OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Záblesk minulosti

13.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1226×

Tento příběh začal, když se moje dívka málem utopila.

Stál jsem na břehu jezera a díval se do slunce. Byl opravdu krásný den. Usmál jsem se a začal pátrat očima po své vyvolené. Když jsem ji našel, skočil jsem do vody a málem upadl do šoku. Bylo pěkně, ale voda se ještě nestačila dostatečně prohřát.

Sakra, pomyslel jsem si a začal jsem pomýšlet na strategický ústup. Ale nedostal jsem šanci. Uslyšel jsem své jméno a instinktivně začal hledat Elu. Splašeně máchala rukama a polykala andělíčky. Nejdřív mě napadlo, že si dělá srandu, není přeci tak daleko od břehu! Jenže ona na takové vtípky nikdy nebyla. Než jsem k ní doplaval, zmizela pod hladinou, která se teď jen nepatrně čeřila. Zhluboka jsem se nadechl a potopil se. Voda se nade mnou zavřela. Musel jsem klesnout až na dno. Objal jsem ji kolem hrudníku a táhl ji na denní světlo. Makej, Marku, makej, běželo mi hlavou a opravdu nikdy jsem tolik nenapínal svaly.

Nemám ponětí, jak jsem se s ní dostal na pláž. Stačilo bouchnout ji do zad a rozkašlala se. Zatímco kolem sebe prskala vodu, posadil jsem se a nevěřícně na ni zíral. Nejen proto, že už nikdy nemusela sedět vedle mě. V životě by mě nenapadlo, že se dokážu zachovat tak chladnokrevně. Možná mi pomohla ta studená voda. Možná anděl strážný.

„Bylo tam něco… Strašně studeného,“ vyrazila ze sebe mezi neustávajícím vykašláváním vody.

„Jsi v pořádku? Eliško!“ Sáhl jsem pro ručník a zabalil ji do něj.

„Tak studeného,“ mlela pořád.

Obrátil jsem oči v sloup. „Ta voda byla studená sama o sobě. Nechápu, jak jsi tam tak dlouho vydržela.“

„Něco studenějšího,“ stála na svém a vážně se na mě podívala.

A ta tmavá kukadla byla plná upřímnosti. Přikývl jsem a objal ji.

„Tak na to nemysli,“ zašeptal jsem.

-

„V pořádku?“ zeptal jsem se Elišky sedící před mou plazmovou televizí. Rodiče odjeli na chatu, tak jsem ji vzal k nám.

„Proč?“ vzhlédla.

„Vypila jsi půlku jezera,“ pokrčil jsem rameny.

„Jo…“ zarazila se. „Mám hlad.“

„Objednal jsem pizzu,“ ujistil jsem ji. „Neseď u toho tak blízko. Radši si to dej víc.“

„Nevím jak.“

Na techniku byla levá. Sáhl jsem pro jeden z ovladačů.

„…bylo dnes v odpoledních hodinách nalezeno mrtvé tělo. Bližší informace nám policie odmítla sdělit.“ Reportáž Televizních novin doprovázely záběry na jezero, které jsme s Eliškou dnes navštívili.

„Něco studenějšího,“ zašeptala. Nikdy nezapomenu na vyděšené zabarvení jejího hlasu.

-

Eliška byla milá a pohledná holka. Přiznávám, že mě na ní poprvé zaujaly její dlouhé nohy a díval jsem se na ni, protože zrovna foukal vítr a zvedal jí sukni, se kterou marně zápolila. Až pak jsem zjistil, jak je vstřícná a hovorná.

Ale od našeho poledního pobytu u jezera toho moc nenamluvila. Odvolávala naše schůzky, a když náhodou přišla, většinou jen zírala do prázdna.

„Možná bych se s ní měl rozejít, než se rozejde ona se mnou,“ svěřil jsem se svému dlouholetému kamarádovi, který nás před pěti měsíci seznámil.

„Po tom, co všechno jsi musel udělat, abys ji dostal?“ pronesl skepticky. Věděl, že se nevzdám. A už vůbec ne, když nevím, jestli v jejím nezájmu není něco jiného. Uhnat tuhle holku bylo setsakramentsky pracné a až doteď jsem si myslel, že se to vyplatilo.

„Asi bych si s ní o tom měl promluvit,“ nasadil jsem mučednický výraz.

Zasmál se a šťouchl mě do ramene. „Tak přeju hodně štěstí, brácho. A trpělivosti. Holky někdy řeší neskonalé hovadiny.“

„Eliška ne,“ odporoval jsem.

„Myslíš? Seš v pytli, kámo, v pytli!“ posmíval se mi.

„Proč?“ nechápal jsem.

„Protože ses zamiloval.“

-

Ano, Elu jsem opravdu miloval. Miloval jsem její upřímný smích. Její vlídný pohled. Svrchovanou shovívavost, když mi něco vysvětlovala. Jak na mě vyplázla jazyk, kdykoliv nevěděla, co odpovědět.

Miloval jsem den, ale ona teď byla zahalena nocí.

„Pojď ke mně, Eliško,“ natáhnul jsem se pro ni a opřel se o zábradlí. Stulila se mi v náruči jako malé vystrašené kotě.

„Řekni mi, co se děje, lásko. Prosím!“ zašeptal jsem jí do rozevlátých mandlových vlasů. Jako obvykle voněly po borůvkách.

Kousek poodstoupila. „Neuvěříš mi,“ prohlásila a oči se jí zalily slzami.

Zakroutil jsem hlavou. Nic jsem nechápal. „Mluv.“

„Jdu ulicí,“ vyhrkla, ukázala do ulice napravo od nás, a pak už se z ní slova řinula jak voda z vodopádu. „A zničehonic se zablýskne a já na vteřinu spatřím tu samou ulici. Ale vypadá jinak. Jako na starých malbách. A pak začnu slyšet ruch a lomoz a hlasy. Jdu dál a vím, že ty hlasy nevydávají dnešní moderně oblečení lidé, které míjím. Ne… Slyším hlasy z té staré malby. Doléhají ke mně z minulosti. Na dolním náměstí slyším rozvášněný dav a vím, že tam probíhá poprava. Marku, já nechci slyšet křik umírajících kdykoliv projdu starou částí města!“

Zíral jsem na ni jako opařený. „Slyšíš…“

Přikývla.

„Ale to je pitomost, Eli,“ snažil jsem se jí vysvětlit.

„Nic nechápeš!“ sykla a odcházela rychlým krokem k dolnímu náměstí.

Díval jsem se za ní, dokud ji nepohltil dav. Pak jsem se vydal na druhou stranu do informačního centra. „Dole na náměstí,“ zeptal jsem se, když se malá místnost trochu vyprázdnila, „konaly se tam někdy v historii popravy?“

„Sekali tam hlavy,“ prozradila mi menší blondýnka u pultu a koketně se usmála.

„Díky,“ zamumlal jsem a poroučel se ven.

Běžel jsem na dolní náměstí, ale nikde jsem ji neviděl. Pokračoval jsem k domu jejích rodičů a dohnal ji v půlce cesty. Nevím, jestli jsem v tu chvíli na něco myslel. Jednal jsem naprosto bezhlavě. Vzal jsem ji za ruce a začal ji líbat. A věděl jsem, že ji v tom nenechám.

„Možná jsem se opravdu zbláznila,“ zašeptala a potřásla hlavou, jako kdyby odháněla ošklivé myšlenky.

„Řekla jsi o tom někomu?“

„Rodičům,“ přikývla a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Objednali mě k psychologovi.“

„Jak empatické,“ vydechl jsem a začal jsem se vyptávat. „Kdy se ti to stalo poprvé?“

„Když jsem od tebe odcházela. Marku, ten mrtvý z jezera se mi snaží něco říct!“

Zarazil jsem se. Mrtvý? Z jezera, ve kterém se topila? Má s tím něco společného? Zatočila se mi z toho hlava.

-

Pozorně jsem sledoval zprávy. Až za pár dní zveřejnili, že neznámý mrtvý byl popraven středověkým způsobem. Uvažovali o nějakých rituálech, připadalo mi to všechno scestné.

Eliška se snažila vyhýbat staré části města, ale hlasy ji teď pronásledovaly kdekoliv bez zjevné příčiny.

„Ať ho už konečně pomstí, Marku, ať ho pomstí a budu mít klid!“ naléhala a upírala na mě tak naléhavé pohledy, že mě bolelo u srdce.

Holka, do které jsem se zamiloval tak, že jsem za ní pár týdnů běhal jak připitomělý, aby si se mnou dala jedno pitomý rande, byla na dně. Jediné, co jsem pro ni mohl udělat, bylo být s ní.

Šel jsem k jezeru a ptal se chlápka, který tam půjčuje lodě, kde mrtvého našli. Ukázal přibližně do stejného místa, kde se Ela topila. Poděkoval jsem mu, ale vlastně jsem neměl za co. Bylo mi, jako kdybych vypil jed. Přesvědčoval jsem sám sebe o něčem, co mě jistě dostane do pekla.

Stalo se vám někdy, že jste něčemu celým svým přesvědčením odmítali uvěřit, ale věděli jste, že je to pravda?

Stalo se vám někdy, že jste museli obhajovat pravdu, které za mák nehodláte uvěřit, ale nemáte jinou možnost?

A jestli se vám to stalo, jak jste se při tom cítili?

Snažil jsem se Eliným rodičům vysvětlit, že jejich dcera není blázen, ale bylo mi při tom nejspíš stejně jako jim.

„Nesmíte jí to udělat! Nesmíte ji vyhnat!“ oznamoval jsem hněvivě jejímu otci. „To ji zabije!“

„Nevyženeme ji, jen se na ní podívají odborníci,“ kroutil hlavou a díval se na mě tak soucitně, že jsem měl chuť rozbít mu hubu.

„Odborníci? Ona není blázen!“

„Je to moje dcera. Taky doufám, že se nezbláznila. Ale nemůžu přehlížet, jak se chová. Nechodí ven, nic ji nezajímá. Nic kromě tebe. Ale i ty ji jednou přestaneš zajímat.“

-

Číše přetekla, když Ela začala napadat lidi kolem sebe.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se jí a ona po mě hodila Ottovou encyklopedií a křičela: „Jdi pryč! Usekneš mi hlavu stejně jako tomu chudákovi!“

Snažil jsem se k ní dostat, ale vrhala na mě další a další věci.

Pak už mě nikdo neposlouchal. Moji dívku zavřeli do blázince a odtamtud se nikdo jen tak nedostane.

Někdy ji chodím navštěvovat. Je tak hubená a zlomená, nechci o tom víc psát.

Stále doufám, že někdo rozlouskne ten případ mrtvého z jezera a třeba ta noční můra skončí. Doufám kvůli ní, doufám kvůli sobě. Ale doufám už příliš dlouho a řešení už nejspíš nikoho nezajímá.

Snažím se nežít minulostí. To záblesk minulosti Elu zabíjí. Našel jsem si jinou dívku. Přestal jsem chodit k jezeru. Žiju.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Záblesk minulosti: