OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 13. kapitola

04.04.2009 (10:15) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1434×

Ruku v ruce jsme se blížili k lesu a já byla v sedmém nebi. Musela jsem se pěkně pitomě usmívat, ale on se na mě vždycky jen zakřenil. Došli jsme na mé oblíbené místečko a sedli si.

,,Tak můžeš se ptát,“vybídl mě podíval se mi do tváře. Vzal mi ruku a lehce, jako kdyby měl kousek skla, mě začal po ní hladit.

,,No tak…,“začala jsem, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout, co jsem po něm chtěla. A taky mě jsem se nemohla soustředit, když mě hladil, naštěstí jsem si na první otázku vzpomněla.

,,Četla jsem, že máte oči krvavě rudé, jenže ty je máš hnědé, tak mě napadlo…hm, že nosíš čočky,“pousmála jsem se. Nebyla to přímo otázka, ale pochopil, co jsem potřebovala.

,,Myslim, že lidem by přišlo divný, kdybych měl červený oči,“uchechtl se, ,,ale to je maskování, jinak je mám červený,“přikývl.

,,To bych někdy chtěla vidět,“zazubila jsem se.

,,To bych tě moc vyděsil,“usmál se a políbil mě lehce na čelo.

,,Myslim, že to nejhorší mám za sebou,“kývla jsem a udělala psí oči. Zamračil se trochu.

,,Ty je chceš vážně vidět? Tady?“zeptal se překvapeně, ale jelikož jsem byla zvědavá kývla jsem. Povzdechl si.

,,Varoval jsem tě,“řekl, ale to už si z očí vyndával čočky, pak se na mě podíval. Naprosto ohromeně jsem se na něj koukala. Ty oči byly naprosto dokonalé. Rudá barva, která vyzařovala, se naprosto dokonale hodila k jeho bledému obličeji a pokožce. Díval se na mě a nejspíš přemýšlel, nad čím přemýšlím já.

,,Škoda, že se musíš skrývat před lidmi,“vydechla jsem a on se usmál. Zase si nandal ty čočky, takže jsem se opět dívala do zvláštně zabarvených hnědých očí.

,,Sám sebe se děsím v zrcadle, takže bych nechtěl vidět reakci ostatních,“zasmál se. Zamyslela jsem se nad další otázkou, co bych mohla položit.

,,Taky máš prý velkou sílu,“řekla jsem zvědavě. Podíval se na mě a zasmál se.

,,Co je?“zeptala jsem se zmateně.

,,Děláš analýzu upírů?“zakřenil se na mě. Protočila jsem oči.

,,Ne, ale spíš mě to zajímá, jako ty oči. Prostě bych to chtěla vidět na vlastní oči,“zazubila jsem se. Vstal a přešel k menšímu stromku, co rostl blízko nás. Teda zas tak malej ten strom nebyl. Měl asi něco přes 5 metrů. Došel k němu, rukama ho objal a vytrhl ho i s kořeny ze země a odhodil, jako kdyby v té ruce skoro nic neměl. Strom se rozlomil napůl.

,,Páni,“řekla jsem udiveně a on mezitím přešel ke mně.

,,Když jsme u tý ‚analýzy‘ tak ti rovnou ukážu ještě něco,“mrknul na mě a zvedl mě do náruče. Najednou se rozeběhl, na chvíli jsem zavřela oči, protože jsem se lekla, ale pak jsem je znovu otevřela. Neviděla jsem nic, kromě hnědozelených šmouh, které kolem nás obíhaly. Podívala jsem se na něj. Pousmál se a mrknul na mě. Znovu jsem se rozhlídla a snažila se aspoň něco vidět. Pořád jen šmouhy a vítr, který mi svištěl kolem uší a cuchal vlasy. Pak jsme trochu brzdili až jsme se zastavili úplně. Posadil mě. Byla jsem dezorientovaná, ale když jsem se pořádně rozhlédla, zjistila jsem, že jsme zase u lavičky, tam kde jsme byli před chvíli. Zhluboka jsem oddechovala.

,,Ať se ti nerozkočí srdce,“zasmál se a posadil se vedle mě.

,,Zvládám to,“zamumla jsem a párkrát vydechla.

,,Tak to by jsme měli další věc,“zazubila jsem se. Usmál se a pak jsem dostala nápad.

,,Zítra půjdeš k nám,“oznámila jsem mu a on se na mě podíval překvapeně.

,,Proč?“zeptal se trochu zmateně.

,,Protože tě chci představit doma,“usmála jsem se, ,,mamka stejnak něco tuší, táta ten bude v pohodě. Bratři si sice budou utahovat, ale to se zvládne,“říkala jsem si spíš pro sebe.

,,Dobře,“zamumlal překvapeně, ,,už se těším,“usmál se a přitáhl si mě k sobě. Dal mi další něžný a jemný polibek..

,,Teď ale už musíš domů a já musim na lov,“to poslední zamumlal spíš pro sebe. Pousmála jsem se.

,,Dobře se držíš,“řekla jsem udiveně a on kývl.

,,Musím…přece bych tě nenapadnul,“mrknul na mě a vstal. Pomohl mi vstát a šli jsme k nám domů. Před domem mi opětoval další krásný polibek a rozloučili jsme se. Doma jsem došla do kuchyně a vzala si něco lehkého k jídlu. Neměla jsem moc hlad. V pokoji jsem si vzala učebnice a pak sešla dolů do obýváku, kde byla mamka. Bratři a taťka byli v garáži, jak jsem je znala. Sedla jsem si a podívala se na mamku.

,,Jak sis to užila?“usmála se.

,,Skvěle,“rozzářila jsem se, ,,nevadí, kdybych zítra někoho přivedla představit?“ zeptala jsem se a mamka se na mě užasle podívala.

,,Samozřejmě, že nevadí beruško,“usmála se máma od ucha k uchu.

,,Super,“zkousla jsem si ret a otevřela učebnici. Zakousla jsem se i do rohlíku a učila se. Slyšela jsem kroky a v obýváku se objevil i zbytek naší rodiny. Zapnuli televizi a povídali si. Šli zprávy. Nevnímala jsem nikoho a učila se. Vytrhla mě až mamka.

,,Cože?! Vražda?! Tady?! No to snad ne!“ vyhrkla ze sebe a mě přinutilo se podívat, co ji rozrušilo. Podívala jsem se na televizi a tam zrovna ukazovali, kde se stala vražda. Bylo to v lese a tělo bylo téměř nepoškozené, jak jsem se dozvěděla od moderátorky. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál se věnovala učení.

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 13. kapitola: