OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vzpomínka na lásku

24.01.2013 (19:00) • kamik • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1299×

Šestnáctého prosince. Osm dní před Vánocemi. Datum, na které nikdy nezapomene. V ten den by jeho milovaná slavila další narozeniny, letos již osmnácté. Ale již tu není. On, David, ji má na svědomí, nikdy v životě si to neodpustí…

Oděn v černém obleku kráčí sněhem až ke hřbitovu. Zmrzlý sníh mu křupe pod nohama. Černá barva smokingu ostře kontrastuje s polodlouhými blonďatými vlasy a pomněnkově modrýma očima. Oči by byly krásné, ale zrcadlí se v nich bolest, bolest z toho, že o ni přišel. Do smrti si to bude vyčítat, že má podíl na její smrti, to on řídil auto, ve kterém zahynula.

Nesmí dovolit vzpomínkám, aby ho pohltily! Nikdy ještě nenašel dost sil, aby na ten hřbitov došel, vždy se zhroutil jen při příjezdu do jejího rodného městečka, ale dnes ne, dnes to zvládne! Nikdy nezapomene na den, kdy si jí poprvé všiml… Viděl ji již dříve, ale poprvé si jí pořádně všiml na hokejovém výjezdu na Kladno, kde se zalíbila jeho „kamarádovi“ Štěpánovi. Ten ji otravoval, a ona? Kašlala na něj. Davida to pobavilo, sympatizoval s ní, měla krásný úsměv, a také věděl, jak moc dokáže být Štěpán otravný, když se opije. Nenašel však odvahu jako Štěpán, aby ji oslovil, bál se (potupného) odmítnutí. Avšak úsměvu na ni se neubránil. A tím to všechno začalo… Na hokeji se nejprve pozdravili, pár zápasů se na sebe usmívali. A poté, povzbuzen jejími úsměvy, se odhodlal ji oslovit. Po (prohraném) zápase za ní zašel.

„Ahoj.“

Nic inteligentnějšího ho nenapadlo, ale ona byla šťastná, protože na ni promluvil. Začali si povídat a pomalu zjišťovali, co všechno mají společného…

Začali si intenzivně psát, jel za ní na návštěvu… Byli spolu v kině. Láska pomalu až za hrob. Sice byl asi o pět let starší, ale to nehrálo žádnou roli. Nikdy nezapomene na ty začátky, které odstartovaly jeho sedmé nebe, kam se s ní dostal. Jejím rodičům se původně nelíbil jejich věkový rozdíl. Ona si však stála na svém, seznámila je a rodiče asi usoudili, že s tím stejně nic neudělají. Naštěstí jim nebránili… Jeho rodiče ji měli rádi, považovali ji pomalu za vlastní, protože jim záleželo hlavně na jeho štěstí. A on šťastný byl, maximálně.

Snad každý zážitek s ní byl jedinečný. Každé místo s ní bylo úžasné. Pizzerie, bazén, kluziště, restaurace, kino, divadlo, nejenom tohle všechno se mu vrylo do paměti. Její úsměv, smích, oči…

Nikdy na ni nezapomene, ona byla jedinečná… Nikdy se nesmíří s tím, že už ji nikdy neuvidí, před očima ji má stále. V jeho očích byla jediná. Nikdy nechápal kluky, co své holky podvádí, to by on nikdy neudělal. Po tom, co poznal ji, se v tom jenom utvrdil. Ve dne v noci myslel jen na ni, nedokázal by jí vědomě ublížit, její bolest bývala i jeho bolestí. Nejhorším zážitkem v jeho životě se poté stala její smrt. Vždy, když mu umřel někdo blízký, bolelo to, ale ta bolest, když zemřela ona, byla nesnesitelná. Nejhorší na tom bylo, že mu skonala v náručí. Jeli spolu autem, on řídil, nemohl nic udělat, když se ze zatáčky proti nim vyřítilo jiné auto, ani jeho rychlé reflexy nezabránily tomu, aby se auta nesrazila. Náraz byl silný. Přestože měl bezpečnostní pás, praštil se hlavou o volant, respektive auto se natolik „smáčklo“, až jim nezbyl žádný prostor. Sám se diví, že přežil, kdyby si mohl vybrat, radši by zemřel, než žít bez ní. Jedinou jeho myšlenkou po nárazu bylo, jestli je ona v pořádku, na něm nezáleželo. Při pohledu na ni se mu zatmělo před očima - nevědět, že to je ona, nepoznal by ji. Nejhorší byla krev, byla všude. Po několika sekundách zírání na ni mu došlo, že potřebuje pomoc. Vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo 155. Hlas na druhé straně telefonu mu připadal strašně lhostejný. Chtělo se mu křičet, aby už konečně někdo přijel, aby ji zachránili… Mozek mu říkal, že jí už asi nelze pomoci, ale on tomu odmítal uvěřit. Nejprve si uvolnil ruce a poté už se snažil vysvobodit ji. Doba, než přispěchala pomoc, byla nekonečná… Pohled do jejích očí, které pomalu ztrácely jiskru a vyhasínaly, byl nesnesitelný. Chtěl umřít místo ní. Po příjezdu záchranky už šlo všechno ráz na ráz, záchranáři postupovali systematicky, během chvíle už byli oba vyproštěni. Ve chvíli, kdy se ona dostala do rukou záchranářů, on ztratil vědomí. Probral se až v nemocnici.

Jeho první myšlenka po tom, co se probudil a vzpomněl si, co se stalo, byla, jestli je jeho milovaná v pořádku. V pokoji byl sám, ticho rušilo jenom monotónní pípání přístrojů u jeho postele…

Ale ne. Nebude vzpomínat na nejhorší den svého života. Dnes si dal za cíl dojít až k jejímu hrobu. Pod nohama mu křupe zmrzlý sníh, čím více se blíží ke svému cíli, tím pomaleji kráčí. Ve zmrzlé dlani svírá osmnáct rudých růží.

Růže. Její nejoblíbenější květiny. Vždy, když jí nějakou dal, její tváře se začervenaly, přičichla ke květu a usmála se. Ach, ten její úsměv. Nikdy v životě snad neviděl hezčí.

U vstupu na hřbitov se na chvíli zastaví. Loví v paměti. Přemýšlí, kde se nachází její hrob. Tu cestu si nechal popsat, ale ještě nikdy v životě tu nebyl. Pomalým krokem se vydává vpřed. S každým krokem se mu víc a víc podlamují kolena. Donutí se pokračovat v chůzi. Levá noha, pravá noha, znovu levá, po ní zase pravá. Hlavně na nic nemyslet. Nevzpomínat na to, jak za ní poprvé přijel, jak se šli projít, jak mu ukazovala město, ve kterém žila… Na to, jak ji poprvé chytil za ruku, jak ji poprvé políbil.

A už dorazil ke svému cíli, několik vteřin váhá, ale poté již jeho pohled směřuje k náhrobnímu kameni. Při pohledu na něj se mu už definitivně podlamují kolena. Nevěřil, že to bude tak těžké. Ten pocit ztráty, bezmoci, zoufalství, osamění… Z náhrobku na něj kouká usměvavá podobizna jeho milé. Pomněnkově modré oči začnou ronit dlouho zadržované slzy. Opatrně vybalí kytici růží z papíru a položí ji na hrob, kde ostře kontrastuje s černou barvou náhrobku a bělostným sněhem. K růžím ještě přidá svíčku. Její plamínek plápolá a chvěje se. Přestože je chráněn stěnami hřbitovní svíčky, vyhasíná. Vyhasíná stejně, jako vyhasnul život jeho jediné lásky. Plamen může znovu zapálit, ale její život..? Ten už je nenávratně ztracen.

Tichým hlasem s ní začne hovořit. Vypráví jí vše – od začátku, kdy ji poznal, až po dnešek, jak moc by si ji přál mít u sebe, jak je jeho přáním to, aby se ten osudný večer vůbec neodehrál… Říká jí úplně všechno. Když už mu dojdou slova, jen potichu sedí, přemítá nad osudem a pláče. Jeho duše je roztříštěná na milion kousků a on již ztratil naději na to, že se mu někdy podaří ji slepit dohromady… Venku už se pomalu šeří, ale on stále zůstává u své milované. Nikdy se necítil tak zoufale… Ví, že už nikdy ji nepolíbí do vlasů a nezašeptá: „Miluji tě…“

Autor: kamik, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka na lásku: