OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 18. experiment - 3. kapitola

02.03.2016 (12:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1185×

3. kapitola: Živím se strachem

Dodekan konečně dočetl lékařskou zprávu a já si připadám jako atrapa. Přelámané kosti, to bych ještě vydýchala, ale poškozenou páteř?!Proč se mě vůbec snažili zachránit, když jsem byla zmrzačená? Od smrti mě musel dělit jen vlásek… Můj život jim přece nemohl být natolik cenný, aby se snažili z trosky, jež byla někdy člověk, vytvořit něco, co nepřipomíná leporelo. A jelikož mě drží v kleci čtyř stěn tak, že na mě můžou všichni civět, nemohli mě zachránit z dobrého důvodu. Nebo ano? Jsem snad až moc podezřívavá a hysterická? Nohy… jako bych je neměla, jsou teď už jen zátěž těla. Pokusila jsem se pohnout palcem, něčím, ale absolutně bezúspěšně. Předtím se moje tělo tak statečně probouzelo, proč teď musí stát pod pánví mrtvá opona?! Jen jsem ležela a zoufale kmitala očima po nohách tam, kam jsem dohlédla. Rozbrečela jsem se.

***

Kolem chodili lidi, ale ti mě vůbec nezajímali. Oni chodí… Můžou si tady poskakovat, běhat i jen stát. A já tu ležím bez hnutí. Dodekan a Gertruda se mě pořád na něco ptají, ale já je neslyším. Snad i uši to už vzdaly, ale spíš jsem to já. Pravděpodobně tu byli i jiní, noví lidé, ale já jsem neměla sílu stočit k nim hlavu. Oči mám otevřené, ale nevidí a nechtějí vidět. Slzy mám zaschlé na tvářích, jenomže brečet už nějak nejde. Poslední kapky mi zalepily oči, takže jsou teď dobře chráněné skleněnou zdí slz. Nemůžu si dovolit plakat, bojím se, že bych nevěděla, jak přestat. Snažila jsem se být silná, celou dobu, takže teď bych se musela rozbrečet kvůli tomu všemu nevědomí, strachu, pochybnostem a zoufalství, které tu kolem mě je. Vězeň teď spí ve své vlastní šatlavě. Bez stěn, řetězů či pout, ale v okovech svého strachu z toho, co je, bylo a bude. V okovech mysli.

„Musela utrpět šok nebo co.“ Něco bzučí kolem mojí hlavy. Nerozumím té hmyzí řeči.

„Ona nám nerozumí, Dodekane. Je v transu.“ Zavrtěla jsem hlavou, snažíc se odehnat ty otravné včely vlasy, ale pořád něco slyším. Běžte pryč!

„Funkce má v normálu, je velice klidná, ale je studená.“

„Čím to může být?“

„Klesá jí teplota.“

„Idiote!“ Tohle byl had, syčí tu někde! Je tu černá mamba, někde u mé hlavy! „Ale proč jí klesá teplota?“

„Je to, jako… jako by umírala.“

„Nesmysl! Nemůže se jen tak rozhodnout, že umře. Je jen v šoku.“

„Musíme ji z toho probudit, jinak se obávám, že jí selže srdce. Tep klesá.“

Třepot motýlích křídel mě hladí po tvářích. Šepotá a šepotá. Jen klid, nikam se nemusíš hnát. Je čas zahodit zbroj a volně, lehce odkráčet k nirváně. Mlčí a přece křičí. Vzdej to! Jsi k ničemu, nikdo tě nepotřebuje. Šumí a šumí mořem kolem. Volá a šplouchá. Pojď, ale jen tak pomalu, abys nešla vůbec. Tak pomalu, až dojdeš na konec své poutě. Šepotají a šepotají barvy křídel motýlích, co spěchají po krůpějích rosy. Nic tě už nebude bolet. Jdi tak rychle, až zajdeš…

„Elektrické šoky, víc pro ni teď udělat nemůžeme.“ Levá část hlavy mi hoří, mamba uštkla. Ne! Nech mě být, hade!

„Když nezabrala taková facka, tak se obávám, že ani…“

„Elektrošoky! Hned přichystej přístroje!“

„Tlak klesá, možná už je pozdě.“

„Připevni elektrody. A odstup!“ Prsk! Šelmy stojí kolem mě a prskají, syčí a řvou. Jejich prohnilé drápy se zabodávají do těla, ale nohy jsou bolesti ušetřeny, naneštěstí útočí hlavně na hlavu.

„Funguje to, trochu se lepší. Ještě jednou.“

„Víc voltů, Dodekane.“

Kočky se stahují, ale jejich zpěv mě provází stále a ještě hlouběji. Mám je uvnitř hlavy, tak nesnesitelně vrčí, až to zní, že pláčou, jenže ony křičí.

„Křičí, není mrtvá!“

„Máš opravdu dokonalou schopnost, a to říkat jen to, co je nad slunce jasné.“ Poznávám ten kovový hlas bez kapky emoce, madam Pátá.

„Pardon.“ A ten nervózní, téměř neslyšitelný hlásek.

„Jsi už s námi, č. 18? Vnímáš?“ optala se madam. Nepodařilo se mi ani odklopit víčka, natož něco odpovědět. „Dobře, žiješ, to musí zatím stačit.“

„Už to zvládnu, madam.“

„O tom dost silně pochybuju, ale musím jít zkontrolovat č. 9, dostala jsem zprávu, že začalo kolabovat. Subjekt s nemocným srdcem je naprosto k ničemu.“ Těžké kroky už byly skoro pryč…

„Můžu za to já? Že jsem ohrozil výzkum?“ zeptal se Dodekan. „Neměl jsem jí číst tu zprávu.“

***

Probudila jsem se, jak už to je pravidlem, ve svém vypolstrovaném pokojíčku. Vozíček stál v rohu, takže už jsem nejspíš absolvovala své další vyšetření, kolikáté to už může být? Vsadím se, že klidně sté. Jsem jako laboratorní krysa. Na levém zápěstí mám nové vpichy, které už jsou sice skoro zahojené, ale svědí a pálí. Kupodivu nemám kolem těla popruhy, nejspíš si řekli, že když jim nemůžu utéct, nemusí se teď už bát.

Rozhlédla jsem se; nalevo ode mě je jeden přístroj, který vydává jen malou míru světla, ale na chodbě, do které vede to velké okno, jsou zářivky, takže světlo proniká až sem. Ale je noc, to jde poznat. Při té minulé to moc dobře nešlo… Co když se jednou večer přijde Okta pomstít? Budu spát, on vezme chudý polštář, který mi dali pod hlavu, a ukončí to? Mohl to přežít, přestože ztratil hodně krve, jenže když dokážou to, co dokázali se mnou, tohle by neměl být problém. Raději bych dala jazyk, než nohy.

Posadila jsem s pomocí své „postele“ a ještě jednou si prozkoumala okolí. Stěny jsou pořád bíle depresivní, stejně tak i podlaha. Pípající stroje za mou hlavou mi nahání větší strach, než ten přístroj nalevo. Alespoň k nim nejsem ničím připojená, tedy snad. Opatrně jsem vysunula vše, co do mě bylo vpraveno. Nějaká ta krev mi tu a tam tekla, ale ne tolik, abych se tím musela v nejbližších minutách znepokojovat. Zůstala jsem na pár minut takhle… Jen jsem shrbená čekala, jestli se něco stane či změní, přestože jsem věděla, že nikoliv. Pak se mi z hrdla vydral přidušený skřek a začala jsem pěstmi bušit do stehen, která se tam jen tak mrtvě válela. Jsem tu jen já, moje myšlenky, moje duše a něčí nohy. Nejsou mi k ničemu, jen aby mi připomínaly to, že někdy byla něčím víc, něčím, čeho jsem si asi nikdy nevážila, protože jsem to považovala za samozřejmost. Budou mi pořád připomínat, jak už se na ně nikdy nepostavím, nepocítím nic. Budu je muset sledovat pokaždé, kdy mě nebude nic oslepovat, kdy je nebude nic zakrývat a kdy budu mít hlavu vzhůru, a to teď hodlám udělat! Donutili mě se zhroutit, jednou… Už nemůžu tak pochybit. Byla to zkouška a já neuspěla, ztratila jsem schopnost pohybu, ale neměla jsem ztratit sebe – zklamala jsem. Teď už jen hlavu vzhůru. Klopýtneš, tak zase vstaneš a půjdeš dál, i když ne po svých. Co víc dělat? Oni mě stejně nic dělat nenechají. Tedy, alespoň si to myslí.

Ještě párkrát jsem si do nich bouchla, abych si ulevila, aspoň na něco jsou, a pravou nohu jsem uchopila dlaněmi.

„Půjdeš, mrcho?!“

Vždy bylo tak lehké ji vyšvihnout, ale teď váží víc než lidská vina. Je snad ze zlata?! Jsem evidentně slabší, než jsem myslela. Ale musím se překonat. S velkou námahou a četnými nadávkami se mi ji podařilo přehodit přes okraj postele. A teď levá, no tak! Za nějakou tu minutku už byly obě na zemi, dotýkaly se jí, ale její chlad jsem necítila. Jak ráda bych ucukla studem. Nějak mi nedošlo, že i když dám nohy na zem, nedonesou mě tam, kam chci – na svobodu. Nezbývá mi, než se prostě svalit na zem. Nějaká ta modřina, to mi nic neudělá. Co je to malá boule oproti zlomeninám snad všech kostí v těle? Jednou rukou jsem si chránila hlavu a druhou hrudník a „skočila“ jsem.

„Sakra!“ zaklela jsem. Přes lehký otřes toho, co mi zbylo, jsem to přežila. Jen nějaký ten naražený bok, odřený loket a pár nových modřin. To přece nic není, snažila jsem se uklidnit.

Udýchaná a zpocená jsem se doplazila k vozíčku. Nacouvala jsem k němu zády a zapřela se rukama o opěradla. Moje svaly jsou ochablé, ale nějak se tam prostě musím dostat. Momentálně je to jediná možnost, jak odsud zmizet, i když tomu moc velké šance nedávám. S dunivým funěním jsem se snažila vytáhnout nahoru. Těžce jsem se opírala o držadla a vzpírala se. Nakonec se to povedlo. Dostala jsem záda na vozíček, potom jsem se odrazila rukama a nějak se tam napůl posadila. Připadalo mi to jako celá věčnost, všechno mě bolelo. Raději jsem se podívala na chodbu, jestli někdo nejde, ale pořád tam byl děsivý klid jako na hřbitově. Neobratně jsem si poskládala nohy na „podvozek“ vozíčku a vydala se ke dveřím z mé hrobky.

„Nebuďte zamčené!“ přála jsem si. Asi bych se rozesmála a následně zhroutila.

Nebyly…

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 18. experiment - 3. kapitola: