnice. První co mě napadlo bylo, že Mike cítil jak jsem byla zoufalá a tak se asi cítil i on když mě viděl. Nevím co jiného by to bylo.

Už se začalo stmívat. Dívala jsem se na nádherný západ slunce. Když však bylo slunce těsně nad Pacifikem, začalo mým směrem házet zvláštní odlesky. Jenomže se neodrážely ode mě ani od ničeho zamnou, ale nade mnou. Opatrně jsem se rozhlídla tím směrem. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla, a to že jsem toho už viděla dost. Nad přístřeškem kde mamka uchovávala své čaje, roste strom velice podobný obrovské bonsaji, a na něm seděl třpytící se kluk. Nepokoušela jsem se ani dýchat, abych ho snad nevyděsila natolik, aby mi buď ublížil, nebo aby utekl. Nastavoval tam jen tak slunci svou bledou tvář.

Když slunce zašlo, už se nadíval tím směrem, ale podíval se na mě. Seděla jsem v tu chvíli jako přimražená. Jeho oči měli barvu karamelek. Byl tak blízko, že jsem mohla slyšet i jeho dech. Jak je možné, že jsem ho neslyšela, když šplhal na tu větev? Kdo to jen může být? Díval se na mě, jakoby dívat se na mě je samozřejmostí, jenomže při tom, jakoby mě jeho pohled propaloval skrz na skrz. Jeho oči ale byly něžné. Celá zmatená jsem se snažila zaposlouchat do jeho myšlenek. Jenomže on jako by si nic nemyslel a ani ten hluk kolem mě, co začaly vydávat voda a vítr mi v tom nepomohly. Nevím jak dlouho jsme tam tak mohli sedět a dívat se na sebe. Byl tak nádherný, vypadal jako vytesaný z kamene. Nespouštěla jsem ho proto z očí. Měla bych se ho bát? Nebo na něho promluvit a doufat? Než jsem se ale stačila jen postřehnout, ten kluk byl pryč mrknutím oka.

Kdo to jen mohl být? Nikdy jsem ho tady v Carmelu neviděla. A co chtěl? Sledoval mě snad?

Jelikož slunce již dávno zapadlo za obzor, ochladilo se. Šla jsem domů. Byla jsem tolik unavená. Myslela jsem na Mika. Na to proč se mi tolik vyhýbá a snaží se zůstávat jen ve vlčí podobě. Nebo se mu snad něco stalo? Na to nechci ani pomyslet. Doufám, že bych něco takového vycítila, nebo by mě požádal o pomoc, kdyby mu šlo o život. Musím Mika najít co nejdřív, mám na něho tolik otázek.  Nemůžu ho, ale k sobě jen tak přivolat svou mocí, to by bylo sobecké, budu se ho snažit vyhledat sama stůj co stůj a začnu s tím hned zítra v hotelu.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 4. kapitola: